Jan Zábrana strana 2 z 3

Kolem vraždy redaktora pochybného literárního časopisu z první republiky se rozvíjí pestré dějové pásmo plné překvapivých zvratů a vtipných odhalení.

Sbírka Zeď vzpomínek Jana Zábrany (1931–1984) pochází z básníkovy pozůstalosti. Původní název z roku 1969 byl Samomluvy podtitul – autorova autocharakteristika „improvizované záznamy autotexty zatím dál nezpracovávané“. Roku 1971 Zábrana sbírku přejmenoval podle obrazu Kamila Lhotáka.

Z pozůstalosti předčasně zemřelého básníka, prozaika a překladatele Jana Zábrany (1934-1984) pochází sedm textů z padesátých let. Jsou to strhující realistické příběhy, které žil mladý muž vydaný krutosti doby a usilující zůstat člověkem.

Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 - ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.

V jedné branické vile jsou v létě 1938 nalezeny mrtvoly důstojníka a krásné mladé komparzistky z Barrandova. Vyšetřování případu se zpočátku ujímá inspektor Vodička, který však brzy uzavírá své pátrání s tím, že šlo o vraždu a sebevraždu v afektu. Shodou okolností se k případu dostává i doktor Pivoňka, který nachází příliš mnoho rozporných stop zpochybňujících Vodičkovy závěry. Snaží se za každou cenu dopátrat pravdy a odhalit motivy tohoto otřesného činu. V druhém případu zaměstnance detektivní kanceláře Ostrozrak se autorům výtečně podařilo zachytit jak tíživou atmosféru konce třicátých let dvacátého století, tak i četné komické situace v osobním životě jednotlivých protagonistů napínavého příběhu, v němž vše spěje k překvapivému řešení tajemné „vraždy se zárukou“.

V Oděských povídkách Babel líčí život židovského "drobného lidu" na počátku 20. století, především zlodějů, lupičů, ale také řemeslníků a drobných obchodníků. Víc než kde jinde vystupuje v těchto povídkách do popředí Babelův smysl pro černý humor. Texty souboru Historie mého holubníku patří mezi nejkrásnější povídky o dětství v celé světové literatuře, i když na rozdíl od tradičního pojetí tohoto období jako ztraceného ráje v nich nalézáme překvapující trpkost a trýznivé rozpomínání na mladá léta, sešněrovaná přísnou tradiční výchovou v excentrické rodině, která si neumí poradit sama se sebou; drtivý je však i okolní svět stále hrozící násilím - "svět, v němž se nenaplňuje, ale rozplývá svět dítěte, které šlo pro holuby a prošlo pogromem".

Třetí případ doktora Pivoňky se odehrává v období protektorátu. Detektivní kancelář Ostrozrak dostává německého správce a stává se tzv. informačním ústavem. Dr. Pivoňka je pověřen, aby vypátral vraha šéfredaktora kolaborantského deníku, jenž byl na recepci otráven jedem podaným ve víně. Podle dostupných informací pochází jed z ampulky, jaké jsou přidělovány pouze význačným nacistickým pohlavárům. Tak začíná příběh, v němž hraje důležitou roli záhadný inzerát, tajná schránka, známá česká herečka a nově vzešla hvězda na jazzovém nebi. A samozřejmě také ironický nadhled, smysl pro humor, ale i tíživá atmosféra doby..

Soubor třinácti povídek představuje básníka, prozaika, esejistu a překladatele Jana Zábranu (1931-1984) jako mimořádného autora povídek, průkopníka užívání hovorového jazyka a slangu v české próze a významného prozaika let padesátých, kdy povídky vznikly. V knize je obsaženo sedm povídek již dříve knižně vydaných, jedna povídka publikovaná časopisecky a pět zcela neznámých prozaických textů. Hrdiny Zábranových povídek jsou většinou mladí lidé, pracující na počátku padesátých let v dělnických profesích či pohybující se na okraji společnosti. Povídky jsou dokonale vystavěné a mají strhující tah. Klíčový je též jejich jazyk, v jehož užívání byl Jan Zábrana suverénním mistrem.

Kniha přináší úplný soubor poezie Jana Zábrany (1931-1984) napsaných před rokem 1954, kdy začaly vznikat tři jeho klíčové básnické knihy Utkvělé černé ikony, Básně z deníku a Lynč, které nakladatelství Torst vydalo v souboru s názvem Básně. Čtenáři dosud měli možnost poznat pouze několik těchto mladistvých básní ve výboru Jistota nejhoršího. Přitom jde o velmi rozsáhlé básnické dílo, obsahující několik ucelených sbírek (mj. Nápěvy, Únor 1954) a představující Jana Zábranu jednak jako lyrika, souputníka Hrubínova a Fikarova, jednak jako autora kolářovsky etických básních společenských, reagujících na tragický společensko-politický vývoj u nás na přelomu 40. a 50. let. Kniha je doplněna zevrubnou ediční poznámku zachycující textový vývoj jednotlivých básní a jejich variant.

