Knihy - Biografie - Životopisy strana 8 z 500

Šest žen Jindřicha VIII Vývoj velké osobnosti na anglickém trůně v tyrana obklpopeného všehoschopnými rádci...

S Enzom Ferrarim som sa súkromne stretol len raz – koncom leta roku 1975. Bol som v Maranelle s Philom Hillom, skvelým americkým pretekárom, ktorý v roku 1961 vyhral majstrovstvá sveta pre Ferrari po tragických pretekoch v Monze, kde jeho hlavný rival a tímový kolega, gróf Wolfgang von Trips, zahynul pri poondiatej havárii. Hill, citlivý a hĺbavý človek, opustil tím Ferrari o rok neskôr uprostred hlasných výčitiek. Bol preč už trinásť rokov, keď sme spolu prišli do mesta pracovať na dokumentárnom filme. Hilla bez varovania zavolali do Ferrariho tmavej kancelárie s modrými stenami. Prečo pozvali aj mňa, mi dodnes uniká. Bol som americký novinár, ktorý nemal formálne väzby na Hilla, ani na továreň Ferrari, preto sa mi moja prítomnosť zdala celkom zbytočná. Enzo Ferrari bol impozantnejší človek, než som očakával. Meral viac ako 180 centimetrov, bol teda o pol hlavy vyšší než Hill, ktorý bol, ako mnohí skúsení pretekári, štíhly a takmer krehký. Jeho hostiteľ, ktorý mal vtedy sedemdesiatsedem rokov, sa pohyboval s nápadnou ľahkosťou úspešného Taliana, mal výraznú bradu vystrčenú dopredu, vystretú hruď, roztiahnuté paže a veľké ruky načiahnuté až po nebo, keď nám kýval pri príchode. Jeho dozadu vyčesané biele vlasy, panovačný orlí nos a fádny oblek predstavovali dobre známe obchodné značky a neprekvapili ma. Slnečné okuliare, ktoré čoraz bežnejšie nosil na verejných vystúpeniach a ktoré mu dodávali zlovestnú osobnosť starnúceho kápa, vtedy nemal, čo len odhaľovalo jeho rozžiarený, strhujúci pohľad. Zaskočil ma však jeho jemný a zvučný hlas. Očakával som zvučný, silný, vzletný a dominantný hlas, alebo možno dokonca mrmlanie podobné Brandovi, spopularizované v nedávno premietanom Krstnom otcovi. Skrátka hocičo okrem zamatových tónov, ktoré sa rozliehali v tichej miestnosti. Ferrariho burácajúce záchvaty hnevu boli legendárne, ale v ten deň – deň nastolenia mieru – pôsobil umiernene a tak trochu utlmene. Popredný americký motoristický novinár Brock Yates vo svojej inšpiratívnej biografii ikony automobilového pretekania v 20. storočí, Enza Ferrariho, pristupuje s neskrývaným odhodlaním kvetnato, ale čo najvernejšie vykresliť tohto velikána motoršportu. Enzo Ferrari pod Yatesovým psychologickým mikroskopom odhaľuje svoje intímne miesta, ktorým sa najmä talianska tlač celé desaťročia obrovským oblúkom vyhýbala. Ferrari, ktorý rád okolo seba vytváral nepreniknuteľnú auru tajomnosti a neváhal ju marketingovo využívať, zostáva demaskovaný so všetkými svojimi ľudskými prednosťami, ale aj slabosťami. Yates neváha vyzdvihnúť nezmazateľné úspechy Starého pána, ako ho na sklonku života všetci volali, ale aj poodhaliť súkromné peripetie a rozbor osobnosti, ktorá svojou železnou vôľou dokázala to, čo len málokto v tomto športovom odvetví. Životný osud Enza Ferrariho, ktorý ešte ako mladík prišiel o otca aj brata, sa odvíjal na pozadí dramatických historických udalostí dvoch svetových vojen, úsvitu automobilového pretekania a vinul sa ako prastará Via Apia Apeninským polostrovom v povojnovom období. Za ten čas sa z neznámej Scuderie Ferrari stala rešpektovaná a komerčne mimoriadne úspešná značka a z jej majiteľa sivá eminencia celého motoršportu. Je priam pozoruhodné, že Ferrari dosiahol status národnej ikony, „rímskeho prokonzula“ so všetkými svojimi „spiatočníckymi“ názormi na moderné technológie, lebo aj napriek tomu sa jeho autá svojimi výkonmi a nesporne príťažlivou eleganciou držia na špici automobilových pretekov už viac ako 70 rokov. Netreba pritom zabúdať, že vďaka nezlomnej vôli samotného Ferrariho sa tak deje nepretržite a v mimoriadne silnom konkurenčnom prostredí. Mnohé, ak nie všetky značky s výnimkou Ferrari čas od času (a niektoré aj natrvalo) vypadli z kolotoča Veľkých cien. Nie však Ferrari. V tom sú táto značka a jej zakladateľ navždy zapísané v dejinách motoršportu a automobilového priemyslu. Z oboch sa stali legendy so všetkými pozitívami aj negatívami. A práve Yatesovi sa podarilo vyváženým spôsobom, cez vrcholy a strmé pády,

