Najpredávanejšie - Bestsellery - Knihy - Divadlo - teória, história,... strana 5 z 40
Knižné bestsellery nesmú v našej ponuke rozhodne chýbať. Najpredávanejšie a najobľúbenejšie knihy slávnych spisovateľov vás vtiahnu do deja a ponúknu vám množstvo skvelých príbehov. Vyberte si žáner, ktorý je vám najbližší alebo darujte najnovšie knižné bestsellery ako darček svojim blízkym.
zobraziť:
Text a divadlo
Monografii uvádí rozsáhlá studie Divadlo a text jako průnik fuzzy množin, která velmi komplexně načrtává široké sémantické pole vztahu literární a divadelní komunikace. Dále je kniha rozdělena do šesti tematických oddílů: 1. Teorie současného dramatu/divadelního textu; 2. Poetiky – dramatické a režijní; 3. Dobové fenomény – publikování a recepce díla; 4. Intertextové vztahy – v operním libretu a dramatizacích literárních textů; 5. Dramatičtí autoři; 6. Performeři a písničkáři. Struktura celé knihy pokrývá mnohorozměrný fenomén vztahu textu a divadla na několika úrovních, když v úvodních statích se jeho povaha představuje především v obecné, teoretické rovině, kdežto závěrečné oddíly knihy tento vztah demonstrují na jednom, historicky jedinečném fenoménu.
Színpadi művek
A szerző a SZEVASZ-korszakból származó szövegeket gyűjtötte kötetbe, amelyet kézbe véve az olvasó szellemi-gondolati párbeszédet folytathat a szerzővel. Minden keserű csalódás ellenére Gágyor Péter mélyen hisz az emberben. Hiszi, „hogy még jőni fog…”, vagy talán már nem is hiszi, csak valahol a lelke legtitkosabb zugaiban reméli, de azért megpróbál ő is hozzájárulni. Kihívás ez a kötet. Az olvasónak az együttgondolkodásra, vitára, a színházi alkotóknak az esetleges színpadi próbálkozásra.
Vinohradský příběh
Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět? Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? Možná ne. Možná by se s námi jen chtěly podělit o své příběhy. Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v průběhu let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv, vždycky se v něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi mluví, i ona se snaží vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás, umíme-li naslouchat. Těmito slovy zve herec, spisovatel a překladatel Jiří Žák v poutavé publikaci k procházce po historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla. Seznamuje nás v ní nejen s budovou samotnou a procesem jejího vzniku, ale především s duší divadla – s herci, režiséry, dramatiky i výtvarníky, kteří stali nedílnou součástí sta let existence Divadla na Vinohradech.
Umění loutky
Unikátní a svým rozsahem i zpracováním výjimečná publikace přináší výběr z nevýznamnějších exponátů ojedinělé, po více než třicet let budované sbírky loutek a rodinného a spolkového loutkového divadla Marie a Pavla Jiráskových. Ti jako erudovaní znalci historie českého loutkářství doprovodili knihu studií o vývoji českého loutkového divadla a každou fotografii loutky podrobnými texty o jejím původu, zpracování, typologii, včetně jejího uplatnění v divadelním repertoáru. Publikace splňuje jak vysoké nároky odborné veřejnosti, tak je svou čtivou formou a zejména bohatým ilustračním doprovodem přístupná laikům, potažmo všem milovníkům loutkového divadla, a lze ji vnímat jako poctu fenoménu českého marionetového divadla, které je chráněno jako součást nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.
