Najnovšie - Biografie - ostatné strana 38 z 51

Historie rockové hudby 50. až 70. let v osmnácti obrazech od Leoše Šeda je fascinujícím a zasvěceným průvodcem tím „nej nej nej“, co se v moderní populární hudbě po druhé světové válce odehrálo. Nejde o chronologicky suchý přehled dat, názvů singlů či sestav jednotlivých kapel, na stránkách téměř pětisetstránkové knihy se totiž před čtenářem otevírá pohled zaujatého fanouška, programově neobjektivního, protože píše o tom, co měl a má rád, co v posledních desetiletích poslouchal, sháněl po burzách a pídil se po všem možném okolo, aby získal o svých miláčcích co nejvíce informací. Pro nás, kdo jsme to všechno prožívali s ním, je důležité připomenutí desek, které jsme třeba nějaký čas neslyšeli, ale navíc i ověření, zda nám tehdy něco náhodou neuniklo. Ipodová generace tak získává přehledný jídelní lístek, na co by si měla opravdu najít čas a doplnit si vzdělání o nádhernou muziku, která za komunismu prosvítila život jejich prarodičů i rodičů, a navíc výrazně nahlodala železnou oponu, protože koneckonců kameny valící se do Prahy definitivně převálcovaly všechny nezvané tanky.

Sborník obsahuje úplnou korespondenci Karla Hvížďaly s Václavem Havlem, kterou spolu vedli v letech 1984 až 2006 nad knihami Dálkový výslech a Prosím stručně. Obsahuje i faksimile originálů Havlových dopisů a dobové fotografie. Zpětně lze říci, že pro oba autory měly tyto dvě knihy mnohem větší důležitost, než si zprvu mysleli: Václav Havel na začátku spolupráce na Dálkovém výslechu věřil, že někdy v budoucnu napíše paměti a samozřejmě netušil, že v prosinci 1989, sehraje u veřejnosti klíčovou roli před jeho zvolením do prezidentského úřadu. Dálkový výslech je dodnes jeho nejcitovanější a nejpřekládanější knihou. Podobně byl Dálkový výslech důležitý pro Karla Hvížďalu po jeho návratu z německého exilu: pomohl mu snáze se začlenit do české splečnosti. Prosím stručně je kniha, která vznikala už za zcela odlišných podmínek, v době kdy Václav Havel již nebyl prezidentem. Podnět k ní dal on sám, jak z korespondence vyplývá.

Příběhy o autorově dědečkovi, soukromém lékaři za první republiky, a tatínkovi, primáři za socialismu, jakož i některé události z autorova dětství podávají dílčí svědectví o obou těchto obdobích, jak je prožívaly rodiny dvou generací venkovských lékařů. V časovém oblouku přesahujícím půl století autor sleduje osudy hlavních protagonistů, počínaje studiem medicíny za Rakousko-Uherska přes soukromou lékařskou praxi za první republiky, dramatické události druhé světové války, znárodnění soukromých praxí až po dobu nedávnou. Mozaiku vzpomínek na lékařské předky doplňují archivní fotografie z popisovaných časů.

Knižní profil folkrockové skupiny Marsyas hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura vznikl jako pestrá koláž faktografických údajů a osobních vzpomínek autora na setkávání s touto skupinou i jejími jednotlivými protagonisty. Kniha mapuje základní sestavy kapely i natočená alba, sleduje osudy Petra Kalandry a Zuzany Michnové v komunistickém Československu i Oskara Petra za „velkou louží“, dává prostor i vzpomínkám přátel, fanoušků a spoluhráčů. Nechybí dobová dokumentace, fotografie, kompletní diskografie, zásadní články o skupině; mozaiku doplňují i postřehy Vladimíra Merty, Jiřího Černého, Jana Hrubého, Michala Juppa Konečného, Daniela Fikejze a dalších kolegů.