Aktualizované vydanie po futbalistovej smrti v roku 2020, doplnené o nový materiál. Ak náhodou patríte k ľuďom, ktorí sa domnievajú, že Diego Maradona nebol ničím viac než len nadaným futbalistom, prečítajte si niektoré novinové titulky, ktoré priniesli správu, že 25. novembra 2020 zomrel. Narodil sa do chudobných pomerov, vďaka božskému futbalovému talentu sa mu však podarilo prekonať nepriazeň osudu a stať sa najlepším futbalistom na svete vo svojej dobe. Počas svojho turbulentného života a rovnako divokej kariéry hrával za najlepšie kluby v Južnej Amerike a Európe. V Neapole sa z neho stal uctievaný idol. A potom, čo Argentínu priviedol v roku 1986 k víťazstvu na Svetovom pohári v Mexiku, sa z neho v rodnej krajine stala nehynúca legenda. Známemu novinárovi Jimmymu Burnsovi sa podarilo preniknúť do úzkeho okruhu Maradonových blízkych a detailne zmapovať futbalistov život od biedneho detstva v slumoch Buenos Aires, cez roky jeho najväčšej slávy až po osudné majstrovstvá v Spojených štátoch v roku 1994, z ktorých ho vylúčili pre pozitívny dopingový test. Burns v knihe opisuje Maradonove neúspešné pokusy realizovať sa ako argentínsky reprezentačný tréner a priviesť Argentínu opäť na futbalové výslnie, ale aj jeho prudký pád, drogové excesy, škandály, snahu o vyliečenie z drog a nakoniec jeho smrť. „Maradonov hráčsky talent bol nesmierny a jedinečný, predvádzal neuveriteľné zákroky na ihrisku a robil z futbalu umenie v časoch, keď boli hráči vystavovaní ustavičným a zničujúcim faulom obrancov, pretože útočníkov ešte nesnímali viaceré kamery a rozhodcovia nechránili pred brutálnymi útokmi súperov. A vďaka spôsobu, akým premrhal svoj potenciál, keď dovolil, aby jeho turbulentný život mimo ihriska skrátil jeho najlepšie hráčske roky, sa zaradil medzi posledné futbalové rockové hviezdy...“ Kniha Božia ruka, aktualizovaná o nové informácie, sa považuje za najobsiahlejší a najšokujúcejší životopis futbalového génia a stala sa inšpiráciou pre film Diego Maradona od režiséra Asifa Kapadiu. ..."Maradona sa do športových dejín zapísal najmä svojím výkonom na majstrovstvách sveta v Mexiku z roku 1986. Vo štvrťfinálovom zápase Argentíny proti Anglicku strelil „politickému rivalovi” Argentíny prvý gól, ktorý nebol celkom kóšer, pretože ho do brány vlastne strelil rukou a nie hlavou, hoci sa tváril, že lopta sa od jeho ruky len odrazila. Rozhodcovia mu ho však uznali. On sám neskôr vyhlásil, že gól dala „trochu hlava, trochu Božia ruka”. Druhý gól, ktorý na tomto zápase skončil v anglickej bráne o štyri minúty neskôr, bol už dokonalý. Bol jeho sólovou akciou, z vlastnej polovice ihriska obratne obišiel štyroch anglických hráčov, famózne prekľučkoval k brankárovi a skóroval do prázdnej brány. Dodnes sa mi nezunuje na túto jeho akciu pozerať. Predvádzal na trávniku hotové pohybové umenie. Tieto dva celkom odlišné góly dokonalo vystihujú rozporuplného génia, ktorým bol Maradona predurčený sa stať už od narodenia.

