Cesta domů

Krásně ilustrovaná analogie hotelu pro lidské prožitky pocitů a emocí s perfektním vystižením toho, co s námi mohou dělat, je svým pojetím a zpracováním pochopitelná pro nejmenší, a zároveň přijatelná pro teenagery i dospělé. Vítejte v Grandhotelu emocí, kde je každý z pocitů vítán, s každým je nakládáno podle jeho potřeb: kolem Smutku se musí chodit po špičkách, abychom ho slyšeli, protože mluví tenkým hláskem, naopak Zlost nadělá mnoho povyku a roztahuje se, takže je třeba ji ubytovat v největším pokoji. Když ji totiž zavřeme do malého pokojíčku, dovede se proměnit do spousty dalších pocitů: Viny, Deprese, Studu. Když se naopak objeví Láska, z hotelu se stane říše zázraků, rozjasní se a naplní ho smích a jeho krása přitáhne lidi ze široka daleka. Takových hotelů je po světě mnoho a každý někdo spravuje, stará se o své hosty a nechá si vyprávět, co mu chtějí říct.

Kniha ukazuje, že všechny typy truchlení jsou správné, ať už pláčeme ve veřejné dopravě, nebo jen tajně do polštáře, mluvíme o prožitém traumatu s každým na potkání, nebo se tváříme, že se nás vůbec nedotklo, jsme naštvaní na celý svět, nebo se po hlavě vrhneme do zachraňování planety. Autorky neradí, co byste měli či neměli dělat. Vyprávějí příběhy své i jiných, nabízejí možné cesty. Používají k tomu současný jazyk a formu – obrázky, náčrty, šipky a bubliny, citáty, checklisty a příběhy. Úsporný text je psaný odlehčeně a s humorem, nemoralizuje a nevnucuje, ale hladí po duši a uklidňuje. Ukazuje, že cokoliv prožíváme je v pořádku, a vybízí k vyhledání pomoci, pokud pocity přerostou přes hlavu.

Kniha norské spisovatelky a ilustrátorky Anny Fiske je další z celé řady jejích dětských knížek, které odpovídají na zásadní životní otázky JAK a PROČ (jak se dělají děti, jaké je to být dospělý, proč se musí chodit do školy, jak vypadá naše planeta a co se děje pod zemí…). Všechny mají svůj osobitý styl – upřímnost, přímost, břitký humor a specifické ilustrace, které jsou prvostupňovým čtenářům velmi blízké svou jednoduchostí a odlehčenou nedokonalostí. Ilustrovaná kniha pro kohokoliv od 8 let s humorem a nadhledem ukazuje, jak vypadá smrt, pohřeb a truchlení a jak funguje koloběh života.

Vyprávění (v první osobě) začíná návratem devatenáctileté Ainy z Valencie na venkov do Valhonda, kam dříve jezdívala za prarodiči. Tentokrát je to ale jiné. Nenachází zde svou spřízněnou duši a někdejší lásku, Juana Davida přezdívaného Jaguár, který v 18 letech spáchal sebevraždu. Ainu trápí, že ani pořádně neví, jak a proč se to všecno seběhlo. O Jaguárově seberaždě se tehdy dozvěděla o několik dní později a navíc se jí zdá, že jí kamarádi ze společné party něco tají a jakékoli konverzaci o Jaguárovi se vyhýbají. Zlomové je až setkání s Jaguárovou matkou, která má jako jediná sílu nazývat věci pravými jmény, když z jejích úst poprvé zazní tabuizované slovo sebevražda. Garcia se snaží ve svém krátkém textu přiblížit mladým čtenářům celou situaci, otevřít diskusi, ukázat, že je v pořádku říct si o pomoc, ať už máme myšlenky na sebevraždu, nebo si vzal život někdo v našem okolí. Knih je doplněna doslovem Martina Peška z poradny Luctus a kontakt na instituce a linky, kde lze hledat pomoc.

Čtvrté, aktualizované a výrazně rozšířené vydání úspěšné publikace vycházející přímo z praxe paliativních týmů. Text je rozsáhleji přepracován a dle současných zkušeností aktualizován. Kniha v měkké vazbě má formát pracovní příručky, do níž lze psát své vlastní poznámky a zkušenosti. Příručka je určená všem, kteří pracují s těžce nemocnými pacienty na konci života, zejména lékařům, zdravotním sestrám a dalším členům hospicových týmů, kteří pracují v terénu. Knížku jako pohotového rádce lze snadno nosit s sebou. Doporučujeme spokojeným vlastníkům předchozích vydání a každému, kdo pracuje v terénní paliativní službě. Autorka nově zařadila texty týkající se nespavosti, léčebného konopí a dříve vysloveného přání pro případ, kdy pacient v budoucnu nebude schopen rozhodovat o zdravotní péči o svou osobu.

