Jan Zábrana

Soubor třinácti povídek představuje básníka, prozaika, esejistu a překladatele Jana Zábranu (1931-1984) jako mimořádného autora povídek, průkopníka užívání hovorového jazyka a slangu v české próze a významného prozaika let padesátých, kdy povídky vznikly. Hrdiny Zábranových povídek jsou většinou mladí lidé, pracující na počátku padesátých let v dělnických profesích či pohybující se na okraji společnosti. Povídky jsou dokonale vystavěné a mají strhující tah. Klíčový je též jejich jazyk, v jehož užívání byl Jan Zábrana suverénním mistrem. K vydání připravila Marie Zábranová, ediční poznámku napsal Jan Šulc.

Malý výběr z povídek Andreje Platonova - zahrnuje pět povídek z let 1926-1936: – Formanská ves, Hliněný dům v okresním parku , Nezbadatelný člověk, Řeka Potudaň a Hnojný vítr. Nezbadatelný člověk (Sokrověnnyj čelověk ) je zčásti autobiografické vyprávění z dob ruské občanské války, v němž se střídá podání bezprostřední surovosti bojů s okamžiky až bájně dobrodružnými (plavba dobrovolníků na Krym). – Formanská ves (Jamskaja sloboda) zachycuje autorovy vesnické vzpomínky z předrevolučního dětství. Hlavní postava reprezentuje typicky platonovský typ hrdiny, jímž je nejposlednější z posledních – prostoduchý nádeník bez ambicí a cílů. Hnojný vítr ukračuje do ciziny, do Německa těsně po Hitlerově nástupu k moci, ale při hrůzostrašném líčení nacistických zvěrstev jaksi na zapřenou pranýřuje sovětský hladomor z počátku třicátých let 20. století.– Řeka Potudaň zastupuje autorovu tvorbu z třicátých let, kde předrevoluční dětství i občanská válka ustupují do dějinného pozadí ve prospěch doby po vítězství bolševiků. Budování mírového života v SSSR je však opět zcela po platonovsku podáno na příkladu nejprostších lidí, nevybavených znaky hrdinství, unavených dlouholetým utrpením a hledajících štěstí jen v nejzákladnějších prvcích lidské komunikace. I ta však z nedostatku zkušeností bezmála selhává, než se nakonec jakoby zázrakem – na pozadí tajuplné řeky coby svědkyně – zdvihne z popela.

Audiokniha Vražda v zastoupení, kterou napsali Josef Škvorecký a Jan Zábrana. Závěrečná část detektivní trilogie se odehrává v roce 1941. Doktor Pivoňka z detektivní kanceláře Ostrozrak tentokrát pátrá po vrahovi šéfredaktora kolaborantských novin. Ten byl během večírku otráven cyankáli z ampulky, které se přidělují jen význačným nacistickým pohlavárům…

Souborná edice 164 dopisů o literatuře, překládání a životě, které si mezi sebou vyměňovali dva vynikající čeští překladatelé a spisovatelé. Editorem svazku je literární historik Jiří Opelík, který svazek doplnil zevrubnými komentáři, čtyřicetistránkovou dokumentární přílohou, jmenným rejstříkem a ediční zprávou. Kniha je důležitým svazkem, inspirujícím současné české překladatele krásné literatury, básníky a všechny ostatní zájemce o českou kulturu druhé poloviny 20. století. Vychází doplněna 26 unikátními fotografiemi.

Je léto roku 1938, nad republikou se stahují mračna. V ložnici branické vily leží dvě nahá mrtvá těla, žena a muž – zdá se, že majora Činovského zastřelila vycházející filmová hvězdička Zuzana a pak spáchala sebevraždu. Vyšetřování ale odhalí, že mrtvá dívka byla panna, a v místě vraždy se nalezne nedopalek exotické cigarety... Kdo je vrahem československého majora a krásky z pražské vyšší společnosti? Je to někdo třetí a Zuzanina sebevražda je jen fingovaná? Najít skutečného vraha bude v těžké době sotva možné, zvlášť když ke slovu přijdou politické zájmy a ohledy. Hodnoty republiky se zachvívají v základech, hlavní postavy se však zatím dobře baví na luxusním večírku… Nostalgii po zanikajícím světě úspěšně přebíjejí nadsázkou a humorem, byť s hořkou příchutí. Vtipná replika se cení! Pojďme a ponořme se do proudu úžasných výjevů: „Bylo přesně sedm hodin večer, když jsme dorazili v Rolls-Royceu mého šéfa Toma Lomala k vile pana továrníka Iva Zdeborského na Barrandově.“

