Cesta domů

Úmrtí blízkého člověka je vždy náročná situace. Jedná-li se navíc o úmrtí náhlé a nečekané, neřkuli násilné, je to okamžik, který pozůstalým doslova obrátí život naruby. Mimo jiné především proto, že chyběl čas a prostor pro rozloučení, dořešení problémů, odpuštění. V čem je náhlé úmrtí jiné, co může pozůstalým pomoci, jaká jsou specifika truchlení u dětí?

Další z řady publicisticky laděných sešitů, tentokrát na téma umírání a smrt v různých náboženských a etnických tradicích. Na rozdíl od současné české společnosti, která je do velké míry ateistická, v různých náboženských kulturách a etnických skupinách má umírání a smrt své pevné místo. Po staletí udržované tradice a zvyky hrají důležitou roli v procesu péče o nemocné, umírání, pohřbívání, truchlení, péče o pozůstalé i o komunitu. Usnadňují nám orientovat se v těžkých časech, dávají pevný návod na to, jak postupovat, co neopomenout a jak být nablízku. Pro každou kulturu jsou typické určité tradice a rituály, přesto se velmi úzce prolínají. Možná bychom se jimi mohli nechat inspirovat a zařadit zvyky, které jsme dávno vytěsnili, zpět do našich životů.

Víme, že pečovat doma není snadné. Víme ale, že to může být dobré nejen pro nemocného, ale i pro nás ostatní: umožnit blízkému být mezi svými, přinést pocit naplnění, urovnat vztahy v rodině. Publikace vychází z praktických zkušeností pečujících pracovníků Cesty domů, autorka Martina Tesařová několik let vedla tým terénních i pobytových odlehčovacích služeb. Najdete v ní srozumitelné obrázky, praktické rady a jednoduché postupy z praxe. Tato publikace mapuje oblasti, ve kterých se můžeme na péči připravit, a to třeba uzpůsobením domácnosti a využitím dostupných zdrojů pomoci, ale i svým vnitřním nastavením. Je zaměřená na jednotlivé praktické oblasti péče o člověka v závěru života, např. jak zajistit hygienu u imobilního člověka, najdete zde tipy a triky při vyprazdňování na lůžku, rady pro přesuny nemocného z lůžka na vozík či toaletu. Ale také rady, jak můžete u nemocného podpořit pohyb nebo co může pomoct, či naopak uškodit při podávání potravy a tekutin. Uvědomujeme si, že péče nekončí úmrtím, a proto přinášíme praktické rady, co můžete dělat bezprostředně poté. Zároveň prostředí, které jsme postupně přizpůsobovali péči, po ukončení péče opět adaptujeme na novou situaci. Zastavíme se krátce i u rituálů rozloučení a návratu do života, kdy už nebudeme muset být v neustálé pohotovosti. Díky praktické kroužkové vazbě zůstává kniha otevřená přesně tam, kde ji potřebujete - na stole, na lince, vedle postele, a najdete jednoduše názorné obrázky, ověřené tipy a jasné postupy krok za krokem.

Autor Ladislav Muška, zpěvák a spisovatel, zapisoval mnoho let se svými kolegy muzikanty perličky z proslovů pohřebních řečníků. I nám se každému někdy stane, že chceme promluvit vznešeně a ono se to vymkne. Zde je to umocněno vážností chvíle a trošku okořeněno retro přídechem socialistické reality ("Byl to takový soudruh v letech dospívání"). Kniha je osvědčeným společníkem na pobavení při společném čtení třeba na večírku, ale užít by ji mohli i učitelé češtiny, když chtějí žáky vzdělat v tom, kolik paseky může napáchat nesprávná stavba věty. V tomto případě je to paseka podivuhodná, posuďte sami: Krátce po svém narození zemřel mu otec. Jménem zesnulé rodiny vám všem děkuji za smuteční projev. Mně pak dovolte, abych poděkoval jménem manželky obou synů… Je to již několikátý skon našich členů. Osud mu popřál vychovat děti, které měl s jeho manželkou. Cesta domů knihu vydává jako jednu z publikací, které mají přispět k tomu, abychom se konce života nebáli zbytečně. Zkuste to i vy a uvidíte a možná i uslyšíte.

Krásně ilustrovaná analogie hotelu pro lidské prožitky pocitů a emocí s perfektním vystižením toho, co s námi mohou dělat, je svým pojetím a zpracováním pochopitelná pro nejmenší, a zároveň přijatelná pro teenagery i dospělé. Vítejte v Grandhotelu emocí, kde je každý z pocitů vítán, s každým je nakládáno podle jeho potřeb: kolem Smutku se musí chodit po špičkách, abychom ho slyšeli, protože mluví tenkým hláskem, naopak Zlost nadělá mnoho povyku a roztahuje se, takže je třeba ji ubytovat v největším pokoji. Když ji totiž zavřeme do malého pokojíčku, dovede se proměnit do spousty dalších pocitů: Viny, Deprese, Studu. Když se naopak objeví Láska, z hotelu se stane říše zázraků, rozjasní se a naplní ho smích a jeho krása přitáhne lidi ze široka daleka. Takových hotelů je po světě mnoho a každý někdo spravuje, stará se o své hosty a nechá si vyprávět, co mu chtějí říct.

