Akademie výtvarných umění

Kniha Bratři s kufry je souborem studií zaměřených na rakousko-uherskou civilizační misi v Bosně a Hercegovině v období její okupace a anexi mezi lety 1878 a 1918. Publikace z perspektivy několika vědních oborů a metodologických přístupů sleduje pohyb lidí, zboží, idejí, vědeckého poznání a kapitálu mezi Prahou, Vídní a Sarajevem. Část příspěvků zkoumá roli aktérů a aktérek pocházejících z českých zemí a jejich účast na okupační správě, na sociální disciplinaci bosenského obyvatelstva (prostřednictvím školství, lékařství či práva) a propagaci koloniálních „úspěchů“. Druhá část textů tyto aktivity reflektuje v širším časovém a geopolitickém rámci a sleduje otázku (dis)kontinuit imperiálních politik. Jak pohled zblízka na konkrétní činnosti těchto jednotlivců, tak pohled z odstupu na principy koloniální správy ukazují ambivalentní roli, kterou díky jazykové a kulturní příbuznosti sehrávali ti, kdo do Bosny a Hercegoviny přicházeli z českých zemí (nejen) s vidinou výdělku a profesního úspěchu – odtud název knihy Bratři s kufry. Autorstvo: Vjera BorozanAnna Remešová, Edin Hajdarpašić, Markéta Křížová, Iva Lučić, Piro Rexhepi, Jakub Rákosník, Diana Reynolds Cordileone, Walter Sauer

Kniha Proměny maskulinit je trans-žánrovou antologií propojující pestrou mozaiku přístupů a cest k tématu maskulinit na osobní, umělecké, filozofické i vědecké rovině. Společně tak tvoříme podoby nových maskulinit. Skrze čtyřicet čtyři příspěvků se v knize setkáváme s množstvím úhlů pohledu a přístupů k tématu mužství - od vědeckých textů, rozhovorů, osobních esejů, přes autorské texty a básně až po umělecké příspěvky jako jsou kresby, fotografie nebo koláže. V úvodní části se čtenářstvo setkává s texty zaměřenými více teoreticky, aby načerpalo pojmový aparát. Ve druhé části se posouváme do osobní roviny, kde lze maskulinitu vnímat prostřednictvím jejího individuálního prožívání. V následující části knihy se zaměřujeme na prožívání maskulinit ve vztazích a v další kapitole se věnujeme žité zkušenosti rodičovství a maskulinitám v rámci otcovských a mateřských rolí. V následující části se seznamujeme s maskulinitou jako spektrem a v poslední kapitole se věnujeme maskulinitám posvátným, abychom prozkoumali i božské aspekty nitra. Mezi jednotlivými kapitolami se navracíme k vlastní tělesnosti pomocí meditací a imaginací, knihu doplňuje také tematický playlist. Autorstvo: Darina Alster, Adam Borzič, Gabby De Cicco, Maty Dio, Duo docentky (Kateřina Lišková, Lucie Jarkovská), Michal Durda, Jan Durina, Luki Essender, Nina Fárová, František Fekete, Matyáš Grimmich, Vladimír Havlík, David Laufer, Jan Matýsek, Matěj Metelec, Kateřina Olivová, Eduard Adam Orszulik, Yui Ozaki, Matěj Pšenička, PXS, Maja Rysová, Tomáš Samek, Benjamin Sebastian, Karolína Schön, Piotr Sikora, Tereza Silon, Alois Stratil, Jakub Strouhal, Magdaléna Šipka, Jan Škrob, Iva Šmídová, Ivan O. Štampach, Viktor Takáč, Ondřej Trhoň, Barbora Trnková, Kateř Tureček, Jana Valdrová, Tomáš Vaněk, Karel Vladyka, Zai Xu, Martin Zetová.

Kniha Water has no hands shromažďuje, uchovává a sdílí obrazy a příběhy spojené s místy, procesy znečištění, ohněm, vzdálenými setkáními, vůlemi, původností, budoucností, pásy, chladem, barvou a přátelstvím – v určitých okamžicích a čase – ve formě sochy, mapující nedávnou tvorbu Jimeny Mendoza. Obsahuje několik esejí o všudypřítomné simultánnosti, maskování a vynořování, kosmu a slunečním čase. Roztrhané obrazy, stlačené formy, třesený materiál, rozdrcené, hladící, zadržující.