Začínající soukromý detektiv, nezaměstnaný doktor filozofie Pivoňka, vyšetřuje záhadnou vraždu, k níž došlo v literárních kruzích. Pátrá spolu se svou milou – on zná svět módních literátů, intelektuálů, ba i boháčů a krásných dam, jí není cizí pražský polosvět a svým instinktem mnohdy přijde i na to, co její akademický přítel nedokázal rozlousknout. Napínavý a rozmarný román prosycený dobovou atmosférou nás přenáší do dvojlomného světa první republiky, kde lidé používají nejen rozum, ale i srdce, vědí, co očekávat od druhých, ale i od světa. Ten je logický, předvídatelný a má nadějnou budoucnost. Je to svět, kde se vraždí jen po staru: z vášně a kvůli penězům. Co na tom, že jde o iluzi – chtěli bychom tam žít… Když se na posledních stránkách hroutí dosud nejpravděpodobnější varianta řešení, musí se hrdina vyrovnat s nečekaným, hořkým zklamáním. I tak ale: Kniha, nad níž si vzpomeneme na některé Čapkovy příběhy, je mile radostná, útěšná!

Audiokniha Vražda pro štěstí, kterou napsali Josef Škvorecký a Jan Zábrana. Kdo stojí za vraždou šéfredaktora svérázného literárního časopisu? Detektivka Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany Vražda pro štěstí nás zavede do světa pražské prvorepublikové smetánky i mezi hospodské povaleče a zlodějíčky. „Vymýšlení fabule u detektivky se dost podobá vědeckým experimentům. Stanovíte si pracovní tezi, jdete úspěšně podle ní, a najednou Bum! Dál to nejde.

Září 1938. Nad Československem se stahují válečná mračna, zatímco v pražském Braníku dojde k záhadné vraždě. Hitler žádá Sudety a ve vile čp. 383 v ulici Nad myslivnou je nalezen zastřelený pár. Major Československé armády Dušan Činovský a dcera ministerského rady Zuzana Bechyňová. Případ pro doktora Pivoňku z detektivní kanceláře Ostrozrak začíná.

V rámci sedmisvazkového souborného vydání díla básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (19311984) vychází po svazcích Nápěvy a Básně třetí rozsáhlý svazek jeho poezie, jímž se vydávání Zábranových básní uzavírá. Obsáhlá kniha shrnuje dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1970, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, verše se sešitů Disiecta membra a zápisníků z nemocnic z roku 1984, torzo monumentální básnické skladby Havran a jednotlivé dosud netištěné básně ze samého sklonku Zábranova života. Závěr svazku tvoří řada dosud zcela neznámých básní z let 1946 až 1951, které doplňují knihu Nápěvy. Svazek je opatřen zevrubnou ediční poznámkou.

A o peníze tu jde především… Skutečnost je však dětským hrám a říkadlům velice vzdálena, protože vražda je skutečná – dokonalá, promyšlená, zákeřná. Jde o pomstu za ztrátu jiného života? O vyšetření dávného sporu mezi dvěma bratry? O majetek či věno? Když zemřel bohatý pan Fortescue, byli v podezření všichni: služebnictvo, zaměstnanci kanceláře i jeho nejbližší. Ale okruh se zužuje, neboť dochází k dalším vraždám...

From the eighth floor of a tower block in Central Europe, Jan Zábrana surveyed the twentieth century. He had been exiled from his own life by Communism. His parents were imprisoned, their health broken, and he was not allowed to study languages in college. Refusing both to rebel outright or to cave in, he thought of himself as a dead man walking. “To all those who keep asking me to do things for them, I sometimes feel like saying: ‘But I’m dead. I died long ago. Why do you keep treating me as if I were one of the living?’” Yet during some of Europe’s most difficult years, he wrote The Lesser Histories, a collection of sixty-four sonnets that range through themes of age, sex, and political repression—a radiant testament to his times. The lines are emptied both of personal pathos and political stridency. Often Zábrana’s own voice segues into those of poets he had translated over the years, leaving only a bare shimmer of subjectivity—humorous, oblique, pained—with which to view his own works and days. The poems document a splendid and bitter isolation, and are immersed in the humor, hatreds, and loves of the everyday. Published in Czech in the ill-fated year of 1968, they subsequently fell into neglect. After the fall of Communism in 1989, Zábrana’s collected poems and selected diaries were published in Czech, and he was acclaimed as a major twentieth-century writer. Now, with this collection, he can begin to reach English-language readers for the first time.

Hořká slova z hořké dobyTrojici stěžejních básnických sbírek Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (1968), v nichž Jan Zábrana surově sugestivním výrazem vystihl pocity nejistoty a marnosti v poúnorové době, rozšiřuje nedokončený soubor „samomluv“ Zeď vzpomínek z let 1969—1971, úsečně shrnující básníkova intimní, tvůrčí i politická traumata. Prvky autobiografičnosti, útržkovitost, všednost a skepse, dokumentárně zachycené prostředí městské periferie s fabrikami i výčepy, podobně jako snaha o nestylizovaný záznam vyslechnutých rozhovorů či improvizovaný proud vlastních myšlenek sbližují Zábranovy „svědecké“ prózy z padesátých let (povídky Nohy, Psovod Gerža, V noci u pece, Kurevská zima, Peklo peněz a Přes Císařskou louku...) s díly Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Josefa Škvoreckého či Josefa Jedličky