Učebnice paliativní medicíny, která na pozadí kazuistik popisuje, jak může obvyklá péče o vážně nemocného pacienta získat nový rozměr ve chvíli, kdy se zapojí také paliativní přemýšlení a paliativní přístup založený na sdíleném rozhodování a postupech, které jsou v souladu s cíli pacienta.

V České republice si každý rok vezme život přes 1 200 lidí. Podle statistik jsou to častěji muži, nejohroženější generací je ta střední, a zvláště alarmující je skutečnost, že sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí ve věku 15–24 let. Za strohými statistikami se skrývají konkrétní lidské osudy, nezodpovězené otázky a bolest pozůstalých. Otázka „proč“ patří k nejnaléhavějším. Na stránkách publicistického sešitu Sebevražda… a jak dál?! přinášíme několik pohledů na to PROČ očima několika odborníků a prostřednictvím vzpomínek a výpovědí pozůstalých. „Nemůžete vypnout život, musíte jít dál,“ říká jedna z nich. Ať je vám tato knížka průvodcem, se kterým to půjde aspoň trochu snáze. Ambasadorkou tohoto vydání je herečka Eliška Křenková, jejíž osobní příběh sešit uvádí. O specifikách vyrovnávání se s úmrtím po sebevraždě u mužů mluví Martin Jára z Ligy otevřených mužů, o truchlení dětí pak Sylvie Stretti z neziskové organizace Vigvam. Najdete zde také rozhovor s Martinem Peškem z poradny Luctus, dětským psychiatrem Jiřím Koutkem, psychoterapeutkou Olgou Havránkovou či religionistou Pavlem Hoškem a teologem Liborem Ovečkou. Přiblížíme i okolnosti vzniku památníku obětem sebevražd od Krištofa Kintery. A také několik výpovědí pozůstalých i těch, kteří se o sebevraždu neúspěšně pokusili.

Johan je vysloužilá anatomická kostra. Teď bydlí u dědy a stařenky na venkově. Má tam důležité úkoly: lekat nezvané hosty a odhánět strašidla zpod postelí, sáňkovat s vnoučaty, postavit sněžnou opici, chovat kočku na klíně – a jednou, až děda umře, dělat mu v rakvi společnost. To tedy bude překvapení pro archeology! Z estonštiny a voruštiny přeložila Linda Dejdarová.

Něžná a dojemná kniha o náhlé smrti milované manželky Joy. Zručné a výmluvné kresby doprovázejí autobiografický příběh, ve kterém ovdovělý otec vykresluje každodenní snahu přežít strašnou bolest ze smrti ženy a pečovat při tom o dvě děti, Lily a Bena, aby se zase mohly radovat ze života. Říká se, že muži neumějí mluvit o svých pocitech. Andrews své pocity kreslil - a výsledek je výmluvnější, než jakákoliv slova. Každodenní kreslení se stalo způsobem, jakým se Gary se svým zármutkem vypořádal. Pozorujeme často tragikomickou snahu rodiny normálně fungovat, popasovat se s tisícem běžných věcí, které ovšem uměla a dělala vždycky máma, chápeme zmatek, jaký Gary prožívá, když v noci zjistí, že manželčina strana postele je prázdná... Garyho poctivé a mnohdy i zábavné ilustrace chytí čtenáře za srdce. Milá Joy je příběh o tom, jak se jedna rodina naučila po tragédii zase žít. Kreslený deník se stal jeho každodenní terapií, jak se vyrovnat se steskem po náhlé ztrátě manželky a zároveň zvládnout péči o dvě děti. Svůj kreslený deník nadále udržuje, každý den přidává jeden kreslený strip na Twitter i Instagram.

Příběh slavného norského spisovatele Tarjei Vesaase o dvou mladých dívkách, jejichž křehké přátelství je nečekaně a náhle přerušeno smrtí jedné z nich ve velkolepém, ale děsivě chladném ledovém zámku, dostal po více než půlstoletí komiksové zpracování od Martiny Špinkové. Kniha má dva díly – komiksovou a textovou. Mohou ji tak číst zároveň děti a dospívající zhruba od 10 let i jejich rodiče. Jedná se o nejrozsáhlejší publikaci Cesty domů letošního roku. Tento ledový klenot se také skvěle hodí jako vánoční dárek pro všechny mladé dospělé.

