Hľadanie: Nevyspytateľná mrcha
zobraziť:
Z berlínského diáře
"Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd. Archa 2014) a tyto v roce 2014 (shodou okolností 25 let po pádu Berlínské zdi) vůbec poprvé zveřejněné deníkové zápisky z let 1973–1974 ze spisovatelova berlínského pobytu. Vedle zmínek o každodenním životě obsahuje esejistické úvahy, náčrty budoucích povídek a zejména charakterizace mnoha spisovatelů z obou stran zdi. V zamyšleních o sobě samém se hledání identity Frischových literárních postav (Stiller, Walter Faber, Gantenbein) posunuje v konkrétní hledání identity vlastní (beletristicky ve stejné době zpracované v Montauku nebo v povídce Člověk se objevuje v holocénu) a v hledání způsobu, jímž člověka formuje místo a prostor, v němž právě žije. Svůj zájem a zvídavost soustřeďuje také na zónu východního Berlína. Popisuje s neobyčejnou vnímavostí svá pozorování tamních vztahů ve spisovatelských a intelektuálních kruzích i život na ulici a snaží se proniknout do politických zákonitostí jemu neznámého světa.
Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na lidskou i spisovatelskou osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl.
Frische východ fascinoval: Nebylo v něm nic z naivní romantiky západních levičáků tehdejších let. A on jako Švýcar měl tu výhodu, že stál mimo německo-německou předpojatost. Jeho postoj spočíval v kladení otázek a v naslouchání, jeho pohled byl neúplatný, zájem pravý a názor obezřetný. Thomas Strässle
Ukázka: Berlín: Pocit vzduchoprázdna, široké ulice, příjemně se jezdí autem; když člověk vystoupí a jde pěšky, má všude pocit, že toto tady není Berlín. I přes svou šířku jsou to samé vedlejší ulice, které dokonce ani nevedou do žádného centra, nanejvýš do elegantnějších čtvrtí; banky a restaurace (mezinárodní) centrum nevytvoří. Akademie výtvarných umění a další pokusy o oživení, leccos se podniká, všechno poněkud chtěně, aby to nevymizelo z dějin.
Příležitostně se divím, že mi bude dvaašedesát. Tělesně vůbec nepociťuju, že za pár let bude konec. Jako pohled na hodinky: To už je tolik?
Na té zdi se nic nezmění, jestliže si tu návštěvníci budou připadat jako v grotesce. Max Frisch: Z berlínského diáře "
Atlas bytostí / Atlas der wesen und geschöpfe
Radek Malý očekávaný i nečekaný, příjemná změna kurzu v díle muže devatera literárních řemesel. Básník se odráží od pevniny vázaného verše a mapuje zcela nové končiny za ilustračního doprovodu Heleny Wernischové. Atlas bytostí je sbírka znepokojivá a naléhavá, pocit smysluplné prázdnoty zaručen!
Obrázky z lázní / Bilder aus dem Bad
Publikace Obrázky z lázní přináší nový pohled na historii luhačovického lázeňství v podobě padesáti fotografií, které doprovází padesátka krátkých příběhů. Snímky byly vybrány z rozsáhlého fotografického cyklu pražské firmy Bruner-Dvořák, jenž zachycuje interiéry a exteriéry lázeňských budov, okolní krajinu, léčebné procedury i společenské a kulturní dění v lázních v sezónách 1910 a 1911. Pražští fotografové Rudolf a Jaroslav Bruner-Dvořákovi jsou považováni za zakladatele české žurnalistické fotografie, průkopníky fotografické reportáže a jedny z nejvýznamnějších osobností dějin fotografie v českých zemích na přelomu století. Starší z bratrů Rudolf Bruner-Dvořák se stal známým od roku 1891, kdy na pozvání následníka trůnu Ferdinanda dEste často fotografoval hony a manévry, ale i jeho rodinu a významné události. Mladší bratr Jaroslav se proslavil nejen zachycením tragických událostí při atentátu na následníka trůnu v Sarajevu v roce 1914, ale zejména coby dokumentátor moderní české architektury. Unikátní cyklus z luhačovických lázní, který doposud nebyl v celku publikován, vykazuje mimořádné estetické kvality. Autorem předmluvy věnované těmto významným fotografům je přední český historik fotografie a publicista Pavel Scheufler.
