Akademie výtvarných umění strana 2 z 3

Souborná publikace Knock, Knock je záznamem aktuálních pozic malířského ateliéru Roberta Šalandy – Lukáše Machalického po pěti letech jeho existence. Snaží se vystihnout živou strukturu ateliéru, nahlíží jeho důležité inspirační zdroje, různorodé pracovní postupy i výslednou tvorbu studentů a studentek, absolventů a absolventek, kteří ateliérem v průběhu let prošli. Dynamickým způsobem přestavuje vizuální pohled do ateliérové „kuchyně. Koncepce grafického rozvržení publikace je v přeneseném slova smyslu komponována jako výstava. Robert Šalanda a Lukáš Machalický vedou společně od roku 2016 Ateliér malířství I na AVU. Oba jsou součástí generace nastupující na uměleckou scénu v období přelomu tisíciletí. Mezi jejich společné aktivity patří od roku 2011 také založení a vedení galerie SPZ.

Autorská publikace Dariny Alster a Piotra Sikory sdružuje různorodé pohledy na tělesnost v umělecké práci. Tělo je zde chápáno jako nástroj společenské manipulace i samostatné univerzum odrážející vesmírné vlivy. Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny podle částí lidského těla. Prostřednictvím textových a vizuálních příspěvků vybraných umělců a umělkyň, teoretiček a teoretiků kniha představuje hlavní teoretická a tvůrčí specifika, kterými lze tematiku tělesnosti v současné době nazírat. Publikace vychází v koedici AVU a FAVU VUT. Darina Alster je vizuální umělkyně a performerka. Spolu s Kateřinou Olivovou vede ateliér Nová média 2 na AVU. Ve své tvorbě se kromě lidského těla zabývá i problematikou genderu a feminismu, které zpracovává v autorských performancích a v projektech uměleckého aktivismu. Je jednou ze zakladatelek kolektivu Mothers Artlovers. Piotr Sikora je kritik a kurátor současného umění. Zkoumá především vztahy mezi popkulturou, politikou a uměleckým světem. Ve své kurátorské praxi se zaměřuje na rozvoj metod pro dekonstrukci velkých narativů, využívá přitom ironii, nadsázku a provokaci.

V současnosti můžeme sledovat stále rostoucí popularitu dystopických příběhů, tedy temnějších vizí naší budoucnosti, ale také rostoucí intenzitu diskusí týkajících se podstaty nebo proměny současného ekonomicko-politického uspořádání, které často zobecňujeme jako kapitalismus. Kniha Dystopický realismus? Jak se učit skrze kapitalismus a temné budoucnosti se pokouší právě za pomoci dystopických příběhů, přiblížit některé nejdůležitější pojmy a roviny kapitalismu. Jednotlivé kapitoly prochází problémy pokroku, abstrakce, trhu, komodit a směny, technologie, kapitálu a kapitalizaci, ale také současnou situaci charakterizovanou jako kapitalismus identit. Kniha postupně prochází krizi utopických vizí (Star Trek), některé klasické dystopie (Zamjatin, Huxley, Asimov) a jejich postmoderní nástupce (Dick, Ballard), hry a zejména jejich survivalovou formu (Monopoly, Death Stranding), ale také současnou quality TV (Po životě, Roky a Roky). Cílem Dystopického realismu ale není jen průzkum těchto kontextů. Celá kniha je určitou reakcí na Marka Fishera, jeho pojem kapitalistického realismu. Zatímco v jeho argumentaci jsou tradiční dystopie ukázkou toho, že alternativní budoucnost není možná (po krizi je nastolen původní řád), v Dystopickém realismu jsou tyto příběhy experimentálním prostorem vyvíjející citlivost k jinakosti, různé formy péče a solidarity, intenzity a strategie mimo tradiční rámce současné společenské situace.

Publikace Hany Bilavčíkové vychází z dizertačního projektu, který se zabýval výzkumem techniky malby studentů krajinářské školy Julia Mařáka na Akademii výtvarných umění v Praze na konci 19. století. Projekt byl zaměřen na techniku tempery v díle Antonína Slavíčka. Předkládaná studie reflektuje získané informace v kontextu historického vývoje a klade si za cíl prohloubit poznání tématu díky výsledkům současných restaurátorských průzkumových metod. Cílem bylo také charakterizovat díla a nalézt souvislosti v technologiích malby, dále zjistit, odkud pocházejí barvy Syntonos a zmapovat jejich použití u vybraných autorů v kontextu Mařákovy školy.

