HOST - vydavatelství strana 41 z 51

Po svém posledním případu hledá Rebecka Martinssonová jen těžko cestu zpět k normálnímu životu. Klid nachází v Kurravaaře, rodné vesnici, kde se nastěhuje do domku po babičce. Z letargie ji vytrhne nabídka práce na státním zastupitelství v nedaleké Kiruně. Opravdu však Rebecka ožije teprve ve chvíli, kdy je na nedalekém zamrzlém jezeře nalezena mrtvá žena. Její tělo jeví známky mučení. Inspektorka Anna-Maria Mellaová ví, že se neobejde bez pomoci. Bude potřebovat dobrou právničku - a zná tu nejlepší... Rebecka Martinssonová netuší, jak složitý případ má před sebou. Zavražděná žena zastávala klíčovou pozici v jedné mezinárodní těžební společnosti. Rebecka se záhy noří do spletitých záležitostí a intrik, v jejichž středu stojí majitel těžební společnosti, který měl s obětí rozporuplný vztah. Rebecka a Anna-Maria postupně pronikají do sítě tajemství, perverze a zločinu... ...a odkrývají temný příběh, v němž se kříží posedlost, ambice a zvrácená sexualita s osamělostí, nadějí a touhou. Mistrovsky odstupňované napětí dosahuje vrcholu v dramatickém rozuzlení, po němž nic nebude jako dřív.

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým "zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Magnesia Litera - Kniha desetiletí Kniha roku 2004 v anketě Lidových novin Magnesia Litera 2005 za prózu nominace na Státní cenu za literaturu 2004 Možná že odcházíme je jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly. (...) Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků. Josef Chuchma, Respekt Jan Balabán (narozen 29. 1. 1961 v Šumperku — zemřel 23. 4. 2010 v Ostravě) byl českým prozaikem, publicistou a překladatelem. Vyrůstal v Ostravě. Vystudoval obor čeština - angličtina na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci. Po studiu pracoval jako technický překladatel. Navštívil Anglii, Kanadu a Spojené státy. Vydal knihy povídek Středověk (1985), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady - Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001). Jeho sbírka Možná že odcházíme byla v anketě Lidových novin vyhlášena Knihou roku 2004, získala Magnesii Literu 2005 za prózu a nominaci na Státní cenu za literaturu 2004. V roce 2010 vyšel jeho poslední román Zeptej se táty, který se stal Knihou roku v anketě Lidových novin.

Sbírka Šaty z igelitu debutanta Vratislava Maňáka přináší do současné literatury neobvyklý hlas. Třináct povídek, třináct variací na téma lidského osamění, začíná většinou zcela všedními situacemi: Kristýna se připravuje na svůj svatební den, Jindřich probírá pozůstalost po své ženě, Tom slaví osmé narozeniny. Postupně však před čtenářem vyvstávají náznaky a nečekané motivy, které dávají tušit, že tento příběh není nejzazší skutečnost. To opravdu důležité se odehrává až v krajině nedořečeností a zámlk, kde se postavy Maňákových povídek, častokrát nepochopené a neschopné chápat jiné, snaží se svou samotou vypořádat. Vratislav Maňák (nar. 1988) pochází ze Stříbra na západě Čech. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, nyní zde pokračuje oborem Mediální studia. Pracuje v České televizi. Povídky publikoval v časopisech Host, Plž nebo Tvar. Sbírka Šaty z igelitu je jeho knižní prvotinou.

Nový román autorky Vyhnání Gerty Schnirch. Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice… Trailer ke knize najdete na adrese: http://vimeo.com/36472888 Kateřina Tučková (nar. 1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (2006), v roce 2009 vydala román Vyhnání Gerty Schnirch, za který obdržela cenu Magnesia Litera 2010 — Knižní klub Cena čtenářů a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a krásné literatury se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (2008). Více na www.katerina-tuckova.cz

Je vlahá červnová noc. Šedomodrou hladinu brázdí opuštěná loď. Všimne si jí starý rybář, vystoupí na palubu a člun prozkoumá. V kajutě sedí dívka, v dlouhých černých vlasech má vetknutou sponku s bílou holubicí — symbolem míru. Je mrtvá. „Utopila se, Joono,“ prohlásí patolog. „Utopila?“ Lékař přikývne a cukne koutky úst. „Utopila se na palubě plovoucí lodi.“ „Pravděpodobně ji někdo vytáhl z moře.“ „Dívčiny plíce jsou plné slané vody, ale na těle po ní nenajdeš ani stopy,“ podotkne tichounce patolog. „Je to záhada...“ V salonu luxusního bytu je nalezen oběšený muž. Oprátka je připevněna k lustrovému háku, v místnosti však není jediný kus nábytku, na který by se mohl postavit... Vyšetřování obou záhadných úmrtí se ujme kriminální komisař Joona Linna. Záhy zjišťuje, že utopená dívka i oběšený muž jsou oběťmi monstrózního zločinu. Druhý díl série Keplerových detektivních románů je stejně úspěšný jako díl první —Hypnotizér. Lars Kepler je pseudonym, za kterým se skrývají Alexandra Coelho Ahndorilová (nar. 1966) a její manžel Alexander Ahndoril (nar. 1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli se vytvořit sérii detektivních románů, které by nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou (Alexander je například autorem diskutované knihy o Ingmaru Bergmanovi The Director). Román Hypnotizér se stal mezinárodním bestsellerem, jen v Čechách se prodalo přes padesát tisíc výtisků. Chystá se jeho filmové zpracování. Druhý díl románové série má název Paganiniho smlouva.