Loutka mezi divadlem, filmem a televizí
Obsáhlá kniha pojednává o vedené loutce v českém filmu a televizi. O prostředcích výtvarného divadelního a filmového jazyka v oblasti loutkové inscenace, seriálu, filmu s divadelními loutkami, zejména v Československé televizi, České televizi a Krátkém filmu mezi lety 1950–2020. Chronologicky po desetiletích sleduje, jak se scénografické pojetí i filmové tvarosloví inscenací a filmů s divadelními loutkami vyrovnávalo s dobovou zkušeností divadla a poetikou filmové loutkové animace. Za jakých okolností a s kterými autory vznikal a postupně se etabloval osobitý loutkářský výtvarný televizní a filmový jazyk. Analyzuje základní tendence, které posouvaly scénografické postupy k tvořivosti a fantazii – černé divadlo, ekranizaci, masky, herce vedle loutky a další, které ve své době značně rozšířily i sám pojem loutkového divadla. Obrazová publikace přinášející stovky archivních snímků slavných loutkových pořadů od Večerníčků až po filmy Jana Švankmajera vychází v nápaditém designu Petra Babáka a Lukáše Kijonky z grafického studia Laboratoř.
Publikace se zároveň pokouší vyplnit jisté vakuum historiografické a teoreticko-estetické literatury v oblasti televizní, filmové a jiné mediální loutkářské tvorby. Vychází především z důkladného průzkumu archivů a na základě faktografického materiálu představuje, pokud možno obsažný a zároveň komplexní přehled zásadních progresivních počinů v tomto oboru, který doplňují analytické a zobecňující teoretické závěry. Přináší pestrý obraz estetických názorů a tvůrčích koncepcí mnoha významných autorů ve vztahu k proměnám jak uměleckých stylů, tak i společenských systémů a je tak výsostnou poctou českému filmovému a divadelnímu loutkářství a jeho tvůrcům z období více jak půl století.
Divadlo Járy Cimrmana po padesátce...
Od založení Divadla Járy Cimrmana uběhlo neuvěřitelných 55 let.
V této knize je zaznamenán kompletní vývoj legendárního souboru od počátků v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka přes normalizační nucené přesuny, změnu režimu a odchod Ladislava Smoljaka až po nucené přestávky v účinkování v době koronavirové pandemie. Jde o historii divadla zpracovanou sezonu po sezoně. Je v ní zahrnuto co možná nejvíce zajímavých informací za 55 let jeho působení. Unikátní jsou autentické vzpomínky, které herci poskytli autorovi v průběhu posledních dvou let. Knihu doplňuje řada dobových, dosud nepublikovaných, fotografií a zajímavých dokumentů.
Dá se s nadsázkou říci, že jde o neobjevenou truhlu se spisy o historii DJC, které se jen velmi těžko hledají v takto ucelené podobě.
Nechť vám tato kniha přinese okamžiky radosti i chvíle k zamyšlení.
Miroslav Horníček
Miroslav Horníček umělec, jehož lze jen těžko charakterizovat jedním slovem, byl zkrátka výjimečný. Jeho nadčasový smysl pro humor, přirozenou noblesu, pronikavý intelekt, pracovitost a vzácné herecké nadání připomíná výpravná publikace, která vychází u příležitosti stého výročí umělcova narození. Obsahově nabitá kniha je vyústěním mnohaleté badatelské a sběratelské práce Horníčkova obdivovatele Petra Jamníka, který pro ni vybral desítky mnohdy unikátních fotografií a artefaktů ze své sbírky a vedle textů mapujících Horníčkův život ji obohatil také o vzpomínky jeho nejbližších přátel a spolupracovníků, jako byli Hana Hegerová, Jiří Suchý, Milan Lasica, Anna Sováková, Vladimír Just a mnoho dalších. Kniha tak není jen důstojnou poctou a poutavou připomínkou Horníčkovy umělecké a tvůrčí činnosti, ale svou zasvěcenou erudicí, zasazující do kontextu množství dobových dokumentů, programů divadelních her, rukopisů, nepublikovaných glos, fejetonů či dopisů, komplexním pohledem na jednu z nejvýznamnějších osobností českého kulturního života.
Úvod do performatívnych štúdií
Jednoznačná odpoveď na jednoduchú otázku, čo performatívne štúdiá vlastne sú, nie je celkom možná,
preto prinášame publikáciu, cieľom ktorej je priblížiť a ozrejmiť podstatu umenia performancie.
