Divadelní ústav

Knižní studie Směšné lásky a nelásky dramatika Viktora Dyka pohlíží na Dykovu dramatiku dnešním pohledem, který již není spoután meziválečným ani poválečným porozuměním. Chronologicky nahlíží její proměny i pevné body, snaží se přiblížit zvláštnost, až bizarnost způsobu, jakým Dyk pojmenovával život a svět. Klíčem k výkladu jeho díla je přitom způsob, jakým dramatik zacházel s motivem lásky mezi mužem a ženou. „Janouškovi se podařilo zachytit pohyb Dykovy dramatické (poměrně konfliktní, protože konflikty vyvolávající) tvorby na pozadí dobových událostí i jeho osobního a vnitřního života. Výklad kompozičně zrcadlí vývojový oblouk od dramatikova mládí a rané tvorby k tragickému předčasnému úmrtí a k „druhému“ životu skrze metamorfózy četných (dez)interpretací díla.“ (z recenze L. Vodičky)

Per Olov Enquist (1934-2020), švédský dramatik, prozaik a esejista, je dnes nejpřekládanějším a nejhranějším představitelem současného švédského divadla. Do výboru z jeho dramatické tvorby jsou – v kompletně zrevidovaných překladech – zahrnuty všechny divadelní hry, s nimiž se už mohli seznámit naši diváci: Noc tribádek, Ze života žížal, V hodině rysa, Obrázkáři, Blanche a Marie, Faidra, které demytizují a zároveň „polidšťují“ známé postavy skandinávské kultury, světové vědy či antické mytologie (například spisovatele Augusta Strindberga, Hanse Christiana Andersena a Selmu Lagerlöfovou, filmového režiséra Victora Sjöströma či objevitelku radia Marii Curie-Skllodowskou), a příběh o lásce a „kocourovi, který zemře, ale vstane z mrtvých“ V hodině rysa. Doplňují je dva tituly přeložené do češtiny poprvé: Magický kruh, odhalující nelichotivé pravdy o Komunistické straně Dánska, a autorská adaptace proslulého Čechovova dramatu Tři sestry, teď staré.

Publikace Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 představuje bouřlivou energii a pluralitu estetik, témat i aktivit českého nezávislého divadla prvního porevolučního desetiletí. Jedná se o kritický katalog, který rozšiřuje o odborné studie a úryvky z rozhovorů, které byly v rámci výzkumu vedeny s téměř sedmdesátkou osobností české divadelní scény 90. let, původní materiál ze stejnojmenné výstavy, již IDU uspořádal k 30. výročí sametové revoluce. Jednotlivé oddíly publikace se soustředí na vývoj podmínek a infrastruktury pro provozování nezávislého divadla a na činoherní, loutkové a pohybové divadlo 90. let, přičemž pro potřeby popisu divadelního dění během přechodu české společnosti ze socialistické na tržní je časové vymezení mírně, zřídka i více, vychýleno rovněž do období před rokem 1989.

Antonín Heythum (1901-1954) byl výjimečnou a výraznou osobností výtvarné kultury v meziválečném Československu a později v USA. Významně zasáhl do několika oborů (scénografie, architektura, nábytek, průmyslový design, pracoval jako vysokoškolský pedagog), avšak jeho tvorba byla dosud zpracována zlomkovitě, bez širšího kontextu, izolovaně a s omezením pouze na některé obory. Přípravě knihy předcházelo pečlivé zmapování jeho rozsáhlého mezioborového díla v archívech na českém i americkém území s cílem popsat a zhodnotit jeho přínos pro všechny zmíněné oblasti. Pečlivě je popsána rovněž jeho spolupráce s významnými umělci (Man Ray, Erwin Piscator, Max Ernst, Marcel Duchamp, Frederic Kann atd.) a jeho výstavní aktivity probíhající ve více než šedesáti místech Evropy a USA. Knižní monografie vychází v česko-anglické jazykové mutaci. Publikace obsahuje úplný soupis inscenací Antonína Heythuma, rejstřík a resumé. Text doprovází bohatý obrazový materiál z rodinné pozůstalosti, českých a amerických sbírek (plány, kresby, scénické a kostýmní návrhy, fotografie, rukopisy) a poznámkový aparát.

