Najnovšie - Eseje, úvahy, štúdie strana 23 z 76

Tento svazek nabízí erudovanou a přitom široce přístupnou teorii dekorativních umění. Gombrich zkoumá univerzálně lidský sklon hledat v prostoru a čase řád, který se projevuje v dětských hrách, v poezii, hudbě či architektuře, ale právě i v dekorativních uměních. Kniha svým pojetím navazuje na Umění a iluzi, která přinesla originální teorii obrazového znázorňování. I tentokrát jde fascinující a inspirativní úvahy o umění, přírodě, lidské psychologii a tom, jak náš mozek zpracovává podněty z vnějšího prostředí. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

První svazek souboru O renesanci spojuje dvě klasické knihy esejů o renesančním umění. V první z nich, pojmenované Norma a forma, je shromážděno jedenáct studií věnovaných zásadním otázkám stylu, vkusu, patronace, pracovních metod a teorií umění, které autor vykládá se svou příznačnou erudicí a srozumitelností. Tyto eseje jsou povinnou četbou pro všechny, kdo se o renesanci zajímají, a bezpochyby budou přínosem pro každého, kdo si přeje lépe se orientovat v jedné z nejtvořivějších etap západního umění. Druhou část knihy zaujímá soubor Symbolické obrazy, v němž se E. H. Gombrich věnuje stěžejnímu tématu symbolického zobrazování. Knihu otevírá badatelský úvod o Cílech a omezeních ikonologie, po kterém následují podrobné studie o Botticellim, Mantegnovi, Rafaelovi, Poussinovi a dalších. Svazek uzavírá rozsáhlé pojednání o filozofických přístupech k symbolice, které ukazuje, že myšlenky, které zaměstnávaly renesanční filozofy, jsou živé dodnes. Stejně jako v případě Normy a formy jde o soubor nezbytný pro všechny, kdo se zabývají renesančním uměním a myšlením; je to práce, která napomáhala utváření vědní disciplíny dějiny umění. A jelikož se zde autor neustále zabývá problematikou norem, hodnot a metod, jde zároveň o úvod k fundamentálním otázkám spojeným s interpretací obrazů obecně.

Co se stane, když ze zavřené země najednou vyjedete do Bretaně? Jak se říká až na konec Světa? Autor popisuje svůj vztah k Bretani a surrealismu jako hledané a nalezené tradici, která má svůj původ kdesi ve fylogenetickém, mytickém čase lidí. Text se vymyká lineárnímu, historickému pohledu. Spíše připomíná nalezený kaleidoskop z dětství. Čtete a knihu vidíte jako stopy lidí na pláži, které pod přibývající Lunou rozmývá pomalu postupující příliv...

ento výbor z esejů Josepha Epsteina představující ovšem jen zlomek z jeho rozsáhlé tvorby je veden snahou ukázat šíři a pestrost autorových zájmů. Čtenář v něm nalezne tři základní tematické okruhy. První se vytvářel v závislosti na Epsteinově povolání univerzitního učitele literatury. Jeho znalosti i přehled zejména americké literární produkce staršího i novějšího data jsou famózní. Epstein nám ukazuje, do jaké hloubky lze číst a přemýšlet o přečteném. Druhý je utvořen z jeho celoživotní snahy pochopit řeckou a římskou literární a kulturní tradici včetně latiny. To dokládají nejen rozbory děl autorů jako Hérodotos a Tacitus, ale i Epsteinova touha o proniknutí do tajů latinského jazyka. Třetí okruh je založen na jeho zájmu o věci veřejné. Epstein je ze staré školy a nehodlá se přizpůsobovat módním trendům, například politické korektnosti a cancel kultuře. Je však zapotřebí dodat, že jeho politická nekorektnost je chytrá, kultivovaná a vtipná. Vtip ostatně netvoří v Epsteinově díle nějaký ornament, je bytostnou součástí jeho uvažování i psaní. Tento humor svou kreativitou připomene českému čtenáři jiného brilantního anglicky píšícího esejisty G. K. Chestertona.