Odborné state publikované v tejto knihe opisujú základný rozsah performatívnych štúdií posledných desaťročí. Tento
rozsah sa vzťahuje tak na epistemologickú úroveň pokrývajúcu východiskové pojmy, koncepty a ich príklady, ako aj na
umeleckú a kulturálnu prax, ktorá zahŕňa oblasť performatívnych štúdií v ich historickom priereze a v aktuálnosti.
Aleksandra Jovićević Profesorka
Aleksandra Jovićević pôsobila na Fakulte dramatických umení Univerzity umenia v Belehrade, na Katedre
performatívnych štúdií Newyorskej univerzity v New Yorku a ako hosťujúca profesorka na Katedre dejín umenia a
divadla na Univerzite La Sapienza v Ríme, kde v roku 2011 získala miesto stáleho profesora. Počas svojej kariéry
publikovala množstvo odborných štúdií doma i v zahraničí.
Ana Vujanović
pôsobí ako teoretička, výskumná pracovníčka, spisovateľka, pedagogička, kurátorka a
dramaturgička. Momentálne je hosťujúcou profesorkou v odbore performatívnych štúdií na Univerzite v Hamburgu. Je
autorkou viacerých odborných stati a publikácií (Umetnost u Srbiji u 20. veku, Razarajući označitelji/e
performansa). Podstatná časť jej činnosti je spojená s platformou TkH (Teorija koja Hoda) – nezávislou teoretickoumeleckou
platformou združujúcou teoretikov a umelcov z oblasti performancie, divadla, filmu a vizuálneho umenia a
zároveň je šéfredaktorkou rovnomenného časopisu.
Jedna republika - jedno divadlo
Monografia Evy Kyselovej Jedna republika jedno divadlo? Dialóg slovenskej a českej činohry 1918 1992 prináša originálny pohľad a zároveň jeden z možných výkladov dejín činoherného divadla 20. storočia v Československu. Zlomové momenty, vznik divadelných scén, kľúčové kultúrne udalosti, dramaturgické línie a emblematické inscenácie, ale predovšetkým tvorbu významných osobností činohry autorka sleduje v predpokladaných, no tiež nečakaných súvislostiach. Pomenúva, ako sa divadelné kultúry ovplyvňovali a aký významný zástoj malo české divadlo pri vzniku slovenskej divadelnej kultúry po roku 1920. Zároveň dôsledne prezentuje bohatý historiografický materiál, ktorý dokazuje, že slovenské divadlo nebolo len epigónom toho českého. A to predovšetkým po roku 1938, keď sa profesionalizovalo, individualizovalo a plnohodnotne zaradilo do prúdu európskej moderny a avantgardy. Snahou autorky je pokus o akýsi presah do dnešných dní v nachádzaní asociácií medzi súčasnosťou a históriou oboch divadelných kultúr. Autorka svoju tézu rozvíja nielen v rámci kultúrno-umeleckého vývoja (teda na príklade a na teatrologickej analýze poetiky konkrétnych umeleckých osobností, divadelných súborov a ich inscenácií), ale predovšetkým v širších intenciách spoločensko-politického vývoja oboch národov a štátu.
Emancipovaný divák
„V deväťdesiatych rokoch 20. storočia sa ťažisko Rancierovho myslenia presúva k estetike, k histórii a teórii umenia. Aj v prácach z tohto obdobia však presvitá jeho záujem predovšetkým o politické účinky umeleckých diel. Estetika a politika tak tvoria dva základné piliere väčšiny Rancierových prác. Akčný rádius tohto mysliteľa je však oveľa širší a jeho prístup je výsostne interdisciplinárny. Vďaka tomu môže byť inšpiratívny nielen pre filozofov, humanitných či spoločenských vedcov či pre teoretikov a kritikov umenia, ale aj pre samých umelcov a umeleckých pedagógov.
