Najnovšie - Romantická beletria strana 468 z 500

Tragikomický román odehrávající se na sklonku éry romantismu v kulisách maloměsta na severu Čech.

Nominováno v soutěži Magnesia Litera. V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o své nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.

Mateřštinou Eriky Olahové je čeština, ale látka jejich povídek je převážně romská. Nenechme se ovšem splést fantaskními a exotickými motivy - návaznost povídek na folklorní vyprávění je mnohdy volná, romské mytologii jejich děj někdy odporuje, nebo z ní vůbec nevychází. Prózy z předkládaného souboru vznikaly v devadesátých letech, ale pouze jednu z nich, nazvanou Dítě, již autorka uveřejnila, a to v romistickém časopise Romano džaniben. Velkou část textů zařazených do tohoto výboru bychom mohli označit za horory, je však značný rozdíl mezi naturalisticky pojatou povodní a třeba dramatickým příběhem vraždícího nemluvněte.

Lásky a strasti je naprosto profesionální románový debut již zkušené spisovatelky. Dramatický, strhující a mnoha dialogy zpestřený děj se odehrává částečně v USA. Je věnován životní křižovatce ženy, jež si vybírá ze dvou mužů, výrazně se od sebe odlišujících nejen věkem, ale i povahou. Jak to nakonec dopadne, se dozví dychtivý čtenář, když absolvuje cestu knihou plnou napětí a mnoha překvapení. Romantický, čtivý příběh, především z podnikatelského prostředí, zaujme zvláště ženy, ať už ty mladší, či ty „zralejší“.

Osm digestů - zkrácených verzí – slavných světových literárních děl 16. – 20. Století. Vhodné i pro studenty jako náhrada za povinnou školní četbu. Ernest Hemingway – Stařec a moře Romain Rolland – Petr a Lucie Herman Melville – Bílá velryba N. V. Gogol – Taras Bulba Daniel Defoe – Robinson Crusoe Rudyard Kipling – Knihy džunglí Jonathan Swift – Gulliverovy cesty Erasmus Rotterdamský – Chvála bláznivosti

„Olahová […] umělecky využívá romské zázemí, ale nepíše pro vyhraněnou skupinu čtenářů. Otázku, nakolik jsou její povídky romské a nakolik neromské, nechme zodpovězenou nejednoznačně, ale rozhodně nekončeme frází, že na tom nezáleží. Záleží na tom“ (Jan Červenka). Některými rysy povídky upomínají na folklorní vyprávění (vychází z ústního, sedí se v kruhu, přebírá se iniciativa vypravěčská z osoby na osobu, rezidua romské paramisi či nějakého podobného žánru), těmi změnami poloh, jako by někdo jiný najednou začal s jiným příběhem, který se volně navazuje, postava představuje jen formální rámec, nemá nutně identitu, a odběhnutími, která se klopotně vracejí, aby se udržel „syžet“, a samosebou i tím moralismem, který je ale přítomný i ve (zpravidla) jednodušších příbězích E. Olahové ze života. Jazyk vyprávění není individualizován, dokonce i vyprávění samo je přizpůsobeno žádoucímu schématu, podřízeno prvořadému cíli: sdílení.

Príbeh stroskotanca, ktorý sa ocitne na pustom ostrove, kde je nútený naučiť sa prežiť. Kniha anglického autora Daniela Defoa o Robinsonovi bola prvýkrát vydaná roku 1719. Toto vydanie v slovenskom jazyku je z roku 1904, námet z klasickej literatúry v ňom voľne prerozprával Karol Čečotka.

Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.

Prázdninové deníky z Horní Vsi psané v letech 1960–1962 (respektive 1963) nalezl Zbyněk Hejda před nedávnem v sešitu s hnědočernými tužšími deskami. V době, kdy je psal, žili v Horní Vsi z rodiny jeho otce, který odtud pocházel, už jen dva lidé – strýc Rudolf a teta Božena. Deníky jsou zaplněny řadou osobních a místních jmen – často v podobách, jak je vyslovovali obyvatelé kraje, odlišných od znění v matrikách či na zeměpisných mapách. Některá z nich, stejně jako určité motivy, se objevují též v Hejdově próze Nikoho tam nepotkám, která se časově i tematicky s předkládaným deníkem prolíná, v Hejdových básních a časopisecky publikovaných rozhovorech. Vysvětlivky k těmto jménům a motivům by rozsahem vydaly na další knížku.

