Najpredávanejšie - Bestsellery - Knihy - Divadlo - teória, história,... strana 3 z 40
Knižné bestsellery nesmú v našej ponuke rozhodne chýbať. Najpredávanejšie a najobľúbenejšie knihy slávnych spisovateľov vás vtiahnu do deja a ponúknu vám množstvo skvelých príbehov. Vyberte si žáner, ktorý je vám najbližší alebo darujte najnovšie knižné bestsellery ako darček svojim blízkym.
zobraziť:
Slovenská dráma a divadlo v zrkadle moderny a postmoderny
Pôvodná práca súčasnej slovenskej teoretičky a dramatičky Boženy Čahojovej sa zaoberá problematikou vzťahov medzi modernou a postmodernou. Teoretické východisko sa stáva metodologickým aspektom, prostredníctvom ktorého autorka analyzuje vybrané etapy dejín slovenského divadla. Tak sa v jej práci stretávajú autori ako Thomas Stearns Eliot a Peter Karvaš, bratislavské divadlo Stoka a Ezra Pound.
Divadlo a společnost kolem roku 1989
Jak se politické konflikty promítají do divadelního prostředí a jak naopak divadlo vstupuje do společenských procesů? Coby historik a současně člověk dlouhodobě činný v kulturní politice se Bohumil Nekolný domnívá, že řada problémů české kultury a konkrétně divadelnictví pramení z ne zcela zvládnutého transformačního procesu na přelomu 80. a 90. let. Knihu tvořenou vlastními statěmi, úvahami a polemikami z této doby rámuje závěrečnou studií, která má za cíl v historickém kontextu upozornit právě na přetrvávající problémy systému provozování a podpory živého umění v Česku.
Hledání souřadnic a kontextů divadla
Kniha uzavírá výbor Roubalových spisů, jehož první díl vyšel pod názvem Divadlo jako neodhozený žebřík v roce 2015. Obě publikace poskytují čtenáři přehled o myšlenkovém prostoru, který Roubal ve své odborné práci ohledával, a to s přihlédnutím k jeho celoživotnímu úsilí o uvádění zahraničních teatrologických konceptů do českého prostředí. Patrný je rovněž zájem o alternativní formy divadla a jejich společenský přesah a historické zhodnocení. Tento díl se věnuje především otázce otevřené teatrologie, tedy osvobození oboru od tradiční teoretické uzavřenosti a posílení interdisciplinárních vlivů především z německého (a rovněž polského) jazykového prostoru. Roubal popisované teorie dává do kontextu současných sociologických a antropologických konceptů a zasvěceně ukazuje význam, jaký pro hodnocení současného divadla interdisciplinarita má.
Josef Jelínek
Kniha je prvním dílem monografické řady s názvem "Osobnosti české scénografie" navazující na přerušenou řadu publikací, kterou vydával Divadelní ústav v letech 1970 - 1989 v edici "Režisér - scénograf" (například František Tröster, Josef Svoboda, Jan Sládek, Karel Svolinský nebo Marcel Pokorný). Díla řady scénických a kostýmních výtvarníků, navzdory jejich významu pro výtvarnou podobu českého divadla byla mimo komplexnější publikační záběr, proto je tato monografická řada velmi cenným studijním a dokumentačním materiálem. Z tohoto důvodu se Institut umění - Divadelní ústav rozhodl v této tradici pokračovat.
První monografie z této řady je věnována Josefu Jelínkovi, jehož tvorba kongeniálním způsobem propojuje vysoce uměleckou výtvarnou hodnotu s řemeslným zvládnutím profese. Vedle odborné studie Heleny Albertové (současně s českou verzí v anglickém překladu Julka Neumanna) obsahuje rozsáhlý soupis díla, dokumentující Jelínkovu tvorbu po celou dobu jeho čtyřicetiletého působení jak na území České republiky, tak v zahraničí.
Hlavním těžištěm publikace je bohatá obrazová část představující kostýmní a scénické návrhy z autorova osobního archivu a Scénografické sbírky IDU.
Karel Glogr
Desátým svazkem edice Osobnosti české scénografie, kterou od roku 2014 vydává Institut umění Divadelní ústav, je monografie věnovaná scénickému a kostýmnímu výtvarníkovi Karlu Glogrovi (nar. 1958). Glogr v letech 1977 až 1984 studoval scénografii u profesorů Jana Duška a Alberta Pražáka na Divadelní akademii múzických umění v Praze, kde od roku 1999 dosud působí pedagogicky. Jako scénograf byl v angažmá ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci (19851987), v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni (19871989), v Divadle E. F. Buriana v Praze (19891990) a v Divadle na Vinohradech v Praze (19912004). Jako host spolupracuje s divadly po celé České republice i se zahraničními scénami (Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Itálie, Německo, Estonsko). Mezi režiséry, s nimiž ho pojí spolupráce nejčastěji, patří Jan Burian, Hana Burešová, Ladislav Smoček, Petr Kracik nebo Jiří Menzel. Autorkou česko-anglické publikace je pedagožka DAMU Vlasta Koubská, redaktorkou Denisa Šťastná a autorkou grafického řešení Tereza Melenová.
