Fany

Přesně 1. října uplyne 5 let od smrti Karla Gotta. Kniha „Příběhy skryté za písněmi KG“ vychází právě k tomuto výročí a je kupodivu první, která se zabývá jeho písněmi. Kdo by neznal písně Karla Gotta? Říká se mu Božský Kája, Slavík, Zpěvák století, Mistr, Sinatra Východu, Legenda… Jeho závratná popularita překonala všechny historické zvraty, propojila několik generací, a zdá se, že jeho hity žijí a budou žít stále dál. Staly se součástí naší kolektivní paměti, stejně, jako on sám. Znají ale lidé ty barvité příběhy, skryté za Gottovými hity? Sice si prozpěvují Kávu si osladím, ale netuší, že zrod této písně inspiroval kávový obřad samotného Mistra, jímž byl schopen mile tyranizovat přátele i každou svoji návštěvu. Broukají si Ringo, George, Paul, John…, ale nevědí, že Karel Svoboda začal tento Gottův hit skládat v kuchyni za pomoci třeskotu hrnců, pánví a pokliček, a že hudbou tak vlastně bezprostředně reagoval na tragickou smrt Johna Lennona, která tenkrát ochromila celý svět. A navíc, že Karla Gotta mocní komunistického režimu nedlouho předtím pěkně vypoklonkovali, když chtěl u nás prosadit právě Lennonovu návštěvu, kterou s ním v Londýně osobně dohodl. A jeden z vůbec největších Karlových hitů, jímž je píseň Zůstanu svůj? Bude asi překvapením, že tento song Slavík původně začal zpívat s úplně jiným textem jako Důvěřivou, a teprve na jeho naléhání Zdeněk Rytíř text přepsal do známé podoby. Ale proč? Podobně zůstalo pod pokličkou, že slavný duet Čau lásko byl zprvu napsán jako sólová píseň pro Marcelu Holanovou, ale když ji Gott uslyšel, byl to on, kdo ji s ní chtěl za každou cenu nazpívat jako duet – až tak se mu ta písnička libila! A nejslavnější ze všech včel – Včelka Mája? Kdyby býval Karel Svoboda Gotta nehonil po mnichovských ulicích, a pak ho téměř násilím nezavřel do studia, svoji nejpopulárnější píseň v německy mluvících zemích by nikdy nenazpíval. Kniha Michaely Remešové a Jana Adama „Příběhy skryté za písněmi KG“ rozkrývá pozadí 55 Gottových songů vybraných z téměř tří tisíc těch, které od počátku až do konce své pěvecké kariéry nazpíval. A nejsou to jen zajímavá fakta: s každou Gottovou písničkou je spjat kus jeho – ale vlastně i našeho – života. Jsou to písně přímo opředené zajímavými, vzrušujícími až dramatickými příběhy z Karlovy kariéry i nejhlubšího soukromí. Vždyť obojí si zaslouží odhalit neznámá tajemství. Tajemství, která oba autoři poznávali z vlastní zkušenosti, neboť Karel Gott je léta nechával vstupovat do svého soukromí. A bral je s sebou i na většinu svých důležitých cest.

„Neměla jsem se narodit,“ říká Iveta Bartošová o dni, kdy nikým nečekaná spatřila jako jednovaječné dvojče své očekávané sestry světlo tohoto světa. Jako by ji právě tento zvláštní příchod na svět poznamenal na celý život. Jako by neustále měla pocit, že je něčím navíc, nechtěná, ne plně hodnotná, o něco ošizená, přehlížená, že vadí, že o její život někdo usiluje, že ustavičně musí o svoji existenci do úmoru bojovat, že… Snad proto se v jejím profesionálním i soukromém životě tak rychle střídají prudké vzestupy a hluboké pády provázené až sebezničujícími pokusy. Kniha, jíž dal název Ivetin základní životní pocit, vznikla na základě její nutkavé potřeby o sobě „všechno vypovědět až do konce“, protože „potom se mi možná konečně uleví, nemohu tu tíhu pořád nosit v sobě“. Rozhovor s reportérkou Blesku Michaelou Remešovou, vedený na pokračování na chalupě v Jižních Čechách na břehu Vltavy, je tedy první Ivetinou opravdu upřímnou zpovědí. Podává o ní obrázek v celém jejím dosavadním vývoji. Nic nezkresluje a nic netají. Říká všechno spontánně sama za sebe. I když občas příliš nerozlišuje mezi skutečností a svými představami o ní. Až úplně „do konce“, jak chtěla, svůj příběh krásné nešťastné princezny sice nedopovídala, neboť její život zase nabral své zběsilé obrátky, ale jako kočka, obdařená devíti životy, se ze všech svých problémů opět spolehlivě vylíže, jak věří autorka knihy. Knihy, která je de facto jediným dlouhým, vzrušujícím rozhovorem.

