Akademie výtvarných umění strana 2 z 3

Kniha s názvem POKE POKE POKE 2 je pokračováním příběhu outsalonového tetování. Zabývá se současným fenoménem tetování a jeho vnímáním ve společnosti. Kniha představuje další soubor autorů, kteří se věnují tetování z jiných úhlů pohledu, než na co jsme zvyklí u klasických tatérských studií či jinak profesionalizovaných institucí. Jde o jejich vlastní techniku, styl a přístup. Autoři byli vybíráni z různých prostředí od uměleckých škol, až po regionální města atd. Nashromážděné fotografie a realizované rozhovory reprezentují názory na profesionální tetování, estetické priority, tipy a triky, i podstatnou část pozadí tatérské kariéry a životní příběhy jednotlivých autorů.

Monografická publikace I stejné je jiné je věnovaná dílu Mileny Dopitové, jedné z nejvýraznějších osobností české polistopadové scény. Od svých uměleckých počátků, které byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let spjaty s činností skupiny Pondělí, zaujímá Dopitová jednak širokým multimediálním záběrem (instalace, objekty, fotografie, video projekce) a jednak zájmem o tabuizovaná sociální témata vycházející jak z kolektivní, tak z individuální, výrazně osobní zkušenosti člověka v soudobém světě (dospívání, mateřství, stárnutí, nemoc, smrt, násilí, láska, rodina apod.). Její práce charakteristická na jedné straně formální kázní a na straně druhé zájmem o obyčejnou každodennost propojují nové technologie s tradiční rukodělností a vynikají zvláštní citlivostí k problematice lidské – zvláště ženské – identity. Vedle autorky hlavního textu a editorky Martiny Pachmanové do dvojjazyčné publikace přispěl monografickou studií rovněž Marek Pokorný a rozhovorem s autorkou Milena Kalinovská.

Sochař VOJTĚCH MÍČA (nar. 1966) náleží k výrazným osobnostem generace, jejíž vstup na uměleckou scénu je v českém prostředí spojen s dynamickou dobou devadesátých let, tedy současně s obdobím zviditelnění v mezinárodních souvislostech. Jeho raný rukopis daný expresí a tematikou paměti místa byl záhy obohacen minimalistickým a postminimalistickým tvaroslovím. Zformovala se základní charakteristika jeho prací přítomnost dvou paralelních, zdánlivě nesourodých výrazových linií. Současné rozpětí celku tak obsáhne industriální mechaničnost betonového odlitku, organičnost ručně opracované materie dřeva nebo kamene, ale i amorfní živelnost umělé hmoty. Míčovy sestavy otisků střepů reality podávají jakoby nezaujatě zprávu o jejím momentálním stavu, jsou ale plné emocionální a intelektuální síly hodnotové reflexe. Vedle sochařské práce Míča dlouhodobě pedagogicky působí na Akademii výtvarných umění po ukončení studia v ateliéru monumentální tvorby A. Veselého působil jako asistent v ateliéru H. Demartiniho a následně J. Zeithammla, od roku 2015 vede Ateliér figurálního sochařství a medaile. Míčova monografie je především důkladná obrazová zpráva o mnohaleté kontinuální sochařské práci. Její struktura není přísně chronologická, reflektuje samotné tvůrčí principy. Rytmus jejího členění je založen na kombinaci koncentrovaných obrazových ohnisek např. účasti na sympoziu v newyorském Socrates Sculpture Park roku 1997, prezentací na Sculpture Grande v Praze roku 2006 a Sculpture by the Sea v Sydney roku 2009 nebo například výstavy s Ivanem Pinkavou Vitální kolaps v pražském Museu Kampa z roku 2019 a otevřené různorodosti použitých materiálů, umístění soch nebo inspiračních fotografií. Obrazové celky jsou doprovázeny texty Vojtěcha Míči (včetně anglických překladů). Součástí monografie jsou dále například rozhovory s P. Vaňousem (2014) a I. Mladičovou (2019). Jde o první publikaci prezentující sochy, realizace, kresby a skici Vojtěcha Míči v šíři a intenzitě retrospektivního formátu. Používám běžné, nijak výrazné materiály, z našeho každodenního pohledu jasně zařazené. Dotýkám se jich, formuji je, vřazuji je do jiných jasných a běžných vztahů, proporcí, příběhů, které šednou, jen co je opustím. Netečné komunikátory, předměty, které čekají na dotyk, upřenější pohled, který racionální strukturou konkrétního místa, vymezeného a poznamenaného plynoucí zkušeností pronikne do neznámých struktur a rastrů nepoznamenaných poučenou trojrozměrností (VM) Texty: Vojtěch Míča, Iva Mladičová, Petr Vaňous Fotografie: Radek Dětinský, Tomáš Hulík, Vojtěch Míča, Ivan Pinkava, Martin Polák, Catherine Taveron, Marek Volf Grafická úprava a sazba: Michal Slejška