Zlaté sny
Po předchozích titulech, v nichž se Ralph Dutli zabýval našimi kulturními dějinami prostřednictvím zástupců z říše rostlinné (oliva a olivovník) a živočišné (včela a med), přidal nyní esej o představiteli z říše minerálů.
Zlato bylo vždy považováno za nezničitelný, věčný kov, bylo zbožšťováno i zatracováno. Jeho lesk vyzařuje z mýtů a pohádek, prolíná se dějinami literatury i výtvarného umění. Je symbolem lesku i nenasytnosti. Slouží magii, je znamením i zdrojem moci a ovlivňuje chod dějin.
Autor pohlíží na nejrozporuplnější z minerálů z nejrůznějších úhlů. Otevírá před čtenářem nepřebernou pokladnici výtvarného a rituálního užití zlata, předkládá nám literární reflexi ve všech obdobích dějin, upozorňuje na zásadní role, které zlato sehrálo v lidské historii, zkoumá je z hlediska vědy a praktického užití. Ralph Dutli vypráví příběhy, z nichž jde mráz po zádech, i takové, které pohladí po duši anebo pobaví. Zkoumá je z hlediska duchovního i vědeckého. Vypráví o lidstvu a jeho zlatých snech.
Druhý hlas
Dagmar Halasová se v této knize vrací ve vzpomínkách do Petrkova. Je to třetí svazek, který tato autorka tak či onak věnovala tématu, jímž jsou životní osudy a tvorba dvojice umělců, manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové. Předcházeli mu monografie Bohuslav Reynek (nakl. Petrov 1992) a Suzane Renaud Bohuslavu Reynkovi: Dopisy 1923 - 1926 (nakl. Archa 1996). Druhý hlas nyní doplňuje tuto petrkovskou řadu o osobní vyznání autorčina vztahu k obyvatelům tohoto milovaného místa.
Dajte si
Kniha aforisticky ladených básní aj pre ľudí, ktorí poéziu nemusia.
Je to spojenie prózy s poéziou. Vystihuje to nový výraz proézia. Je ručne písaná s farebnými ilustráciami autora. Slová sú doprevádzané obrázkami s vtipným popisom. Je to rarita, literárne občerstvenie aj pre menej častých čitateľov kníh.
Autor je laureát Chalupkovho Brezna, držiteľ Zlatého pásma za básnickú, prozaickú a aj výtvarnú tvorbu taktiež na Chalupkovom Brezne, finalista súťaže Básne 2010 s vystúpením na festivale Pohoda a festivale Easthetic. Vydal už dve úspešné knihy básní, publikoval humoristické práce v Slovenskom Rozhlase( Sobotník z Banskej Bystrice, poézia v rádiu Devín)
Veľa pohody pri čítaní
Koala
Úplně obyčejný člověk, jeho úplně obyčejný život a jeho zcela obyčejný konec. Ale román Lukase Bärfusse je všechno jiné než obyčejný. Neboť v něm vypráví o sebevraždě svého bratra. Přestože se jedná o poměrně častý způsob smrti, jakmile na ni ve společnosti dojde řeč, mlčí se. Pozůstalí přitom bojují s otázkami, na něž nenacházejí odpověď, začnou prověřovat minulost, současný život a jeho smysl. Lukas Bärfuss se zamýšlí nad bratrovým osudem a dochází k tomu, že ho vlastně téměř neznal. Proč mu ve skautu říkali Koala? A neovlivnila tato přezdívka jeho podivný osud? Jak koalové vlastně žijí? Jaká byla role zvířat, která dnes vymírají, při kolonizování Austrálie? A je vlastně možné žít bez ctižádosti? Není sebevražda něčím logickým a pochopitelným?
Pomalu na cestě k Betlému
Malá vánoční četba je samozřejmě narážkou na Mozartovu Malou noční hudbu, oblíbenou náladovou skladbu. Určitě zazní i o Vánocích a přispěje k dobré vánoční atmosféře. V podobném duchu je komponována i Malá vánoční četba aneb Pomalu na cestě k Betlému. Vánoce chtějí klid, není třeba spěchat.
Zlatá metla
Je tam, zastrčená až nahoře za trámem na půdě.
Padá na ni prach, ale stále ještě září pozlátkem.
Leží tam už léta, odložená, ale nezapomenutá.