Brněnský lékař Jan Šmarda v knize Vzpomínky na Ivana Blatného poprvé popisuje dosud málo známé okolnosti ze života svého bratrance, významného českého básníka Ivana Blatného (21. prosince 1919 - 5. srpna 1990): od dětství v kulturní, dobře situované brněnské rodině, přes Blatného první básnické pokusy se dostává ke zlomovému okamžiku, kdy Blatný, výrazný člen Skupiny 42 a autor několika klíčových knih poezie, využije po únoru 1948 své cesty s delegací českých spisovatelů do Anglie a 30. března se v Londýně rozhodne pro život v exilu. Poté, co v Čechách proběhne jeho ostudné skandalizování, na kterém se výrazně podílejí i přátelé a ochránci jemu nejbližší, Josef Kainar, Vítězslav Nezval a mnozí další, se nad ním v jeho vlasti rozhostí mlčení. O tom, jak byl přijat cizinou a zda pokračuje ve své tvorbě, nebylo téměř dvacet let nic známo ani jeho rodině, a zrovna tak se nevědělo o jeho duševní chorobě. Janu Šmardovi se teprve v roce 1969 podařilo vyhledat Blatného v Ipswichi, kde básník po předchozích pobytech v několikerých psychiatrických léčebnách získal na delší dobu existenční zázemí a pocit bezpečí; vzhledem ke svému psychickému stavu zůstával však ponořen do samoty a odkázán na péči okolí. Návštěva blízkého člověka, připomínka domova a milovaného Brna prolomila básníkovu životní pasivitu a navyklou obrannou nehybnost: Blatný znovu našel motivaci, začal soustavně psát - a psaní se oddával s až manickou posedlostí. Současně sporadicky udržoval písemný vztah s rodinou Jana Šmardy; různými cestami, zajištěnými bratrancem a zdravotnickou pracovnicí Frances Meachamovou, která vstoupila do jeho života v roce 1977, posílal do Brna dopisy i básně a navázal též kontakty s Josefem Škvoreckým, Jiřím Kolářem a řadou dalších svých literárních příznivců žijících v cizině. Dvě sbírky básní vzniklé v exilu jsou výsledkem jednak Blatným urputně hájeného prostoru pro „pracovní proces“, tedy psaní (ipswichským ústavem bylo schváleno namísto obvyklé terapie manuální prací), jednak dílem obětavosti a organizačních schopností Frances Meachamové: v roce 1979 vycházejí v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v ediční přípravě Antonína Brouska Stará bydliště a o pět let později Pomocná škola Bixley. Jan Šmarda, detailně zachycující, jak obě sbírky vznikaly, se opírá o obšírné dopisy Frances Meachamové, Josefa Škvoreckého a dalších, především ale o svá vlastní setkání s Blatným: v časovém oblouku let 1919-1990 tak vkládá do historie cenné osobní svědectví o tom, že život za zdí nezničil sílu básníkova slova.

Bilanční rozhovor s významnou osobností naší rockové hudby mapuje život Jana Hrubého a přináší jeho nevšední postřehy profesionálního hudebníka, vzpomínky na kolegy, přátele i události v uplynulých letech. Knihu s bohatou fotografickou přílohou a kompletní diskografií rámují zasvěcené texty publicistů Jiřího Černého a Josefa Klímy.

Známý teplický lékař (a rockový fanoušek) Jaroslav „Yarda“ Pichlík je v literatuře zatím známý jako autor zasvěcených recenzí o rockové hudbě. Jeho knižní prvotina však obsahuje dvě desítky povídek žánru „literatury de faktu, artefaktu, nefaktu a antifaktu“, plných typického drsného humoru a nabízejících převážně situace, rozpoložení a události z doby před rokem 1989, které se odehrály v autorově osobním i zdravotnickém okolí. Sám autor v předmluvě důrazně upozorňuje, že jde o čas minulý, to pro případ, že se knihou překvapivě prolouská i nějaká neinformovaná tetka a vzkřikne ve spravedlivé hrůze hlasem velikým - třeba v mlíkárně nebo v autobusu: „No vidíte, pani - a pak jděte k doktorovi!“

