BB/art strana 173 z 265

PHILLIPSŮV ROMÁN Praha vypráví o záměrně ztracené generaci na příkladu pěti amerických krajanů, kteří přijíždějí počátkem 90. let hledat finanční, milostné i duchovní štěstí do exotické Budapešti, která se právě otevřela Západu. Shodně mají pocit, že jejich kolegové v Praze, kde je atmosféra úpadku Evropy po studené válce ještě dokonaleji filmová, se mají lépe. Přesto však stále doufají, že ve městě, které si zvolili, také najdou dobrodružství a inspiraci a budou svědky rodících se dějin. Ve skutečnosti objevují klamně krásné místo, kterému často nerozumí. Jak lze srovnat trápení nad začínající kariérou s osudy člověka naproti u stolu, který byl mučen dvěma různými režimy? Jak lze srovnávat krátký jednotvárný život s osudy těch, kteří skutečně vzdorovali, bojovali a umírali? Novinář John Price nedokáže na tyto otázky odpovědět, ale nedokáže je ani zapudit, ačkoli hledá zapomnění v temných budapešťských nočních klubech, v milostném románku s mladou diplomatkou či ve společnosti postarší

První část komiksového zpracování příběhů oblíbeného brutálního detektiva, který po boku se svým věrným společníkem, detektivem čekatelem Stulíkem bojuje se zločinem. V boji se zločinci, zejména však s obávaným Démonem zločinu, používá stejných prostředků jako oni. Podle námětu undergroundového klasika Jana Pelce namaloval Andrej S. Kostič, srbský výtvarník žijící v Česku (např. ilustrace k románům Vyhoďme ho z kola ven, Pán much a Lola běží o život).

Na své nekončící cestě dospěl Reacher do malého zapadlého městečka na mexické hranici. Někde v jeho podzemí se připravuje nebezpečný bombový útok zamaskovaný jako kouřová show. Reacher má jen několik dní, aby ho zmařil. Bývalý vojenský policista Jack Reacher dál putuje křížem krážem Spojenými státy. V kapse má roličku bankovek, pas a zubní kartáček. Nikam nespěchá. A nikdy neuhýbá před problémy. A jeden velký ho potká na opuštěné silnici v Arizoně – v podobě džípu nabouraného do jediného stromu v širokém okolí. Ale všechno je jinak, než se na první pohled zdá. O několik minut později míří Reacher do nedalekého města, odlehlé díry u hranic s Mexikem, která má lepší časy už dávno za sebou. Vedle něj sedí Michaela Fentonová, válečná veteránka a později agentka FBI, jež se snaží najít svého bratra dvojče. Nejspíš se zapletl s nebezpečnými lidmi. A Reacher je nejspíš bude muset navštívit. Jejich šéf Dendoncker zanedbanému zapadákovu skrytě vládne. Najít ho je takřka nemožné. Dostat z něj odpovědi bude ještě těžší. A nepřátelští obyvatelé města by radši umřeli, než aby prozradili jakékoliv tajemství.

Po třiatřiceti letech, po explozivním vstupu románu Hlava XXII do světového kulturního povědomí vyhověl Heller prosbám čtenářů a napsal obsáhlé volné pokračování své nejslavnější první práce, kterou nazval Zavíráme. Yossarian, kterému se sice nepodařilo naplnit sebezáchovný sen o švédských blondýnách, ale jinak válku šťastně přežil, se tu po desetiletích dosti pestrého života znovu vyrovnává se strachem ze smrti, tentokrát už ovšem neodvratnou, protože se blíží konec jeho života; spolu s ním ovšem končí i celý jeho svět, svět generace hluboce poznamenané druhou světovou válkou, a s ním se v této někdy velmi smutné, jindy hellerovsky rozverné knize hroutí i doposud všeobecně platný hodnotový systém, který vymezoval Yossarianovu existenci, a přichází apokalyptický Konec absolutní.