Ivo Žídek
V pořadí 11. svazek edice Osobnosti české scénografie je věnována osobnosti scénografa Ivo Žídka. Česko-anglická monografie mapuje Žídkovu činnost od počátečních prací v Ústí nad Labem a Činoherním klubu přes období spolupráce s režisérem Janem Grossmanem s stěžejních inscenacích Divadla Na zábradlí až po jeho nedávnou činnost v Divadle Viola. Ivo Žídek Ivo Žídek se narodil v roce 1948, studoval scénografii na pražské DAMU u profesora Františka Tröstera, poté na UMPRUM v ateliéru architektury Josefa Svobody. V letech 1979 1984 působil ve Státním divadle Z. Nejedlého v Ústí nad Labem, Činoherním klubu. Zde prožil jeho významnou éru, kdy se toto malé divadlo dostalo do centra zájmu pro svoji odvážnou dramaturgii, režii a pozoruhodný soubor mladých talentovaných herců. Navázal úzkou spolupráci s režisérem Ivanem Rajmontem a kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou (inscenace Goldoniáda, Dobové tance, Obrazy z dějin, Zojčin byt, Heda Gablerová a další). V karlínském Hudebním divadle našel dalšího trvalého režijního partnera Petra Novotného (Cikáni jdou do nebe, Někdo to rád horké, My Fair Lady ad.). Ivan Rajmont ho přivedl koncem 80. let do Divadla Na zábradlí v Praze (Tatarská pouť, Caligula), v období let 1989 1993 zde spolupracoval s režisérem Janem Grossmanem na stěžejních inscenacích této éry (Don Juan, Largo desolato, Pokoušení). V letech 1990 1994 byl stálým scénografem v Národním divadle v Praze, zde pracoval především v týmu s I. Rajmontem a M. Krobotem. V roce 1989 se setkal s režisérkou Lídou Engelovou; převážně spolupracovali na francouzských komediích, dodnes spolu tvoří komorní inscenace v pražském Divadle Viola.
Herec je svou vlastní možností
Autorem poznámek o herectví je docent Josef Vinař (1934 2015), pedagog, psycholog a teatrolog, spojený především s působením na pražské DAMU. Josef Vinař byl zároveň i výraznou osobností českého amatérského divadla, kde se angažoval v dobách normalizace, v čase zákazu pedagogického povolání a publikování. Kniha je záznamem přemýšlení tohoto významného českého divadelního pedagoga o herectví a o jeho pedagogice, přináší portrét Josefa Vinaře jako divadelního inspirátora, hybatele a učitele a ukazuje jej takového, jaký byl jako divadelníka situovaného mezi tvorbu a její teorii. Jádrem knihy je pokračování jeho díla Elementy herectví v podobě jakési rozpravy s původním dílem, která je doplněna dalšími Vinařovými pozdními pracemi o herectví a předmluvou prof. Jana Vedrala.
O animaci
Nesmírně aktuální téma, které je - vedle loutkového a neortodoxního divadla - živé i v umění obecně, ve filmu, médiích a počítačovém programování, je reflektováno týmem kolem profesora Miloslava Klímy z Výzkumného pracoviště Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, spoluvydavatele titulu. Po Klímově úvodní stati K vývoji animace v moderním a současném loutkovém divadle se představuje řada originálních přístupů (Kateřina Lešková Dolenská: Trojí způsob animace, Jiří Havelka: Animované herectví, Marta Ljubková: Animace lidského těla, Jakub Maksymov: Pařížský projekt s kyborgem, Petr Prokop: Mobilní Vosto5ka a četné další) a publikaci uzavírá výklad pojmu animace a seznam literatury o animaci.
Jezuitské divadlo ve službě zbožnosti a vzdělanosti
Jezuitské divadlo mělo primárně vzdělávací a výchovnou funkci a bylo zakomponováno do řádového školského systému, jehož cíle lze shrnout do sousloví docta pietas (učená zbožnost, resp. učenost a zbožnost). Publikace se snaží ukázat, jakou roli hrálo
divadlo ve vzdělávání a výchově na přelomu humanismu a baroka.
