Divadelní ústav strana 2 z 4

Ačkoliv se Václav Chochola (1923 - 2005) divadelní fotografii nevěnoval výhradně jako hlavnímu oboru své tvůrčí činnosti, nachází se v jeho pečlivě spravovaném archivu mnoho umělecky i historicky unikátních děl. Chochola začínal jako sportovní fotograf, ale brzy svůj profesní záběr rozšířil na oblast umění. Jako divadelní fotograf se uplatňoval již od počátku čtyřicátých let 20. století a ve svých snímcích se mu podařilo zachytit intenzitu a neopakovatelnost prchavého okamžiku. Chocholovy fotografie divadla mají těžiště především v portrétech, v nichž jemně a přesně vystihuje podstatu tvůrčích osobností, jakými byli významní herci, ale také režiséři, tanečníci a choreografové (Jan Werich, Jiří Voskovec, Ladislav Pešek, Karel Höger, Jiřina Šejbalová, Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, E. F. Burian, Alfréd Radok, Laurette Hrdinová, Saša Machov a mnozí další). Pozoruhodné a působivé jsou také snímky z inscenací: především Národního divadla, Divadla na Vinohradech, Divadla S. K. Neumanna, Divadla za branou nebo generačního Větrníku. Zcela unikátními uměleckými dokumenty jsou záběry z divadelního zákulisí, kde fotograf zachycoval nejen herce v jejich šatnách během líčení a soustředění na roli, ale také z dílen, malíren, depozitářů a podobných prostor, disponujících specifickou atmosférou. Publikace vznikla ve spolupráci s Blankou a Markem Chocholovými (Archiv Václava Chocholy) a řada fotografií byla objevena a digitalizována právě pro účel této publikace. Edice Česká divadelní fotografie byla založena v roce 2020 a navazuje na několikaletý výzkum, který IDU realizoval a završil reprezentativní výstavou s názvem Česká divadelní fotografie 1859 2017 v pražském Obecním domě na jaře 2018. Jeho součástí byla stejnojmenná kniha, která získala cenu Divadelních novin za publikační čin roku.

V roce stého výročí narození Josefa Svobody, se českým čtenářům vůbec poprvé v úplnosti dostává vzácný doklad jeho pedagogické činnosti a uvažování o divadle: přepisy přednášek, které vedl na milánské Škole dramatického umění Paola Grassiho roku 1986. Unikátní master class představuje Svobodu coby všestranného divadelníka, u nějž se praktické myšlení a dokonalé zvládnutí technologií a řemesla snoubí s mimořádným koncepčním, vpravdě dramaturgickým uvažováním o úloze výtvarné stránky inscenace. Svoboda všechny své teze dokládá na zcela konkrétních příkladech a nechává nahlížet do zákulisí řady významných inscenací českého i světového divadla čtyřicátých až osmdesátých let 20. století. Bohatý obrazový doprovod navíc přináší řadu fotografií a návrhů, jež dosud nebyly knižně publikovány.

České vydání knihy o divadle tohoto významného polského scénografa, režiséra a v neposlední řadě také reformátora je rozděleno do dvou částí. První část tvoří překlad monografie Jana Kłossowicze Divadlo Tadeusze Kantora. Tu vydal polský teatrolog a divadelní a literární kritik sice už v roce 1991, přesto stále představuje jednu z nejkomplexnějších analýz Kantorovy divadelní tvorby. Autor se nejprve věnuje jednotlivým tvůrčím obdobím divadla Tadeusze Kantora a analyzuje základní pojmy jeho divadelní teorie. V závěrečné části své knihy se Kłossowicz zabývá jednotlivými inscenacemi tohoto polského režiséra a formou črt či podrobných popisů představuje Kantorova divadelní díla od jeho předválečných inscenačních pokusů až po nejproslulejší inscenace Divadla smrti (Mrtvá třída, Wielopole, Wielopole či Ať chcípnou umělci). Kłossowicz ve své publikaci čerpá z četných archivních materiálů a dokumentů, jimiž bohatě dokládá své interpretační závěry. Vzhledem k tomu, že většina archivních rukopisů vyšla v novém století knižně, odkazuje náš překlad již na tato vydání. Česká verze Divadla Tadeusze Kantora je dále doplněna řadou poznámek, jež mají čtenáři přiblížit osobnosti a fakta, která nejsou v našem prostředí tak známá. Druhou část této publikace tvoří překlad Milánských lekcí. Text přednášek pochází z roku 1986, kdy Tadeusz Kantor vedl v rámci Školy dramatického umění při Piccolo Teatro v Miláně měsíční herecký workshop. Milánské lekce jsou jedním z posledních textů, v němž se Tadeusz Kantor v osobité interpretaci vyrovnává s dědictvím historických avantgard a hledá své místo v tradici moderního evropského divadla. Zároveň se jedná o text, kde Kantor nejkomplexněji objasňuje svůj přístup k divadlu a umělecké tvorbě. Knihu uzavírá doslav a podrobný umělecký životopis Tadeusze Kantora. Doslov Jana Jiříka Tadeusz Kantor dnes s více než dvacetiletým odstupem doplňuje a rozšiřuje Kłossowiczův text. Autor v něm sleduje odbornou reflexi Kantorova díla a píše o Kantorově vlivu na teorii i praxi současného divadla.

Monografie o uměleckém odkazu jednoho z nejvýznamnějších českých scénografů druhé poloviny 20. století Zbyňka Koláře sleduje jeho celoživotní tvorbu, během níž vytvořil téměř čtyři stovky inscenací, především pro velké divadelní scény. Rozsah publikace činí téměř tři sta stran, bohatá obrazová příloha obsahuje kolem 340 kusů scénických návrhů, fotografií z inscenací a specifických obrazových scénářů, díky nimž lze do detailu sledovat vývoj, proměny a technické detaily scény během inscenace. Kniha se zabývá jednotlivými etapami Kolářovy práce a obsahuje úplný seznam jeho inscenací.

