Aula strana 2 z 3

Příběhy z Kávobaru, nová povídková kniha Zdenka Primuse, nás zavede do jedné znamenité stolní společnosti a nechá nahlédnout do zákulisí a životních příběhů hostů pověstné Cibulkovy Literární kavárny v Řetězové. Kavárny, stejně jako hospody, hrály a hrají v životě české společnosti nezastupitelnou roli. Píší se v nich dějiny, rodí se inspirace, řeší frustrace, vznikají a zanikají přátelství a vztahy. Jsou naprosto specifickým prostorem, ve kterém můžete být sami mezi mnoha lidmi, rozjímat, přemýšlet, truchlit, nebo se naopak družit a těšit ze společnosti druhých. Setkávají se v nich lidé spříznění, ale i takoví, kteří by spolu za jiných okolností neprohodili více než pár slov. Pokud se totiž ocitnou spolu u jednoho stolu, otevírá se před nimi neprobádaný terén vzájemných interakcí, od výměny povšechných a nezávazných informací přes akademické debaty o nápravě věcí lidských až po hluboké intimní zpovědi. Nejrůznější stolní společnosti jsou v našem kulturním kontextu hojně a s nadšením pěstovány, staly se záležitostí tradiční, ba kultovní. Vítejte tedy a usedněte spolu s autorem ve vyhlášeném Kávobaru!

Posmrtně vydaná prvotina Marie Holubové (19271998) Vzpřímená chůze představuje básně a krátké prózy ženy, která byla roku 1978 při rozvodovém řízení z dosud neobjasněných příčin zbavena svéprávnosti, a byla tak donucena vychovávat své tři syny v chudobě a pod tlakem výsměchu a ponížení. Syrové texty prostoupené vzdornou silou vystihují atmosféru reálného socialismu, kdy byl šikanován každý, na koho padlo podezření, že si zachoval sebeúctu.

Co je to vlastně za text? Jaký je jeho smysl? O čem vypovídá? Domnívám se, že vyčerpávající odpověď na tyto otázky paradoxně nemůže dát ani sama autorka. Ta meditace se jí zrodila pod rukama jako výkřik zoufalství i smíchu nad současným světem, jako cosi, co se ze samé své podstaty brání vyčerpávající interpretaci či jednoznačnému výkladu. - Z Doslovu Jana Šulce

Útržky reflexí vznikaly po několik let pod pracovním názvem Komické aspekty propadu do šílenství. Pak přišel kovid a také nemoc. Běžný pražský provoz vystřídal kamenný dům na šumavské samotě. Vznikla z toho knížka, která mísí žánry do té míry, že nezbývá než čtenáři doporučit, aby si pro ni zařazení hledal sám.

Soubor devíti povídek, o jejichž titulním hrdinovi autor poznamenal: "Tutus je srdce a Tutus je slabost. Mám Tutuse rád, ale nechtěl bych jím být. Kdybych si ale musel vybrat, tak bych byl raději Tutusem než mužem bez srdce."

„Ze své sochy na pomezí Dolního Rakouska a Vídně vystoupí v civilní podobě svatý Leopold a předvede okolnímu světu, jak by mělo probíhat vskutku tvůrčí žití. Po Nepředmětné odyseji (2016) jde opět o detektivní román, nikoli však typu whodunnit, ale howdunnit. Leopold, vykazující autobiografické rysy autora románu, je protagonistou příběhu nezávislé tvorby, a to výtvarné i literární. Leopolda doprovázejí reálné postavy: Jindřich Chalupecký, Bohumil Hrabal, Saltykov-Ščedrin (omylem považovaný za Suchovo-Kobylina), Ivan Dubský, bratři Václav a Ivan Havlové, Magdalena Kožená a jim podobné. Napínavý příběh se odehrává v trianglu Praha, Londýn, Miláno (s několika zeměpisnými odbočkami). Drama se střídá s romancí, truchlohra s fraškou. Společným jmenovatelem veškerých dějů je však originalita, jež bývá jinak trademarkem Božího tvoření. Autor románu se prostě nezapře.“ – E. B.

Po prvotině Navěky říjen (Aula, 2019), která u literárních kritiků vzbudila oprávněnou pozornost, vydává Lukáš Zádrapa s napětím očekávanou druhou sbírku básní Vzkaz na kůře, v níž ještě úspornějším výrazem prohlubuje melancholické vnímání světa.