Kniha esejí Emancipovaný divák objasňuje viaceré tézy rozpracované v Rancierových predchádzajúcich dielach a zároveň citlivo reaguje na aktuálnu situáciu v súčasnom umení: v maliarstve, sochárstve, konceptuálnom umení, ale aj vo fotografii, filme a v neposlednom rade aj v divadle. Naň Ranciere nazerá nielen ako na umelecký druh či ako na umenie s mimoriadne dlhou tradíciou, pri ktorom sa „telá dávajú do pohybu pred zhromaždeným publikom“. Vníma ho aj v oveľa v širších spoločenských a politických súvislostiach – ako performanciu, ktorá môže mať množstvo podôb, či ako spektákulum – predstavenie sveta vo všadeprítomných médiách.”
Divadlo nebo život!
Jak se dívat na svět, na život, na události, na situace a na lidské konání? Jako na divadlo. A proč ne?
Zvolil jsem sice přístup prostřednictvím metafory performance, ale jsem si vědom, že na řadu jevů, příznivci dramatismu nazíraných prizmatem divadla či performance, se dá hledět i jinak. Didaktik může i bez prizmatu divadla sledovat ve třídě jevy, které jsem sledoval já. Volba metodologie ale byla mou záležitostí, Volil jsem to, co je mi blízké. Metafora divadla nabízela dobré otázky k pozorování a diagnostice jednání.
Josef Valenta
Divadlo se během své předlouhé existence naučilo výše zmíněné vnímat, pečlivě reflektovat, prozkoumávat. Tak nemohla nevzniknout otázka, zda analytické nástroje, jimiž divadlo zkoumá člověka, mohou být použity i mimo divadlo. Tedy ne při práci na tom, co budeme hrát a co tím chceme říci, ale při mimouměleckém zkoumání lidského chování, myšlení a prožívání.
Divadlo se svými nástroji reflexe lidí a jejich životů a jednání je úspěšné. Analytická složka divadelní práce je evidentně evoluční výhodou. Kdyby nefungovala dobře, divadlo by nesporně zaniklo nebo by jen živořilo. A dramatikovo dobírání se podstat toho, o čem píše, a divadelnické dobírání se podstat toho, jak drama transformovat do scénické podoby, nese jisté shodné rysy s dobíráním se podstat jak v běžném životě, tak dokonce i ve výzkumu.
Divadla jako prostředku poznávání se v polovině 20. století důkladně chopily vědy o člověku a pokusily se z této metafory učinit instrument svého výzkumu. Zejm. díky jménům Burke, Goffman či Turner se tzv. dramaturgická metafora etablovala v metodologii výzkumů sociálních interakcí. Tím ovšem její historie nekončí a téma je živé i dnes. A o tom pojednává kniha, kterou právě držíte v ruce.
Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.(* 1954 v Brandýse nad Labem)
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v doplňujícím studiu výchovnou dramatiku na pražské DAMU. Dále absolvoval řadu kurzů (aplikovaná sociální psychologie; interaktivní divadlo; dramaterapie; outdoorové aktivity apod.). Přednáší na katedře pedagogiky FF UK, na katedře dramatické výchovy DAMU a na dalších vysokých školách. Odborně se zaměřuje na didaktiku osobnostního a sociálního rozvoje/výchovy, pedagogiku a psychologii dramatické hry, paradivadelní edukační činnosti, scénologii a sémiotiku mimodivadelního chování, dramaticko-performační pojetí edukace a výzkum div-dram uměním.
V rámci soukromé pedagogické praxe se věnuje oblasti komunikačních témat pro veřejně vystupující profese, přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a supervizní činnosti v těchto oblastech.
V nakladatelství KANT vyšla jeho Scénologie krajiny (malá řada edice Disk, 2008) a Scénologie (každodenního) chování (velká řada edice Disk, 2011).