Zabývá se rovněž tím, jak se v řádové dramatické tvorbě odrážely nové formy zbožnosti podnícené ignaciánskou spiritualitou. V neposlední řadě se její autor pokouší vysledovat, jakou úlohu
mělo jezuitské divadlo při předávání ideálů a praxe antické literatury a vzdělanosti, a to zejména svojí orientací na antické předlohy a vyrovnáváním se se zásadami klasické poetiky a rétoriky.
Malíři ze šachty
Hra Malíři ze šachty (The Pitmen Painters, 2007) vychází ze skutečného příběhu takzvané Ashingtonské skupiny – společenství převážně horníků, kteří se sešli roku 1934 ve večerním kurzu dějin výtvarného umění, bez základních znalostí a de facto i hlubšího zájmu o předmět. Jejich učitel, zvyklý pracovat s univerzitními studenty, přistoupil po počáteční marné snaze o nalezení společné řeči k experimentu – vyzval je, aby zkusili sami něco namalovat. A to byl začátek do té doby nevídaného úspěchu amatérských výtvarníků z hornického stavu… Prostřednictvím neustálého střetávání dvou odlišných světů – reprezentovaných především členy skupiny na straně jedné a jejich učitelem a bohatou sběratelkou a mecenáškou na straně druhé – otevírá autor témata významu umění v našich životech, solidarity i snění o lepší budoucnosti. Text nepostrádá komediální momenty a zároveň nutí diváka na pozadí společenského a politického vývoje ve Velké Británii k zamyšlení nad proměnami společnosti, vkusu a morálky.
Lee Hall (1966) je britský dramatik a scénárista. Narodil se a dětství prožil v Newcastlu upon Tyne, tedy nedaleko Ashingtonu. Po studiích v Cambridgi zaznamenal první výrazný úspěch dramatickým monologem Spoonface Steinberg, původně uvedeným roku 1997 v rozhlase. Napsal také například hry Mám tě rád, Jimmy Spude (I Luv You Jimmy Spud, 1995), Vaříme s Elvisem (Cooking with Elvis,1999) a libreto k opeře Jeden den na pláži (Beached, 2011). Je autorem scénáře k úspěšnému filmu Billy Elliot (2000, režie Stephen Daldry) o chlapci z hornického prostředí, který se rozhodne věnovat baletu.
Költészet és ritualitás a kortárs magyar színházban
A színpadra állított alkotások és a társadalmi interakciók már nem értelmezhetők hagyományos esztétikai, dramaturgiai, műfajelméleti, illetve szociológiai, pszichológiai, antropológiai fogalmakkal.
Nem hagyható figyelmen kívül, hogy a létrehozandó előadás kisebb vagy nagyobb emlékezetközösségnek szól, s nem ragadható meg sem a klasszikus reprezentációelméletek, sem az avantgárd, neoavantgárd, sem a posztmodern művészetelméletek modelljeivel.
Az 1960-as évek közepétől megjelent a "szakrális színház" fogalma, ami - Hankovszky Tamás szerint - "hidat ver a múlt megszentelt pillanatai és a jelen között" és a "rituális színház", amely - P. Müller Péter szavaival - a szentmise jegyeivel idézi fel a történetet.
Prontvai Vera könyvtanulmányában Pilinszky színházeszményének továbbélését és folyamatos újrateremtését realizálja. Vidnyánszky Attila rendezéseiből a Krisztus-ábrázolásokat értelmezi, Visky András színpadi játékaiban pedig az azok révén megvalósuló központi metafora térbeállítását és ennek liturgikus működését vizsgálja. Mindketten kísérletet tesznek a poétikus és rituális vonásokat hordozó színház jellemzőinek elmélyítésére. (Sipos Lajos)
Gérard de Nerval a jeho dvojenec
Gérard de Nerval, dramatik, prozaik a básník, jedna z nejvýraznějších osobností francouzského romantismu, se jako správný romantik vzpírá rigidnímu zařazení: z představy sympatického, dobráckého a výstředního básníka pařížské frenetické bohémy se rozvinul v obraz nepřehlédnutelné osobnosti, již je třeba vnímat jako integrální součást umělecké Paříže. Skrze prohloubenou reflexi Nervalova psaní pro divadlo a o divadle, doplněnou o jeho teoretické uvažování nad uměleckou tvorbou obecně, se autor pokouší také o prozkoumání stěžejních principů francouzské podoby divadla evropského romantismu (inspirace jinými kulturami, vliv překladů, proměny moderního inscenování, specifika dobového divadelního provozu, programové manifesty romantismu, moderní dramaturgie ad.). Kniha se zaměřuje na méně reflektovanou divadelní a kritickou sféru Nervalova díla a pro tuzemské prostředí zároveň přináší dílčí nové a v drtivé většině první české překlady vybraných autorových textů a řadí je do kontextu dobové literárně-dramatické a divadelní produkce.