Autor knihy je významný americký lékař-internista, lékařský etik, univerzitní pedagog. Jádrem knihy je naléhavé poselství: protože jsme všichni smrtelní, je pro nás naprosto zásadní tento fakt přijmout a naučit se žít s touto univerzální podmínkou. Moderní medicína vládne ohromnou mocí prodlužovat lidský život pomocí nejmodernějších technologií. Co pro některé pacienty znamená uzdravení, je ale pro druhé jen prodlužováním jejich umírání. Chceme to pro sebe, pro své blízké? Jak regulovat, co ještě od léčení chceme, a co už nechceme? Co bychom měli udělat teď, abychom v budoucnu žili tak, jak si přejeme my?

Letecký motor a umírání? Mladý muž doma sám pečoval o svého umírajícího otce tak, jak uměl nejlépe. Staral se po svém a všem, kdo mu pomáhali, bylo jasné, že ve dřezu zrovna nejde natočit voda, protože letadlový motor potřebuje taky péči... Lékařka Irena a malířka Martina vyprávějí příběhy lidí, s nimiž se ve své práci potkaly, a kteří je s velkou důvěrou přizvali do intimních chvil svých životů, do svých pestrých domovů. I když věděli, že tam zdravotníci uvidí třeba letecký motor ve dřezu (nebo třeba dvě kočky pod peřinou a dvě na ní). Příběhy otevírají dveře tam, kam běžně nechodíme, a snaží se ukázat, že umírání je těžká část života, z níž ale nemizí něha, krása nebo humor.

Koláž z básní a dopisů rodině. Útlá knížka je literární koláží, vydaná ke stému dvacátému výročí narození Jiřího Wolkera. Na čtenáře čeká výbor z básníkovy korespondence s rodiči nejen z období jeho těžké nemoci, prosvícené úryvky z jeho básní. Hlas nadaného a životem okouzleného mladíka, který zemřel ve svých dvaceti čtyřech letech, zazní překvapivě živě a naléhavě i dnes. Má co říci k našemu otupělému skepticismu a také k tomu, s jakou pyšnou samozřejmostí přistupujeme ke všem úžasným možnostem, které nám přináší dnešní moderní medicína a její léčebné metody a postupy. Není to tak dávno, kdy tomu bylo naprosto a zcela jinak...

Nejen rodiče, ale i jejich děti bývají hluboce zasaženy, když umře v rodině miminko. Naše brožurka je určena rodičům, členům a přátelům rodiny a všem, kteří přijdou do kontaktu s dítětem, kterému umřel bratr nebo sestra v kojeneckém věku, před porodem nebo než ono se narodilo. Knížka radí například, jak smrt miminka dítěti oznámit, na jaké reakce se připravit, jak odpovídat na otázky, jak při tom zacházet se svými vlastními emocemi, jak se vrátit do všednodenního rutinního provozu rodiny a zapojit do něho dítě, jak dítě připravit na další těhotenství a nového sourozence poté, co jedno miminko zemřelo.

Respektovaný australský anesteziolog je autorem pozoruhodné knihy. S odborným vhledem i milým humorem připomíná, že lidé - všichni lidé - stárnou a umírají. Podivuje se, jak je možné, že tato prostá skutečnost pořád lidstvo překvapuje. Dodává odvahu k tomu, abychom se připravili na slábnutí a odcházení našich rodičů a starých blízkých, ale i sebe samých. Přímo a bez velkých okolků nám důrazně připomíná, že není nikdo ani nic, kdo to za nás lépe zařídí. Nemocnice, natož jednotky intenzivní péče, rozhodně nejsou pro staré a umírající lidi vhodné prostředí. Autor pracuje s konkrétními příběhy, na nichž to jasně dokládá, a třebaže píše o umírání a smrti hodně zostra, jeho kniha je přívětivá a okouzlující. Z anglického originálu The Good Life to the End (Taking control of our inevitable journey through ageing and death) přeložila Lenka Kapsová.

Autorka, internistka z velké americké nemocnice, vydala drtivě osobní a naléhavou výpověď o své vlastní těžké nemoci a cestě k uzdravení. Kniha vypráví příběh o zápase s krutou bolestí, o smrti očekávaného dítěte, o zážitku své vlastní klinické smrti a o tom, jak snadno ztratí pacient důvěru k lékařům a jak těžce ji opět hledá. Kniha apeluje na lékaře a zdravotní sestry, aby opustili profesí a zvykem vnucený odstup a učili se účasti, soucitu a empatické komunikaci s pacientem. Je určena jak profesionálům ve zdravotnictví, tak laikům.