Publikace Chtěl_a jsem další zkušenost zhodnocuje desetiletí fungování Ateliéru hostujícího umělce na AVU. Tímto specializovaným pracovištěm akademie prošli významný umělci a umělkyně střední a mladší generace. Kniha představuje jednotlivé semestrální projekty a relevantní texty z již publikovaných katalogů (od autorů nebo přizvaných teoretiků), medailony umělců, kteří v daném období ateliér vedli a studentskou reflexi, zpracovanou formou rozhovorů. Její součástí jsou také dva teoretické příspěvky, které se zabývají obecnějšími problémy uměleckého vzdělávání a ukazují konkrétní genealogii Šalounova ateliéru. Kniha odhaluje různé perspektivy a pohledy na takto specifickou a ojedinělou vzdělávací platformu uvnitř vysoké umělecké školy. Texty: Tomáš Džadoň, Anna Daučíková, Václav Janoščík, Luis Cammitzer Hostující umělci: Anton Čierny, Magdalena Jetelová, Zbigniew Libera, Jan Merta, Florian Reither, Marcus Geiger, Althea Tauberger, Silke Otto-Knapp, Florian Pumhösl, Nicole Wermers, Jan Mladovský, Ruth Noack, Artur Źmijewski, Simon Wachsmuth, Josef Dabernig, Ilona Németh, Ricarda Denzer, Christina Della Giustina, John Hill, Oleksandr Burlaka, Simon Starling, Sus Zwick a Muda Mathis Kniha vychází česky a anglicky.

Roman Štětina převádí své práce založené na textu zpět do slov. Čtyři performance, tři videa, tři audio nahrávky, dva texty a jedna výstava. Adaptace adaptace. Jako předlohu pro původní díla často využívá cizí texty, jejichž vyznění posouvá pomocí různých interpretačních nebo prezentačních strategií. Vedle sebe najdeme vysílání rádia, odborné studie, úryvky románu a divadelních her, volné myšlenkové asociace, pozorování vlastního těla, zápisky všedního dne, recitace básní nebo dětské popisy. Recyklace jako nový realismus. Jednotlivé žánry a promluvy se přepisem dostaly na stejnou úroveň. Podobně jako modernistická typografie nepoužívala velká písmena, protože při mluvení je nikdo nevyslovuje. Absence hierarchie nabízí nové čtení. Metoda, která vede až k domněnce, že skrze věci vidíme podstatu života, a proto nás věta z rádia dojímá přinejmenším tak, jako věta nějakého básníka

Detektivní pátrání po sdíleném světě se ubírá dvěma hlavními směry. Popisuje dynamiku detektivního vyprávění počínaje klasickou literaturou (Raymond Chandler) přes ikonické filmy (Okno do dvora, Memento) až po seriálové narativy (Rodina Sopránů, Znovuzrozeni, Na jezeře a Rectify). Druhou linií knihy je hledání filosofie přítomnosti, která čerpá především z post-strukturalismu a afektivního obratu, a směřuje k originálnímu pojetí politiky identit a reality. Kniha se pokouší pátrat v obou směrech čte detektivní fikci prizmatem filosofie a podrobuje filosofii investigativnímu zkoumání. Dochází tak k reinterpretaci detektivního vyprávění jako součásti hledání časové orientace, jež by nám dokázala poskytnout něco stejně důležitého, jako je sdílený koncept současnosti. Jinými slovy, detektivové se snaží nejen identifikovat vraha, ale také rozklíčovat obraty a zlomy v čase, jimiž se naše současná situace vyznačuje.