dostupné aj ako:
Encyklopedie Jiřího Suchého, svazek 15 - Divadlo 1997-2003
Patnáctý svazek Encyklopedie Jiřího Suchého obsahuje autorovy scénické texty, uvedené na jeviště Semaforu v letech 1997 až 2002. Tím se uzavírá osmisvazková řada, která poskytla čtenáři přehled divadelní tvorby Jiřího Suchého. Následující svazky Encyklopedie se budou věnovat autorově tvorbě pro film, televizi a rozhlas.
Rytmus, tvorba, divadlo - III. díl
Profesor Bohumil Nuska, významná osobnost naší současné estetiky a filozofie, uzavírá trilogii o rytmu jako jednom z nejvýznamnějších fenoménů určujících život člověka. Závěrečný a nejrozsáhlejší díl po předchozích dvou, věnovaných rytmu obecně (2013) a poté z rytmu odvozených kvalit v lidské aktivitě a tvorbě (2016) nyní autor pojednává o vztahu divadla a rytmu, o typologii divadla, o polysémantičnosti pojmu divadlo a etymologii tohoto slova, dále o dramatu a jeho struktuře a vůbec o základní teatrologické tematice, včetně exkurzu do divadelní prehistorie, a to z autorova unikátního hlediska tzv. symboloniky.
Na sklade 1Ks
10,40 €
10,95 €
Dráma 2006
Zborník divadelných hier finalistov súťaže DRÁMA 2006 zahŕňa debuty mladých autorov: Jána Papugu (Nezávislí) a Štefana Timka (Zabudni na Chelsea) a práce autorov, už známych z predchádzajúcich ročníkov: Ivety Škripkovej (Sestry Dušehojivé), Anny Gruskovej (Rabínka) a Petra Scherhaufera (Hovorkyne, alebo tajomstvo septagramu).
Z berlínského diáře
"Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa.
Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl.
Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle
Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin.
Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik?
Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře "
Divadlá na Slovensku v sezóne 2011/2012
Divadelné ročenky dokumentujú činnosť divadiel a tvorcov v danej sezóne podľa databázy a dokumentácie Divadelného ústavu. Ročenky obsahujú údaje o premiérach a stavoch súborov v danej sezóne, vrátane umeleckých škôl, bibliografiu recenzií jednotlivých inscenácií, autorský register, zoznam umeleckých pracovníkov, časť In memoriam, údaje o zájazdoch a hosťovaniach, o prehliadkach a festivaloch, o divadelných výstavách, literatúre, časopisoch a oceneniach. Vychádzajú každý rok.
Přednášky o divadle a umění 2
Sborník zahrnuje přednášky, které zazněly při habilitačních a profesorských řízeních na DIFA JAMU od 1. července 2007 do 31. srpna 2018. Publikace navazuje na první díl vydaný v roce 2007. Přednášky jsou rozčleněny do sedmi tematických oddílů: myšlení o divadle, režie a dramaturgie, herectví, scénografie, pohyb a hlas, manažerství, média. Vnitřní řazení v oddílech respektuje chronologii, v níž byly přednášky proneseny. Stejně jako tomu bylo u prvního dílu, i nyní bylo v maximální míře přihlédnuto k tomu, že dané texty vznikaly ve velkém časovém rozmezí a od dob proslovení přednášek se mohly některé věci změnit, byly publikovány nové poznatky, a některá tvrzení zde publikovaných přednášek se proto mohou zdát poněkud obsoletní. Cílem této knihy však není předložit poznatky tak, jak se jeví v době publikace tohoto sborníku, ale představit přemýšlení o divadle v konkrétních okamžicích více než desetiletí, ve kterém byly pronášeny předkládané přednášky.
Zákulisie - Skrytý svet opery a baletu
Publikácia sleduje premenu spevákov a tanečníkov na divadelné postavy v zákulisí Opery a Baletu Slovenského národného divadla. Zdanlivo všedné situácie, takmer nezbadaný svet napätia pred vstupom na dosky, ktoré znamenajú svet, skrývajú v sebe napätie i obavy ale hlavne sústredenie všetkých síl pred veľkou chvíľou pravdy na javisku. Anton Sládek (Medzičas) zaznamenal skrytú tvár divadla s dôvernou znalosťou citlivého pozorovateľa. Vydávame v spolupráci s Vydavateľstvom O.K.O.