Vilém Sochůrek (1944–1976) je významnou osobností české divadelní fotografie. Navzdory krátkosti svého života za sebou zanechal rozsáhlý soubor unikátních fotografií. Divadlu se věnoval od svých 17 let, kdy fotografoval v Divadle Rokoko. Od roku 1965 až do své smrti pracoval v Divadelním ústavu, kde vytvořil fond fotografické a scénografické dokumentace (jednalo se o více než 10 tisíc položek, a to v době před digitalizací). Vedle fotografování inscenací se věnoval dokumentaci scénografických artefaktů – především v rámci mezinárodní scénografické přehlídky Pražské Quadriennale. Mezi jeho nejvýznamnější snímky patří fotografie z inscenací Národního divadla, Činoherního klubu, Divadla Na zábradlí, Vinohradského divadla, Divadla E. F. Buriana a mnohých dalších. Sochůrek se vedle divadla věnoval úspěšně také hudbě. Publikace je doplněna portréty osobností jak z divadelního, tak hudebního prostředí (Zdeněk Štěpánek, Jiří Suchý, Ivan Vyskočil, Ctibor Turba, Marta Kubišová, Waldemar Matuška ad.). V roce 1974 na IV. Mezinárodním trienále divadelní fotografie v Novém sadu získal Vilém Sochůrek zlatou medaili.

Čtvrtý svazek ediční řady Česká divadelní fotografie, který představuje tvorbu divadelního fotografa a pedagoga Josefa Ptáčka. Edici vydává Institut umění – Divadelní ústav. Dvojjazyčná publikace JOSEF PTÁČEK prezentuje tvorbu výrazné osobnosti, jejíž svobodomyslnost se projevila nejen v osobním životě, ale je přítomná a zřetelná i v jeho tvorbě. Z ní vyzařuje odpor k podbízivosti a touha zachytit i to, co je pod povrchem.

Svět na divadle ukázat, a celý… Jedná se o nejnovější publikaci ediční řady Eseje, kritiky, analýzy, která přináší soubor studií a kritik teatroložky a kritičky Jany Patočkové. Výbor ze statí významné teatroložky a divadelní kritičky Jany Patočkové zahrnuje její texty z doby, kdy v šedesátých letech působila v redakci časopisu Divadlo, dále období samizdatových příspěvků pro časopis O divadle a její tvorbu za posledních třicet let, kdy psala pro odborná divadelní periodika (Svět a divadlo, Divadelní revue, Divadelní noviny, Czech Theatre) a sborníky. Svazek je pojmenovaný po jedné ze statí zahrnutých v knize. Editorka a autorka doslovu Eva Stehlíková o Patočkové napsala: „Její kritiky i studie se vyznačují vysokou náročností, dokonalou informovaností, s níž spojuje současné dění na scéně s historií inscenace her, pečlivou pozorností k jednotlivostem a bezpečnou hierarchizací hodnot. Velkým zážitkem je i čtení jejích polemik s dnešní kritikou, kterou často usvědčuje z povrchnosti, pohodlnosti a neznalosti kontextu. Čtenáři se tu nabízí velmi osobní svědectví o divadle od šedesátých let do dnešního času i svědectví o kritické odpovědnosti a stálosti etických kritérií.“ Edice Eseje, kritiky, analýzy přináší výbory z děl významných českých divadelních kritiků a teoretiků, včetně studie o autorovi, anotované a komentované bibliografie a dalšího obsáhlého aparátu.

Opera rakouského skladatele Josepha Weigla Die Schweizerfamilie (1809) se stala roku 1823 prvním operním představením v českém jazyce ve Stavovském divadle v Praze. Dvojjazyčná kniha, která vychází jako druhý svazek ediční řady Nota bene, se zabývá libretem Ignaze Franze Castelliho a jeho francouzskými inspiračními zdroji, německými a českými provedeními, interprety, recepcí v tisku a v korespondenci české vlastenecké společnosti a překladem Simeona Karla Macháčka Rodina švejcarská. Obsahuje edici německého a českého libreta. Druhý svazek ediční řady Nota bene přináší pojednání o opeře Josepha Weigla Die Schweizerfamilie (1809), publikované v české a německé jazykové verzi. Soustředí se na libreto Ignaze Franze Castelliho z hlediska inspiračních zdrojů: od příběhu z Francie 18. století a jeho zpracování v pařížském vaudevillu autorů Sewrin a René de Chazet (1807) až k rakouské adaptaci na lyrickou operu. Die Schweizerfamilie patřila k nejoblíbenějším operám své doby. Po Vídni byla provedena poprvé v Praze již roku 1809 a do roku 1848 tu dosáhla celkem 72 německých a českých představení. V dějinách českého divadla sehrála mimořádnou roli. Mírné pěvecké nároky sólových rolí přispěly k tomu, že právě tato opera byla vybrána roku 1823 k pokusu ukázat na profesionální scéně, že i český jazyk je vhodným nástrojem k opernímu zpěvu. Kniha se zabývá německými a českými představeními, domácími i hostujícími interprety, recepcí v tisku v Praze, Vídni, Drážďanech a v Lipsku a ohlasy českého provedení v korespondenci české vlastenecké společnosti. Zvláštní pozornost je věnována překladu Simeona Karla Macháčka Rodina švejcarská. Kniha obsahuje paralelní edici německého a českého libreta.

