Najnovšie - Biografie - Životopisy strana 49 z 411

A Live Aid tökéletes alkalmat adott a zenekarnak arra, hogy kellékektől, díszletektől, a saját fény- és hangtechnikától, ködtől, füsttől és egyéb speciális effektektől megfosztva, még az alkony természetes varázsa nélkül is, kevesebb, mint húsz perc alatt bebizonyítsák, még mindig megvan bennük az a képesség és erő, amivel megrengetik a világot. Most már elfogadják azt az egyértelmű tényt, hogy a Queen nagyobb, mint a tagjai együttvéve. Nem tudhatták, hogy a legszebb órájuk van mögöttük. A fergeteges siker újra egységbe kovácsolta őket, a szólókarrier minden gondolatát félretéve - legalábbis egyelőre - elkötelezték magukat a közös ügyük iránt, de hamarosan rájöttek, hogy a Freddie-vel közös, második esélyként kapott jövőjük tragikusan rövid lesz.

Nem feltétlenül egyszerű dolog a 20. század egyik legkalandosabb sorsú magyar költőjének gyermekeként felnőni - derül ki a fiatalon elhunyt Andrew Faludy emlékirataiból. A népszerű és az egyik legnagyobb hatású író, költő, műfordító Faludy György fia fanyar humorral mesél nem mindennapi élményeiről: az emigráns gyermekkor zaklatottságáról, a hidegháború bornírtságáról vagy épp a '60-as, '70-es évek ellen­kultúrájának pezsgéséről, nem utolsósorban pedig kapcsolatáról (vagyis inkább annak hiányáról) apjával, a nyughatatlan zsenivel. Andrew Faludy memoárja önmagában is rengeteg érdekességet tartogat, de akár a Pokolbéli víg napjaim alternatív folytatásaként is olvasható. Andrew Faludy (1955-2010) - Faludy György (1910-2006) és a költő második ­feleségének, Szegő Zsuzsának (1922-1963) a gyermeke. Londonban, majd Kanadában nőtt fel. Miután édesanyja elhunyt, apja gyakorlatilag magára hagyta. Andrew tizenöt éves korában egy kis időre visszatért Magyar­országra, hogy újra kapcsolatba lépjen a családjával. Végül Angliában telepedett le, irodalomtanár lett, ­családot alapított, és két gyermeke született. 2010-ben, ötvenöt éves korában szklerózis multiplex következtében elhunyt.

A királynő uralma 70 éven át tartott, és így Ő lett a leghosszabb ideig szolgáló brit uralkodó, és egyben a világ egyik leghíresebb asszonya. De milyen volt ő valójában? Ismerkedj meg élete lenyűgöző történetével! 2022-ben elérkezett a platinajubileuma, amellyel hetvenéves uralkodását ünnepelte. Huszonegy éves korában fogadalmat tett, hogy szolgálni fogja az országát, és ezt betartotta egészen az utolsó pillanatig. Békésen hunyt el Balmoralban 2022. szeptember 8-án. Uralkodása alatt tizenöt brit miniszterelnök szolgált neki, és nagyon népszerű államfője maradt 14 nemzetközösségi országnak. Bármit is tartogat a jövő a monarchia számára, a királynőre emlékezni fognak, méltósága és a feladatához való hűsége miatt. Ahogy Sir Winston Churchill, első miniszterelnöke mondta róla: Megértettem azt a királyi elhatározást, hogy szolgálni kell, nemcsak uralkodni, azaz szolgálva kell uralkodni.

Adolf Záturecký bol výraznou právnickou osobnosťou prvej polovice 20. storočia. Svoju právnickú kariéru začal ako advokát v Rimavskej Sobote. Stal sa súčasťou úzkej skupiny advokátov, ktorí sa prihlásili k slovenskej národnosti. Po vzniku Česko-Slovenska začal pôsobiť na Najvyššom súde ČSR. V roku 1935 sa stal druhým predsedom tohto súdu. Aj v náročnej úlohe sudcu si uvedomoval význam teórie pre rozvoj slovenskej právnej kultúry. Spolu s Vladimírom Fajnorom vydal monografiu Nástin súkromného práva platného na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Vo vývoji slovenskej právnej terminológie zohral výnimočnú úlohu. Bol spoluautorom právnického terminologického maďarsko-slovenského a slovensko-maďarského slovníka. Výraznou mierou prispel nielen k rozvoju právnej vedy a právnej terminológie, ale aj k vytvoreniu demokratického súdnictva. Ako prvý slovenský právnik zastával funkciu podpredsedu Ústavného súdu ČSR. Po zániku Československa pokračoval vo funkcii podpredsedu Najvyššieho súdu na Slovensku a po oslobodení sa stal predsedom Najvyššieho súdu v Bratislave. Ako sudca dodržiaval zásady apolitického postoja a sudcovskej zdržanlivosti. Dňa 25. júna 1949 bol Adolfovi Zátureckému slávnostne udelený titul doctor honoris causa ako uznanie za celoživotné zásluhy o rozvoj právnych vied.

Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a „dílo“ Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti „logistiku“ holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a zároveň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé „kolečko v soukolí nacistické totalitní mašinerie“ poslušně a svědomitě vykonával svěřené úkoly. Eichmann byl sice (spolu)zodpovědný za smrt milionů lidí, ale ke svým obětem údajně ani nepociťoval žádnou zášť: on jen dělal svou práci. Tomuto mýtu, jak známo, vdechla život německá myslitelka Hannah Arendtová ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla – knize, kterou napsala pod dojmem procesu s Eichmannem, konajícího se roku 1961 v Jeruzalémě, a která zásadně ovlivnila myšlení několika generací intelektuálů a akademiků. Jak ovšem přesvědčivě dokládá Bettina Stangnethová, tezi o „banalitě zla“, která je sama o sobě velmi cenná a pro pochopení podstaty totalitarismu dodnes nesmírně podnětná, na případ Adolfa Eichmanna aplikovat nelze. Hannah Arendtová se v Eichmannovi zmýlila, a to hned ze dvou důvodů: jednak proto, že se nechala ošálit „úřednickou“ maskou, kterou si tento válečný zločinec ve snaze o záchranu života při soudním procesu v Jeruzalémě nasadil, jednak proto, že neměla přístup k informacím a dokumentům vztahujícím se k Eichmannově životu v poválečném období, které se na veřejnost dostaly až o mnoho let později. Kniha Eichmann před Jeruzalémem tento zkreslený obraz Eichmanna zásadně přehodnocuje, přičemž jedním (nikoli však jediným) z jejích klíčových zdrojů jsou záznamy mnohahodinových rozhovorů z roku 1957, které s Eichmannem, tehdy již čtvrtým rokem žijícím poklidným životem na předměstí Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, vedl nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen. Z nahrávek rozhovorů, které, jak si Eichmann vymínil, neměly za jeho života proniknout na veřejnost a které se po několik desítek let skrývaly v německém spolkovém archivu v Koblenzi, vysvítá docela jiný obraz „inženýra holokaustu“ než ten, který vnímala Hannah Arendtová při soudním procesu v roce 1961: Eichmann není pouhý byrokrat a ambiciózní kariérista plnící rozkazy, nýbrž také horlivý, zapálený, „fanatický bojovník za svobodu své krve“ a vášnivý antisemita, posedlý záští vůči Židům, který když bilancuje výsledky své práce, vyjadřuje zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy, a k tomu dodává: „A teď vám chci říci … toto: Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním! … bylo by příliš snadné … vyjádřit hlubokou lítost … Říkám vám, kamaráde Sassene, já to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat proto, že na to nejsem připraven, že moje vnitřní já se zdráhá říct, že jsme něco udělali špatně.“ Kniha Eichmann před Jeruzalémem nabízí nejucelenější a nejdetailnější obraz života Adolfa Eichmanna, jaký byl dosud vytvořen, a zároveň přináší nové poznatky o životě nacistů v období po druhé světové válce působících v exilu nebo v samotném Německu.

Kniha Baťa – myšlenky, činy, život, práce byla poprvé publikována v roce 1929 a na jejím vzniku se spolupodílel i samotný Tomáš Baťa. Je rozdělena do celkem čtyř dílů a desítek kapitol, které představují osobnost Tomáše Bati, způsoby řízení firmy Baťa, její postavení ve společnosti, péči o spolupracovníky, ale také názory a vliv na národohospodářské otázky. Autorem knihy je Antonín Cekota, který ve firmě Baťa působil jako šéfredaktor firemního tisku. Kniha Baťa – myšlenky, činy, život, práce položila základy pro vznik nejvýznamnější publikace o Tomáši Baťovi s názvem Úvahy a projevy. Čtenář se potkává s autentickým dobovým textem, který mu představuje život ve firmě Baťa a městě Zlíně v období mezi roky 1894 a 1929.

