Hľadanie: Odviate vetrom
zobraziť:
Silberputzen - Leštenie starého striebra
Krátká novela jednoho z nejvýznamnějších současných slovenských prozaiků (1941 – 2020) představuje lehce ironický příběh pubertálního jinocha za trest přesazeného z vídeňského do prešpurského (bratislavského) gymnázia. Ve Vilikovského vyprávění ožívají již dávno neexistující bratislavská zákoutí plná pokušení a erotických výzev, jako byla vyhlášená Vydrica.
Na stiahnutie
10,95 €
Zloději bezu
Dá se o spletitých polských dějinách psát v hrabalovském duchu? Toto je příběh Tondy Baryckého a zároveň historie Polska minulého století v kostce. Další úspěšná próza Huberta Klimka-Dobrzanieckého, polského spisovatele originálního rukopisu i nátury, je příběhem o nuceném vysídlení a novém životě ve světě, který předtím museli opustit jiní. Historií jednoho života, který převrátila naruby druhá světová válka a poznamenaly temné stránky polsko-ukrajinských dějin.
Upozornění: Četba knihy se nedoporučuje osobám trpícím nedostatkem smyslu pro humor!
Všechno bychom si řekli
Poetická autobiografie Všechno bychom si řekli je úplně jiná než předcházející tituly berlínské spisovatelky Judith Hermannové. Je to její dosud nejosobnější kniha, uhrančivě otevřená zpoveď, v níž s pomalou, svému stylu vlastní elegancí ohledává různé etapy svého života. V podtextu vyprávění, které vzniklo jako cyklus poetických prednášek v rámci prestižní nadační docentury na Frankfurtské univerzitě, čteme další a další témata, jichž se v průběhu života dotýká každý znás.
Mít svý jistý
Toto je hořká satira nastavující nelítostné zrcadlo střední třídě v nejbohatší zemi Evropy. Román Mít svý jistý učinil ze své autorky literární hvězdu. Stvořila v něm svoje alterego, Resi. Ta je nejšťastnější, když se zavře do komory na košťata a píše. A na nikom, včetně sebe samé nenechá nitku suchou. „Pro mě a pro Resi je psaní přístup ke světu,“ říká Anke Stelling.
Na lačný srce/Suché sny ryb
Roman Krištof je spirituální i světský, vysoké je nízké a naopak, všední den překypuje pestrostí, hvězdné nebe nudí... a přece se nechá zhlížet. Umět vždy shořet pro něco, co se nás vnitřně netýká. Tělo je spíš v duši než naopak. Proto není důvod se stydět. Stud je to jen pro ty druhé. Všechny protipóly se stočí zpátky. Stočí nás to zpátky k sobě. A pak zase sami. Na terase domu v horách usoužit se samotou, nebo láskou. Můžem si vybrat. Znovu. A jinak. Ztratit se záměrně a dobře. Co jiného je bůh.
Pod sluncem Turína
Kristína je Slovenka. Po letech strávených v Bruselu následuje manžela spolu s jejich dvěma syny za prací do Turína, kde se chtejí usadit. Tam potká Olgu, jižanku z Otranta, se kterou se spřátelí. Ukáže se však, že setkávání jejich rodin má ničivé následky pro všechny.