Kdo by neznal snímek malého brečícího děvčátka popáleného napalmem, který proměnil názor světové veřejnosti na válku ve Vietnamu a stal se impulsem bouřlivých protestů? Kdo by neznal portrét charismatického muže se zaníceným výrazem tváře pod vojenským baretem, který je po celá desetiletí pro mladé nejrůznějších zemí symbolem revolty, a objevuje se nejen na tričkách, plakátech, hrníčcích, odznacích, ale i vytetovaný na pažích dívek a hrudích mužů? A kdo by neznal záběr příjezdu nacistických okupačních vojsk do Prahy, na němž se z davu přihlížejících zvedají pěsti, který předznamenal druhou světovou válku? Anebo snímek výbuchu atomové pumy nad Hirošimou, který tuto válku ukončil? Ale i fotografii božské Marilyn s příznačným názvem Motýl, která je od poloviny minulého století podnes vzrušujícím erotickým symbolem? Všechny tyto a další fotografické ikony, ztělesňující významné události, jevy a osobnosti, jsou součástí naší kolektivní paměti. Za sto osmdesát let od vynálezu fotografie jich vznikla pěkná řada. Jsou částí našeho vědomí. Jakousi kapesní příručkou historie – ať už si pamatujeme jména jejich autorů nebo ne. Navíc však mají tyto slavné snímky svou další, skrytou tvář. Jsou to jejich příběhy. Příběhy stejně fascinující, jako snímky samy. Některé z nich chce tato kniha vyprávět. Sestavené do časové chronologie od konce předminulého století po současnost jsou skrytou, novou podobou historie. Autorka, Daniela Mrázková, touto knihou volně navazuje na svoji populární publikaci Příběh fotografie z roku 1985 a otevírá ji svými intimními rozhovory s pěti významnými světovými fotografy – Donem McCullinem, Arnoldem Newmanem, Jamesem Nachtweyem, Yousufem Karshem a Lennartem Nilssonem. Už sama jejich jména naznačují, že čtenáře mají uvést do světa etiky a estetiky fotografovy práce, do sfér, v nichž fotografie hraje své základní role: osobně zaujatého svědka, tvůrčího umělce a nástroje poznání. A že čtenář při bližším setkání s těmito výjimečnými osobnostmi může dojít k názoru, že v případech skutečně velkých autorů mohou tyto role volně prolínat. Páteří publikace pak je 66 příběhů známých fotografií (šestnáct z nich od domácích autorů), které jsou o tom, co na samotných snímcích vizuálně zachyceno není. Co je za rámcem obrazu. A co významně rozšiřuje jejich obsahovou i emocionální dimenzi. (zařazení čeští autoři: Jan Saudek, Antonín Kratochvíl, Jaroslav Kučera, Václav Chochola, Tibor Honty, Herbert Slavík, Jan Šilpoch, Andrej Reiser, Petr Josek, Líba Taylor, Dan Materna, Jan Zátorský, Stanislav Tereba, Zdeněk Tmej, Jindřich Bišický, ČTK)

Léta patří Jana Šulcová k našim nejoblíbenějším herečkám. Vyhrávala soutěže televizní popularity, zazářila v komedii století S tebou mě baví svět. Přesto si prošla životním peklem, osobní a zdravotní problémy ji potopily na samotné dno. Dokázala se z něj ale odrazit a začít znovu naplno žít. Knížka zkušených autorů M. Remešové a R. Schustera vypráví nejen její zajímavý životní příběh, ale přináší i unikátní zpovědi režisérů, kteří Janě Šulcové pomohli na vrchol, a nejedno zajímavé odhalení.

„Můj konec se blíží,“ týrá nás Jirásková a viditelně si to užívá. Pak se však začíná rozohňovat: „Tuhle jsem se ptala Gregoriniho, kolik si mám vzít těch pitomejch prášků na spaní, abych se ráno neprobudila. A on mě pěkně naštval. Řekl mi, že to stejně zvorám, ráno se prý stejně zase probudím a bude mi jenom blbě.“ Jiřina Jirásková labužnicky vypouští z úst kouř, sahá na stůl po koňakovce, nadechuje se a opět spouští: „A víte, co mě štve vůbec nejvíc? Fakt, že když někomu řeknu, že chci skončit, zavře mě do blázince. Co ale já tady z toho života mám? Vždyť se na mne podívejte…!,“ zvyšuje hlas a my máme dojem, že je před ní plné hlediště, a ona exceluje.