Poutavá autobiografie umožňuje čtenáři spolu s autorem projít a s tvrdostí pocítit stupňovitou cestu od dantovského pekla rodinných tragédií dětství, zmatků osamělého rebela a bohémských let na univerzitě, přes toulky předválečnou Evropou s jejími inspirujícími místy a osobnostmi, až po vrcholné hledání duše, neuspokojené žádným dočasným pokladem. Malířský synek, vzdorující intelektuál, básník a milovník rozkoší života po lítém vnitřním boji nakonec zaklepe na bránu trapistického kláštera, aby v něm – k úžasu všech svých bouřliváckých přátel a k inspiraci mnoha budoucích bratří – až do smrti setrval v tichu.

Kniha pojednává o životních osudech majora Ervína Hoidy, který v současnosti žije pozapomenutý nedaleko Liverpoolu. Publikace vychází u příležitosti jeho jubilejních 105. narozenin. Ervín Hoida prošel boji 2. světové války a osobně znal parašutisty Josefa Gabčíka s Janem Kubišem. Po německé okupaci Ostravy v březnu 1939 se dostal dramatickou cestou přes fašistickou Itálii až na jih Francie. Dobrovolně vstoupil do čs. zahraniční armády a na jaře 1940 se jako příslušník pěchoty zúčastnil ústupových bojů. Úspěšně byl evakuován na Britské ostrovy, kde měl absolvovat výcvik pro vysazení v okupované vlasti. Z toho však sešlo. Seznámil se s britskou občankou a oženil. Místo toho se jako řidič tanku Čs. samostatné obrněné brigády v letech 1944-45 podílel na obléhání nacisty okupovaného francouzské přístavu Dunkerque. Ervín Hoida je dnes posledním veteránem, co prošel celou anabázi Čechoslováků na západní frontě. Posledním pamětníkem bojů o Francii v roce 1940. Posledním spolubojovníkem budoucích parašutistů Gabčíka s Kubišem. Je posledním hrdinou.

Pro jedny velký hrdina, pro druhé chladnokrevný zločinec. V českých novodobých dějinách patrně nelze nalézt další postavu vzbuzující tak rozporuplné názory a vášně. V roce 2023 oslavil Josef Mašín jednadevadesátiny navzdory tomu, že už tu sedmdesát let neměl být, přičemž prakticky stejně dlouhou dobu je společnost rozdělena v hodnocení jeho činů. Příběh posledního žijícího člena protikomunistické odbojové skupiny tak není jen strhující, byť i to by k námětu na knihu bohatě stačilo. Příběh nutí k otázkám, do jaké míry a za jakou cenu je legitimní bojovat za hodnoty, na nichž stojí svobodný svět. A zatímco ve svobodném světě je zcela nežádoucí brát spravedlnost do vlastních rukou, stejným pravidlem se podle všeho nejde řídit ve světě, v němž spravedlnost neexistuje. Právě tohle je zásadní poselství plynoucí z osudu Josefa Mašína, který dosud nebyl v tak kompletní šíři vyprávěn.

Osm let, během nichž se z ambiciózního, avšak neúspěšného pražského bankéře Gustava Meyera stal spisovatel Gustav Meyrink, bylo opravdu bouřlivých - plných krachů, konfliktů i okultních dobrodružství, přesto natolik podnětných, že z nich spisovatel čerpal inspiraci po celý život. V knize jsou uveřejněny také dopisy, adresované Meyrinkovi jeho duchovním mistrem Mailänderem. Za pozornost stojí grafická úprava knížky, která věrně kopíruje německé vydání Meyrinkovy prvotiny Der heisse Soldat.