Nebudu lhát, naivita mě dostala na samé dno. Pro peníze jsem zaprodala vlastní tělo. Jak to bylo doopravdy? Nejeden novinář si na mém příběhu přilepšíl pro své prémie. To, co jsem si ale doopravdy prožila, nedokáže vymyslet ani ten nejhorší bulvár. A Pakistán? Velmi osobní zpověď právě začíná...

Není velkým překvapením, že se architekt Václav Girsa pustil do pokračování své úspěšné vzpomínkové knihy Postižen pamětí. Čtenáři mají velké štěstí, že je tento náš přední odborník na rekonstrukce památek rozený vypravěč, tudíž umí své bohaté a zajímavé životní zkušenosti přetavit do stylisticky vybroušených příběhů, které dokáží pobavit i poučit. Nenásilnou formou se tak dozvědí mnohé nejen o historii Bezdězu, Ploskovic, Zákup a dalších významných staveb, ale získají také „návod“, jak se dívat na rekonstruované památky u nás i ve světě. Vzpomínky Václava Girsy jsou cenné jednak pro svůj vhled do často dobrodružné práce architekta-záchranáře, jednak jako zpráva o tom, jak lze v životě stát pevně za svým přesvědčením, jak lze prosazovat dodržování etiky a morálky, jak naplňovat své životní poslání, ale také o tom, že podobnou péči jako památkám je potřeba věnovat i rodině a přátelům.

Hnev. Prečo som sa bil, hajloval a čo ma zmenilo „V tejto knihe sme mohli presne opísať, čo sa v mojej minulosti dialo – bitky, pot, sliny, blato a krvavé hánky,“ hovorí Matej „Rarach“ Jurášek. „Rodičia ma vychovali ako slušného chalana. Práve to je na mojom príbehu zarážajúce – stať sa môže aj niekomu, kto dostal v detstve toľko lásky ako ja.“ Vďaka jeho mimoriadnej otvorenosti máme možnosť nahliadnuť do myslenia bitkára a futbalových chuligánov, do organizácie hlučnej, ale uzavretej komunity. Čitateľom kladie zásadné otázky: ako pochopiť mentalitu ľudí, s ktorými zdanlivo nemáme nič spoločné? Ako sa dostať z toxického prostredia? Čím sa nechať inšpirovať k zmene životného štýlu? Kde nájsť skutočné prijatie? „Na začiatku to bolo ako iné stretnutia dvoch neznámych ľudí. Pre mňa bol Matej mladý muž, ktorý ma mal chrániť, ja pre neho kandidátka. Vnímala som ho nezaťažene, možno skôr s apriórnou dôverou a som rada, že napokon sa aj on otvoril priamej skúsenosti so mnou. Až roky potom som sa dozvedela, ako veľmi vzdialené boli vtedy naše svety. Vďaka vzájomnému počúvaniu, rozprávaniu sa mohli tieto rozdielne svety nielen stretnúť, ale aj navzájom prijať a spriateliť. Toto bola iba epizóda, ale Matejov životný príbeh je inšpiráciou k odvahe zmeniť seba, svoje prostredie, vykročiť do neznáma a skúsiť novú a lepšiu cestu.“ - Zuzana Čaputová

Ayrton Senna ještě neuměl pořádně chodit a už projížděl první zatáčky okolo domu na motokáře poháněné motorem ze sekačky. „Je to budoucí mistr světa,“ říkal o něm později Emerson Fittipaldi, když dvaadvacetiletého kluka představoval nejvýznamnějším osobnostem ve Formuli 1. Světovým šampiónem se stal třikrát. Mnozí ho dodnes považují za nejlepšího jezdce, který kdy seděl za volantem monopostu F1. Jeho tragická smrt na okruhu v Imole v roce 1994 šokovala celý svět a vybudovala kult velikána Ayrtona Senny. Kniha Richarda Williamse je stejná jako Brazilcův život – poutavá, rozmanitá a plná kontrastů. Ayrtona Sennu obdivovali přátelé i soupeři, získal si sympatie miliónu fanoušků po celém světě, ale nejednou neváhal vytlačit své soupeře z trati nebo se postavit autoritám v motorsportu i politice. Jezdil tak, jak žil – vždy na plný plyn. „Nenarodil se, aby skončil druhý! Ayrton Senna da Silva. Ohromující charizma, nezlomná bojovnost a talent od formulového boha. Milovaný, ale místy až přehnaně glorifikovaný. Jedním slovem: nezapomenutelný.“ Števo Eisele, komentátor F1