Jak naznačují témata několika úvodních fejetonů shromážděných v této knize, tedy potíže s nespavostí, předoperační vyšetření apod., Jan Burian takzvaně jde do let. Obvyklé náměty rozšířily úvahy související s rehabilitační péčí, lázeňstvím či výhodami nemocničního ubytovacího nadstandardu. Autor však zanedlouho odloží berle a nasadí tempo, jaké pamatují čtenáři předchozích knižních vydání pravidelných fejetonů psaných původně pro Týdeník Rozhlas, tedy Přízrak v nákupním středisku (2009) a Přímluva za dnešní dobu a další příběhy z let 2010-2013. Proto se s ním záhy octneme na nejsušší poušti světa v Chile, kde si budeme moci společně potvrdit, že demokracie je křehká věc, v Portugalsku se seznámíme s typickými představiteli tamní lumpenkavárny první poloviny 15. století, vzápětí strávíme Silvestr v Kapském Městě - a to nás ještě čeká sever, konkrétně Rujána, ostrovy v Baltském moři a pak hlavně Island, kam Jan Burian jezdí tak často, že o něm vydal už druhou samostatnou knihu (Dvacet let s Islandem, 2015). Vášeň pro tento ostrov „zdědil“ po své matce, které - stejně jako prastrýci Karlovi, jehož odkaz byl ovšem neblahý, jak se též budeme moci dočíst - věnoval pomyslné cesty v čase do dětství a do minulosti. A protože součástí cestování jsou návraty, občas se přeneseme zpět do současnosti a domů. Octneme se tak například na Burianově koncertě pro školní mládež v nejmenovaném českém městečku, dozvíme se, která naše kulturní instituce je podle jeho mínění královnou mezi veřejnými domy, prožijeme s ním jednu pražskou předvolební sobotu a mnoho dalšího, přičemž mnohé z toho bude obohaceno o kocouří pohled...

Český pediatr a biochemik prof. MUDr. Josef Hyánek, DrSc. (1933), začíná své memoáry vzpomínkou na rodné Valašsko, rodinu, slavné poutě na Hostýn a Velehrad i na salesiánskou měšťanku ve Fryštáku, kdy byl jako nejstarší syn předurčen pro kněžskou dráhu. Po válce studoval na Baťově gymnáziu a vybral si medicínu, mj. proto, že byla z olomouckých fakult nejtěžší… Dále vzpomíná na své učitele i kolegy, na pracoviště v Uherském Hradišti i v Praze a na pionýrské časy při zavádění a prosazování prenatálního screeningu dědičných metabolických poruch. Životní oblouk popisující i řadu zahraničních zkušeností se klene až k Nemocnici Na Homolce, kde dodnes vede metabolickou poradnu.

Bilanční vzpomínková kniha významného českého spisovatele, geologa, astrologa a publicisty, autora desítek odborných i populárně vědeckých prací zaměřených na geologii a příbuzné obory, od roku 1989 na astrologii a hermetismus. Milan Špůrek (* 1938) působil jako vědecký pracovník Geologického ústavu ČSAV, mezi léty 1975-89 pracoval v Geofondu, poté se stal nezávislým publicistou. Studiu astrologie se věnoval od roku 1969. Ve svých dosud vydaných jedenácti knihách využil vědecké metody v astrologii. Kniha Rozpomínání na konci věku přináší Špůrkovy poutavé vzpomínky na dobu posledního půlstoletí i na lidi, s kterými se setkal. Její součástí jsou i mnohá upřesnění a nová zjištění k jeho dosud publikovaným objevům. Kniha je bohatě ilustrována více než sedmdesáti kresbami a tabulkami a doprovozena autorovými uměleckými fotografiemi a fotografickými kolážemi. Její závěr tvoří úplná autorova článková a knižní bibliografie.