Tato kniha je unikátním vyznáním nejvyššího představitele katolické církve v České republice, nyní již emeritního arcibiskupa, kardinála Dominika Jaroslava Duky. Kněz, který vyslechl mnoho zpovědí, se sám “zpovídá” Jde o svědectví muže, který byl dělníkem, vojákem základní služby, politickým vězněm, duchovním na všech úrovních. ***** Kardinál vysvětluje, proč se stal knězem, jakým příkořím v životě čelil a svůj životopis dotahuje až do dnešních dní. V knize nejde o vyprávění faktografického životopisu, který je dostupný v řadě publikací a článků. Jde o reflexi životních událostí, která je dána i odstupem času. ***** Dominik Jaroslav kardinál Duka uvádí: “ Prošel řadou míst a povolání, které jsem si někdy vybíral , někdy mi byla vybrána či přikázána. Cituje slova Jana Nerud : “...já ledačím jsem byl v tom Božím životě a čím jsem byl,tím jsem byl rád.”

Jen málokdo poznal papeže Benedikta XVI. tak dobře a tak zblízka jako Georg Gänswein. A proto má smysl číst jeho vzpomínky. Jejich užší spolupráce začíná v roce 1996, kdy byl Joseph Ratzinger už respektovaným i mediálně stále kritizovanějším prefektem Kongregace pro nauku víry. Jeho osobním sekretářem se Gänswein stal v roce 2003, zůstal jím po papežské volbě v roce 2005 a stál při něm při odstoupení z papežského úřadu v roce 2013 i dál, až do Benediktovy smrti na sklonku roku 2022. Gänswein líčí a interpretuje klíčové události církevních i světových dějin od 90. let do současnosti. Dokládá, jak inspirativním myslitelem, bystrým teologem i vlídným a pokorným člověkem byl Joseph Ratzinger – papež Benedikt XVI. Kniha nám přibližuje nejen to, jak funguje Vatikán a jeho instituce, ale také věrohodně dosvědčuje, že to, co papež Benedikt hlásal druhým, sám i žil a hlavní oporou mu přitom byla křesťanská víra, naděje a láska.

Nejslavnější český mořeplavec Richard Konkolski (* 6. 7. 1943, Bohumín), vítěz řady námořních závodů, dosáhl 12 světových rekordů a třikrát sám obeplul zeměkouli. Poprvé na druhé nejmenší lodi historie a jako první suchozemec v dějinách. Svému snu obětoval všechno. Poznal svět, reprezentoval vlast, stavěl dům domorodému náčelníkovi, večeřel s princem Philipem, rval se s divokými vichry, přežil těžké bouře i vymrštění z lodi do oceánu, kde bojoval o holý život. Posouval hranice možného. Zasloužilý mistr sportu a čtyřnásobný jachtař roku ve třech různých zemích strávil na mořích a oceánech víc než pět let a stal se jedním z nejznámějších mořeplavců světa. Ve svém posledním závodě kolem zeměkoule v roce 1986 vylepšil všechny své rekordy a vysloužil si čestné uznání prezidenta USA Ronalda Reagana. Dramatický příběh plný odvahy, tvrdé práce, bolesti, posedlosti, houževnatosti, tíživé samoty a zarputilosti inspiruje již po desetiletí a publikovaly jej časopisy Time, People, Esquire, Sports Illustrated či Newsweek v nákladu okolo 17 milionů výtisků.

Václav Havel pohledem Michaela Žantovského: už tím je řečeno vše, co nová havlovská biografie přináší. Oba muži spolu dlouhá léta úzce spolupracovali, pojilo je blízké přátelství – a politický (a do značné míry i kulturní) odkaz Václava Havla dodnes Michael Žantovský rozvíjí jakožto diplomat působící na těch nejprestižnějších velvyslaneckých postech (USA, Izrael, Velká Británie). Jeho kniha však nabídne nejenom autorův pohled „zevnitř“; Žantovský dokáže Havlovo působení vnímat i kriticky, s maximální možnou objektivitou a lidskou i odbornou erudicí. Už prvotní autorův „nástřel“, sestávající ze tří ukázkových kapitol, vzbudil v nakladatelském světě nefalšované nadšení – a dnes jsou práva na šestisetstránkovou publikaci (již autor napsal anglicky a sám si ji coby oceňovaný překladatel přeložil do svého mateřského jazyka) prodána již do deseti jazyků, přičemž další jazykové mutace jsou v jednání. Ono nadšení ostatně potvrzují první recenze, vycházející ještě před podzimním vydáním knihy – mluví se v nich mj. o „živé, podrobné a zasvěcené biografii… působivé, citlivé kronice, úspěšně postihující spletité osudy velké postavy 20. století“ (Publishers Weekly) či o „impozantním životopise velkého muže uprostřed dějin těžce zkoušeného národa“ (Kirkus Review). Kniha získala na veletrhu Svět knihy ocenění Český bestseller za rok 2014.

Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse. Kniha přináší sondy do životního selhání výjimečně nadaných tvůrčích osobností, mnohdy ověnčených četnými literárními cenami a poctami, kteří však svým příklonem k fašismu a antisemitismu zle poškodili i svá jinak hodnotná díla – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle. Ve Francii je účast těchto významných literátů na výmarských kongresech stále tématem velkých diskusí a polemik. Je považována za zradu intelektuálů, za kolaboraci vzdělané francouzské vrstvy. Jde o živé a též u nás stále aktuální téma. Ladislava Chateau připomíná nejen osudy svých protagonistů, ale i málo známé skutečnosti, ke kterým ve Francii došlo v době již před vypuknutím prvního i druhého celosvětového válečného konfliktu a které nakonec vyústily v antisemitské běsnění právě za druhé světové války. Kniha připomíná atmosféru poválečné Francie, soudní procesy i to, jak se tato země nelehce vyrovnávala s morální odpovědností svých literátů a umělců, kteří lhostejně přihlíželi k utrpení svých spoluobčanů, napomáhali vražednému režimu, zastírali, co věděli, ale nejčastěji se nechali svést různými výhodami. Francie se se svou neblahou minulostí vyrovnává dodnes.

Tento svazek je věnován moravskému jazykovědci Antonínu Matzenauerovi (1823–1893). Pojednává na dobovém pozadí o jeho životě a díle, přináší edici jeho známé korespondence a obsahuje soupis jeho spisů.

Ha egy politikusi visszaemlékezés történeti forrás, akkor ez a könyv a jelenkor, a félig vagy tán félig sem magunk mögött hagyott múlt egy története. Magyarország egy története. Sok története van Magyarországnak, de közülük biztosan ez az egyik. Ez a könyv továbbá politikuséletrajz, egyben elbeszélt politikatörténet, mégis: a benne felmerülő élethelyzetek tapasztalatai alkalmazhatók a politikán kívül is. Akár úgy is lehet tehát olvasni, mint egy vezető pozíciókat betöltő nő pályarajzát, aki történetesen a politikában vállalt szerepet. Lakner Zoltán készített életútinterjút Lendvai Ildikóval; a beszélgetést magyarázó és elemző betétek egészítik ki, így jön létre a "hibrid életrajz" műfaja.

Benjamin "Bibi" Netanjahu hatalmas lendületű, megindító önéletrajzában korunk egyik kiemelkedő vezetője mesél családjáról, a miniszterelnökség felé vezető útjáról, valamint Izrael védelme és jövőjének biztosítása iránti szüntelen elkötelezettségéről. A könyvben összefonódik a szerző magával ragadó személyes története Izrael, és a zsidó nép drámai történetével.

A felvidéki Losoncon született írónő e kötet lapjain egy életre szóló szerelem történetét meséli el személyes élményei alapján. Miután Mária és Dezső a hatvanas években családot alapít, a családfő egy szabadabb életre vágyva Amerikában képzeli el közös életüket. Politikai okokból azonban útlevelet nem kapnak, az országot nem hagyhatják el. Bár a közös életük boldog, az életüket megmérgezi az üldöztetés. Húsz év után végül csodával határos módon sikerül elhagyniuk az országot: Amerika politikai menekültként befogadja őket. Kimagasló szakmai tudásának köszönhetően Dezső hamarosan vállalkozásba kezd, saját műhelyt nyit, ahol orvosi műszerek prototípusait gyártja. Később - nagy sikerrel - újításokkal, felfedezésekkel foglalkozik. Közben Mária bizonyítani akarja, hogy az ember akkor is lehet boldog, ha a szárnyait visszavágják. Dezső és Mária izgalmas története nemcsak megérinti az olvasót, de el is gondolkodtatja arról, mennyire fontos nem feladni céljainkat. A sikernek, boldogságnak szinte mindig nagy ára van... azért küzdeni kell.