H. J. Schädlich (1935) vypráví příběh pětadevadesátiletého bostonského emeritního profesora botaniky Fjodora Kokoschkina, jenž podnikne v srpnu 2005, provázen svým mladším pražským přítelem Hlaváčkem, cestu do Prahy, Berlína a Petrohradu, která pro něj ovšem neznamená pouhý turistický podnik, nýbrž něco podstatnějšího: setkání s vlastní minulostí i minulostí kontinentu. V Petrohradě r. 1918 zavraždili bolševici jeho otce, ministra Kerenského vlády, a Kokoschkin s matkou uprchl do Evropy – od r. 1922 žil v Berlíně, 1933 utekl před Hitlerem do Prahy, 1934 se definitivně usadil v USA. Prahu zase navštívil až v srpnu 1968, avšak těsně před 21. srpnem se náhle rozhodl odjet do Vídně. Gravitačním středem Kokoschkinovy cesty je Rusko: jako jeho osobní zkušenost i problém, ale především, jako věčný kulturní a geopolitický problém pro Evropu a ostatní svět. V Petrohradě Kokoschkin vydrží jen dva dny, pokus o smíření s minulostí (či přítomností?) ruského světa se nezdařil. – Tyto historické události jsou proloženy 5 kapitolami z Kokoschkinovy zpáteční cesty z Evropy do USA, které prezentují s ironickým odstupem rozhovory, částečně i osudy pasažérů na obří luxusní výletní lodi.

Agatha Christie je najslávnejšia spisovateľka všetkých čias, jej tvorbu poznajú a milujú čitatelia na celom svete. O jej živote a diele bolo napísaných množstvo kníh, článkov i odborných štúdií. Mohli by sme teda povedať, že o nej už vieme všetko, ale nebola by to pravda. Dôkazom toho je aj tento objavný životopis Lucy Worsleyovej, ktorý vychádza z dosiaľ málo známych listov a iných písomností legendárnej spisovateľky. Aká teda bola skutočná Agatha Christie, ktorá o sebe tvrdila, že nie je žiadna hrdinka, a rada sa prezentovala ako „obyčajná žena v domácnosti“, hoci ňou ani zďaleka nebola? Jej život, podobne ako jej knihy, bol plný tajomstiev a záhad, ktoré nás dodnes fascinujú. Narodila sa v roku 1890, do sveta, v ktorom ešte stále platili prísne pravidlá o tom, čo ženy smú a čo nie, a nebojácne tieto pravidlá porušovala. Študovala hudbu v Paríži, počas prvej svetovej vojny pracovala ako dobrovoľná zdravotná sestra, milovala rýchle autá, surfovala na Havaji, zaujímala sa o modernú psychológiu a forenznú vedu, venovala sa archeológii. Ako hovorí Lucy Worsley, „žila vzrušujúco moderný život“. Najdôležitejšie však je, že popri tom všetkom sa etablovala ako mimoriadne úspešná, medzinárodne uznávaná spisovateľka. Táto kniha nám pútavo približuje Agathu Christie - nesmierne zaujímavú ženu s bohatým vnútorným životom, geniálnu novátorku detektívneho žánru a ozajstnú priekopníčku, ktorá v mnohých ohľadoch predbehla svoju dobu a môže nám byť aj dnes cennou inšpiráciou.

