Petr Zavadil

Gamonedova poezie je tematicky drsná, nehezká. Stáří, nemoc, smrt, zmizení (většinou velmi konkrétní zmizení řady jeho druhů z ilegality) i ošklivost v mnoha podobách postupem času v jeho básních zabírají čím dál víc prostoru. Básně samotné jsou ale čím dál krásnější. Slova jsou krásná těla, která proměňují, nebo dokonce nahrazují chátrající těla skutečná. Právě tělesnost je nejčastějším zdrojem básníkovy obrazivosti, snad proto, že tak bolestivě navozuje představu konce. o autorovi: Antonio Gamoneda se narodil roku 1931 v Oviedu na severu Španělska. Následujícího roku mu zemřel otec a brzy nato se s matkou přestěhoval do Leónu, kde žije dodnes. Kvůli nuzným poměrům nastoupil do práce už ve čtrnácti letech. Působil v hnutí odporu proti generálu Francovi. Uznání se dočkal teprve v osmdesátých letech dvacátého století. V roce 2006 získal nejvýznamnější ocenění španělsky píšících autorů - Cervantesovu cenu. Kromě poezie napsal knihu esejů Tělo symbolů, vzpomínky na dětství Skříň plná stínů a jako svébytné básnické dílo převedl do současné španělštiny lékařské pojednání ze šestnáctého století Kniha jedů.

Předposlední román Vargase Llosy z roku 2002 znovu nalézá strhující rytmus a spád autorových nejlepších románů dokonale propojujících skutečnost (historické události) s fikcí. Urania Cabralová se po pětatřiceti letech vrací domů do Dominikánské republiky, kde se chce konečně vypořádat s minulostí. Na kraji silnice však číhají večer v autě čtyři ozbrojení muži. Slavný peruánský spisovatel z těchto dvou situací splétá mnohovrstevný, krutý a místy až tragikomický příběh dominikánského diktátora Rafaela Leonidase Trujilla řečeného Kozel. Kde končí nedotknutelný Vůdce a začíná obyčejný člověk? Jak může rozmar jednoho muže zničit životy tisíců lidí?

Důsledný výbor z díla patrně nejzajímavějšího a nejradikálnějšího francouzského básníka současnosti. Pro anarchistu jazyka Cédrica Demangeota (1974) je typické skřípání drcené řeči, cit pro nestvůrnou fyzičnost poezie i vzdorovité gesto. Vědomě, ale především z vnitřního přesvědčení se řadí mezi černá slunce francouzské literatury. S místy až artaudovskou dikcí jde samozřejmě ruku v ruce i vnímání krutosti světa, od policejního násilí po sexualitu. Slota jako obraz hnusné doby, ve které se bahníme. Jeho poezie je ale tak burcující proto, že špinavá kost života pořád stojí za to, aby ji člověk žral. Obálka Cédric Demangeot, přeložil, uspořádal a doslov napsal Petr Zavadil.

Jeden z nejosobnějších a nejčtivějších textů slavného francouzského esejisty. Japonsko jako systém znaků, nikoli pouze navštívené, ale čtené jako kniha. Důvěrné setkání autora se světem, který se před ním otevírá stránku po stránce. Roland Barthes proniká do utajeného smyslu japonské kuchyně, divadla, nádraží, pokoje nebo obyčejného balíčku s pronikavostí zamilovaného člověka. Vyznání a zároveň poetická meditace o tom, co všechno nám sdělují věci a gesta, když jsme připraveni správně číst.

Blanca Varela (Lima, 1926) patří k nejvýznamnějším latinskoamerickým básníkům dvacátého století. Generačně se řadí do silné skupiny spisovatelů, kteří ve čtyřicátých letech minulého století působili v Paříži, kde si osvojili a tvořivě uzpůsobili moderní básnické postupy. Jejich nejznámějším představitelem je nositel Nobelovy ceny za literaturu Octavio Paz. Právě slavný mexický básník ji přiměl, aby začala své verše publikovat, a ve vzpomínce na společná léta v Paříži napsal: „Tehdy jsme všichni zpívali. A mezi těmi zpěvy zněl osamělý zpěv jedné peruánské dívky: Blanky Varely. Nejutajenější, nejostýchavější a nejpřirozenější ze všech.“ Blanca Varela dlouhá léta zůstávala ve stínu svých slavnějších kolegů, ale možná právě proto si dokázala zachovat naprosto svébytný hlas, vzdáleně ovlivněný jak surrealismem, tak orientální poezií. Její dílo není příliš obsáhlé, ale o jeho významu pro španělsky psanou literaturu dnes nikdo nepochybuje.