Esejisticky laděná próza, monolog ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata a vcelku slabošského intelektuála. Autor zde, podobně jako v dalších svých knihách, opět klade radikálně skeptické otázky, které znepokojují.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921-1930, respektive 1931-1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921-1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911-1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov - mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890-1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886-1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918-1920) a Lidových novinách (1921-1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor "myšlenek" Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Opeřené slunce je pocta indiánům. Jedná se o soubor textů nabízejících vhled do těch nejzajímavějších aspektů tradic prérijních indiánů doplněných autorovými obrazy a zápisky z cest po indiánských rezervacích v letech 1952 a 1963. Schuonovy eseje však nejsou v žádném případě pouhým popisem obřadů, to by nebyl Schuon. Jeho pronikavý intelekt podniká cesty překračující a spojující kontinenty a náboženství – srovnáváním indiánských tradic s hinduismem, šintoismem, islámem, buddhismem a v neposlední řadě i s křesťanstvím dospívá k překvapivým závěrům. Neklouže však po povrchu, jeho teze nejsou laciné, naopak: jeho psaní je naplněno pokorou a hlubokým pochopením toho nejzákladnějšího božského principu. Čtenář brzy pochopí, že Schuon nebyl jen srovnávacím religionistou, ale mystikem v pravém slova smyslu. „Při čtení Schuona mám dojem, že jdu souběžně s ním, a jednou za čas zahlédnu, co má na mysli z hlediska mé vlastní tradice a zkušenosti....Myslím, že má přesně ten správný pohled.... Vážím si ho čím dál víc.... Jsem vděčný za možnost být v kontaktu s lidmi, jako je on.“ –Thomas Merton, z dopisu Marcu Pallisovi Frithjof Schuon (1907–1998) je považován za jednoho z nejvýznačnějších mluvčích filozofie religio perennis. Kromě toho, že napsal více než 20 knih o metafyzických, duchovních a etnografických tématech, byl i nadaným malířem a básníkem. V 50. a 60. letech podnikl několik cest k severoamerickým indiánům, byl adoptován kmenem Lakotů a účastnil se jejich posvátných obřadů.

Jacques Ranciere (1940) je francouzsky filosof, který se zabývá primárně otázkami politiky a estetiky. V 60. letech patřil k žákům a spolupracovníkům marxistického teoretika Louise Althussera, z jehož okruhu vzešel vlivný sborník Lire le Capital (Číst Kapitál), na němž se Ranciere autorsky podílel. Na přelomu 60. a 70. let nabývá Rancierovo myšlení svébytného charakteru. Do středu jeho zájmu si pozvolna razí cestu problematika rovnosti. Ta se stane trvalou součástí a klíčovým prvkem jeho myšlení. Monografie Jacques Ranciere se zaměřuje především na Rancierovu politickou a estetickou teorii, ale také na historický kontext jeho myšlení a jeho poměr k dílu některých jeho současníků, například k filosofii Jeana-Françoise Lyotarda či Alaina Badioua.

Tak nám začal nový rok 2021 a všichni si přejeme, abychom co nejdříve zapomněli na ten předchozí. Kvůli zavřeným divadlům a zákazu kulturních a sportovních akcí teď mám více času, a tak jsem si řekl, že budu zapisovat nejrůznější situace, které život přináší. Takto vyjadřuje na začátku své nové knihy autorský záměr Petr Salava, populární diskžokej, producent zábavných pořadů a koncertů, zkušený rozhlasový a televizní moderátor, ale též tvůrce fenoménů doby, známý nejširší veřejnosti. Ve více než stovce sloupků, které měly původně časopisecké určení, komentuje vtipně, vážně, nostalgicky i s notnou dávkou optimismu způsob, jakým se mimořádně aktivní a pandemií k nezvyklému prožívání dlouhých týdnů a měsíců odsouzený člověk může s touto situací vyrovnávat. Pokud vás bude zajímat život jejich autora, podívejte se na internet, tam to všechno je. A v tom zjistíte, že ho znáte lépe, než jste si mysleli. V devatenácti založil fotbalový klub osobností AMFORA, to už je téměř půl století! Patřil k našim prvním profesionálním diskžokejům. Jeho hlas zní po celá desetiletí z rádia a z televize, píše scénáře a produkuje. On to byl, kdo do češtiny přeložil a diváky na stadionech naučil „mexickou vlnu“. A protože mu to nestačilo, vymyslel to tisíckrát adorované, posmívané, uctívané i proklínané „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop“. Vymýšlí věci, které jdou ze srdce. Podporuje charitativní akce. Projel celý svět. A pořád ho to baví.

Jsem zpěvačka. A herečka. A spisovatelka. A máma. Normálně zpívám všude možně. Dostávám za to peníze. Je to moje povolání. Když nezpívám, starám se o syna. Mám taky dvě dcery, ale o ty už se starat nemusím. A všechny tři moje děti jsou moje nejvíc. Nejvíc, co jsem v životě dokázala. Jinak jsem úplně normální, obyčejnej člověk, kterej je momentálně úplně vykolejenej. Učím se vysadit z pracovního tempa, zpomalit a přehodnocovat věci. Stejně jako vy.