Září tajemně jako tajemná věc, jako vzpomínka
na svatou návštěvu. Je to tak dávno, že i Mikuláš
s biskupskou berlou byl tenkrát jistě svatý muž.
Ve velké knize byly zapsány všechny hříchy malého
hříšníka. Chlupatý čert chrastil řetězem a hrozil
zlatou metlou. Anděl s líbeznou tváří rozhazoval
z košíčku stříbrné hvězdičky. Je to tak dávno,
jako by to už ani nebyla pravda,
uběhlo tolik let
Tady je všechno ještě možné
Po areálu opuštěné továrny se údajně pohybuje vlk. Noční hlídačka, která románový příběh vypráví, sleduje bezpečnostní kamery, noc co noc se vydává na obchůzku, hledá stopy vlka. Vlk se stává hybnou silou jejího konání a dává mu smysl. S každou noční směnou je však hledání vlka spíše hledáním sebe sama a otázkou významu hranic, které sami určujeme.
Prvotina mladé švýcarské autorky je citlivým, propracovaným podobenstvím o vnitřním a vnějším světě, o vymezování hranic i o jejich překračování.
Táhni k čertu, otče
V knize s výmluvným názvem se tentokrát nezjevují ve své smrti všichni mrtví z Kameringu, autor se tu soustřeďuje pouze na dva místní mrtvé; jedním je bývalý nacista a pronásledovatel Židů Odilo Globocnik, jehož tělo hnije nepohřbené na poli na Svinským, kde dozrávalo zrno na chléb vezdejší a po celá desetiletí tak zamořovalo a otravovalo životy lidí v celém údolí Drávy, druhým je autorův otec, který o této skutečnosti beze všech pochyb věděl, a přesto o tom nikdy nepromluvil. V mohutném slovním vodopádu zde autor demaskuje skutečný příběh své rodné vesnice, plné skrývaného tajemství, zla, pokrytectví a neštěstí.
Traja do tanga
Táňa má všetko. Skvelého manžela, zdravé deti a krásny život. No, nemá lásku svojho života, Maja, ktorého musela opustiť a nevidela ho už pätnásť rokov. Má pocit, že len prežíva. Má všetko a zároveň nič. Raz sa však všetko zmení, Majo sa znovu objaví v jej živote. Má to jeden háčik. Nie je sám, po jeho boku sa objaví žena, s ktorou Táňa nemôže bojovať. Je to jej sestra. Ako sa zachová? Stane sa z nej mrcha a zvedie Maja? Ako sa zmenia ich životy a kto všetko bude pre ich zakázanú lásku trpieť?
dostupné aj ako:
Guvernantka z Penwythe Hallu
Delia Greythornová mala Cornwall v krvi - obávala sa, že mu nikdy neunikne...
Cornwall, Anglicko 1811
Prvá časť trilógie Romány z Cornwallu z pera Sarah E. Laddovej, ktorá si získala priazeň slovenských čitateľov regentskými sériami Tajomstvá vresovísk a Poklady Surrey, vás zavedie na krásne, no drsné pobrežie Cornwallu, kde sa odohráva pútavý príbeh plný utrpenia a zrady, ale aj dôvery a lásky.
Delii Greythornovej osud uštedril nejednu ranu. Po manželovej násilnej smrti utečie z Cornwallu a prijme miesto guvernantky v nádeji, že začne nový život. Päť detí, ktoré vzdeláva, však po čase osirie. A keďže Delia dala ich otcovi pred jeho smrťou sľub, že ich neopustí, musí sa spolu s nimi presťahovať k ich strýkovi a poručníkovi. Ten žije práve v Cornwalle, na ktorý sa Delia zúfalo pokúša zabudnúť.
Jac Twethewey nevie, čo skôr – stoj čo stoj chce obnoviť zanedbané jabloňové sady na svojom panstve a prinavrátiť Penwythe Hallu zašlú slávu. O svojom staršom bratovi nepočul celé roky, a tak keď sa uňho znenazdajky zjavia jeho ratolesti s ich guvernantkou, bojuje nielen so žiaľom nad stratou brata, ale aj s bremenom novej zodpovednosti. Ba čo viac, guvernantka je veľmi uzavretá a Jac má pocit, že niečo tají, niečo temné, nedobré...