Kristina Láníková ve své umělecké dokumentaci výtvarně zpracovává zkušenost s dlouhodobým užíváním psychofarmak a jejich vysazením. Kniha obsahuje přípravné náčrty, fotografie objektů, cyklus rukopisných „omluv“ a asambláže. Jednotlivé série záměrně pracují s omezeným počtem motivů i použitých materiálů – kombinují obrysy náplastí či obalů od léků, odřezky kůže, otisky lékových blistrů, drobné zdravotnické a kancelářské potřeby, poznámkové lístky. Autorka metodicky sleduje téma, které bývá považováno za intimní, a dává mu úsporný, repetitivní, jakoby kódovaný výraz. Zranitelnost, k níž se vztahuje, tak vynáší z osobní sféry a představuje ji jako společné omezení.

Lze jedním médiem, médiem tištěné publikace, sestávajícím se z textů a obrazových reprodukcí, zprostředkovat uměleckou tvorbu vznikající v médiích zcela jiných? Jak lze katalogem uchopit dílo Tomáše Svobody, jež se v posledních letech téměř výhradně zabývá uměním pohyblivého obrazu? Jestliže je ve světě filmu zvykem vytvářet dokumentární film o filmu, je pro něj vhodně analogickým postupem vytvořit knihu o katalogu? Inventuru jeho umělecké práce z let 2008–2024 pohybující se na rozhraní výtvarného umění a filmu v knize předznamenává esej Scénář jako „struktura, která chce být jinou strukturou“ Piera Paola Pasoliniho. Tomáš Svoboda se své volné tvorbě dlouhodobě zabývá pohyblivým obrazem a jeho sociokulturními vazbami. Kromě vlastní umělecké praxe současně působí jako architekt výstav, filmový scénograf, vedoucí pedagog ateliéru Nová média I na AVU. Je jedním ze zakladatelů pražské galerie Display.

New TikTok trend: What would you advise your younger self? Jak vypadá dívka? Jak má vypadat žena? A jak se to pozná? Vizuální umělkyně Magdaléna Kašparová pracuje se zápisky ze svého dospívání podobně jako s obrazovými kolážemi. Primárně nejde o psaní, ale o shromáždění stop určité fáze života. Deníkové záznamy, „dopísky“ nebo esemesky vylovené z paměti starého mobilu nás od pubertální zkratkovitosti, naivity či kýčovitosti vedou k prožité bolesti. Hlavním tématem je anorexie. Magdaléna Kašparová (nar. 1993) je multimediální umělkyně, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě se obrací k osobní paměti, s níž pracuje prostřednictvím (kompulzivně shromažďovaných) dobových artefaktů, popkulturních trendů, ale také dobově příznačných komunikačních kanálů (SMS, MMS, facebook, snapchat). Využívá přitom prostředků remediace a mediální archeologie. V autorských videích jako My 00’s Diary (2020) nebo Storytime (2021) přejímá konvence vlogu; projekt Osobní archeologie prezentovala formou site-specific instalace i webové stránky. V připravované knize Hlavně se těším na sny se prostřednictvím textových záznamů a obrazových koláží vrací ke své zkušenosti s poruchou příjmu potravy, kvůli níž byla hospitalizována v nemocnici v Motole.

Žijeme v éře superhrdinských blockbusterů, ale zároveň také obrovského nadbytku kritické literatury, která reflektuje všechny aspekty naší reality, samozřejmě včetně samotné populární kultury. Abychom se v těchto podmínkách zorientovali, musíme pochopit, jak se vyvíjela současná popkultura, ale také její kritika. V knize Václava Janoščíka čtenáři najdou nejen zvláštní a napínavou genealogii kritické teorie a superhrdinů – ve které vedle sebe stojí Superman a Adorno, Watchmeni s Temným Rytířem a Deleuzem, nebo Joker, Avengers a Bernard Stiegler –, ale autorův spekulativně-historický a popfilosofický projekt nabízí některé originální odpovědi na ambiciózní otázky dneška: Co přesně superhrdinové představují, nebo jakých problémů jsou symptomem? Co je kritická teorie dnes a jak se vyvíjela v průběhu posledního století? Jak byla formována psychoanalýzou, marxismem nebo poststrukturalismem? Co je dialektika nebo úkol myšlení? Jaké sny minulosti (20. století) realizujeme svými současnými životy (v 21. století)?