Andrej Babiš opanoval českou politiku a stát za posledních osm let nevídaným způsobem. Spolu s prezidentem Milošem Zemanem utvořili tandem, který držel moc a převracel zavedené pořádky. Z oligarchy se stal ministr financí a posléze premiér. Zbytek politické scény mu dlouhé roky nedokázal čelit. A to navzdory tomu, že Babišův střet zájmů neměl v Evropě srovnání a provázel ho jeden skandál za druhým. Prorůstání Agrofertu do státní správy nabralo obřích rozměrů. Babišovo angažmá ve službách této země provázely statisícové demonstrace. Velká část obyvatelstva ale miliardářovi stále věřila a věří. Přesto na podzim 2021 překvapivě prohrál volby. Je Babišova éra skutečně u konce? Jak moc změnil českou společnost? Nakolik proměnil politiku? Byl skutečně ohrožením demokracie? Jaký morální dopad na tuto zemi může mít tandem Babiš-Zeman? Proč Češi Babišovi tak dlouho věřili? Jaké je tajemství jeho vzestupu a úspěchu? Co bylo jeho skutečným cílem? Co se to vlastně v posledních letech v Česku odehrálo? Jak dlouho se z jeho vládnutí budeme probírat? A dočkáme se Babiše na Hradě? Dvě desítky předních komentátorů, reportérů a politologů se snaží nalézt odpovědi na tyto i další otázky a nabízejí svou reflexi éry Andreje Babiše. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled nejen na jeho osobnost, ale i na dobu a společnost, které dlouhá léta ovlivňoval.

Elsősorban is az vagyok, amivé először lettem, amivé születtem. Magyar. Amivé a szüleim örökítettek. Hiszek a magzati életben, Magyarország Alaptörvényében, mely szerint "a magzat életét a fogantatástól kezdve védelem illeti meg" És tudományos tény, hogy a magzat hallja a beszédet maga körül az anya várandós állapotának utolsó hónapjaiban. Ezért az anyanyelv kiemelten fontos az identitás szempontjából. A nyelv az a kötőerő, amivel a magyar kultúra darabjait egymáshoz tudjuk cementálni, a magyar nyelv magyarságot teremt, a magyarul beszélgető szülők magyarul értelmező és értő gyermeket várnak a világra. Önazonosságom első elemeként magyar vagyok, hiszen az embertani meghatározás tudományos tény, s ugyan nem fölösleges, de mégiscsak megkérdőjelezhetetlen: emberek nemzettek, ember vagyok, leszek. Aztán meg keresztény vagyok. Szüleim a keresztvíz alá tartottak egy debreceni katolikus plébánián, egy csepp pápista szentelt víz alá a reformáció tengerében, a kálvinista Rómában. A keresztségben az István nevet kaptam. Mint első szülött fiú, apám nevét örököltem.

Po roce 1989 vzniklo mnoho publikací, dokumentů a pořadů o československém undergroundu, avšak žádný z nich netematizoval meritorně otázku kontrakultury (counterculture), která je neodmyslitelně spjata nejen s historií undergroundu, ale i s historií moderny v její snaze vytvářet technokraticky organizovanou společnost jako systém. Studie vychází z výzvy a dobového sloganu FUCK THE SYSTEM, který se stal součástí slovníku kontrakultury. Navrací se k původní definici kontrakultury jako nové senzibility, zdůrazňuje kontrakulturní důležitost vědění posvátné přítomnosti a klade i kritickou otázku Co se stalo s kontrakulturou po roce 1989?. Esej klade důraz na důležitou diferenci mezi kulturou a systémem, respektive vychází z teze, že politika identity ve střední Evropě se tradičně odvozuje od kultury, na rozdíl například od Ruska, kde se klade důraz na identity systémových prvků abstraktního celku.

Stává se to často: rozhodli jsme se pomoci, ale místo abychom nejdříve shromažďovali fakta a naplánovali co nejúčinnější strategii, necháme se strhnout silnými emocemi. Dobré úmysly samy o sobě nepřinášejí kýžený výsledek, a někdy v nejlepší víře dokonce naděláme více škody než užitku. Autor přichází s konceptem efektivního altruismu, praktickým a na datech založeným způsobem, jak být co platný bez ohledu na skromnost svých zdrojů. Efektivní altruista nejedná impulsivně, začne tím, že si položí sadu klíčových otázek, které mu umožní organizovat následnou akci tak, aby měla žádoucí dopad pro co největší počet lidí. Když zapojíme srdce i rozum, máme možnost vykonat mnoho dobrého.

Soubor esejí a reflexí Tomáše Mazala Pes na gondole přináší nejen nový vhled do světa literatury, výtvarného umění a filmu, ale je také osobitou autorovou výpovědí výběrem námětů i jejich uchopením. Mazalovy texty spojuje pečlivé pátrání v pramenných podkladech, umanuté hledání téměř neznatelných stop a pozapomenutých, ve své době však významných postav a míst. Prostor dostává také jeho typická ironie spojená s rozvinutou imaginací, skrze něž se vyslovuje o nejzákladnějších východiscích tvorby. V rovině lidské i umělecké se zajímá u autorů a jejich osudů i příběhů a prostoru, v němž jsou vkořeněni, ponejvíc o situace mezní, ovšem s pochopením a jistou cudností, zvlášť vzácnou v čase, v němž jsou všudy přítomné způsoby bulvárních médií.