V edici České divadlo (řada Eseje, kritiky, analýzy) vyšel jako osmý svazek výbor z textů jednoho z nejvlivnějších kritických mluvčích čapkovské generace, divadelního a výtvarného kritika, překladatele, dramaturga, divadelního a filmového režiséra Josefa Kodíčka (1892-1954). Kniha obsahuje texty o divadle, jež Josef Kodíček publikoval mezi lety 1910–1937. Z období před první světovou válkou jsou v antologii zařazeny jeho rané referáty, jež uveřejňoval ještě jako gymnazista v českožidovském časopise Rozvoj, později v Přehledu a v časopise Scena, který spoluzaložil a do nějž hojně přispíval. Hlavní podíl představují texty z meziválečného období, kdy tiskl především na stránkách deníku Tribuna, ale také v Peroutkově Přítomnosti či v Českém slově. Do svazku jsou pojaty také Kodíčkovy stati ze tří svazků sborníku Nové české divadlo (1926–1929), které Kodíček spolu s M. Ruttem redigoval. Vedle divadelních kritik, které tvoří jádro výboru, je tento výběr rozšířen o příspěvky překračující žánr divadelní kritiky, zahrnuty jsou texty pojednávající například o problematice recitace, filmu či adaptace, z jiné perspektivy jsou do antologie zahrnuty i texty, jež bychom mohli charakterizovat jako medailon, vzpomínku či přehledovou studii. Soubor je doplněn průvodní dosud nepublikovanou studií O. Rádla, poznámkovým aparátem a soupisem díla. Jako dokumentární příloha je k svazku připojeno CD s nahrávkou tryzny za Josefa Kodíčka vysílané na stanici Svobodná Evropa a záznamem inscenace rozhlasové hry G. B. Shawa Venkovské námluvy, v níž Kodíček též vystupuje.

Dalším svazkem edice Osobnosti české scénografie je monografie o životě a díle scénografa Karla Zmrzlého (1936 - 2000). Výtvarník absolvoval katedru scénografie na pražské DAMU u profesora Františka Tröstra, po ročním angažmá v Severomoravském divadle v Šumperku, zakotvil v roce 1963 v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, kde potkal režiséra Milana Páska, s nímž spoluutvářel významnou éru hradeckého divadla. Poté spolupracovali i v Brně, v Divadle bratří Mrštíků a ve Státním divadle, kde vytvořili několik unikátních inscenací oper 20. století. Zmrzlého dílo čítá přes 300 inscenací. S neobyčejným citem a erudicí dokázal vycházet vstříc režijnímu pojetí, respektovat autora, vytvářet velké dramatické prostory i naivistické scény. Jeho malířské umění vykazují nejen vždy pečlivě vpracované návrhy, ale mnohdy i vlastní malba jako součást scénického obrazu. Vedle režiséra Milana Páska spolupracoval nejčastěji s Miroslavem Vildmanem, Pravošem Nebeským, Pavlem Rímským, Jaromírem Staňkem a Alenou Vaňákovou. Autorkou odborné části je teatroložka Helena Albertová. Součástí česko-anglické publikace je rozsáhlý soupis díla a obzvláště bohatý obrazový materiál: scénografické návrhy a fotografie z inscenací a osobního archivu. Publikaci graficky připravila Tereza Melenová.

Soubor korespondence z let 18831900 představuje jedinečnou výpověď, dotvářející podstatným způsobem obraz společenského, kulturního i uměleckého milieu v českých zemích na konci 19. století. Zachycuje hluboké přátelství dvou umělců, vzdělanců a skeptiků, lexikem jejich vlastní sebereflexe malkontentů. Nespokojenost a popuzení, střídané malomyslným klesáním obou přátel nejsou jen známkami jejich citlivých a kritických osobností; umělecká autostylizace do role osamělých bojovníků, v níž se identifikovali s obrazem romantického umělcevyhnance, je příznačná pro celou generaci českého literárního parnasismu, jenž vzdoroval souběžnému nástupu realismu a naturalismu v umění. Korespondence dokládá mj. i to, že nešlo o nikterak neprostupná prostředí, jak se traduje v zjednodušujících učebnicových konstruktech. V tom smyslu je vypovídající vztah obou pisatelů (a Zeyerův zvláště) k Zolovi, případně Ibsenovi. Sdílený despekt k soudobé mravokárné, úzkoprsé a národovecké kritice, která v osmdesátých letech nalezla nové epicentrum na Moravě, neznačí nedostatek národního uvědomění ani jednoho z respondentů. Naopak, jejich nesmlouvavě protihabsburské smýšlení je dalším významným příspěvkem k složitému obrazu doby. Rakušáctví, jež dle Zeyera vštípila lidu do krve žurnalistika, básník nazývá nemocí hnusnou jako syfilis. Společným terčem korespondence je pak pochopitelně Vídeň jako kvintesence všeho rakušáctví, stejně jako loajální postoj české politické a kulturní reprezentace a prohabsburský ráz českých slavností a institucí. Kolize mezi ideovým přesvědčením a pragmatickými činy však nemine ani pisatele (především ekonomicky i společensky odvislejšího Liera). Podobně je tomu s vyhrocenou kritikou české první scény, jež v dopisech zaznívá, dokud se jeden z pisatelů nestane jako dramaturg Národního divadla spoluzodpovědným. Sledujeme tu pak i obapolnou proměnu vztahu mezi Národním divadlem a Zeyeremdramatikem.