INNEN A NAGY ISMERETLENBE Lisa Marie Presley, minden idők egyik legismertebb énekesének, Elvisnek a lánya először meséli el élete történetét ebben a szívbemarkoló és lebilincselő memoárban, amelyet lánya, az ismert színésznő, Riley Keough egészített ki. Az Elvis világhírű otthonában, Gracelandben felnőtt Lisa Marie Presley 2022-ben megkérte lányát, hogy segítsen végre befejezni régóta készülő memoárját. Egy hónappal később Lisa Marie meghalt anélkül, hogy a világ megismerhette volna a történetét ennek a szenvedélyes, vidám és nehéz sorsú nőnek. Riley megszerezte a hangfelvételeket, amelyeket anyja a könyvhöz készített, és meghallgatta Lisa Marie történetét arról, hogyan telt gyermekkora a Graceland-kastélyban és környékén. Részletesen elmondja azt is, mennyire nyomasztó emlékként él benne Elvis halála, amit kislányként élt át. Beszámol azokról az évekről, amikor Los Angelesben lakott anyjával, és renitens viselkedése miatt egyik iskolából rúgták ki a másik után. Mesél Danny Keough-hoz fűződő, hosszan tartó kapcsolatáról, és hogy mi volt a közös benne második férjével, Michael Jacksonnal. Vall az anyaságról. A függőségről. A mindig jelen lévő gyászról. Riley tudta, hogy teljesítenie kell édesanyja kívánságát, és a világ elé kell tárnia ezeket a fájdalmas emlékeket. Ennek a rendkívüli könyvnek az oldalairól Lisa Marie és Riley hangja szól hozzánk. Egy anya és lánya beszél hozzánk a halálon innen és túl. A mélyen megindító és bátran kitárulkozó Innen a nagy ismeretlenbe különleges mű: egy igazi legenda, Elvis Presley egyetlen lányának utolsó szavai.

„Hovorí sa, že zmyslom života je byť šťastný. Ja som sa svojím zlým rozhodnutím v 90. rokoch sám o to šťastie pripravil, keď som strávil tie najkrajšie roky svojho života v chladnej väzenskej cele väčšinou na samotke. No aj napriek tomu som nikdy nestrácal silu ísť ďalej, a to ani vtedy, keď som si vypočul na prešovskom súde verdikt doživotie. Mňa v živote neurobili silným šťastné okamihy, ale tie smutné a ťažké. Musel som, za to obdobie štvrťstoročia stráveného vo väzení, prekonať mnoho smutných chvíľ a ťažkých prekážok a práve tie ma posúvali dopredu a robili ma silnejším. Dovolím si však povedať, že nie každý dokáže takéto prekážky prekonať a preto nech je aj tento môj príbeh mementom pre mladých ľudí, ktorí musia mať na pamäti ešte pred takýmto nesprávnym rozhodnutím vydať sa na dráhu zločinu, že následky takéhoto rozhodnutia sú potom veľmi tvrdé a nezvratné a nepomôže ani plač...“ „Cieľom tejto knihy nie je ospravedlňovať moje zločiny, ktoré som v 90. rokoch spáchal a ani ma z týchto zločinov vyviňovať. Ja sám som sa po sedemnástich rokoch mlčania rozhodol priznať k svojej temnej minulosti. Odvtedy uplynulo ďalších desať rokov. Táto kniha dáva čitateľovi iný pohľad. Prinášame vám v nej prehľad faktov a dôkazov o tom, kam až boli schopní zájsť tí, ktorí majú zabezpečovať právo na spravodlivý proces každému občanovi v tomto štáte. S touto knihou prinášame čitateľovi aj obraz toho, ako sa niektorí vyšetrovatelia a prokurátori, ktorí riešili moje kauzy, postavili do role sudcov, keď z vrahov urobili svedkov…“ „Najviac ma mrzí, že som nezmeškal ten vlak, ktorý ma odviezol k organizovanému zločinu.“ – Mikuláš Černák