První kompletní vydání terezínského deníku Helgy Pollak Když měla Helga Pollak 12 let, deportovali ji i s otcem Otto Pollakem do ghetta v Terezíně. Od ledna 1943, až do svého transportu do Osvětimi v říjnu 1944, žila v dívčím domově L 410 v pokoji 28, kde se svěřovala jen svému deníku. V kombinaci se zápisky Otto Pollaka jsou v knize prolínány vzpomínky a dokumenty otce i dcery, vzbuzující pocit pospolitosti, obav i naděje. Příběh Helgy Pollak je ukázkou vzpomínek a připomínkou osudu židovských dětí.

Mary Jamison, bělošská žena, která byla v raném věku unesena a následně adoptována indiány. Celý svůj život pak prožila mezi Irokézy - Seneky. Její příběh zachycuje období koloniálních válek v Severní Americe, americkou revoluci i poslední zápas indiánů o nezávislost. To vše zcela bez příkras. Kniha je volným zpracováním knihy „A Narrative of the Life of Mrs. Mary Jemison“.

Správa o umieraní matky nie je veľmi rozšírenou literárnou témou. Slovenská filozofka a spisovateľka sa ňou pokúša zvládnuť dlhé a bolestné odchádzanie blízkeho človeka. Jej „správa“ v procese písania košatie a prináša plastický obraz matky a jej života, ako aj dobového a geografického kontextu, v ktorom sa odohrával.

Neuvěřitelná životní cesta z vězení až do celostátních deníků a Poslanecké sněmovny. Autobiografický příběh, ve kterém nechybí humor, vtipné repliky a hluboká zamyšlení nad jednotlivými vrstvami společnosti osmdesátých a devadesátých let. Autor, který působí „v zákulisí“ české politické scény, odkrývá svérázný pohled na realitu Československa před a po Sametové revoluci a představuje každodenní boje s překážkami, které přináší doba. Příběh obyčejného člověka, který soupeří o nezbytné přijetí do společnosti a hledá své místo na světě.

„Z krásné lži nám nová naděje nevyroste," je věta, která snad výstižně shrnuje smysl této knihy. Jiří Černý patří nejen k nejpřesnějším a nejpřesvědčivějším glosátorům doby, ale také je znám posedlostí demystifikovat lži, polopravdy či omyly, včetně svých vlastních pochybení, a tím podněcuje naději. Určitá míra facky obsahuje komentáře o kulturním, společenském i politickém životě z let 2001-2008, které chronologicky vycházely v Mladé frontě Dnes, Reflexu, Lidových novinách a nakonec v Hospodářských novinách. Z celkového počtu téměř tří stovek komentářů je v knize uvedena přibližně polovina, a to ve snaze nabídnout čtenáři to nejkvalitnější, co snadno obstojí vzdor poryvům času.

RAFA je autobiografia jedného z najlepších a najoriginálnejších tenistov sveta Rafaela Nadala. Jej svetový krst sa uskutočnil iba pred niekoľkými týždňami. Ústredným motívom knihy, ktorá sa ako niť vinie celým jej obsahom, je wimbledonské finále 2008 medzi Rafom a Rogerom Federerom, o ktorom John McEnroe vyhlásil, že to bola ,,najväčšia dvojhra v tenisovej histórii“. Pravda, nie je to iba o jednom súboji. Rafa odhaľuje tajomstvá svojich úspechov od detstva, keď sa bolestivo rozhodoval, akú športovú kariéru si zvoliť. Či dať prednosť kolektívnemu futbalu, alebo individuálnemu tenisu. Je to až nečakane úprimná spoveď nevídaného bojovníka na dvorci a nesmierne priateľského, rodinne založeného džentlmena v súkromí, ktorý doposiaľ vládol 102 týždňov svetovému tenisu a má na celom svete tisícky obdivovateľov. Je to príbeh ostrovana z Malorky, ktorý svojím tenisom ohúril svet a zaujímavo o tom rozpráva.