Kniha ukazuje, že všechny typy truchlení jsou správné, ať už pláčeme ve veřejné dopravě, nebo jen tajně do polštáře, mluvíme o prožitém traumatu s každým na potkání, nebo se tváříme, že se nás vůbec nedotklo, jsme naštvaní na celý svět, nebo se po hlavě vrhneme do zachraňování planety. Autorky neradí, co byste měli či neměli dělat. Vyprávějí příběhy své i jiných, nabízejí možné cesty. Používají k tomu současný jazyk a formu – obrázky, náčrty, šipky a bubliny, citáty, checklisty a příběhy. Úsporný text je psaný odlehčeně a s humorem, nemoralizuje a nevnucuje, ale hladí po duši a uklidňuje. Ukazuje, že cokoliv prožíváme je v pořádku, a vybízí k vyhledání pomoci, pokud pocity přerostou přes hlavu.

Kniha norské spisovatelky a ilustrátorky Anny Fiske je další z celé řady jejích dětských knížek, které odpovídají na zásadní životní otázky JAK a PROČ (jak se dělají děti, jaké je to být dospělý, proč se musí chodit do školy, jak vypadá naše planeta a co se děje pod zemí…). Všechny mají svůj osobitý styl – upřímnost, přímost, břitký humor a specifické ilustrace, které jsou prvostupňovým čtenářům velmi blízké svou jednoduchostí a odlehčenou nedokonalostí. Ilustrovaná kniha pro kohokoliv od 8 let s humorem a nadhledem ukazuje, jak vypadá smrt, pohřeb a truchlení a jak funguje koloběh života.

Vyprávění (v první osobě) začíná návratem devatenáctileté Ainy z Valencie na venkov do Valhonda, kam dříve jezdívala za prarodiči. Tentokrát je to ale jiné. Nenachází zde svou spřízněnou duši a někdejší lásku, Juana Davida přezdívaného Jaguár, který v 18 letech spáchal sebevraždu. Ainu trápí, že ani pořádně neví, jak a proč se to všecno seběhlo. O Jaguárově seberaždě se tehdy dozvěděla o několik dní později a navíc se jí zdá, že jí kamarádi ze společné party něco tají a jakékoli konverzaci o Jaguárovi se vyhýbají. Zlomové je až setkání s Jaguárovou matkou, která má jako jediná sílu nazývat věci pravými jmény, když z jejích úst poprvé zazní tabuizované slovo sebevražda. Garcia se snaží ve svém krátkém textu přiblížit mladým čtenářům celou situaci, otevřít diskusi, ukázat, že je v pořádku říct si o pomoc, ať už máme myšlenky na sebevraždu, nebo si vzal život někdo v našem okolí. Knih je doplněna doslovem Martina Peška z poradny Luctus a kontakt na instituce a linky, kde lze hledat pomoc.

Učebnice paliativní medicíny, která na pozadí kazuistik popisuje, jak může obvyklá péče o vážně nemocného pacienta získat nový rozměr ve chvíli, kdy se zapojí také paliativní přemýšlení a paliativní přístup založený na sdíleném rozhodování a postupech, které jsou v souladu s cíli pacienta.

V České republice si každý rok vezme život přes 1 200 lidí. Podle statistik jsou to častěji muži, nejohroženější generací je ta střední, a zvláště alarmující je skutečnost, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku 15–24 let. Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Otázka „proč“ patří k nejnaléhavějším. Na stránkách publicistického sešitu Sebevražda… a jak dál?! přinášíme několik pohledů na to PROČ očima několika odborníků a prostřednictvím vzpomínek a výpovědí pozůstalých. „Nemůžete vypnout život, musíte jít dál,“ říká jedna z nich. Ať je vám tato knížka průvodcem, se kterým to půjde aspoň trochu snáze. Ambasadorkou tohoto vydání je herečka Eliška Křenková, jejíž osobní příběh sešit uvádí. O specifikách vyrovnávání se s úmrtím po sebevraždě u mužů mluví Martin Jára z Ligy otevřených mužů, o truchlení dětí pak Sylvie Stretti z neziskové organizace Vigvam. Najdete zde také rozhovor s Martinem Peškem z poradny Luctus, dětským psychiatrem Jiřím Koutkem, psychoterapeutkou Olgou Havránkovou či religionistou Pavlem Hoškem a teologem Liborem Ovečkou. Přiblížíme i okolnosti vzniku památníku obětem sebevražd od Krištofa Kintery. A také několik výpovědí pozůstalých i těch, kteří se o sebevraždu neúspěšně pokusili.