Roman Štětina převádí své práce založené na textu zpět do slov. Čtyři performance, tři videa, tři audio nahrávky, dva texty a jedna výstava. Adaptace adaptace. Jako předlohu pro původní díla často využívá cizí texty, jejichž vyznění posouvá pomocí různých interpretačních nebo prezentačních strategií. Vedle sebe najdeme vysílání rádia, odborné studie, úryvky románu a divadelních her, volné myšlenkové asociace, pozorování vlastního těla, zápisky všedního dne, recitace básní nebo dětské popisy. Recyklace jako nový realismus. Jednotlivé žánry a promluvy se přepisem dostaly na stejnou úroveň. Podobně jako modernistická typografie nepoužívala velká písmena, protože při mluvení je nikdo nevyslovuje. Absence hierarchie nabízí nové čtení. Metoda, která vede až k domněnce, že skrze věci vidíme podstatu života, a proto nás věta z rádia dojímá přinejmenším tak, jako věta nějakého básníka

Třetí svazek Edice VVP přináší překlady klíčových textů předních světových historiků a teoretiků médií. Pozornost je v nich věnována filosofickým, sociologickým, estetickým a historickým problémům médií a komunikace.

Publikace Chtěl_a jsem další zkušenost zhodnocuje desetiletí fungování Ateliéru hostujícího umělce na AVU. Tímto specializovaným pracovištěm akademie prošli významný umělci a umělkyně střední a mladší generace. Kniha představuje jednotlivé semestrální projekty a relevantní texty z již publikovaných katalogů (od autorů nebo přizvaných teoretiků), medailony umělců, kteří v daném období ateliér vedli a studentskou reflexi, zpracovanou formou rozhovorů. Její součástí jsou také dva teoretické příspěvky, které se zabývají obecnějšími problémy uměleckého vzdělávání a ukazují konkrétní genealogii Šalounova ateliéru. Kniha odhaluje různé perspektivy a pohledy na takto specifickou a ojedinělou vzdělávací platformu uvnitř vysoké umělecké školy. Texty: Tomáš Džadoň, Anna Daučíková, Václav Janoščík, Luis Cammitzer Hostující umělci: Anton Čierny, Magdalena Jetelová, Zbigniew Libera, Jan Merta, Florian Reither, Marcus Geiger, Althea Tauberger, Silke Otto-Knapp, Florian Pumhösl, Nicole Wermers, Jan Mladovský, Ruth Noack, Artur Źmijewski, Simon Wachsmuth, Josef Dabernig, Ilona Németh, Ricarda Denzer, Christina Della Giustina, John Hill, Oleksandr Burlaka, Simon Starling, Sus Zwick a Muda Mathis Kniha vychází česky a anglicky.

Publikace Hany Bilavčíkové vychází z dizertačního projektu, který se zabýval výzkumem techniky malby studentů krajinářské školy Julia Mařáka na Akademii výtvarných umění v Praze na konci 19. století. Projekt byl zaměřen na techniku tempery v díle Antonína Slavíčka. Předkládaná studie reflektuje získané informace v kontextu historického vývoje a klade si za cíl prohloubit poznání tématu díky výsledkům současných restaurátorských průzkumových metod. Cílem bylo také charakterizovat díla a nalézt souvislosti v technologiích malby, dále zjistit, odkud pocházejí barvy Syntonos a zmapovat jejich použití u vybraných autorů v kontextu Mařákovy školy.

V současnosti můžeme sledovat stále rostoucí popularitu dystopických příběhů, tedy temnějších vizí naší budoucnosti, ale také rostoucí intenzitu diskusí týkajících se podstaty nebo proměny současného ekonomicko-politického uspořádání, které často zobecňujeme jako kapitalismus. Kniha Dystopický realismus? Jak se učit skrze kapitalismus a temné budoucnosti se pokouší právě za pomoci dystopických příběhů, přiblížit některé nejdůležitější pojmy a roviny kapitalismu. Jednotlivé kapitoly prochází problémy pokroku, abstrakce, trhu, komodit a směny, technologie, kapitálu a kapitalizaci, ale také současnou situaci charakterizovanou jako kapitalismus identit. Kniha postupně prochází krizi utopických vizí (Star Trek), některé klasické dystopie (Zamjatin, Huxley, Asimov) a jejich postmoderní nástupce (Dick, Ballard), hry a zejména jejich survivalovou formu (Monopoly, Death Stranding), ale také současnou quality TV (Po životě, Roky a Roky). Cílem Dystopického realismu ale není jen průzkum těchto kontextů. Celá kniha je určitou reakcí na Marka Fishera, jeho pojem kapitalistického realismu. Zatímco v jeho argumentaci jsou tradiční dystopie ukázkou toho, že alternativní budoucnost není možná (po krizi je nastolen původní řád), v Dystopickém realismu jsou tyto příběhy experimentálním prostorem vyvíjející citlivost k jinakosti, různé formy péče a solidarity, intenzity a strategie mimo tradiční rámce současné společenské situace.