Životopis poslednej veľkej legendy svetovej literatúry 20. storočia Gabriela Garcíu Márqueza je jedinečným dielom a diele jedinečného spisovateľa. Jeho autor, anglický literárny historik a jeden z najuznávanejších znalcov latinskoamerickej literatúry Gerald Martin, ho písal takmer sedemnásť rokov. Podarilo sa mu vytvoriť životopisné a literárnohistorické dielo, ktoré nemá čo do biografického rozsahu a analytickej hĺbky vo svojej kategórii obdobu. Sám veľký spisovateľ Martinovo dielo verejnej označil za svoj prvý „tolerovaný“ autorizovaný životopis. To výrazne vyčleňuje túto knihu z množstva literatúry všetkých žánrov, ktorá bola o geniálnom kolumbijskom spisovateľovi a jeho diele doposiaľ napísaná. Martinova kniha je originálnou a obdivuhodne vyváženou syntézou množstva doposiaľ neznámych a nespracovaných biografických faktov a údajov z Márquezovho života s hlbokou a zasvätenou literárnohistorickou analýzou spisovateľovho diela. Je písaná elegantným, no súčasne pútavým štýlom, ktorý prevedie čitateľa magickým labyrintom Márquezovho života a odkrýva jeho dielo v neznámych – a prekvapujúcich! - vzťahoch a súvislostiach.

Kniha ponúka množstvo prekvapení a nových postrehov o hviezde bez manierov a o ľuďoch po jeho boku. Vinie sa od Federerovho detstva, pokračuje objavom tenisového talentu mimoriadnych schopností a vrcholí najdôležitejšími úspechmi a jeho 285-týždňovou nadvládou svetovej jednotky. Federer nestratil ani napriek svojim neuveriteľným úspechom skromnosť a zmysel pre to podstatné. Medzinárodná megahviezda a vyslanec UNICEF sa s veľkou angažovanosťou a pocitom zodpovednosti zasadzuje v prospech sociálne zaostalých. Nadácia Rogera Federera, ktorú založil, podporuje deti v núdzi v Afrike najmä v oblasti ich vzdelávania a mládežnícky šport. Táto kniha je aktualizáciou a rozšíreným druhým slovenským vydaním pôvodného Federerovho životopisu Tenisový génius. Je to sympatická biografia o výnimočnom človeku a najlepšom tenistovi sveta s mnohými fotografiami.

„Nemusíte byť športovou superhviezdou, aby ste sa o seba starali, žili a cítili sa lepšie a zdravšie.“ Novak Djokovič V knihe Naservírujte si víťazstvo opisuje Djokovič ako prežil bombardovanie jeho rodného Belehradu, i to, ako sa z vojnou poznačenej krajiny dostal medzi tenisovú elitu. Zároveň prezrádza stravu, ktorá ho vyliečila a výraznými spôsobom ho postrčila na ceste k vrcholu. Aj keď miloval chlieb, cestoviny a najmä pizzu z ich rodinnej pizzérie, časom zistil, že jeho telo si nevie poradiť s múkou a pšenicou. Tým, že zo svojho jedálnička vyradil lepok, proteín nachádzajúci sa v pšenici, okamžite sa začal cítiť lepšie, ľahšie, mal jasnejšiu myseľ i rýchlejšie reakcie. Ako pokračoval v skúmaní a vylepšovaní svojej stravy, tak zmizli jeho zdravotné ťažkosti, zhodil prebytočné kilogramy. Práve zlepšené zdravie a lepšia mentálna odolnosť mu umožnili dosiahnuť svoje dva detské sny: vyhrať Wimbledon a byť najlepším tenistom sveta. V roku 2011 prežil Novak Djokovič, podľa slov mnohých športových novinárov, najlepšiu sezónu v tenisovej histórii: vyhral desať turnajových titulov, trikrát triumfoval na grandslamových turnajoch, ťahal 43-zápasovú sériu víťazstiev. Je to pozoruhodný výsledok, pretože len dva roky pred touto úspešnou sezónou mal problém dokončiť náročný turnaj. Ako sa mohol z hráča, ktorý trpel bolesťami, zraneniami a problémami s dýchaním, stať tak rýchlo najlepší tenista sveta? Odpoveď je prekvapujúco jednoduchá: Zmenil svoju stravu.