Sochař VOJTĚCH MÍČA (nar. 1966) náleží k výrazným osobnostem generace, jejíž vstup na uměleckou scénu je v českém prostředí spojen s dynamickou dobou devadesátých let, tedy současně s obdobím zviditelnění v mezinárodních souvislostech. Jeho raný rukopis daný expresí a tematikou paměti místa byl záhy obohacen minimalistickým a postminimalistickým tvaroslovím. Zformovala se základní charakteristika jeho prací přítomnost dvou paralelních, zdánlivě nesourodých výrazových linií. Současné rozpětí celku tak obsáhne industriální mechaničnost betonového odlitku, organičnost ručně opracované materie dřeva nebo kamene, ale i amorfní živelnost umělé hmoty. Míčovy sestavy otisků střepů reality podávají jakoby nezaujatě zprávu o jejím momentálním stavu, jsou ale plné emocionální a intelektuální síly hodnotové reflexe. Vedle sochařské práce Míča dlouhodobě pedagogicky působí na Akademii výtvarných umění po ukončení studia v ateliéru monumentální tvorby A. Veselého působil jako asistent v ateliéru H. Demartiniho a následně J. Zeithammla, od roku 2015 vede Ateliér figurálního sochařství a medaile. Míčova monografie je především důkladná obrazová zpráva o mnohaleté kontinuální sochařské práci. Její struktura není přísně chronologická, reflektuje samotné tvůrčí principy. Rytmus jejího členění je založen na kombinaci koncentrovaných obrazových ohnisek např. účasti na sympoziu v newyorském Socrates Sculpture Park roku 1997, prezentací na Sculpture Grande v Praze roku 2006 a Sculpture by the Sea v Sydney roku 2009 nebo například výstavy s Ivanem Pinkavou Vitální kolaps v pražském Museu Kampa z roku 2019 a otevřené různorodosti použitých materiálů, umístění soch nebo inspiračních fotografií. Obrazové celky jsou doprovázeny texty Vojtěcha Míči (včetně anglických překladů). Součástí monografie jsou dále například rozhovory s P. Vaňousem (2014) a I. Mladičovou (2019). Jde o první publikaci prezentující sochy, realizace, kresby a skici Vojtěcha Míči v šíři a intenzitě retrospektivního formátu. Používám běžné, nijak výrazné materiály, z našeho každodenního pohledu jasně zařazené. Dotýkám se jich, formuji je, vřazuji je do jiných jasných a běžných vztahů, proporcí, příběhů, které šednou, jen co je opustím. Netečné komunikátory, předměty, které čekají na dotyk, upřenější pohled, který racionální strukturou konkrétního místa, vymezeného a poznamenaného plynoucí zkušeností pronikne do neznámých struktur a rastrů nepoznamenaných poučenou trojrozměrností (VM) Texty: Vojtěch Míča, Iva Mladičová, Petr Vaňous Fotografie: Radek Dětinský, Tomáš Hulík, Vojtěch Míča, Ivan Pinkava, Martin Polák, Catherine Taveron, Marek Volf Grafická úprava a sazba: Michal Slejška

Kniha s názvem POKE POKE POKE 2 je pokračováním příběhu outsalonového tetování. Zabývá se současným fenoménem tetování a jeho vnímáním ve společnosti. Kniha představuje další soubor autorů, kteří se věnují tetování z jiných úhlů pohledu, než na co jsme zvyklí u klasických tatérských studií či jinak profesionalizovaných institucí. Jde o jejich vlastní techniku, styl a přístup. Autoři byli vybíráni z různých prostředí od uměleckých škol, až po regionální města atd. Nashromážděné fotografie a realizované rozhovory reprezentují názory na profesionální tetování, estetické priority, tipy a triky, i podstatnou část pozadí tatérské kariéry a životní příběhy jednotlivých autorů.

After Life výstavy je sborníkem příspěvků čtrnácti umělců a kurátorů, kteří se zamýšlí nad přístupy v dokumentaci výstav a uměleckých děl. Autoři byli požádáni, aby byli ve svých textech co nejvíce osobní a zprostředkovali tak vlastní zkušenost a úvahy na toto téma. Kniha sestává ze tří bloků Manipulace s fakty a teorií, Popisy a subjektivní pravdy, Literatura , v nichž se dokumentační fotografie stává pozitivním nástrojem, důkazem, zkouškou nebo skicou, prostředkem pro vydírání, sebeprezentační blamáží a sbližovacím prvkem.

Monografická publikace I stejné je jiné je věnovaná dílu Mileny Dopitové, jedné z nejvýraznějších osobností české polistopadové scény. Od svých uměleckých počátků, které byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let spjaty s činností skupiny Pondělí, zaujímá Dopitová jednak širokým multimediálním záběrem (instalace, objekty, fotografie, video projekce) a jednak zájmem o tabuizovaná sociální témata vycházející jak z kolektivní, tak z individuální, výrazně osobní zkušenosti člověka v soudobém světě (dospívání, mateřství, stárnutí, nemoc, smrt, násilí, láska, rodina apod.). Její práce charakteristická na jedné straně formální kázní a na straně druhé zájmem o obyčejnou každodennost propojují nové technologie s tradiční rukodělností a vynikají zvláštní citlivostí k problematice lidské – zvláště ženské – identity. Vedle autorky hlavního textu a editorky Martiny Pachmanové do dvojjazyčné publikace přispěl monografickou studií rovněž Marek Pokorný a rozhovorem s autorkou Milena Kalinovská.