Divadlo prekračuje hranice
Kniha je zúročením dlhoročného bádateľského záujmu poprednej slovenskej teatrologičky, vysokoškolskej profesorky Sone Šimkovej o súčasnú francúzsku drámu a divadlo. Na príkladoch troch významných režisérskych osobností sa usiluje ukázať premeny a rozličné vývojové tendencie modernej divadelnej réžie. Sleduje vývoj vzťahov režisérov k dramatickému textu, vzrastajúci vplyv telesnosti a význam obradnej divadelnosti, ale aj ovplyvňovanie divadelného sveta poznatkami a skúsenosťami z iných kultúr aj iných umeleckých médií. Soňa Šimková sa vo svojej knihe pohybuje na hranici medzi recenzentkou-kritičkou, ktorá mnohé z opisovaných inscenácií osobne videla, a teatrologičkou-historičkou, ktorá sa usiluje svoj osobne zaujatý výklad dopĺňať všeobecnejšími informáciami dôležitými pre pochopenie francúzskeho divadelného kontextu.
Grafický dizajn: Ondrej Gavalda
Čo mám na jazyku
Z anglického originálu preložila Zuzana Vajdičková.
Najnovšia kniha režiséra Petra Brooka vychádza v slovenskom jazyku krátko po originálnom vydaní.
Už roky sa zamýšľam nad tým záhadným vzťahom medzi slovom a jeho skutočným významom. Slová sú často nevyhnutné. Slová, ako stoličky a stoly, nám umožňujú pohybovať sa v každodennom svete. Príliš ľahko sa však slovo dostáva do popredia. Podstatný je význam. Už ticho má význam, význam, ktorý sa domáha uznania vo svete premenlivých foriem a zvukov.
Lenivo sme si zvykli zovšeobecňovať. Teraz uvidíme, že presne tak, ako v atóme, keď ho roztvoríme a nájdeme celé univerzum, tak aj keď sa pristavíme pri nejakej vete, zistíme, že každé jej slovo a každá jej slabika zakaždým rezonujú inak.
Peter Brook
Hĺbavá a veľmi osobná kniha divadelného majstra Petra Brooka, ktorého noviny Independent označili za nášho najväčšieho žijúceho divadelného režiséra.
V Čo mám na jazyku sa Brook podmanivo, hravo a múdro zaoberá témami, ako sú jemné, no významné rozdiely medzi francúzštinou a angličtinou a početné roviny, z ktorých možno vnímať Shakespearovu tvorbu.
Brook sa tu vracia aj k svojej zásadnej idei prázdneho priestoru a uvažuje o tom, ako sa zmenilo divadlo a svet v priebehu jeho dlhej a význačnej kariéry.
Pretkaná intímnymi a výstižnými historkami z Brookovho života, kniha Čo mám na jazyku je neveľkým, zato osviežujúcim darom od jedného z najväčších umelcov našej doby.
Chvála na Brookovu Kvalitu milosti: úvahy o Shakespearovi:
Skvostná... pútavá... Táto krátka, skromná a skvelá kniha oživuje lepšie ako mnohé veľkolepé zväzky čitateľovo nadšenie pre tieto hry a divákov úžas nad pozoruhodnými a rozmanitými dojmami ukrytými v prvom fóliu. Patrí do povinného čítania...
Guardian
Vo svojich duchaplných úvahách obsahuje esenciu všetkého, čo sa Peter Brook za svoj život naučil.
Wall Street Journal
dostupné aj ako:
Hry
V roku 2007 vydal Divadelný ústav divadelnú hru Kebab v edícii Vreckovky a dnes prichádza s vydaním troch nových divadelných hier Gianiny Cărbunariu, ktorá sa medzičasom naplno etablovala doma i v zahraničí ako divadelná autorka a režisérka. Zborník obsahuje divadelné hry Michaela, tigrica z nášho mesta (Mihaela, tigrul din oraşul nostru), Solitarita (Solitaritate), Work in Progress. Divadelné hry z rumunského originálu preložila Jana Páleníková. Úvod napísala teatrologička Kinga Boros a z maďarského jazyka preložila Renata Deáková.