Každá z devíti povídek, které knihu otevírají, je klenotem detektivní fikce. Za tři desetiletí, před nimiž se Kinsey zrodila, se toho odehrálo hodně, proto bychom mohli snadno zapomenout, že se hrdinka stala součástí převratné vlny ve vývoji detektivního románu, vlny, kde ženy přestaly být pouze oddanými parťačkami drsných detektivů a postavily se na vlastní nohy, začaly vyslovovat vlastní pronikavé postřehy a mít vlastní vyhraněné názory. A právě tato výmluvnost, ostrovtip a neuctivé poznámky byly důvodem, proč si již s první knihou – A… jako alibi – čtenáři Kinsey tak zamilovali. Dokazuje to, že byla od samého začátku silnou postavou. Třináct povídek z druhé části souboru napsala autorka během deseti let po matčině smrti. Vystupuje v nich postava Kit Blueové, což je jakési mladší alter ego samotné Sue. Jsou to temné příběhy s jasně patrným spodním proudem zármutku a tiché bolesti. Rodina Graftonové byla zdrcena, jak to ostatně v těchto situacích bývá, vyprávění však s moudrostí a citem popisuje cestu od prvotního vzteku přes smíření a odpuštění ke konečnému nalezení bezbřehé lásky. Emocionální náboj je velmi silný. Sue se v minulosti párkrát letmo zmínila o alkoholismu svých rodičů – problém podle všeho začal v době, kdy se její otec vrátil z války. Některé věci se o svých rodičích nikdy nedozvíme, a stejně tak ani Sue neví, co její rodiče vedlo k závislosti; ona však právě kvůli tomu vyrůstala v nebývalé volnosti. Mohla číst, co chtěla, chodit, kam se jí zlíbilo, plout na vlnách představ, jenže ruku v ruce s volností přišla citová rozháranost a nevyrovnanost. Sue si přísně hlídá své soukromí a dalo by se říci, že je uzavřená. Nynější odhodlání promluvit takto otevřeně svědčí o tom, že se s minulostí vyrovnala. Přesto píše: „Žijeme v době, kdy se každý každému se vším svěřuje. Já však nestojím o to, aby se na mě lidé dívali jako na autora, který si libuje ve svém pohnutém životním osudu a ještě se na něm obohacuje. S odstupem padesáti let stále pociťuji rozpaky a nechce se mi odhrnout závoj halící období, kdy jsem byla zmatená a nejistá. Kéž by se v životě daly provádět stejné redakční úpravy jako v próze. Bylo by fajn mít možnost vrátit se zpátky a přepsat svůj životní příběh do lepší podoby, zbavit ho slabých míst a opravit chyby, které ve světle pozdějších zkušeností tolik bijí do očí. Zjistila jsem však, že snaha zakrýt sám před sebou nepříjemné věci vlastního života vede k tomu, že člověk zakryje i ty dobré, které jsou v bahně na dně přece jen schované. Minulost je pevný celek a já nevěřím, že lze říct jen část pravdy, aniž by člověk odhalil takřka celou. Zkušenosti nejsou zadarmo a já za své zmoudření zaplatila po čertech vysokou cenu.“ A na tom se všichni, kdo se odvážili ohlédnout se za vlastní minulostí, jistě shodnou. Moudrá žena. Nápaditá autorka.

Může se někomu splnit přání, i když na přání nevěří? Scarlett je něco jako továrna na průšvihy. A není to její chyba, že ve škole vždycky přitahuje nežádoucí pozornost, jenže to jako by nikdo nechápal. A máma toho má tak akorát dost. Tak pošle Scarlett na čas k otci, aby se naučila chovat, jinak…! Polepší se Scarlett, nebo se ukouše nudou? Zdá se, že řešení je nablízku a vypadá vážně božsky. Je to místní chlapec jménem Kian a pro Scarlett představuje tak trochu záhadu…