Publikace vychází z disertační práce, jež se soustředí na šedesátá léta, které bylo pro československou výtvarnou kritiku důležitým obdobím. Autorka v jednotlivých částech knihy hledá odpověď na otázku, jak pracovat s kritikou a nabízí možné vymezení výtvarné kritiky jako žánru. Dále se zaměřuje na vnější podmínky, jež nemohli kritici a kritičky sami ovlivnit, ale mohli s nimi pracovat, využívat jejich možnosti a samozřejmě se také museli přizpůsobovat jejich pravidlům. Třetí část textu se pak věnuje vnitřním oborovým předpokladům, které formovaly diskurz i podobu jednotlivých textů.

Akademie výtvarných umění v Praze 1969–1989 Kniha doprovázející výstavu v Galerii výtvarného umění v Chebu, představuje dění na Akademii výtvarných umění v Praze v období tzv. normalizace. Prostřednictvím děl pedagogů a vybraných studujících postihuje její charakter a proměny v této zdánlivě nehybné době. Velký prostor v knize zaujímají fotografie Pavla Paula, který v této době veškeré dění na škole dokumentoval.

Kniha komiksových příběhu je společným dílem ukrajinských umělkyň, studentek a studentů, kteří našli zázemí na pražské Akademii výtvarných umění po vypuknutí války na Ukrajině. Každý z nich pochází z jiné oblasti Ukrajiny a mají často naprosto odlišnou kulturní ale i tvůrčí zkušenost. Co je spojuje je válka a její dopady, potřeba sdílet svůj příběh a snaha ukázat důležitost osobní zkušenosti. Kniha je odrazem jejich myšlenek, současného stavu a rozpoložení. Příběhy symbolické se mění s obrazy utopickými a těmi, které velmi realisticky popisují vlastní osud. Často nechybí humor a nadsázka jako i optimistický pohled do budoucnosti. Autorky a autor: Anna Banytiuk, Viktoriia Bobko, Julie Čujenko, Liliia Dorovska, Yelyzaveta Honcharenko, Anna Kaigorodova, Sofiia Kolopeniuk, Anastasiia Lisnycha, Olena Nurmamedova, Violetta Piatnytska, Heorhii Rublik, Anna Solianyk, Anastasiia Tovstokor, Yelyzaveta Ulianova, Olena Zahrebina, Bohdana Zaiats Obálka: Anna Banytiuk Překlady vybraných textů: Miroslav Tomek, Tereza Chlaňová

Publikace Vesmír v hlavě předkládá obraz umělecké tvorby slovenské sochařky Pavly Scerankové v posledním desetiletí. Prostřednictvím textů britské kritičky Chloe Stead a českého kurátora Jana Zálešáka je rozvrstvena do tematických kapitol, které přináší vhled do autorčina bohatého sochařského a vizuálního jazyka. Pavla Sceranková (*1980) přináší do oblasti sochařské a objektové tvorby nový autorský jazyk a výraz; novou koncepci, navazující na silný odkaz postmoderního, ale zároveň i neokonceptuálního prostorového umění. Vytváří sochařské objekty a instalace vyznačující se minimalistickou čistotou a citlivým vztahem k danému místu. Jinou polohou její tvorby je vytváření objektů, v nichž je zakomponován prvek akce, které vyzývají diváka k interakci. Někdy nabývají podoby videa, či spíše videosochy, která stojí na pomezí performance, animované sochy a autonomního videa. Vyjadřují existenciální vztah člověka k prostředí, ve kterém žije a se kterým se konfrontuje. V obsahové rovině se Pavla Sceranková intenzivně zabývá reflexí lidského vnímání, pamětí a individuálním prožíváním okolního světa. Vychází z osobního prožitku a zkoumá způsob, jak se tento prožitek uchoval v paměti, respektive jaký tvar nabyl. Autorka tematizuje fenomén vnímání, prožívání aktu vnímání, vztah vnímání ke vnímanému světu a vědomí aktu vnímání. Studovala v letech 2000–2006 na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v roce 2011 úspěšně ukončila doktorské studium. V rámci stipendijních pobytů absolvovala roční stáž u prof. Tony Gragga v Berlíně. V letech 2010–2015 působila jako akademický pracovník na Katedře výtvarné výchovy a textilní tvorby Univerzity Hradec Králové. V současné době vede s Dušanem Zahoranským vlastní Ateliér intermediální tvorby na pražské Akademii výtvarných umění. Autorkou grafického designu je Adéla Svobodová. Kniha vychází v česko-anglické verzi.