Johan je vysloužilá anatomická kostra. Teď bydlí u dědy a stařenky na venkově. Má tam důležité úkoly: lekat nezvané hosty a odhánět strašidla zpod postelí, sáňkovat s vnoučaty, postavit sněžnou opici, chovat kočku na klíně – a jednou, až děda umře, dělat mu v rakvi společnost. To tedy bude překvapení pro archeology! Z estonštiny a voruštiny přeložila Linda Dejdarová.

Něžná a dojemná kniha o náhlé smrti milované manželky Joy. Zručné a výmluvné kresby doprovázejí autobiografický příběh, ve kterém ovdovělý otec vykresluje každodenní snahu přežít strašnou bolest ze smrti ženy a pečovat při tom o dvě děti, Lily a Bena, aby se zase mohly radovat ze života. Říká se, že muži neumějí mluvit o svých pocitech. Andrews své pocity kreslil - a výsledek je výmluvnější, než jakákoliv slova. Každodenní kreslení se stalo způsobem, jakým se Gary se svým zármutkem vypořádal. Pozorujeme často tragikomickou snahu rodiny normálně fungovat, popasovat se s tisícem běžných věcí, které ovšem uměla a dělala vždycky máma, chápeme zmatek, jaký Gary prožívá, když v noci zjistí, že manželčina strana postele je prázdná... Garyho poctivé a mnohdy i zábavné ilustrace chytí čtenáře za srdce. Milá Joy je příběh o tom, jak se jedna rodina naučila po tragédii zase žít. Kreslený deník se stal jeho každodenní terapií, jak se vyrovnat se steskem po náhlé ztrátě manželky a zároveň zvládnout péči o dvě děti. Svůj kreslený deník nadále udržuje, každý den přidává jeden kreslený strip na Twitter i Instagram.

Autor knihy je významný americký lékař-internista, lékařský etik, univerzitní pedagog. Jádrem knihy je naléhavé poselství: protože jsme všichni smrtelní, je pro nás naprosto zásadní tento fakt přijmout a naučit se žít s touto univerzální podmínkou. Moderní medicína vládne ohromnou mocí prodlužovat lidský život pomocí nejmodernějších technologií. Co pro některé pacienty znamená uzdravení, je ale pro druhé jen prodlužováním jejich umírání. Chceme to pro sebe, pro své blízké? Jak regulovat, co ještě od léčení chceme, a co už nechceme? Co bychom měli udělat teď, abychom v budoucnu žili tak, jak si přejeme my?

Letecký motor a umírání? Mladý muž doma sám pečoval o svého umírajícího otce tak, jak uměl nejlépe. Staral se po svém a všem, kdo mu pomáhali, bylo jasné, že ve dřezu zrovna nejde natočit voda, protože letadlový motor potřebuje taky péči... Lékařka Irena a malířka Martina vyprávějí příběhy lidí, s nimiž se ve své práci potkaly, a kteří je s velkou důvěrou přizvali do intimních chvil svých životů, do svých pestrých domovů. I když věděli, že tam zdravotníci uvidí třeba letecký motor ve dřezu (nebo třeba dvě kočky pod peřinou a dvě na ní). Příběhy otevírají dveře tam, kam běžně nechodíme, a snaží se ukázat, že umírání je těžká část života, z níž ale nemizí něha, krása nebo humor.

Koláž z básní a dopisů rodině. Útlá knížka je literární koláží, vydaná ke stému dvacátému výročí narození Jiřího Wolkera. Na čtenáře čeká výbor z básníkovy korespondence s rodiči nejen z období jeho těžké nemoci, prosvícené úryvky z jeho básní. Hlas nadaného a životem okouzleného mladíka, který zemřel ve svých dvaceti čtyřech letech, zazní překvapivě živě a naléhavě i dnes. Má co říci k našemu otupělému skepticismu a také k tomu, s jakou pyšnou samozřejmostí přistupujeme ke všem úžasným možnostem, které nám přináší dnešní moderní medicína a její léčebné metody a postupy. Není to tak dávno, kdy tomu bylo naprosto a zcela jinak...

Nejen rodiče, ale i jejich děti bývají hluboce zasaženy, když umře v rodině miminko. Naše brožurka je určena rodičům, členům a přátelům rodiny a všem, kteří přijdou do kontaktu s dítětem, kterému umřel bratr nebo sestra v kojeneckém věku, před porodem nebo než ono se narodilo. Knížka radí například, jak smrt miminka dítěti oznámit, na jaké reakce se připravit, jak odpovídat na otázky, jak při tom zacházet se svými vlastními emocemi, jak se vrátit do všednodenního rutinního provozu rodiny a zapojit do něho dítě, jak dítě připravit na další těhotenství a nového sourozence poté, co jedno miminko zemřelo.