Kurt Gebauer je sochař, malíř a fotograf. A občas také spisovatel. Proto vám přinášíme knihu jeho básní, snů a dalších textů, které osobně ilustroval. Součástí je také text Lenky Klodové, který vás nechá nahlédnout pod pokličku jeho učitelské dráhy. Jak jsem psal Psal jsem vždycky, ale nepublikoval. Když nikdo nechce, tak coby. Tak konečně někdo chtěl. Psal jsem si v mládí deníky, poznámky s kresbami na cestách, psal jsem dopisy mamince, mé ženě atd. Mimoto textíky, básničky – ve vlaku, v hospodě na malém pivu, když se mi něco zdálo, co jsem si stačil zapamatovat. Zlepšovatelem mého psaní byl prof. Brejník – češtinář na Sochařsko-kamenické škole v Hořicích, který s námi trénoval různé druhy textů. Například úvahu nebo popis pracovního postupu tak, aby tomu každý rozuměl. Dalším důležitým učitelem pro mě byl František Kafka, tedy pardon Franz Kafka. Jeho nekonečné věty mě fascinovaly a já to pak také někdy přeháním, a tak sem tam dám tečku. Co se týče veršů, když jsem byl na vojně u pontoňáků, tak tam mi přinesl svobodník, absolvent filosofické fakulty UK, francouzské básníky. Byl jsem fascinován a při noční strážní službě jsem si je recitoval a také vymýšlel své verše. Rimbaud, Verlaine, Baudelaire, Apollinaire. Jinak mě mnozí básníci moc nebaví. V poslední době jsem psal trochu drsňáckých básniček, cvičení na „R“ pro vnoučata nebo trochu té existenciální politiky. Ale to až jindy. V této knize nabízím trochu esejí o tom, co se mi zdá být divné, až nebezpečné. Třeba to někomu pomůže se vzpamatovat, nebo když ne, tak se někdo třeba pobaví. Nebo naštve. To už se též stalo. 1. 11. 2021 Kurt Gebauer

Ako sa mohol stať ovad vzorom výchovy k občianstvu? Prečo sú ľudia schopní uveriť aj neuveriteľným veciam? Existujú betónoví ľudia? Čo znamená prepásť najdôležitejšiu chvíľu? Je strácanie času neresť alebo cnosť? Čo je to politická naivita? Čo je to tradícia? Kto sú ľudskí ranní vtáci a prečo Minervina sova rozťahuje svoje krídla až za súmraku? Aké plody môže priniesť vyprahnutá zem? Takéto a podobné otázky si kladie filozof Anton Vydra v knihe, ktorú tvoria jednak krátke texty, ktoré publikoval v časopise .týždeň v rokoch 2020 až 2021, jednak rozsiahlejšia, autobiografická esej s názvom Plody vyprahnutej zeme. Na pozadí osobných dejín i veľkých udalostí transformácie tejto krajiny z komunistickej na demokratickú si všíma jednu z jej vypuklých čŕt: vyprahnutosť, smäd. A výsledkom nemusí byť nevyhnutne iba zúfalý a bezútešný pohľad.

Třetí kniha trilogie úvah Druhá derivace touhy nadčasově komentuje události, které se během našich životů dotýkaly nás všech. Tomáš Sedláček je však nazírá veskrze jinak, čerstvě: politiku a ekonomii vnímá optikou filozofie, teologie a psychologie, rád hledá náš odraz ve filmech a příbězích, po původu dějů pátrá až v prastarých mýtech, zamýšlí se nad českou velikostí v malé Evropě či západní civilizací a jí prožívanou katarzí. Jeho obdivuhodně široký záběr a dechberoucí styl z něj udělaly světoběžníka, který je žádaným řečníkem po celé planetě napříč velmi rozsáhlou odbornou škálou.

Ján Sucháň má vrúcny vzťah k ľuďom, celý život s nimi pracuje, preto dokonale pozná ich vnútro, ich citové rozpoloženie v rôznych fázach ľudského bytia. A napriek tomu, či práve preto neodsudzuje, ale prijíma a vníma aj problémy veľkého sveta, s nadhľadom sa pozerá na celok, a pritom hľadá vo svojich Zamysleniach nielen súvislosti, ale aj odpovede na odveké otázky človeka o pravdách zaznamenaných v riadkoch evanjelií. Aj vďaka jeho brilantnému povzbudeniu človek ľahšie prekonáva súčasné každodenné nástrahy, ktoré život prináša.