Nevyspytateľná hra osudu prevráti Delii i Jacovi život naruby, nadobro zmení ich postoje a názory. Kto bude napokon komu oporou a ako sa vyvinie vzťah strýka k synovcom a neteriam a k ich záhadnej guvernantke?
dostupné aj ako:
Tamangur
Ves plná stínů v údolí. Hluboko se řeka vryla do skály. Kostel, budova školy, náves s lavičkou pro večerní vyprávěnky. Tady žije dítě s babičkou. Třetí židle u stolu je prázdná, dědeček, který býval lovcem, je teď v Tamanguru. „Ves není nic než mušinec na mapě,“ říká babička, a v kuchyni zapíchla do mapy špendlíky: Benátky, Tumbaco, Havana, Paříž. Ráda se tam ve vzpomínkách vrací. Pro dítě, kterému se stále zdá o tom, jak se bratříčkovo tělo vzdaluje po řece k Černému moři, je babička jediným štěstím. Má velké srdce. I pro kominíka nebo pro zvláštní Elsu, která s sebou občas k večeři vezme Elvise Presleyho. S velkým citem, vřelostí a humorem, bez zbytečných kudrlinek, ale obrazně bohatým jazykem nám Leta Semadeni přibližuje existenci dvou lidí, kteří si vzájemně pomáhají žít: každodenní přátelské, občas logice odporující soužití, pod jehož povrchem číhá stále patrné lidské drama.
Dva pánové na pláži
Dva pánové se spolu vydají na procházku po pláži. Nevědí, kdo je ten druhý. Ale zjistí, že je sbližuje zásadní zkušenost deprese. A ti dva spolu uzavřou neporušitelný pakt: Bude-li jeden z nás kdykoli potřebovat pomoc, tak ten druhý, ať bude v té chvíli kdekoli na světě, nechá všechno ležet a běžet a přijde. Tak se poznali Charles Chaplin s Winstonem Churchillem, alespoň v románu Michaela Köhlmeiera. A tím okamžikem se začíná odvíjet zvláštní druh silného pouta mezi jedním z největších komiků a jedním z největších státníků. Tito dva jedinci, jejichž životy a povahy si nemohly být vzdálenější, se setkali jen několikrát v životě. A mezi jejich setkáními se život jednoho odvíjel ve filmovém světě v Hollywoodu, život druhého v politickém prostředí meziválečné Británie. Do jejich osudů se promítá historie první poloviny 20. století i doba, kdy oba, každý svými prostředky, bránili svůj svět proti Hitlerovi. Jeden vytvořil film Diktátor, druhý vyhlásil diktátorovi válku.
Není důležité, které z citovaných pramenů jsou doložitelné a které si autor přimyslel, v každém případě podal věrný, hluboce lidský a nepřikrášlený obraz dvou velkých osobností, jejichž životy se kuriózním způsobem propojily.
Matka a tužka
V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.
Milá Olivo
Autorův synek Olivier si v květináči na terase jako symbol svého jména pěstoval malý olivovník (francouzsky olivier). Během jedné zimy zavalil stromek sníh a těžce ho poškodil. Avšak rostlina se po delší době začala vzpamatovávat. Radost a láska ke křehkému, zato velmi vitálnímu stromku vedla autora ke vzniku této knížky vyprávění a faktografických údajů, mapující „kulturní dějiny“ jedné z nejstarších a nejkomplexněji využívaných rostlin lidské civilizace.
Čteme tu nejen o sázce mezi Athénou a Poseidónem, ale i o úloze oliv a olivového oleje v nejrůznějších literárních dílech či v malířství, stejně tak jako o technice zpracovávání, o švindlování při výrobě oleje, o jeho rituální úloze a mnoha dalších aspektech drobného ovoce a „tekutého zlata“. Je to soubor zábavných příběhů, překvapivých a poučných zamyšlení o rostlině s botanickým jménem olea europeana sativa.
Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn
Kniha Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – a v odůvodněných případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst – vysledovat rozdílné sídelní strategie.
Tato práce se tedy rigidně nedrží pouze vybraných velkoměst, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně, ale do srovnávání vstupují i další města vždy, když je to vzhledem k logice výkladu nutné. Často si právě výkladová linie vynutila komparační asymetrii, aby se udržela celistvost interpretace určitého jevu. To se rovněž týká i pořadí čtyř hlavních srovnávaných velkoměst, jejichž sled je odlišný v každé kapitole.
