B.M.S. strana 2 z 4

2. díl - Messerschmitt 109 Bf Přestože na základě Versaillské smlouvy Německo mohlo mít pouze omezenou armádu, v níž ani nebylo počítáno s letectvem, všichni věděli, že se schyluje k válce. 9. března 1935 Hitler oficiálně přiznal existenci Luftwafe. A právě pro potřeby Luftwafe byl Messerschmitt 109 Bf vyvinut. Vývoj v bavorské firmě Bayerische Flugzeugwerke (pozdeji Messerschmitt AG) řídil profesor Willy Messerschmitt. Během války se jeho stroj stal nejpoužívanějším typem stíhacího letounu německého letectva s počtem dodaných kusů převyšujícím 35000. Bf 109 byl vyroben a zařazen do služby v mnoha modifikacích. Nejčastěji jako záchytný stíhač, stíhací bombardér a průzkumný letoun. Modernizace se prováděla na základě požadavků armády po celou dobu války. Licenční výroba probíhala od roku 1942 také ve Španělsku. Co je zajímavé, letoun byl po válce vyráběn i v Československu a dočkal se služby v tehdejší armádě jako typ S-199. Dokument diváka uvede do centra válečného pekla a umožní mu otevřeně nahlédnout do příběhu, který rámuje pestrou kariéru jedné z nejlepších nacistických zbraní.

3. díl - Hawker Hurrican Letoun Hurricane byl co do počtu zastíněn jinými typy letadel, avšak co do kvality nebyl nikdy překonán. První prototyp odstartoval 6.listopadu 1935. Celkem bylo v Británii a Kanadě vyrobeno 25 různých verzí v počtech 14500 a 1400 kusů. Nejčastější specifikací byl bojový stihač a stihač bombardér. V průběhu celého provozu byl letoun dle požadavků Ministerstva obrany, posádek a bojových poznatků neustále modernizován. Zpočátku byl potah křídel a části trupu řešen tkaninou s dřevěnými nosníky, ale z důvodu vyšší odolnosti zejména proti ohni a střelám se postupně přistoupilo ke kovovému potahu a ocelovým nosníkům. Byly vyrobeny i verze pro službu na letadlových lodích a to jak pro klasický start a přistání na palubách, tak vzlet z katapultů - tyto verze se nazývaly Hurricat. Díky mohutné konstrukci a dostatečně silnému křídlu mohly některé typy nést až 8 kulometů, což z Hurricanu činilo jednu z nejmohutnějších létajících zbraní. Byl konstruován tak, aby mohl zasazovat tvrdé údery nepříteli a zároveň byl velice odolný vůči zásahům. Díky jedné z nejpevnějších leteckých konstrukcí 2. světové války zůstával bojeschopný i přes poškození, která by již dávno jiné letouny vyřadila z boje, nebo by byly definitivně zničeny. Hurricane sloužil na všech bojištích 2. světové války a vlastnilo ho 25 států, z čehož na území některých byl nucen nouzově přistát. Zachycením posledního létajícího stroje na barevných záběrech vedle originálních válečných snímků představuje tento dokument charakteristický obraz bojového letounu, který vskutku změnil běh dějin.

Dokumentární projekt Válečná technika postupně představuje divákům veškeré zbraně a vojenskou techniku, která byla používána v bojích světových válek. První část tohoto cyklu čítá 15 dílů a zaměřuje se na válečné letouny a stíhačky.

Vzpomínkové vyprávění předního českého herce Josefa Vinkláře, které poodhaluje nejen jeho soukromí, ale život vůbec.