Mezi nejznámější básnické skladby Allena Ginsberga patří vedle Kvílení i Kadiš, velkolepý žalozpěv na básníkovu zesnulou matku, jejíž duševní choroba silně poznamenala jeho dětství a dospívání. Zárodky básně vznikly v Paříži v roce 1957, kde si Ginsberg společně s beatnickými tvůrci Gregorym Corsem, Peterem Orlovskym a později i Williamem S. Burroughsem prostřednictvím halucinogenů rozšiřoval sféru vědomí. V Kadiši se mu časem podařilo vypsat se z hlubokých traumat, přičemž k odemknutí bran podvědomí použil divotvorné klíče: valná část Kadiše vznikla pod vlivem morfinu a metamfetaminu a konečnou revizi provedl až po návratu z Peru, kde k tomu účelu požil ayahuasku neboli yagé. Výmluvné jsou názvy dalších básní ve sbírce, například Meskalin, Kyselina lysergová, Ether či Rajský plyn; autor v nich opět vymítá ducha Naomi Ginsbergové, lamentuje nad iluzorností univerza, zakouší pocity tvůrčího zmaru i extázi z duchovního prozření a v psychedelickém proudu vědomí ze sebe nechává volně řinout vize, nářky, chvalozpěvy i obavy ze zániku smrtelného těla aby k nám po šedesáti letech skrze ony širokodeché verše stále živě promlouval jeho duch. Básnická sbírka Kadiš a jiné básně (Kaddish and Other Poems), kterou Allen Ginsberg vydal v roce 1961 u Lawrence Ferlinghettiho v nakladatelství City Lights Books, obsahuje jeho básně z konce padesátých let (19581960) v již klasickém překladu Jana Zábrany. Čtyři dosud nepřeložené básně pak přeložil Bob Hýsek.

Dvě prózy mistra ruské literatury volně navazující a tudíž i tvořící trilogii se slavným románem Sentimentální cesta. V první části, pod názvem Zoo, kniha navazuje bezprostředně na titul Sentimentální cesta. Šklovskij se dostal do Berlína. Zde pobýval ve velké skupině ruských emigrantů, povětšinou umělců, vzdělanců a společenské smetánky carského ruska. Ruská emigrace žila v oblasti berlínského zoo. Stejně jako její zvířecí sousedé žila podivně, znuděně, shlukovala se do tlup a vzpomínala na domovinu. Proto autor staví do čela svého Zoo bizarně dlouhé motto, tvořené Chlebnikovovým líčením lidského zvěřince. V Třetí fabrice vypráví autor o třech fabrikách vlastní duše mládí, OPOJAZu a nepojmenovatelném dnešku. Nesoudí, ale pojmenovává a analyzuje. Nemůže se spoléhat na city a krásná slova, všímá si proto, jak jsou zkonstruovány. Bývalá krásná slova ztratila výpovědní hodnotu, omrzela se veškerá duchaplnost a krasořečnění. Rozpor mezi starou humanitní kulturou a novým světem je neudržitelný. Velkolepě klenuté teorie o spáse člověka a světa si říkají o sarkasmus. Humanitní vědy, tajnosnubné řeči o životě geniálních jedinců a převypravování jejich myšlenek, se lepí na stránky knih a nemohou z nich ven

K nedožitým osmdesátým narozeninám básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (1931–1984) vychází útlý výbor z jeho poezie, čítající třicet pět básní. Kniha se nesnaží přinést průřez všemi podobami a obdobími Zábranovy poezie, ale akcentuje tu její linii, v níž je Zábrana básníkem mélickým. Přináší básně napsané od počátku padesátých let až do první poloviny let osmdesátých. Vybrali a uspořádali Jan Šulc a Marie Zábranová.

Novela Srdce temnoty – jedno ze stěžejních děl literatury 20. století – vyšla již v roce 1902, do češtiny však byla poprvé přeložena až v roce 1980. Joseph Conrad při vyprávění čerpal z osobních zkušeností z Belgického Konga. Příběh začíná jako klasický dobrodružný román. Vypravěč, anglický kapitán Marlow, popisuje svou dramatickou cestu parníkem proti proudu řeky do nitra Afriky, kam ho poslala obchodní společnost, aby převzal kontrolu nad zásilkou slonoviny a především aby vyhledal a ochránil pana Kurtze, jejího nejschopnějšího zástupce. Kurtze doslova předchází jeho pověst – Marlow slyší ze všech stran o jeho schopnostech, velkém duchu i héroických činech. Když však dorazí k cíli, nachází Kurtze v krajně zbědovaném stavu, otřeseného, zděšeného a na pokraji šílenství... Srdce temnoty je příběhem o degradaci lidskosti, který předvídá hrůzy totalitních režimů...