Dvacet let po vydání výboru Tom Stoppard: Hry (2002), který obsahoval do té doby nejznámější tituly tohoto světoznámého dramatika českého původu (*1937, Zlín), vychází v Institutu umění Divadelním ústavu druhý svazek jeho her. Ten spolu s připravovaným svazkem třetím, který představí bohatý svět dramatikových pozdějších děl, završí české vydání kompletní Stoppardovy původní tvorby psané pro divadlo. Hry II zahrnují texty napsané a uvedené do roku 1989. Od Stoppardova raného díla Volný jako pták přes intelektuálně hravé až bláznivé komedie Podle Magritta a Špinavé prádlo a Nová země se přesuneme ke hrám, jež jsou odrazem dramatikova zájmu o existenciální rozměr rozděleného světa studené války Skokani, EGHDF, Noc a den a Dvojitý agent. Ani v nich však nepostrádáme Stoppardův smysl pro absurdno (ve svých počátcích býval spíše mylně k absurdním dramatikům přiřazován) a slovní gagy, obdivuhodnou lehkost, s jakou dokáže v rozměru divadelního představení zasvětit diváky do nejsložitějších problémů soudobého světa i (jako například v Umělci sestupujícím ze schodů) dělat si legraci z umění 20. století. Ve hrách Noc a den a Dvojitý agent se navíc v jeho dramatice začínají prosazovat silné ženské postavy a s nimi emocionalita, kterou rané Stoppardovy hry zdánlivě popíraly.

Pět francouzských her. Tvůrci: Gwendoline Soublin, Pauline Payrade, Nicolas Doutey, Catherine Zambon, Olivier Sylvestre

Nový svazek edice Divadelní hry přináší jedenáct dramat jednoho z nejvýznamnějších francouzských dramatiků Jeana Giraudouxe. Jeho svébytné dramatické dílo plné morálních i milostných paradoxů představuje jak na základě her proslavených (Trójská válka nebude, Ondina, Bláznivá ze Chaillot aj.), tak těch, které se zatím pozornosti českých čtenářů ani divadelníků nedočkaly (Júdit, Apollón Bellacký, Pařížské impromptu aj.). Velkou část knihy tvoří nově vzniklé překlady Karla Krause (jenž byl autorem původního edičního návrhu a jehož poslední prací byl právě překlad hry Júdit pro tuto knihu), Michala Lázňovského a Michala Zahálky. Texty her doplňuje původní studie představující Giraudouxe coby divadelníka, soupis uvedení jeho her na českých scénách a obsáhlá ediční poznámka zaměřená na genezi překladů.

Prostřednictvím publikace Ženy v pohybu se IDU zapojuje do ediční řady Ministerstva kultury (O)hlasy žen v české kultuře. Publikace přibližuje životní a profesní příběh šesti žen, které se významným způsobem zapsaly do dějin baletu, tance, pantomimy, režie, choreografie, pedagogiky či publicistiky, a které spojuje výjimečné působení v oblasti tanečního divadla. Jsou to: Božena Brodská, Zdenka Kratochvílová, Eva Kröschlová, Hana Machová, Jiřina Šlezingrová a Inka Vostřezová. Klíčem k jejich výběru byl projekt IDU Orální historie českého divadla, tedy natočená vzpomínková vyprávění. Životopisné kapitoly jsou v knize doplněny reflexemi odborníků na danou oblast. Bohatý obrazový doprovod pochází především z osobních archivů narátorek.

Česko-anglická publikace je druhým svazkem nové edice s názvem Česká divadelní fotografie navazující na několikaletý výzkum divadelní fotografie. Kniha představí divadelní a dílem i hudební a volnou tvorbu fotografa, grafika a vysokoškolského pedagoga Jaroslava Prokopa (1950).