Téma je rozčleněno do několika subtémat: urbanizace jako jeden ze základních rysů 19. století, chronotop měst 19. století a zrod urbanistické reflexe, modernizace a industrializace jako konstitutivní momenty zrodu průmyslového města, elektrifikace jako jeden z nejmarkantnějších příznaků urbanizace stále ještě venkovské společnosti 19. století, kanalizace jako neviditelná podzemní civilizace, která přinesla do měst do té doby nebývalý hygienický komfort, změněná (oproti 19. století) podoba měst 20. století a konečně postmoderní tečka za zbytnělými ambicemi moderny.
Zrod urbanismu jako teoretické reflexe souvisel s pronikavou změnou v prostorové, sociální, ekonomické a kulturní skladbě měst.
Těžištěm práce je však komparace čtyř důležitých urbanistických strategií: haussmannizace Paříže, asanace Londýna, cesty k Velkému Berlínu a výstavby Ringstrasse ve Vídni.
Kapitola Zrod průmyslového města se zabývá koncepty modernizace a industrializace jako součástmi urbanizačního procesu. Oproti urbanismu 19. století se urbanistická teorie ve 20. století interdisciplinovala a především internacionalizovala, jak je doloženo institucionalizováním urbanistických problémů.
Předposlední kapitola se zabývá přeměnou moderního konceptu v postmoderní dohru a poslední shrnuje v otevřeném závěru odlišnosti urbanistických strategií při pozorovatelné shodě.
Dny ohňů, dny spálenišť a dny popela
Paměti, deníky, tajemné obrazy se smyslem pro nadčasovou absurditu a každodenní surreálno, to je palčivý román Michaela Stavariče. Autor ho označil za svůj zásadní text. Vypráví o klukovi, jemuž se mísí minulost a přítomnost. Po záhadné smrti své mámy vyrůstá u strýčka uprostřed hor, nad spletí tajemných podzemních chodeb. Vyrůstá v místě, které je po staletí vydáno všanc nebezpečím všeho druhu. Radost ze života ale nezabily ani dávné války, ani revoluce. Není nakonec stejně největší hrozbou dospívání? Kdy nám svět dospělých už nikdy nemůže lhát? Navracejí se „tytéž“ vzpomínky, odlišně vnímané v kontextu doby i v kontextu zastřešujících informací; ty jen umocňují dobovou slepotu. Hranice mezi realitou a surreálnem je prostupná. Lidé mizí, krajem táhnou vojáci různých armád, hladové smečky psů, duchové... Děje se cosi obludného, roky nízkosti, špíny, hrůz. Děje se cosi obludného, roky radostí, her, lásek. Vypravěč nedokáže být stejný jako oni. A kdo to nedokáže, s tím je konec. Netrpělivá touha po rozuzlení žene vypravěčovy věty, které nerozlišují sny dětství a magii puberty. Touha po temnotě, po tmavých koutech, po ráji, po mytickém středu, kde snící bytosti vznikají ze snů a pak zase ony mají sny; musejí snít, jinak zahynou. Toto jsme my. Toto je sen, který žijeme. Svět už nám nikdy nemůže lhát.
Giacumbert Nau / Pastýř na Greině
Giacumbert Nau. Pastýř na Greině je elegická píseň, pastýřský román zbavený idyly. Do charakteristiky jejího hlavního protagonisty, osamělého, hrdého rebela, vložil Leo Tuor ledacos z vlastní zkušenosti, neboť i on sám strávil řadu let jako pastýř krav a ovcí na alpských pastvinách, v místech, o nichž píše. Giacumbert miluje přírodu, naslouchá jí a dohaduje se s ní. Pozoruje ji a reflektuje. Jeho příběh v této lyrizované próze probleskuje jen v náznacích. Giacumbert žije jako svišť, obklopen jen bečícím stádem, věrnou fenkou Diabolou a toulavou kočkou. Trpí. Přišel o čtyři prsty levé ruky, přišel o berana, přichází o své blízké – ztráta se tu vyjevuje jako nevyhnutelná konstanta lidského bytí a proti této nevyhnutelnosti bojuje Leo Tuor nejslabšími a zároveň nejmocnějšími prostředky, jež byly člověku dány: slovy, jež se splétají v příběhy.