Až pleskne brok
Měl jsem jednou tu čest doprovázet autora této sbírky do provizorního stánku dopravního podniku na jinak sympaticky vintage hlavním vlakovém nádraží Bratislavy. Šel si vyřídit seniorský průkaz, aby mohl bezplatně cestovat autobusy nebo električkou po svém rodném městě. Navštívit kamarády, postarat se o hrob a tak. Po těžkém úraze si Jáno přesně nepamatuje názvy ulic, někdy se mu vytratí i jména osob, ale pamatuje si všechno, podle obrazů z oken autobusu nebo električek. V průhledné fólii má Jáno fotku pořízenou v pařížském automatu, jenže paní za přepážkou si ho chce vyfotit sama. Má fotoaparát s drátem, který snímek přesune rovnou do počítače. Stačí se tiše postavit ke zdi a chvíli se nehýbat. To ale básník odmítá. Chvíli to vypadá, že je po všem. Bude se muset toulat ulicemi rodného města pěšky, jezdit na černo nebo si kupovat jízdenky pro lidi v produktivním věku. Zabere až úporné Jánovo zvolání na celou provizorní kancelář dopravního podniku: Ale som Slovák, som z Bratislavy. Došlo tedy k odstranění tvrdosti, jak by řekli právníci, a má na legitce fotku ze starých slavných časů. Už víme, že Ján Sedal, nekompromisní herec a alternativní společník vybraných brněnských sezení, čerpá některé benefity na Slovensku. Ale už druhou knihou, Bůh zaplať, se řadí do literatury české. Jeho texty, stejně je tomu kupříkladu u autorů Písma, vznikaly nejprve vyprávěním mezi lidmi, kteří si je ale natolik oblíbili, že si je začali zapisovat, posílat esemeskami či je jinak uchovávat, něco také sám autor rozposlal přes nejrůznější noční sociální sítě. A právě díky tomu tu dnes máme svědky, že nejde o bonmoty či vtipné říkanky, ale o básnění autora, který nejčastěji říká, že nedokáže vůbec mluvit, čemuž se ti kolem smějí a někdy si neuvědomují, že právě z tohoto pnutí a jen z něj vzniká pohnutka psát verše. Petr Minařík
Kyblík - Etudy 2005-2020
Toto je soubor jednoho sta dvaceti básnických etud, které autor napsal na rozloze patnácti let.
London Calling
Říkat u autorů, co je inspirovalo, je ošemetné. Pak se toho nemůžou zbavit. Jako Karel Šebek života. Jako Ivan Blatný neklidu. Jako básně Kristy Kašpar hranice mezi tím, co se stalo a co se nestalo. Štěstí v neštěstí. Psychedelie, nebo psychóza. Dokument, nebo surrealismus. Fikce, nebo lyrika? Básnická kniha. Nepátrat po důvodech. Procítit se do zenu. Konec otázek i hranic. Konec záměrů. Neslyšet na jejich volání. Nebát se žádné z těch dvou stran.
Dům U Orobinců
Poezie může být kdekoliv, říká se. V anekdotách, pohádkách, vyprávěnkách, hrátkách, zpovědích i modlitbách. Věci jsou humorné, když jsou pravdivé. Krystyník je pravdivý, performativní, hraje si vážně. Vypráví i lyricky zpívá. Vrací se k rétorické tradici antiky, potuluje se jako trubadúr. Kniha jen jako odrazový můstek k setkání. Suvenýr. Vzpomínka, kterou předá při odchodu dál... Nesoudit, ale nechat se unášet. Potkávat detaily. Vystihnout mlčení dokonale. A k čemu to všechno? Abychom se nemohli vrátit.
Na cvičišti. Bojiště
Leden se šklebil jak Lenin,
právě jsme směřovali do podzemí,
odkud je nejlepší výhled do kraje,
když se přišlo na to, že život je nesmysl,
a basta, museli jsme si o tom vážně
promluvit, museli jsme se s tím naučit
žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti
překonává všechno, psaní zkrátka a dobře
korunuje vola, už neandrtálcům to bylo
jasné, neandrtálci zkrátka spálili všechny
knihy v dělohách svých jeskynních obrazáren,
v popelu tam potom sto tisíc let rejdili medvědi a takzvaní moderní lidé,
ostatně vůbec netušíme, jak to bylo,
a to je dobře.
Činoherní Ústí - Ve znamení kovadliny
Toto je připomínka padesáti let existence Činoherního studia v Ústí nad Labem. Scéna vznikla ve vypjaté normalizační době na troskách politickou mocí zrušeného Kladivadla. Činoherní studio se brzy prosadilo jako neobycejně živé divadlo s osobitou dramaturgií a schopností přitahovat zejména mladé publikum. Originální dramaturgii, režijní a herecký styl si divadlo udrželo i po pádu komunistického režimu. Životní etapy „Činoheráku“ přibližují čtenárům nejen texty mapující vývoj, ale také rozhovory s tvůrci a pamětníky, nebo vzpomínkově laděné příspěvky a výpovědi.
Drama.by
Tato antologie uvádí do českého kontextu pět běloruských dramatiček (NONAME67, VOLHA PRUSAK, MARYJA BJALKOVIČ, JULIJA ČARŇAUSKÁ VIKTORIJA KOVAL) a je zároveň prvním uceleným vydáním ženského běloruského dramatu v českém překladu.