Vrah řádící mezi archeology, v zubařské ordinaci či u nevidomé dámy – trojice případů opět prověří malé šedé buňky slavného belgického detektiva Hercula Poirota. Ve Vraždě v Mezopotámii (1936) se octne na odlehlém nalezišti, kde zabitím manželky vedoucího výpravy vyvrcholí nevysvětlitelná nervózní atmosféra. Nástrahy zubařského křesla (1940) před něj postaví případ zmizelé dámy a tajného agenta a nachystají mu lstivou léčku. A hodin se v Hodinách (1963) najde v místnosti společně s mrtvolou neznámého muže nepočítaně – ačkoli majitelka domu tvrdí, že vlastní jen jedny jediné, vysoké stojací pendlovky...

Sbírka Zeď vzpomínek Jana Zábrany (1931–1984) pochází z básníkovy pozůstalosti. Původní název z roku 1969 byl Samomluvy podtitul – autorova autocharakteristika „improvizované záznamy autotexty zatím dál nezpracovávané“. Roku 1971 Zábrana sbírku přejmenoval podle obrazu Kamila Lhotáka.

Sbírka Zeď vzpomínek Jana Zábrany (1931–1984) pochází z básníkovy pozůstalosti. Původní název z roku 1969 byl Samomluvy podtitul – autorova autocharakteristika „improvizované záznamy autotexty zatím dál nezpracovávané“. Roku 1971 Zábrana sbírku přejmenoval podle obrazu Kamila Lhotáka.

Kniha přináší úplný soubor poezie Jana Zábrany (1931-1984) napsaných před rokem 1954, kdy začaly vznikat tři jeho klíčové básnické knihy Utkvělé černé ikony, Básně z deníku a Lynč, které nakladatelství Torst vydalo v souboru s názvem Básně. Čtenáři dosud měli možnost poznat pouze několik těchto mladistvých básní ve výboru Jistota nejhoršího. Přitom jde o velmi rozsáhlé básnické dílo, obsahující několik ucelených sbírek (mj. Nápěvy, Únor 1954) a představující Jana Zábranu jednak jako lyrika, souputníka Hrubínova a Fikarova, jednak jako autora kolářovsky etických básních společenských, reagujících na tragický společensko-politický vývoj u nás na přelomu 40. a 50. let. Kniha je doplněna zevrubnou ediční poznámku zachycující textový vývoj jednotlivých básní a jejich variant.

Četba na pokračování z povídky básníka, prozaika a překladatele Jana Zábrany je připravena z rozsáhlé fragmentární novely s autobiografickými rysy, která v pozůstalosti nemá název - pro vydání v časopisu Pandora v roce 2008 zvolili editoři titul Princ karneval, který přejímáme.

Mezi nejznámější básnické skladby Allena Ginsberga patří vedle Kvílení i Kadiš, velkolepý žalozpěv na básníkovu zesnulou matku, jejíž duševní choroba silně poznamenala jeho dětství a dospívání. Zárodky básně vznikly v Paříži v roce 1957, kde si Ginsberg společně s beatnickými tvůrci Gregorym Corsem, Peterem Orlovskym a později i Williamem S. Burroughsem prostřednictvím halucinogenů rozšiřoval sféru vědomí. V Kadiši se mu časem podařilo vypsat se z hlubokých traumat, přičemž k odemknutí bran podvědomí použil divotvorné klíče: valná část Kadiše vznikla pod vlivem morfinu a metamfetaminu a konečnou revizi provedl až po návratu z Peru, kde k tomu účelu požil ayahuasku neboli yagé. Výmluvné jsou názvy dalších básní ve sbírce, například Meskalin, Kyselina lysergová, Ether či Rajský plyn; autor v nich opět vymítá ducha Naomi Ginsbergové, lamentuje nad iluzorností univerza, zakouší pocity tvůrčího zmaru i extázi z duchovního prozření a v psychedelickém proudu vědomí ze sebe nechává volně řinout vize, nářky, chvalozpěvy i obavy ze zániku smrtelného těla aby k nám po šedesáti letech skrze ony širokodeché verše stále živě promlouval jeho duch. Básnická sbírka Kadiš a jiné básně (Kaddish and Other Poems), kterou Allen Ginsberg vydal v roce 1961 u Lawrence Ferlinghettiho v nakladatelství City Lights Books, obsahuje jeho básně z konce padesátých let (19581960) v již klasickém překladu Jana Zábrany. Čtyři dosud nepřeložené básně pak přeložil Bob Hýsek.

Jan Zábrana, básník a snad největší překladatel druhé poloviny dvacátého století, se narodil před sedmdesáti lety. Sbírka Stránky z deníku vyšla poprvé v roce 1968 a v doplněné podobě v devadesátých letech. Dnes se k ní vracíme potřetí, protože je skutečně básnickou kronikou „oněch let Páně“, epochy, která nastala s podivným osvobozením na konci druhé světové války a pro Jana Zábranu skončila v orwellovském roce 1984, v němž zemřel. Sbírka je generálním účtováním se všemi našimi sebeklamy, které si v praxi až příliš ochotně a rádi vláčíme s sebou dneškem a – bohužel – i do budoucna.