První monografie pavilonu ČSSR na Expo 67 vychází k příležitosti stejnojmenné výstavy v Chebu. Martin Bernátek, Vladimíra Büngerová, Daniela Kramerová, Henrieta Moravčíková, Terezie Nekvindová, Martin Strakoš a Marta Sylvestrová se v ní zaměřili na kritické zhodnocení československé účasti z hlediska problematiky výstavnictví, architektury, audiovizuálních exponátů nebo otázky česko-slovenských vztahů. Světová výstava v Montrealu v roce 1967 byla druhou z trojice poválečných prezentací Československa na světových výstavách a navázala na iniciační moment Expo 58 v Bruselu. Expo 67, specifickým formátem mezi uměním, architekturou a uměleckým řemeslem, předznamenává dnešní podobu výstavního provozu svou internacionalizací, spektakularitou, masovostí a silným ukotvením v politickém, ekonomickém a společenském pozadí. Název Automat na výstavu evokuje výraznou atrakci československého pavilonu interaktivní biograf Kinoautomat, i dobovou víru v automatizaci jako symbol moderního světa. Především ale slouží jako metafora pro situaci, v níž naše montrealská účast vznikala: Expo 67 se ve své době stalo v Československu jakýmsi měřítkem pro kvalitní provedení výstavnických expozic, bylo však i známkou rutinérského přístupu vedoucího k rozmělnění.

Kniha se zabývá interpretací dějin z pohledu různých států. Je vytvořena jako obraz jedné a té samé události - druhé světové války. Vedle sebe se potkávají přeložené části textu z učebnic dějepisu devíti různých zemí světa. Důležitým motivem této knihy je možnost porovnávání faktů, které se za normálních okolností nemají či spíše ani nemohou setkat.

Publikace grafických příběhů UNIVERSA navazuje na knihu ZVÍŘE V NÁS realizovanou roku 2011 z grantu AVU. Ediční řada E.S.A.K. vznikla jako prostor pro současnou mladou kresbu studentů vysokých uměleckých škol. Koncepcí projektu je vytvoření souboru vizuálních příběhů od šesti mladých autorů, studentů vysokých uměleckých škol, kteří se ve své tvorbě věnují kresbě. Soubor se skládá z cyklů kreseb a grafik, které citlivě zachycují individuální výpověď na dané téma. Tématem nové knihy bylo univerzum, člověk jako součást vesmíru, vesmír v nás i vesmíry menší než my, ty, které nevidíme. Příběhy neobsahují text, jako tomu bývá u tradiční formy komiksů. Autoři se více zaměřili na výpověď obrazem. Přesto jsou k příběhům autorské anotace v úvodu knihy. Ve vizuálním vyprávění záleží především na nápadu, technice zpracování, emoci a názoru, který autor sděluje „diváku-čtenáři“.

Katalog vychází k výstavě Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností (1985-2012), která už svým názvem odkazuje k základnímu rámci neo-modernizace v různých podobách, které provázejí umění a architekturu od počátku postmoderního obratu dodnes. Označení prostoru "mezi první a druhou moderností", jež se objevovalo zejména v sociologické literatuře a u nás ho uvedl do hry Václav Bělohradský, je velmi příznačné pro transformační procesy uvnitř naší společnosti. Postmodernismus se volně pohyboval mezi tradičními a moderními znaky, přezkoumával jejich využitelnost a naplňoval je jen přechodnými, krátkodobými významy. Tento radikální a manifestačně vyhlašovaný přelom měl sice jen několikaleté trvání, ale trvalé důsledky. Modernistické formy začaly do postmodernismu pronikat zpět již na přelomu 80. a 90. let minulého století, a naopak, postmoderní myšlenky a nálady přetrvaly celá 90. léta a v transformované podobě je možné je sledovat dodnes. V obrazové části katalogu je téma transformace neseno převážně sledováním proměn nově se definujícího média výstavy formou dokumentace vybraných téměř výhradně skupinových výstav. Do katalogu přispěli svými texty a rozhovory přední teoretici, kritici, filozofové, kurátoři a umělci: Zbyněk Baladrán, Václav Bělohradský, Karel Císař, Lenka Dolanová, Vít Havránek, Ludvík Hlaváček, Ondřej Chrobák, Edith Jeřábková, Denisa Kera, Michal Koleček, Petr Lysáček, Václav Magid, Ivan Mečl, Pavlína Morganová, Terezie Nekvindová, Marek Pokorný, Pavel Sedlák, Milena Slavická, Jakub Stejskal, Jiří Surůvka, Tomáš

Třetí svazek Edice VVP přináší překlady klíčových textů předních světových historiků a teoretiků médií. Pozornost je v nich věnována filosofickým, sociologickým, estetickým a historickým problémům médií a komunikace.