Publikace je souhrnným katalogem výstav a akcí, které proběhly v rámci studentské galerie Sklad M1 v prvním patře na AVU za posledních pět let. Galerie vznikla z iniciativy studentů a studentek ateliéru Malby 1. Za dobu fungování galerie se podařilo uspořádat dvacet sedm výstav, z toho dvě se zahraničními hosty a jednu ve veřejném prostoru. Publikace prezentuje fotografický záznam z akcí a je představením kolektivní práce studentů a studentek, jež se na provozu galerie podíleli. V průběhu let se v galerii angažovali studující nejenom z ateliéru Malby 1 na AVU, ale také ze sochařských ateliérů a z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Hanku Kuklíkovou, Matěje Lišku, Marii Kuklíkovou, Vladyslava Afanasieva, Matěje Martince a Josefa Šmída spojil zájem o vytvoření galerie k prezentování studentské tvorby a místa pro pravidelné setkávání studentů. Hlavní myšlenkou galerie vždy bylo poskytovat výstavní příležitost studentům a absolventům vysokých uměleckých škol. A to zejména těm, kteří si o výstavní příležitost neumí říct, sami ji nevyhledávají a nedostává se jim tak pozornosti, kterou si zasluhují.

Soubor textů Umění bez daně. Umění v éře planetární občanské války českým čtenářkám a čtenářům poprvé v ucelenějším souboru představuje myšlení významné německé umělkyně, dokumentaristky a intelektuálky Hito Steyerl. Jak píše editor knihy Zbyněk Baladrán, je úvodníkem do naší prožívané reality, pomáhá nám se v ní lépe zorientovat, pochopit a pojmenovat situaci, v níž se nacházíme. Autorčiny kritické úvahy jsou promítány do oblastí výtvarného umění, odkud zároveň i vycházejí. Steyerl poukazováním na podmínky současného uměleckého provozu – množství neplacené „dobrovolné“ práce, daňové úniky, praní peněz a deregulované finanční trhy – odkrývá pohled na autonomní svět umění. Kniha je dostupnou pomůckou studujícím a pracujícím napříč různými generacemi a obory, může být inspirující, zároveň však svým důrazem na problematické roviny nejen kultury, ale i celé společnosti, vyvolává značné znepokojení, nebo dokonce skepsi. Jednotlivé kapitoly tvoří texty psané při různých příležitostech – jako přednášky zazněly na konferencích např. v Tate Modern v Londýně, Van Abbemuseum v Eindhovenu, Whitney Museum of American Art v New Yorku, Haus der Kulturen der Welt v Berlíně, Akademie der Künste der Welt v Kolíně, Artists Space v New Yorku nebo ve Stedelijk Museum v Amsterdamu. Byly též publikovány například v časopise October nebo e-flux. Autorčino zázemí ve světě umění je patrné také ve stylu jejího psaní, které je mezioborové, plné asociací, novotvarů, metafor, nadhledu i detailních analýz.