Souborné vydání tří próz – Měsíc ve žních, Dimanche ? Paris a Číňanova pěna. Jejich dění se odehrává ve velmi různých a odlišných přírodních i lidských prostředích – v českém (moravský venkov, Praha), francouzském (Paříž, Provence) a polynéském (Tahiti). Tyto různorodé scenérie tak vytvářejí ve svém prokomponovaném celku barvitou a členitou fresku, celistvý obraz světa v jeho mámivé a poutavé podobě, ale zároveň ho přes jeho světelnost a vábivost odhalují jako tajemný labyrint. „Malá mondscheinsonate či sonata quasi una fantasia“, jak V. Binar dnes přítomnému souboru říká, vznikala v letech 1970–2010. Dvojpólovost lidského života, jeho rozklenutí mezi zrození a zánik, vyjadřuje v Číňanově pěně měsíc, jehož neustálé proměny a obnovování od novu k úplňku jsou zhmotněním a symbolem prolínání skutečnosti a snu, stejně jako zrození a zániku, a proto měsíc prostupuje celou knihou jako její ústřední motiv a svorník. V. Binar (* 1941) publikoval knihu esejů Čin a slovo (def. vydání Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi, Triáda 2010), román Playback (Triáda 2001), povídky Číňanova pěna (tiskem poprvé RR č. 41/1999) a Dimanche ? Paris (tiskem poprvé RR č. 50/2002), výbor z básní Hlava žáru (Triáda 2009) a prózu Emigrantský snář (Triáda 2003). V samizdatové edici Rukopisy VBF, kterou založil a vydával s B. Fučíkem, edičně připravil mj. čtrnáctisvazkové Dílo Jakuba Demla (1978–1983, Fučíkova a Binarova Zpráva o uspořádání díla J. D. vyšla tiskem v RR č. 42/2000) a Dilo Bedřicha Fučika (1986–1989, tiskem Melantrich 1992, 1994, 1995, 1998, Triáda 2002, 2003.

Adepti jsou nenahraditelný zdroj poučení o době, ve které se necítí dobře. V noci se adeptům zdá o pekle, kde má sestra v Umění dlouhé zahnuté nehty. Odevzdanost, vytrvalost, trpělivost činí adepty velice nápadnými. Ve vzhledu není mezi adepty a západními žádný zásadní rozdíl. Od adeptů lze těžko očekávat, že se budou chtít prosazovat ve světě, kde se stal symbolem nesmrtelnosti generální Mojžíš. Adepti jsou adepti. Těla adeptů tvoří text Adeptů. Má ovšem někdo předpoklady adepty pochopit, když o nich neučí ve škole? Adepti budou zázrak. I na tykání určitě dojde. Tuto kompozičně i tvarově náročnou prózu psal autor v letech 1997–2007. Odvolává se na hermetickou tradici evropského myšlení, již však zároveň oživuje a přenáší do současnosti, když se snaží dění současného světa a jeho postav vidět právě skrze tuto myšlenkovou mřížku. Základní otázkou románu je, jak může vnímavý, otevřený člověk žít v současném světě, jaké jsou rámce, které si vytváří, aby obhájil svoje jednání a přítomnost.

E. Vlasáková v nové knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu. Vypravěčka při tom procházení vyvolává vzpomínku nejen na sousedy v nájemním domě a v okolních ulicích. Rovněž potkává a bere vážně fantomové děje promítané v městském kině, na divadle ji zdejší ochotníci okouzlí operetou. Dívče se drží tety Vlasty a pravidelně se zúčastňuje shromáždění v kostele, na konfirmaci dosud nemá věk. Rovněž svědomitě splňuje základní školní docházku, kde se před tabulí střídají učitelky čím dál víc poplatné komunistům. Zato se tam dobře snáší se svými katolickými spolužačkami, ale ani po sloučení s chlapeckou třídou nevěnuje zatím pozornost spolužákům. A už vůbec ne školitelům ateistické výchovy. Místní muži vpadnou plnou vahou do rukopisu později, ať jako životní opory, nebo slaboši a vyžírkové. Ona je však nesoudí. Svědomitost hodné dcery – v překlenutí doby je také maminkou a babičkou, se finálně projevila v té nejvážnější a nejpřirozenější službě přestárlým našim. To prozatím stačí, nerad bych tu procházku redukoval na figury a trasy. Věřím, že čtenářský zážitek se spolehlivě dostaví. Byla jsem s našima na procházce je přehledný literární útvar, próza členěná na dvě části, propojené jednotou místa i totožností hlavních postav. Rozevřená ve dvou časech vyprávění. Jako první se tu odkrývají vrstvy paměti v příbězích s dílčí pointou, následuje souvislá a bez možnosti úniku zakončená zpráva."" – Jiří Soukup

Měla se stát lékařkou - ale vzepřela se rodinné tradici, a přestože ji vykázali z domu, stala se herečkou. Luboš jí vstoupil do života náhodou, a kdyby nebylo matičky přírody, rychle by ho z něj zase vyšachovala. Jenže dítě na cestě... Adriena kývla na sňatek, i když tušila, že ji nic dobrého nečeká. Tušení bylo prorocké. Přesto se pár let po Adamovi narodila Louisa a trvalo léta, než Adriena našla sílu vyvzdorovat si návrat do práce. Pak už to šlo ráz na ráz. Jakmile měla vlastní peníze, našla si milence, koupila byt a najala si právníka. K rozvodovému stání se přihnala v lodičkách na vysokém podpatku jako holywoodská hvězda. Brzy jí ale sklaplo. Za soudcovskou stolicí seděl Jarda, její dávná láska, muž, s nímž se rozešla, aby jí nestál v cestě ke kariéře...