Költő, babérkoszorú nélkül. Az "őrület" szülte a zseniális verseket, avagy a mélylátás, a lélek érzékenysége zavarta meg az elmét? Mi lett volna József Attilával, ha komfortos életet él, ha kapcsolatai, szerelmei harmonikusan alakulnak, ha idejében megkapja az irodalmi elismeréseket? Mivé alakul művészete, ha másmilyen sors adatik neki? Hatások - ellenhatások. "Pokolra kell annak menni, ki költő akar lenni?" Az életrajz második kötete megrendítő élményt nyújt, végigkalauzolva olvasóját József Attila utolsó tíz évének örömein, küzdelmein és csalódásain, amelyek mögött egyre súlyosbodó lelki problémák rejlenek. Az első kötethez hasonlóan nem kizárólag a költőről fest részletes képet, bemutatja azokat a személyeket - elsősorban azokat a hol imádott, hol gyűlölt nőket -, akik kulcsszerepet játszottak az élete alakulásában. Örök harcban a világgal, örök harcban önmagával.

Elischer Edith, a legendás cukrász, Gerbeaud Emil unokája jólétben, nagypolgári környezetben, szerető nagycsaládban cseperedett, igazi úrilánynak nevelték. Ám amikor kellett, ez a kicsi és törékeny nő mégis fényesen helytállt: az embert próbáló időkben feltűrte a ruhaujját, és tüzet oltott Budapest ostromának zűrzavarában, segített a legismertebb magyar zsidó családnak a német megszállás után, nyilasokkal hadakozott, és később nem törték meg az ÁVH kihallgatói sem. Kevés híján hat évet töltött a kommunisták börtöneiben, rettenetes körülmények között, elképzelhetetlenül messze kerülve a Gerbeaud fényes termeitől. A könyvhöz a szerző a Gerbeaud-leszármazottak családi archívumában és számos közgyűjteményben kutatott, többek között az Állambiztonsági Szolgálatok Történeti Levéltárában, ahol periratok, kihallgatási jegyzőkönyvek és ügynöki jelentések is foglalkoznak Elischer Edith-tel és tudós férjével. Nem elégtétel és nem jóvátétel, de tény: Edith élete vége felé emberi helytállásáért átvehette a francia Becsületrendet. Az ő személyes története egyben család- és cukrászdatörténet is - édes és keserű, mint a huszadik század maga.

„Túlélte a haláltábort, és megfogadta, hogy élete minden napján mosolyogni fog. Mert a boldogság DÖNTÉS kérdése.” Eddie Jaku mindig és elsősorban németnek tartotta magát, és csak azután zsidónak. Büszke volt a hazájára. De ez egy csapásra megváltozott 1938 novemberében a kristályéjszakán, amikor megverték, letartóztatták, és koncentrációs táborba hurcolták. Az ezt követő hét évben Eddie-nek nap mint nap elképzelhetetlen szörnyűségekkel kellett szembesülnie előbb Buchenwaldban, azután Auschwitzban, majd pedig a nácik halálos erőltetett menetében. Elveszítette a családját, a barátait, a hazáját. De mivel túlélte, Eddie megesküdött, hogy ezentúl mindennap mosolyogni fog. Azzal tiszteleg az elveszítettek előtt, hogy elmondja történetét, közkinccsé teszi bölcsességét, és a lehető legjobb életet éli. És most már meggyőződése, hogy ő "a világ legboldogabb embere". Ebben a megrázó, szívbemarkoló, de végső soron reményteli visszaemlékezésben a százéves Eddie - Edith Eva Egerhez és Viktor E. Franklhoz hasonlóan - arról ír, hogyan találhatunk rá a szabadságra és a boldogságra a legeslegsötétebb időkben is. Eddie Jaku 1920-ban Németországban született Abraham Jakubowicz néven. A második világháborúban több koncentrációs táborban raboskodott, mígnem 1945-ben sikerült megszöknie a halálmenetből. 1950-ben a családjával Ausztráliába költözött. A Sydney-i Zsidó Múzeum 1992-es megalakulása óta önkéntes munkát végez az intézményben. Hetvenhárom éve boldog házasságban él feleségével, Flore-ral. Két fiuk született, számos unokája és dédunokája van. A legmagasabb ausztrál állami elismerés, a Medal of the Order of Australia kitüntetettje.