Pre svoju hru Michaela, tigrica z nášho mesta, ktorá mala premiéru v roku 2012, ako aj pre všetky nasledujúce drámy používa Cărbunariu pomenovanie mockumentary play, čím sa pokúša upozorniť svojich čitateľov a divákov na hravý vzťah skutočnosti a diela. Ide teda o svojho druhu sebareflexívnu dokumentaristiku. Postavy jej hier sa napríklad v javiskových textoch často odvolávajú na výskumy, ktoré boli súčasťou ich tvorivej práce. Mockumentary alebo pseudo-dokumentárny film zobrazuje fiktívne udalosti prostredníctvom dokumentaristických metód. Divadlo Gianiny Cărbunariu práve naopak vychádza zo skutočnej referencie a prezentuje ju, akoby to bola fikcia, aby toto odcudzenie upozornilo diváka ak aj on chce na váhu udalostí tam vonku. Žiadať od tohto divadla vernosť skutočnosti je slepá ulička. Balansuje na hranici skutočnosti a fikcie, ako starosta z hry Solitarita na neviditeľnej hranici medzi hľadiskom a javiskom.
Dokumentaristika Gianiny Cărbunariu spočíva v tom, že k jej inscenáciám sa viaže úžasne hlboký prieskum tém, ktoré ju zamestnávajú, nech už ide o historickú udalosť, alebo o niektorý z aspektov súčasnej spoločenskej skutočnosti. Dokumenty a rozhovory vyhrabané z hlbín archívov, v ktorých sa delia jednotliví adepti o svoje vlastné zážitky a názory, sú však pre jej tvorbu len východiskom. Ich fragmenty sa potom v novej štruktúre, koncentrovanejšie objavia v inscenácii. Je to, akoby nám zmenila ,len` uhol pohľadu, a preto sa znova musíme zamyslieť nad tým, čo sme si mysleli, že vieme.
Na sklade 1Ks
14,25 €
15,00 €
Divadelný život Prešova
Peter Himič vo svojej práci zachytáva najvýznamnejšie udalosti divadelného života Prešova od jeho začiatkov, cez pestré a plodné medzivojnové obdobie až po vznik prvého profesionálneho divadla roku 1950. Dokladá, že Prešov mal vo svojich divadelných dejinách niekoľko významných a výnimočných projektov, ktoré presahovali rámec regiónu a zostávajú zapísané aj v dejinách slovenského neprofesionálneho divadla. Vo svojej práci sa opiera o bohatý informačný materiál rozličnej proveniencie (historické dokumenty, dobová publicistika, memoárová literatúra, administratívne zápisy a pod.), pričom sa mu darí vytvoriť plastický, odborne erudovaný obraz o metamorfózach divadelného života spomínaného mesta predovšetkým v prvej polovici 20. storočia. Pozoruhodné na koncepcii monografie je autorovo úsilie prepojiť regionálnu divadelnú kultúru na pohyb slovenského divadelného umenia v rozličných historických periódach. Práca má svoj význam pre vlastný región Šariša, no zároveň je prínosná aj v nadregionálnych súvislostiach, v spoznávaní celého komplexu národnej divadelnej kultúry. Roky budovania profesionálneho divadla v Prešove boli poznačené zápasom o žáner, o jeho podobu a existenciu. Tento dlhý a zložitý proces autor teatrologicky aj kulturologicky pomenováva a syntetizuje. Vytvára rozsiahly obraz nielen o divadle, ale aj o meste, regióne a ľuďoch, ktorí v ňom žili a tvorili.
Dráma nie je súťaž
Prehľadnú faktografickú orientáciu v slovenskej dramatickej produkcii uplynulých dvadsiatich rokov ponúka najnovšia publikácia Divadelného ústavu DRÁMA nie je súťaž. Monopol česko-slovenskej dramatickej súťaže Alfréda Radoka vyvažovala totiž od roku 2000 slovensko-česká súťaž DRÁMA. Inicioval ju Divadelný ústav v Bratislave v rámci svojho projektu podpory súčasnej slovenskej dramatiky a jej väčšej prítomnosti v repertoári slovenských divadiel. Zborník zostavovateliek Lenky Čepkovej a Vladislavy Fekete dokumentuje dve desaťročia dramatickej súťaže, ktorá do slovenského profesionálneho divadla uviedla desiatky nových mien i kvalitných textov. Publikácia obsahuje vlastné životopisy autoriek a autorov účastníkov súťaže, anotácie odmenených a finálových textov, súpis inscenácií ocenených hier i výberovú fotografickú dokumentáciu. Dizajn publikácie podpisuje renomovaná grafička Mária Rojko.