Agáta Pierotová vyrůstá v rodině, kde matka je bohyně a otec ušlápnutý pod jehlovým podpatkem matčina luxusního střevíčku. Agáta však sní o tom, že ona to jednou v manželství povede jinak. Vysní si tradiční rodinu, kde ona bude pečovat o byt a děti a vyvařovat teplé večeře, zatímco manžel ji bude zbožňovat. Zbyšek Lom vypadá jako slibný kandidát a Agáta se vrhá slepě do manželství. Zbyškovi však vyhovuje jen ta část Agátina plánu, v níž mu poskytuje kompletní servis. Zbožňovat manželku? Ani nápad...! Raději po nocích prohání ženské. Agátě trvá víc než deset let, než se vzbouří - ale pak to stojí za to! Se Zbyškovou zlatou platební kartou, jíž přezdívá Zlatý oslíček, se vydává do Paříže a po pár týdnech nákupů a proměně v salonu krásy je z ní úplně jiná žena. Po návratu domů se jí Zbyšek vrhá k nohám... Ale chce ho Agáta ještě vůbec...?

Statut svobodné matky s dvojčaty sice Klára nebere nijak dramaticky, ale přece jen by se ráda vdala, měla manžela a úplnou rodinu. Když potká Přemysla, přeskočí jiskra a vzplane láska jako hrom. Klára nedbá na námitky rodičů ani kamarádek a hrne se poslepu do manželství. Rozčarování na sebe nedá dlouho čekat. Přemysl je sice hodný, ale extrémně šetrný - na což Klára od rodičů není zvyklá - a navíc je to nenapravitelný workoholik, který, když se zabere do práce, ztrácí pojem o čase. Klára to řeší jednoduše - lže o ceně potravin i bot a Přemkovy pokyny ohledně rodinného rozpočtu hází za hlavu. S touhle strategií ale dlouho nevydrží. Aby si udržela manželství, bude muset vymyslet něco mnohem důmyslnějšího...

Odhalit svůj vlastní osud dává hlavní hrdince šanci vyrovnat se s pochybnostmi současného života, pochopit partnera, poznat sebe. Život mladé ženy začne dávat smysl, až když pomocí psychoterapie prožije neuvěřitelný, dramatický příběh, ve kterém krutost, zloba a malost mocných vládců starého Říma stojí proti síle hluboké lásky a pokrevních pout. Je dobré poznat svou vlastní minulost, nebo je lepší se neohlížet? Román Přísaha naznačí pozornému čtenáři odpovědi na obě otázky...

Příběh tří šťastně vdaných a jedné čerstvě rozvedené kamarádky (dohromady mají devět dětí a desáté je na cestě), vypráví o ženské soudržnosti, přátelství a samozřejmě - o lásce. Když Zuzanu opustí po patnácti letech manžel, zařekne se, že další chlap do jejího života nesmí. Její kamarádky na to mají ale jiný názor. Pod heslem: "S Jardou jsi to nevytrhla, takže si můžeš jedině polepšit" jí sjednávají jedno rande naslepo za druhým...

Zástupkyně ředitele střední školy překročila čtyřicítku, má syna a manžela, o které se velmi dobře stará, a vypadá to, že je se svým životem vcelku smířena. Události ale naberou nečekaný spád, když si její životní druh najde jinou ženu, odejde z domu a její syn se od problémů svých rodičů zcela distancuje. Naše hrdinka tak zůstává sama s vědomím, že musí začít znovu a úplně jinak. Aby se zbavila své bolesti, začne se seznamovat s nejrůznějšími muži, na která má však mnohem větší nároky než na svého bývalého manžela. Zdá se, že je na ně občas přísná až příliš. Nebo snad dokonce krutá?

Nová kniha Hany Marie Körnerové vypráví o osudech dvou kamarádek Laděny a Kamily na pozadí událostí sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Lásky šťastné i nešťastné, manželství vydařená i nevydařená, průšvihy, trapasy i humorné historky. Je to příběh o tom, jak ustát životní kotrmelce, nezbláznit se a jít dál.