Sborník pěti současných her vydaný jako součást mezinárodního projektu Fabulamundi ve spolupráci s Divadlem Letí. Publikace představuje pět dramatických textů, s nimiž divadlo při své účasti v projektu pracovalo: Alexandra Badea: Spojení Evropa; Ella Hickson: Autorka; Pier Lorenzo Pisano: Jen pro tvé dobro; Volker Schmidt: Textilní trilogie; Joan Yago: Krátké rozhovory s výjimečnými ženami. Hry reflektují podstatné rysy současného života, ať již jde o témata politická, jako je závislost ekologie na lobbingu v nejvyšších politických evropských kruzích, nebo soukromá, jako je věčné hledání osobní i umělecké identity, tíživost neměnných rodinných konstelací a zmatky v sexuálních preferencích. Výbor přináší i bizarní vhled do života proslulých žen či příběh z nedaleké budoucnosti, kde chudí Evropané hledají jako gastarbeitři práci na bohatších, vyspělejších kontinentech.

Ačkoliv se Václav Chochola (1923 - 2005) divadelní fotografii nevěnoval výhradně jako hlavnímu oboru své tvůrčí činnosti, nachází se v jeho pečlivě spravovaném archivu mnoho umělecky i historicky unikátních děl. Chochola začínal jako sportovní fotograf, ale brzy svůj profesní záběr rozšířil na oblast umění. Jako divadelní fotograf se uplatňoval již od počátku čtyřicátých let 20. století a ve svých snímcích se mu podařilo zachytit intenzitu a neopakovatelnost prchavého okamžiku. Chocholovy fotografie divadla mají těžiště především v portrétech, v nichž jemně a přesně vystihuje podstatu tvůrčích osobností, jakými byli významní herci, ale také režiséři, tanečníci a choreografové (Jan Werich, Jiří Voskovec, Ladislav Pešek, Karel Höger, Jiřina Šejbalová, Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, E. F. Burian, Alfréd Radok, Laurette Hrdinová, Saša Machov a mnozí další). Pozoruhodné a působivé jsou také snímky z inscenací: především Národního divadla, Divadla na Vinohradech, Divadla S. K. Neumanna, Divadla za branou nebo generačního Větrníku. Zcela unikátními uměleckými dokumenty jsou záběry z divadelního zákulisí, kde fotograf zachycoval nejen herce v jejich šatnách během líčení a soustředění na roli, ale také z dílen, malíren, depozitářů a podobných prostor, disponujících specifickou atmosférou. Publikace vznikla ve spolupráci s Blankou a Markem Chocholovými (Archiv Václava Chocholy) a řada fotografií byla objevena a digitalizována právě pro účel této publikace. Edice Česká divadelní fotografie byla založena v roce 2020 a navazuje na několikaletý výzkum, který IDU realizoval a završil reprezentativní výstavou s názvem Česká divadelní fotografie 1859 2017 v pražském Obecním domě na jaře 2018. Jeho součástí byla stejnojmenná kniha, která získala cenu Divadelních novin za publikační čin roku.

V pořadí 11. svazek edice Osobnosti české scénografie je věnována osobnosti scénografa Ivo Žídka. Česko-anglická monografie mapuje Žídkovu činnost od počátečních prací v Ústí nad Labem a Činoherním klubu přes období spolupráce s režisérem Janem Grossmanem s stěžejních inscenacích Divadla Na zábradlí až po jeho nedávnou činnost v Divadle Viola. Ivo Žídek Ivo Žídek se narodil v roce 1948, studoval scénografii na pražské DAMU u profesora Františka Tröstera, poté na UMPRUM v ateliéru architektury Josefa Svobody. V letech 1979 1984 působil ve Státním divadle Z. Nejedlého v Ústí nad Labem, Činoherním klubu. Zde prožil jeho významnou éru, kdy se toto malé divadlo dostalo do centra zájmu pro svoji odvážnou dramaturgii, režii a pozoruhodný soubor mladých talentovaných herců. Navázal úzkou spolupráci s režisérem Ivanem Rajmontem a kostýmní výtvarnicí Irenou Greifovou (inscenace Goldoniáda, Dobové tance, Obrazy z dějin, Zojčin byt, Heda Gablerová a další). V karlínském Hudebním divadle našel dalšího trvalého režijního partnera Petra Novotného (Cikáni jdou do nebe, Někdo to rád horké, My Fair Lady ad.). Ivan Rajmont ho přivedl koncem 80. let do Divadla Na zábradlí v Praze (Tatarská pouť, Caligula), v období let 1989 1993 zde spolupracoval s režisérem Janem Grossmanem na stěžejních inscenacích této éry (Don Juan, Largo desolato, Pokoušení). V letech 1990 1994 byl stálým scénografem v Národním divadle v Praze, zde pracoval především v týmu s I. Rajmontem a M. Krobotem. V roce 1989 se setkal s režisérkou Lídou Engelovou; převážně spolupracovali na francouzských komediích, dodnes spolu tvoří komorní inscenace v pražském Divadle Viola.