Paměti 1954-2021 Politické memoáry desetiletí Život v NDR, vzpomínky na Prahu, pád Berlínské zdi, sjednocení Německa, Obama, Trump i Biden, Putin i Zelenskyj, obsazení Krymu, klimatické konference, ekonomické výzvy, covid, válka na Ukrajině… Přes 90 fotografií z autorčina osobního archivu „Nemusíte tuto političku milovat ani obdivovat, určitě však stojí za to si knihu přečíst. Merkelová totiž byla u všeho podstatného, co se ve světové politice za poslední desítky let událo. V první části knihy se vrací i do dávnější minulosti, kdy žila ve východním Německu – za železnou oponou. Vzpomíná i na své působení v Praze v 80. letech, kdy zde dokončovala doktorát.“ Martin Vopěnka, majitel nakladatelství Práh Angela Merkelová stála šestnáct let v čele německé vlády a svými činy a postoji utvářela německou, evropskou i mezinárodní politiku i společnost. Ve svých pamětech se ohlíží za životem ve dvou německých státech – do roku 1990 v NDR a od roku 1990 ve znovusjednoceném Německu. Jak se jí, ženě z Východu, podařilo stanout v čele CDU a stát se první kancléřkou sjednoceného Německa? A jak došlo k tomu, že patřila mezi nejmocnější představitele vlád západního světa? Co ji inspirovalo? Ve své knize Svoboda popisuje každodenní život v úřadu kancléře stejně jako dramatické dny a noci, kdy v Berlíně, Bruselu a na dalších místech přijímala rozhodnutí zásadního významu. Vykresluje vývoj mezinárodní spolupráce a odhaluje, pod jakým tlakem jsou dnes političky a politici, když v globalizovaném světě hledají řešení komplexních problémů. Nechává nás nahlédnout do zákulisí mezinárodní politiky a vysvětluje, jak zásadní mohou být osobní rozhovory – a kde jsou jejich limity. Angela Merkelová se zamýšlí nad podmínkami politického rozhodování v době narůstajících konfrontací. Její vzpomínky přinášejí jedinečný pohled na mechanismus moci a jsou rozhodnou obhajobou svobody. Ukázka z knihy: „V Soči Putin ukázal veřejnosti ještě jiným způsobem, že umí vysílat signály i na jiné úrovni – pokud to bylo nutné, i za pomoci své černé labradorky Konni. Často ji měl u sebe při návštěvách zahraničních hostů. Od mé první návštěvy v lednu 2006 Putin věděl, že se psů bojím, protože mě na začátku roku 1995 v Uckermarku jeden pokousal. Christoph Heusgen o tom informoval svého ruského kolegu Sergeje Prichoďka a požádal ho, aby Putin svého psa s sebou nebral. V roce 2006 v Moskvě tuto žádost respektoval, byť si neodpustil jistou zlomyslnost. Jako speciální dárek mi totiž věnoval velkého plyšového psa s poznámkou, že tenhle nekouše. Snažila jsem se to přejít s úsměvem. Plyšového psa jsem předala Christophu Heusgenovi, který ho pak s sebou musel nosit snad celou věčnost, než se ho ujal jeden pracovník německého protokolu. V Soči 2007 byla nyní labradorka Konni přítomna osobně. Když jsme s Putinem na začátku našeho setkání vsedě pózovali fotografům a kameramanům, snažila jsem se psa ignorovat, přestože se pohyboval více či méně v mé bezprostřední blízkosti. Putinův výraz jsem si vyložila tak, že si situaci vychutnává. Chtěl jen vidět, jak reaguje člověk ve stresu? Byla to malá demonstrace moci? Říkala jsem si: Zůstaň klidná, soustřeď se na fotografy, brzy to přejde. Když to nakonec skutečně skončilo, nic jsem Putinovi neřekla, ale držela jsem se, jako už často, pravidla anglické aristokracie „never explain, never complain“, tedy „nikdy nevysvětluj, nikdy si nestěžuj“.“ ANGELA MERKELOVÁ, od roku 2005 do roku 2021 kancléřka Spolkové republiky Německo, se stala první ženou v nejvlivnější politické funkci v zemi. Narodila se v roce 1954 v Hamburku, vyrůstala v NDR, kde vystudovala fyziku a získala doktorát. V roce 1990 byla zvolena do Spolkového sněmu. V letech 1991–1994 byla spolkovou ministryní pro ženy a mládež, v letech 1994–1998 spolkovou ministryní pro životní prostředí, ochranu přírody a jadernou bezpečnost a v letech 2000–2018 předsedkyní Křesťanskodemokratické unie Německa. Aktivní politickou kariéru ukončila v roce 2021.

Interjút készíteni az ország talán legnagyobb és legismertebb művészeivel emberpróbáló feladat, sokan el is buknának már az elején. A legendák iránti, kétségtelenül megérdemelt tisztelet ugyanis könnyen emelhet falat, teremthet áthidalhatatlan távolságot kérdező és kérdezett között. Alföldi Róbertet szerencsére más fából faragták. Közvetlenségével, őszinteségével, természetes kíváncsiságával, empatikus kollegialitásával kilép a sablonos színészportrék világából. Valóságos, mindenféle köntörfalazást nélkülöző kérdései, fanyarságában is szeretetteljes stílusa segítségével minden esetben képes megnyitni beszélgetőpartnereit. A Főszerepben című könyvben olvasható huszonnégy különböző hangulatú, de egyaránt izgalmas beszélgetés az RTL Magyarországnak és a Demján Sándor Alapítványnak köszönhetően jelenhetett meg könyv formájában.