O životních rozhodnutích a jejich splátkách, s bolestí i ironií, vypráví významná česká herečka Jiřina Jirásková v otevřeném rozhovoru se spisovatelkou Zuzanou Maléřovou. délka 70 min Jméno Jiřina Jirásková má svou váhu. Je si toho vědoma a dokáže si udržet odstup. Snad je to i další ochranné zbarvení, opatrnost před zbytečnou zranitelností. Své city, ty zářivé i ty žalostné se snaží zvládat s rozumem. Zdravého rozumu si vysoce váží. Čím dál víc, protože pomůže, když srdce bloudí. Malá žena s velkou vůlí. Vůlí pracovat a přežít i svou vlastní nenadálou samotu. A přece – vzpomínám si na naše ranné setkání. Dokončila jsem právě svou knižní prvotinu, Jiřina Jirásková byla jednou z jejích aktérek. Plakala, protože ji opět, pokolikáté už, po zásahu moci, vyškrtli z obsazení na novou roli. „Jak se bude ta knížka jmenovat?“ zeptala se tiše. „Život je kulatý.“ Hořce se usmála: „No vidíte a mně se zdá pořádně špičatý.“ Uběhlo třináct let. Myslím, že jsem přece jen měla trošku pravdu. Život je kulatý, paní ředitelko. Zuzana Maléřová

Na diagnostickém oddělení v nemocnici na Výtoni leží tři dlouhodobě hospitalizovaní pacienti. Neúspěšný podnikatel Moucha, neúspěšný učitel Kouřil a úspěšný člen bezpečnostní služby Nepil. I přes rozdílná dosažená vzdělání, rozdílné profese a odlišné zájmy neustále spolu vedou nesmysluplné debaty, ve kterých se pouští do řešení všech problémů na zeměkouli, od svých problémů s prostatou, přes problémy amerického genetického inženýrství až po problémy japonského zdravotnictví. Naši tři povahově naprosto odlišní pacienti mají několik rysů společných. Chorobnou lenost, nepřátelský vztah k tržní ekonomice, přes značně pokročilý věk slabost pro mladé ženy a negativní vztah ke svým starým manželkám. Do jejich debat a různých komických situací se postupně zaplétají všichni, co projdou jejich pokojem. Sestry, lékaři, návštěvy, nahodilí pacienti, pojišťováci, policisté. Postrachem pacientů, sester i návštěv jsou surový lapiduch a doktor Jevtušenko, syn chirurga, který uříznul sovětskému pilotovi Meresjevovi zbytečně nohy. Jevtušenko má v nemocnici přezdívku "Noha 22", protože se neustále vychloubá, že jako chirurg uříznul ve Střešovické nemocnici dvacet dva nohou. A to prý si nepočítá půlky.

Stanislav Zindulka Když spatřil svět, stály nad ním tři maminky. Věděl, že jen jedna je pravá, ale milovaly všechny stejně. Ženu pro život si zvolil jedinou. Zato takovou, která unesla tíhu za tři. Vždycky v sobě nesl něžný cit. Byl doma zhýčkaný a nepraktický. „Od celé rodiny jsem dostal za úkol, že první musím odejít já,“ smál se. Úsměvem a pracovitostí v sobě rozpouštěl mnohá trápení. Nikdy ho však neopustila dychtivost a zvědavost a potřebnost. Před vstupem na jeviště vždy pomyslel na maminky a tátu. A podíval se na fotografi i své ženy. Směje se na ní. První ples. Právě pro ni napsal básník: „Takové je to, paní, a nikdy nebude to jiné, že pro někoho denně žít – je denně umírat.“ Miloval život, divadlo a když jsem se ho jednou zeptala, jak si představuje věčnost, odpověděl: „Usednu na oblak, který se se mnou snese na louku.“ Naše setkávání provázel rituál. Kdykoliv jsme se potkali, byla jsem obdarována na úvod růží a na závěr veselou historkou či novým vtipem. Tak jsme se pravidelně loučili smíchem plným radosti, až se po nás lidé na ulici otáčeli. A když jsme se rozešli, cítila jsem vážnost i nostalgii velkého malého muže, který nasedl do vlaku dětství a naděje. Šťastného tuláka na cestě. Zuzana Maléřová Natočeno v říjnu 2006 Písně Alžběty Bohdanové z CD O lásku dál vydány s laskavým svolením Nakladatelství Čas. Hořím hudba Jan Jiráň/text Zuzana Maléřová Za hloubkou vzpomínek hudba Vratislav Zochr/text Zuzana Maléřová Nahráno ve studiu Budíkov a Doli studiu, 2017 Nakladatelství Čas, s.r.o V úvodu použitá hudba Fryderyka Chopina, v závěru Franze Liszta Fotografi e Vlado Bohdan