Za oknem Kovanda
Výbor z básnické tvorby Jaroslava Kovandy. Kniha je koncipována tak, aby odrážela Kovandovu básnickou mnohovrstevnatost. Sestává proto z tematických celků, jež jsou napájeny nejenom z tzv. velké i malé historie (intimní, rodinná, kolektivní, areálová paměť), ale představují také autorovy básnické překlady, poezii pro děti či jeho práci pro časopis Psí víno, jenž v 90. letech založil. Všechny tyto žánrové proměny vytváří organické a autentické prožívání člověka našeho věku. Kovandův básnický svět velmi specificky vyrůstá ze spojení vážného a humorného, z poetiky každodennosti, ale rovněž z jedinečné práce s dědictvím surrealismu, z neustálého experimentování imaginativního, slovního i formálního – nejde jen o reflexivní básně s bohatou obrazností, ale také o básně citlivě odposlechnuté či o tvůrčí práci s (rodinnými) deníky. Kniha je doprovozena Kovandovými malbami, jež dotváří celek autorova svérázného (zlínského a archlebovského) světa, na nějž se dívá se svou typickou nadsázkou. Jedním z cílů stávajícího výboru je zařadit tohoto básníka, prozaika a malíře do kánonu české poezie, kde je jeho právoplatné místo. Málokterým dílem české poezie prochází člověk svým vyměřeným časem osobním, rodinným i společenským tak intenzívně jako v básních Jaroslava Kovandy. Roman Polách
Hořím v kameni
Sbírka Hořím v kameni maluje svým názvem na zemi první šipku v cestě za pokladem. Místy vášnivé a širokodeché, místy kajícně litanické vedou nás jednotlivé verše světem nečekaných, mnohdy i nepochopitelných obrazů, nutí nás vidět a zažít magii slov, o níž stále víme jen málo:
Tekutým kamenem chci být
Nežít ohnem co vskály se nahroutil
ztuhnul pri brezích
Atlantiku
Renato
Nežít vkameni
[...]
(z doslovu Zuzany Gabrišové)
Ledva
Tahle sbírka brněnského básníka Ivana Petlana má charakter poetického deníku. Střídá záznamy humorné s bolestnějšími, texty kratinké s delšími, přesto působí díky jednotícímu příběhu kompaktně. Přijme-li čtenář pozvání, bude provázet básníka při jeho pobytu v onkologickém ústavu. Takže ano, těžké téma, ale odlehčené jak jen možno.
* * * * *
Všechno je jak má být
Nebo skoro
***
Popadám se za břicho
Jenom se nesměju
Všechno udělat správně
Thomas a Daniel pocházejí z Rostocku. Každý z nich je úplně jiný, přesto je pojí silné pouto. Když NDR zanikne, jsou ještě mladí. Ale už jsou dost staří na to, aby se novou, vzrušující dobou nechali strhnout. Přestěhují se do Berlína a jejich život je jedna velká párty. Jenže pak Daniel zmizí. Když se po letech zase objeví, z Thomase už je advokát, co vede spořádaný život. Zrovna ale prožívá rodinné zemětřesení: žena od něj odešla a vzala s sebou i obě dcery.
Co s tím má společného Daniel? A kdo z nich vlastně udělal všechno správně?
Oplocený les
První část Oploceného lesa obsahuje texty, jež předvádějí mezní situace, popisují křehké lidské vztahy ve chvílích krajního vyhrocení a ukazují, jak často stačí jen malý krůček, abychom od vzájemných ústrků dospěli ke vzájemné pomoci nebo naopak, od pomoci k ústrkům. Příběhy, jejichž klíčovým slovem je abúzus, vyprávějí o tom, jak dokáže jedinec reagovat na vlivy mnohdy negativního rázu, jak umí jeho osobnost vstřebat a integrovat prožitá traumata a odkud se bere schopnost, díky které se člověk může nakonec vymanit z oněch začarovaných kruhů a procesů, do nichž ho zmíněné situace zavedly. Básně jsou pokusem o interpretaci tragédií nebo alespoň o jejich umístění v takovém prostoru, v němž se nabízí možnost nějakého rozuzlení. Druhá polovina sbírky se zamýšlí nad tématem samoty a odpovědností, která se k ní pojí (zdůrazňuje, že za vlastní život jsme odpovědni hlavně sami), a vnáší do něho i kolektivní zkušenost vyvozenou z pandemické situace. Závěr knihy se pak snaží vykolíkovat určitou cestu ke znovunalezení zpřetrhaných vzájemných vztahů.