Doteraz bolo do súťaže DRÁMA za dvadsať rokov jej existencie prihlásených okolo 700 hier. Ak sa na začiatku do súťaže hlásili už etablovaní autori a autorky ako Viliam Klimáček, Eva Maliti-Fraňová, Jana Bodnárová, Silvester Lavrík, Miloš Karásek, Iveta Škripková a talentovaní začiatočníci Roman Olekšák, Peter Pavlac, Marek Godovič, Michal Ditte, Andrej Kuruc, Peter Scherhaufer, časom súťaž získala aj podobu hľadača talentov. Zo súťaže vzišli dnes už známi autori ako Dušan Vicen, Pavol Weiss, Lukáš Brutovský, Zuza Ferenczová, Štefan Timko, Gabriela Alexová, Michaela Zakuťanská, Ján Papuga, Lenka Čepková, Kaja Kowalczuková, Samo Chovanec a ďalší. Dvadsať rokov DRÁMY ukázalo novú generáciu dramatičiek a dramatikov, ktorí zanechávajú výrazné stopy v slovenskom divadle, prinášajú svojské pohľady a veľmi otvorene a bezostyšne komentujú dobu a jej odvrátenú tvár. Už to nie sú iba literáti, ktorí píšu dramatické texty, ale dramatici, ktorých diela uvádzajú slovenské divadlá.
Dejiny slovenskej dramatiky bábkového divadla
Autori štúdií: Miroslav Ballay, Lenka Dzadíková, Ida Hledíková-Polívková, Juraj Hubinák, Dagmar Inštitorisová, Elena Knopová, Mišo Kováč Adamov, Barbora Krajč Zamišková, Vladimír Predmerský, Ľubomír Šárik, Vladimír Štefko, Pavel Uher, Dominika Zaťková
Vývoj slovenskej bábkovej hry od 19. storočia až po súčasnosť sa v tejto knihe skúma z niekoľkých strán a pohľadov. Dvadsaťtri kapitol je venovaných tak jednotlivým významným dramatickým autorom, ako aj syntetickým pohľadom na celé vývinové etapy slovenského bábkarstva. Veľkoryso poňatý prehľad zahŕňa najmä dramatické texty, no nemôže celkom obísť ani ich významné scénické predvedenia. Najmä v prípadoch, keď je autor textu zároveň jeho režisérom a daný text už v svojej písanej podobe zahŕňa množstvo pokynov konkrétnym hercom či scénickému výtvarníkovi. V plejáde autorov textov pre bábkové divadlo, ktorých predstavuje táto kniha, sa tak stretávajú tí, ktorí písali univerzálne hry, po desaťročia hrané divadlami nielen na Slovensku, s autormi, ktorých doménou ani nie je dramatická, lež epická literatúra, a svoje dramatické texty vytvárali v tesnej spolupráci s divadelnými dramaturgmi a režisérmi. Netreba zabúdať aj na to, že časť bábkarského repertoára tvoria rôzne dramatizácie pôvodne prozaických textov ľudových či umelých rozprávok. Veľkú skupinu predstavujú už spomenutí praktickí divadelníci, ktorí píšu svoje bábkové hry s presným zacielením na ich javiskovú realizáciu. Čo však neznamená, že výlet takýchto hier za hranice domáceho súboru je celkom vylúčený: príkladom môžu byť texty Divadla PIKI z Pezinka. Publikácia presne zachytáva aj najnovší vývoj bábkového divadla, ktorý smeruje k interaktivite a miešaniu nielen divadelných druhov, ale aj žánrov. Záslužným krokom je zaradenie obsiahlej kapitoly venovanej dramatickej produkcii nezávislých bábkových divadiel, ktorých premenlivá existencia je oveľa menej systematicky zdokumentovaná ako pri ich kamenných kolegoch.