Autorská publikace Dariny Alster a Piotra Sikory sdružuje různorodé pohledy na tělesnost v umělecké práci. Tělo je zde chápáno jako nástroj společenské manipulace i samostatné univerzum odrážející vesmírné vlivy. Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny podle částí lidského těla. Prostřednictvím textových a vizuálních příspěvků vybraných umělců a umělkyň, teoretiček a teoretiků kniha představuje hlavní teoretická a tvůrčí specifika, kterými lze tematiku tělesnosti v současné době nazírat. Publikace vychází v koedici AVU a FAVU VUT. Darina Alster je vizuální umělkyně a performerka. Spolu s Kateřinou Olivovou vede ateliér Nová média 2 na AVU. Ve své tvorbě se kromě lidského těla zabývá i problematikou genderu a feminismu, které zpracovává v autorských performancích a v projektech uměleckého aktivismu. Je jednou ze zakladatelek kolektivu Mothers Artlovers. Piotr Sikora je kritik a kurátor současného umění. Zkoumá především vztahy mezi popkulturou, politikou a uměleckým světem. Ve své kurátorské praxi se zaměřuje na rozvoj metod pro dekonstrukci velkých narativů, využívá přitom ironii, nadsázku a provokaci.

Souborná publikace Knock, Knock je záznamem aktuálních pozic malířského ateliéru Roberta Šalandy – Lukáše Machalického po pěti letech jeho existence. Snaží se vystihnout živou strukturu ateliéru, nahlíží jeho důležité inspirační zdroje, různorodé pracovní postupy i výslednou tvorbu studentů a studentek, absolventů a absolventek, kteří ateliérem v průběhu let prošli. Dynamickým způsobem přestavuje vizuální pohled do ateliérové „kuchyně. Koncepce grafického rozvržení publikace je v přeneseném slova smyslu komponována jako výstava. Robert Šalanda a Lukáš Machalický vedou společně od roku 2016 Ateliér malířství I na AVU. Oba jsou součástí generace nastupující na uměleckou scénu v období přelomu tisíciletí. Mezi jejich společné aktivity patří od roku 2011 také založení a vedení galerie SPZ.

Kniha Umění a emancipace je v českém prostředí prvním uceleným pokusem vyrovnat se s odkazem významného polského intelektuála, jehož myšlenky zůstávají podnětné nejen na poli dějin moderního a současného umění. Piotr Piotrowski (1952—2015) se stal celosvětově uznávaným teoretikem díky své koncepci horizontálních – tedy nehierarchicky pojatých – dějin umění, inspirovaných marxistickou a feministickou tradicí. Předkládaný výbor obsahuje texty z let 1998 až 2013; jde jak o samostatně publikované studie, tak o kapitoly z několika Piotrowského knih. Autor v nich tematizuje mocenské, zejména geopolitické vztahy, v nichž umění vzniká a v nichž se píší i jeho dějiny. Odmítá nekritické přejímání západní perspektivy, ať již ve vztahu k bývalému sovětskému bloku, nebo dalším světovým periferiím a marginalizovaným kulturám. V té souvislosti se věnuje také otázkám postkoloniálních studií a zpochybňuje jejich aplikaci na situaci postkomunistických zemí. Dalším tématem knihy je idea kritického muzea, kterou Piotrowski důsledně zastával i ve svém veřejném působení, kde narážela na požadavky konzervativní politiky. Výbor je doplněn dvěma rozhovory a úvodem od Agaty Jakubowske a Magdaleny Radomske, které dnes v díle svého učitele pokračují.

Telefonem, kapsou, otevíráme bránu do prostoru, který není dimenzovaný na jeden lidský život. Dominantním tématem knihy je zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a schopnosti. Naše já se cyklí, hroutí se do sebe, je bodem, kolem kterého se vše mění, vzniká a opět zase zaniká — jsme již dávno mrtví, nebo jen sledujeme kurýra, který nám dováží zásilku tak dlouho, že zapomeneme, kým se to vlastně díváme? S každou novou informací, otevřeným oknem, zprávou, videem nebo přečteným titulkem zpřístupňujeme další nové vrstvy našeho světa — máme pocit, že žijeme již celé věky a s každým počtem opakování se věci a stavy jeví jako dávno prožité a důvěrně známé. Básnický debut umělkyně Eleny Pecenové se snaží zprostředkovat prožitek čtení v rozšířeném poli pomocí obrazového doprovodu, svébytného aspektu knihy, který zdůrazňuje vizuální přístup jako jazyk dnešní doby. Jako bychom očima fotografovali stále ty stejné snímky a již neměli možnost fotoaparát ze svého pohledu odložit.