Mnohokrát přerušovaná existence kapely Swans Michaela Giry, přesahující čtyři desetiletí, se vyvinula od chaotických začátků kořenících v dozvucích newyorské new wave scény počátku osmdesátých let, až k tomu, že se stala jednou z nejuznávanějších experimentálních postrockových kapel současnosti. Její složení se často proměňovalo a na konci devadesátých let se zdálo, že vysílením padla úplně. V roce 2010 se Swans, označovaní jako „nejhlasitější kapela planety“, vítězoslavně navrátili na tvůrčí vrchol i přední místa hudebních anket. Získali si opětovně jak své fanoušky, tak kritiky, jakožto zasloužilí a hlavně přeživší zlaté éry celé undergroundové scény. Po celou tu dobu se Gira řídil svou vnitřní touhou vytvářet natolik intenzivní hudbu, aby posluchač zapomněl na své fyzično. Tak, aby se pokud možno, při poslechu zbavil svého těla a existoval jen jako pouhá čistá — transcendentní — energie uvnitř zvuku. Na stránkách této knihy vyprávějí zúčastnění hudebníci příběh celých Swans, ojedinělé kapely americké postpunkové éry. Text vychází z více než 125 původních rozhovorů a představuje čtenářům a posluchačům nejdetailnějšího průvodce historií Swans a jejich tvorby od osmdesátých let až po dnešek. Vyžaduje koncert, abyste si z boku vyřízli kus masa a opekli ho? Pokud ne, tak Gira nemá zájem.

Jak daleko je možné zajít? Kde jsou skutečné hranice sil člověka? Působivým vyprávěním o nezdolné vůli žít a milovat na tyto otázky otevřeně odpovídá autorka autobiografie, - vydávané v nové edici Příběhy naděje Tajné moci čísel Moniky Ben Thabetové. Dramatické peripetie ženy, kterou osud bezmezně hýčkal i těžce zkoušel, jsou dokonalým ztělesním rčení "Sedmkrát padni, osmkrát vstaň". Okolnosti ji mnohokrát vynesly do nečekaných výšin, jen proto, aby ji záhy nelítostně srazily k zemi. Prožila opakovaný rozpad rodiny i ztrátu milovaných dětí, včetně těch ještě nenarozených. Překonala psychické i fyzické týrání, těžkou nemoc, závislosti i pokušení dobrovolně se vším skoncovat. Vytvořila skvělý domov, vybudovala prosperující podnik, žila v lásce a blahobytu. Když ji nečekaná pohroma o vše připravila, vyhrnula si rukávy a bez výmluv si svůj svět znovu vydobyla. Několikrát balancovala na hranici života a smrti, až nakonec zvítězila v zápasu o holou existenci a povstala z popela jako bájný Fénix. Autorčin příběh není jen zpovědí ženy, která prokázala nezlomnou víru a sílu ducha. Je především inspirací všem, kdo sami stojí tváří v tvář protivenství, aby i oni "poosmé vstali" a stáli pak ještě pevněji než dřív. Obonete S. Ubam

Taliansko pútalo pozornosť európskych umelcov niekoľko posledných storočí vďaka mimoriadne bohatej kombinácii podnetov. Vďaka svojim antickým pamiatkam predstavovalo krajinu kultúrnej pamäti Európy. Výtvarníci ale aj spisovatelia ho vnímali ako krajinu umenia s nezabudnuteľnými epochami renesancie a baroka. Pre operných spevákov a hudobníkov bolo Taliansko kolískou opery. V neposlednom rade fascinovalo ako krajina s obdivuhodnou stredomorskou prírodou a úchvatnými vidieckymi i mestskými panorámami a stavbami. Častým zdrojom inšpirácie bol aj taliansky ľud so špecifickými vlastnosťami a fyziognómiou. Fascinácia Talianskom neobišla ani slovenských umelcov z radov výtvarníkov, spisovateľov a operných spevákov. Autor sa v predkladanej publikácii zameriava na 20. storočie a usiluje sa na reprezentatívnej vzorke slovenských umelcov (Mitrovský, Hrušovský, Blaho, Blühová, Hoza, Rolko, Beniak, Jégé, Benka, Petrašovič, Žáry, Dilong, Vesnin, Strmeň, Pudiš, Zmeták, Turčány a ďalší) zdokumentovať, že Taliansko bolo pre slovenských umelcov nezanedbateľnou inšpiračnou studnicou aj v tomto období.