Casablanca strana 2 z 4

Kultovní kniha amerického spisovatele, cestovatele a přírodovědce, v níž popisuje setkání se svou ženou těsně po její smrti uskutečněná prostřednictví média při spirituálních seancích. Kniha navazuje na předešlý titul "BettyIna kniha", v níž představil zkušenosti z několikaletého výzkumu duchovní podstaty člověka při setkáních s tzv. "neviditelnými" během spirituálních seancích. White se snažil rozpoutat seriózní filosofickou a náboženskou debatu na téma "metafyzična" člověka a jeho duševního obzoru. White jako zkušený beletrista a autor dobrodružných románů obdařil knihu čtivým literárním stylem, jehož prostřednictvím vytváří ze svého líčení napínavý příběh.

Jako určitý pandán ke slavným a českému čtenáři dobře známým pamětem španělského filmového režiséra Luise Bunuela Do posledního dechu vyšly na počátku 90. let vzpomínky jeho ženy Jeanne vzešlé z rozhovorů s mexickou novinářkou Marisol Martín del Campo. V jejích vzpomínkách se její život dělí na dvě odlišné etapy: dětství a mládí Jeanne Rucarové v rodné Francii a (brzké) manželství s Luisem Bunuelem, které spolu s historickými událostmi převrátilo její život na ruby. Její memoáry jsou vzpomínkami ženy, která se musela vzdát svých ambicí (gymnastika, hra na piano) ve prospěch dominantního manžela-umělce, jemuž měla vytvářet klidné rodinné zázemí. Její zážitky vykreslují obdivovanou postavu věčného rebela a nekompromisního libertýna v jiném světle, náhle se odhalují jeho jiné stránky: překvapivě konzervativní postoje, mačismus, kterým dusil nesmělé pokusy své ženy o emancipaci. Druhou stranu ale představují chvíle opravdové lásky a pocitů porozumnění. Nejedná se tedy o ublížené nářky nad ztracenými léty, je to věcné bilancování jednoho partnerského soužití s jeho klady i zápory. I když, jak podotýká autorka, kdyby ho prožila o třicet let později, možná by líčila daleko tragičtější příběh. Kniha je opatřena doslovem Juana Luise Bunuela (syna Jeanne Rucarové a Luise Bunuela), který vznikl přímo pro české vydání knihy. Pro lepší orientaci v textu je vzadu připojen biografický heslář, který podává stručné informace o osobách zmíněných v textu.

Kolektivní monografie věnovaná vybraným aspektům filmové (a v jednom případě i literární) tvorby českého filmového a divadelního režiséra, spisovatele a dramatika Václav Kršky. Jednotlivé studie se snaží postihnout různé vývojové etapy tohoto tvůrce od raných lyrických projektů (Ohnivé léto, Řeka čaruje) přes expresivní momenty rané poválečné tvorby (Housle a sen) a slavné šrámkovské adaptace (Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr) až po výraznou stopu na poli filmových životopisů (Housle a sen, Z mého života, Posel úsvitu) a pozdní díla 60. let, která nezapadala do linie nové vlny. Kniha představuje také některé dosud neakcentované aspekty (expresionismu, ženské postavy apod.) (edice Filmová mozaika č. 3)

Chronologický postup řady Film a dějin pokračuje pátým svazkem věnovaným krátkému (dalo by se možná říci přechodovému) údobí druhé poloviny 80. let, v tehdejším jazyce označovaného za "přestavbu". Její zrod se datuje s nástupem Michaila Gorbačova (1985) na místo vrcholného představitele Sovětského svazu a jeho snahami o zavedení strukturálních reforem. Ty byly provázeny i kulturním uvolněním, zeslabením cenzury a nástupem nového proudu v sovětské kinematografii. Zásadní otázkou, na níž v sérii jednotlivých studií snaží odpovědět jejich autoři, je jak tato "přestavba" vypadala v prostředí socialistického Československa, projevily se zde deklarované změny a dá se vůbec mluvit o československé "filmové přestavbě". Sborník je sestaven do tří ucelenějších oddílů, které jsou uvozeny historickou studií, shrnující dobový kontext a vývoj. Následující první část sleduje a představuje situaci v SSSR, na to navazuje exkurz do situace v čs. hraném filmu a závěrečný oddíl se věnuje situaci v Čs. televizi a televizní tvorbě.

Francouzský režisér Robert Bresson (1901–1999), svými životopisnými daty zajímavě a tak trochu příznačně vyplňujícími celé 20. století, patří mezi solitérní tvůrce světového filmu, který si i přes své dlouhé tvůrčí období čtyř dekád dokázal zachovat naprosto specifický tvůrčí styl, v podstatě nepoznamenaný žádnou z dominantních tvůrčích vln či škol. Ve všech filmech natočených od 2. světové války až do 80. let (např. Deník venkovského faráře, K smrti odsouzený uprchl, Peníze) si udržel svůj nezaměnitelný přístup k filmovému vyprávění či herectví a dále ho formoval a precizoval dílo po díle, a to za použití úsporných vyjadřovacích prostředků. Podobně úsporně i on sám formuloval své názory na filmové dílo; jediný ucelený soubor jeho filmového myšlení je stostránkový spisek "Poznámky o kinematografu" (1975, česky vyšlo 1998), opět plný krátkých úsečných noticek zapisovaných v průběhu čtvrtstoletí. Teprve roku 2013 vznikla další kniha, která se snaží v uceleném souboru nechat promluvit tohoto tvůrce o svém díle. Péčí jeho vdovy Mylene Bressonové vyšel soubor jeho rozhovorů z dlouhého údobí let 1943 až 1983, který je řazen chronologicky, film po filmu. Právě tento diachronní postup umožňuje sledovat vývoj Bressonova stylu, jeho uvažování o kinematografu. Tuto linii podporuje i zařazení interview, jejichž přímým popudem nebylo obvyklé představení nového snímku uváděného do kin, ale spíše zamyšlením nad určitým tématem či motivem (např. adaptace literárních děl), což dále prohlubuje poznání o směřování jeho úvah v tom kterém období. Tím se z tříště porůznu vzniklých rozhovorů stává celkem plnohodnotný profil tvůrce, který jinak o svém díle spíše mlčel.