Aula

V doslovu k prvnímu českému překladu Rilkovy sbírky Sobě na počest (Mir zur Feier, 1897–1898, resp. 1909) Jaroslav Kovář poznamenává: „...Rilkova raná tvorba je syntézou toho nejlepšího, co německá (a nejen německá) poezie sklonku 19. století vytvářela: je geniálním spojením básnického impresionismu a obrazného symbolismu. Z tohoto pohledu je Rilkův impresionismus, zachycující prchavé vjemy a zážitky, povýšením do symbolických metafor, které převádějí konkrétní jedinečné imprese do duchovní roviny fantazijní obraznosti a individuální symboliky.“

Básnický debut mladého spisovatele. Texty ve sbírce se vyznačují střídáním dvou poloh - vážné, v níž se básník obrací jak ke svému nitru, tak ke kultuře a historii lidstva, a té nespoutané, silně ironizující širokou škálu světských neřestí v popředí s těmi autorovými.

Vzpomínky surrealistického básníka a prozaika (nar. 1942), ve kterých se snaží vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“, které se vznášejí kolem jeho osoby. Především však vzpomíná na Bohumila Hrabala, „prokleté básníky“ Karla Šebka a Jiřího Veselského, na Ladislava Nováka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále a řadu dalších, „které měl rád, ale i na ty, které rád neměl.“

Sbírka básní Miroslava Salavy nese všechny příznačné rysy jeho dřívější tvorby: stopy zděšení nad faktem, že on sám, nikoli člověk obecně, je pramenem hrůzy, marnosti a zmaru. Každá báseň se zdá být vyňata jako detail z monumentální nástropní fresky, z alegorie posledního soudu, kde strach stojí vedle soucitu a krása vedle hanby.

Soubor devíti povídek, o jejichž titulním hrdinovi autor poznamenal: "Tutus je srdce a Tutus je slabost. Mám Tutuse rád, ale nechtěl bych jím být. Kdybych si ale musel vybrat, tak bych byl raději Tutusem než mužem bez srdce."

Soubor devíti povídek, o jejichž titulním hrdinovi autor poznamenal: "Tutus je srdce a Tutus je slabost. Mám Tutuse rád, ale nechtěl bych jím být. Kdybych si ale musel vybrat, tak bych byl raději Tutusem než mužem bez srdce."

Kniha literárního vědce a jazykovědce Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena je ve světovém měřítku dosud nejpronikavějším, nejucelenějším a nejrozsáhlejším dílem o tvorbě "básníka, jemuž i Pánbůh závidí" (I. Diviš). Autor zkoumá Ortenovo dílo z hlediska celistvě poetologického i speciálně versologického. Zasazuje jej do kontextu (nejen) české literatury. Vyrovnává se s veškerou ortenovskou literaturou (odhaluje přitom plagiáty), ze značné části cizojazyčnou, prostudoval i závěrečné vysokoškolské práce. Štochl metodologicky navazuje, mnohdy polemicky, zejména na svého učitele, mezinárodně renomovaného vědce Miroslava Červenku, největšího československého literárněvědného strukturalistu po prvním pokolení, jenž už o Štochlově práci Verš Ortenovy Čítanky jaro napsal, že "[…] systematičnost těchto analýz sotva má nějakou obdobu", a oceňoval mj. způsob, jímž Štochl ve svých poetologických bádáních aplikuje jazykovědný aparát. Kniha reflektuje i práci poetologů a versologů, kteří jsou v porovnání s jejím autorem přibližně o půl generace až generaci mladší. J. Štochl předkládá rovněž nové teoretické přístupy a poznatky. Pro většinu čtenářů bude patrně novinkou, že německý literární vědec Glaser již v 60. letech zařadil Ortenovo dílo do světové literatury. Kniha přináší též překvapivé zjištění, odkud se v Ortenově přednarozeninové a zároveň předsmrtné básni "Stromy let" vzala její poslední dvě slova "lety dvaadvacíti".

Kniha literárního vědce a jazykovědce Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena je ve světovém měřítku dosud nejpronikavějším, nejucelenějším a nejrozsáhlejším dílem o tvorbě "básníka, jemuž i Pánbůh závidí" (I. Diviš). Autor zkoumá Ortenovo dílo z hlediska celistvě poetologického i speciálně versologického. Zasazuje jej do kontextu (nejen) české literatury. Vyrovnává se s veškerou ortenovskou literaturou (odhaluje přitom plagiáty), ze značné části cizojazyčnou, prostudoval i závěrečné vysokoškolské práce. Štochl metodologicky navazuje, mnohdy polemicky, zejména na svého učitele, mezinárodně renomovaného vědce Miroslava Červenku, největšího československého literárněvědného strukturalistu po prvním pokolení, jenž už o Štochlově práci Verš Ortenovy Čítanky jaro napsal, že "[…] systematičnost těchto analýz sotva má nějakou obdobu", a oceňoval mj. způsob, jímž Štochl ve svých poetologických bádáních aplikuje jazykovědný aparát. Kniha reflektuje i práci poetologů a versologů, kteří jsou v porovnání s jejím autorem přibližně o půl generace až generaci mladší. J. Štochl předkládá rovněž nové teoretické přístupy a poznatky. Pro většinu čtenářů bude patrně novinkou, že německý literární vědec Glaser již v 60. letech zařadil Ortenovo dílo do světové literatury. Kniha přináší též překvapivé zjištění, odkud se v Ortenově přednarozeninové a zároveň předsmrtné básni "Stromy let" vzala její poslední dvě slova "lety dvaadvacíti".