Pojem „obrazy filozofie“ označuje zvláštní okruh děl propojujících vizuální vyjádření a filozofické myšlení pomocí bohatého systému metafor a dalších prostředků podporujících imaginaci. Protože tyto obrazy a ilustrace vznikly v přímé reakci na konkrétní filozofické práce, lze jejich části spojovat s myšlenkami a úryvky zdrojového textu. V knize, kterou držíte v rukou, je nastíněna historie tohoto opomíjeného žánru od středověkých rukopisů po ojedinělé ukázky ze současnosti. Obrazy filozofie byly ještě na počátku sedmnáctého století běžnou součástí filozofických spisů a disputací, v období moderní filozofie (po Descartovi) se však postupně vytrácí. Autor hledá důvody vymizení a transformace tohoto kdysi bohatého žánru a ukazuje rovněž jeho současné podoby. K rozboru filozofických obrazů Zapletal využívá pojmového a teoretického aparátu současné kognitivní vědy. Především se zaměřuje na způsoby, jakými jsou metafory, metonymie a obrazová schémata používány k interpretaci jazykových vzorů a k zachycení myšlenek samotných výtvarných umělců. Tato studie je kromě reprodukcí již existujících obrazů filozofie doprovázena autorovými vlastními kresbami, které prostupují text a tvoří alternativní výkladovou linii probírané látky.

Jak se výstavy výtvarného umění promítají do jeho psaných dějin? A jak by vypadaly dějiny českého umění druhé poloviny 20. století, pokud bychom se na ně dívali právě z tohoto pohledu? Zatímco tradičně bývají dějiny umění koncipovány jako dějiny stylů a zaměřují se na jednotlivé osobnosti a díla, v publikaci Výstava jako médium jsou pojímány z pohledu tzv. exhibition histories, které se na Západě na přelomu milénia staly novou uměnovědnou disciplínou. České umění druhé poloviny 20. století je tak představováno na pozadí přelomových výstav, které v letech 1957–1999 spoluformovaly jeho vývoj. Publikace na více než 1000 stranách rekonstruuje 60 pečlivě vybraných výstav, a to jak skrze texty, tak obrazovou dokumentaci. Výstava je v knize chápána jako autonomní formát kulturní produkce, ale zároveň i jako nástroj k prosazení určitých podob umění, jeho funkcí a veřejné legitimizace. Archiv rozdělený do pěti období uvádějí tři samostatné studie, které sledují metodologii aktuálního výstavního diskurzu, dějiny výstav a proměňující se institucionální podmínky vystavování daného období i dosud nezpracované téma autorů a organizátorů výstav, později označovaných jako kurátoři/kurátorky. Kniha přináší nové pohledy na dosavadní interpretace vývoje českého výtvarného umění po roce 1957. Přestože se zabývá historií, klade si otázky, které bezprostředně vycházejí z podoby současného umění a jeho aktuálních problémů.

Kniha Umění a emancipace je v českém prostředí prvním uceleným pokusem vyrovnat se s odkazem významného polského intelektuála, jehož myšlenky zůstávají podnětné nejen na poli dějin moderního a současného umění. Piotr Piotrowski (1952—2015) se stal celosvětově uznávaným teoretikem díky své koncepci horizontálních – tedy nehierarchicky pojatých – dějin umění, inspirovaných marxistickou a feministickou tradicí. Předkládaný výbor obsahuje texty z let 1998 až 2013; jde jak o samostatně publikované studie, tak o kapitoly z několika Piotrowského knih. Autor v nich tematizuje mocenské, zejména geopolitické vztahy, v nichž umění vzniká a v nichž se píší i jeho dějiny. Odmítá nekritické přejímání západní perspektivy, ať již ve vztahu k bývalému sovětskému bloku, nebo dalším světovým periferiím a marginalizovaným kulturám. V té souvislosti se věnuje také otázkám postkoloniálních studií a zpochybňuje jejich aplikaci na situaci postkomunistických zemí. Dalším tématem knihy je idea kritického muzea, kterou Piotrowski důsledně zastával i ve svém veřejném působení, kde narážela na požadavky konzervativní politiky. Výbor je doplněn dvěma rozhovory a úvodem od Agaty Jakubowske a Magdaleny Radomske, které dnes v díle svého učitele pokračují.