Psychiatr Erik Maria Bark je uznávaný odborník na léčbu traumat pomocí hypnózy. Jedné prosincové noci ho probudí zvonění telefonu. Volá mu detektivní inspektor Joona Linna z nemocnice ve Stockholmu a prosí ho, aby okamžitě přijel k případu malého chlapce, který je v bezvědomí, ve velmi kritickém stavu. Erik je jedinou nadějí, jak může policie chlapce vyslechnout a zjistit, kdo brutálně zavraždil jeho rodiče a mladší sestru. Doufají, že vraha vystopují a zachrání jeho starší sestru dřív, než bude pozdě. Erik se však praxi hypnotizéra nevěnuje už deset let a je rozhodnutý, že hypnózu už nikdy provádět nebude. Žádost o pomoc v něm probudí bolestné vzpomínky, a proto Erik prosbu policie odmítá. Když se však Erik konečně nechá přesvědčit, všichni se rázem ocitnou ve víru nečekaných událostí. Tyto události bez varování udeří plnou silou do Erikova života. Erikův syn zmizí. Erik je nucen postavit se tváří v tvář minulosti a vrátit se ve vzpomínkách zpět do časů, kdy jeho profesionální život ležel v ruinách a jeho manželství bylo na pokraji zhroucení. Jedině tak má šanci zachránit život svému synovi. Lars Kepler je pseudonym, za kterým se skrývají Alexandra Coelho Ahndorilová (nar. 1966) a její manžel Alexander Ahndoril (nar. 1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli se vytvořit sérii detektivních románů, které by nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou (Alexander je například autorem diskutované knihy o Ingmaru Bergmanovi The Director). Román Hypnotizér se stal mezinárodním bestsellerem, jen v Čechách se prodalo přes padesát tisíc výtisků. Chystá se jeho filmové zpracování. Druhý díl románové série má název Paganiniho smlouva.

Jednoho chladného lednového dne je v ospalé vesnici na severu Švédska nalezena oběť brutální vraždy. Celá víska je hrozivě klidná a opuštěná. A tiché domky vzápětí vydají své tajemství: zločin, jaký dějiny švédské kriminalistiky nepamatují. Když se o masakru dočte soudkyně Birgitta Roslinová, uvědomí si, že ji s místem pojí rodinná vazba, a rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Jejími jedinými vodítky jsou přitom deník z devatenáctého století a červená stužka nalezená v nedalekém lese. Birgitta postupně odkrývá příběh pomsty, který sahá víc než sto let do minulosti a propojuje Čínu a Ameriku devatenáctého století s moderním Švédskem a Pekingem. Vyprávění zavede čtenáře do zapadlých končin severního Švédska, do nejvyšších pater čínské politiky i do slumů v dnešním Mosambiku. Šokující rozuzlení se chystá v čínské čtvrti v Londýně. Číňan je strhující a vysoce aktuální politický thriller. Zároveň však neslevuje z důmyslně propracované detektivní zápletky. Henning Mankell tímto románem potvrzuje pozici jednoho z nejslavnějších severských autorů detektivek, kterou si drží už od devadesátých let. Henning Mankell (1948) se narodil ve Stockholmu a vyrostl na různých místech ve Švédsku. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu neohroženého inspektora Wallandera, o němž dosud napsal jedenáct románů. Tato série se těší velké čtenářské oblibě po celé Evropě a obdržela mnoho žánrových cen. Mankell se nicméně neomezuje jen na jednoho vyšetřovatele: v románu Číňan svěřil pátrání bezděčné hrdince Birgittě Roslinové. Mankell působí jako divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká, žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku. Mankellovou manželkou je Eva Bergmanová, dcera režiséra Ingmara Bergmana.

Problémem velké části mimořádně talentovaných básníků je kromě ranních piv také past seberecyklace, která často sklapne hned poté, co ze sebe dotyčný vydá první vyzrálá díla. Zdá se, že moderní dekadent J. H. Krchovský (*1960) se ve svém životě i literární práci úspěšně vypořádal s obojím. V jeho nové sbírce opět slyšíme jeho známý nezaměnitelný, skřípavý a zároveň vycizelovaný hlas. Přesto si čtenář brzy všimne, že autor se jaksi záhadně dokáže neopakovat. Zřejmě proto, že ani v životním poločase neztratil nadhled (A tak už přece jen přišla i chvíle má… / zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma! / To be, or not to be?… Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné — básně psát s brýlema!). Ubylo undergroundové rozedranosti, přibylo humoru. K nejlepším místům ve sbírce patří například verše, ve kterých si Krchovský ironicky pohrává s textovými výpůjčkami (Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá… / tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just! / ach málo mi zbývá, tak málo mám piva / tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst). Teď nejsme přizváni jen ke známým delirantním sceneriím, ke hře přeludů a stínů, k líčení milostných eskapád (které při vší své peprnosti nikdy nejsou samoúčelnými vulgaritami, ale často spíše fáčem přikládaným na rány nezhojitelného toužení), ale nalezneme zde i osvobodivě prosté „zápisky veršem“, které zdánlivě nezjevují nic podstatného. Přesto, nebo právě proto je jejich univerzální pádnost ještě patrnější a nadto krytá originální a sebejistou básnickou dikcí. Opět je to pravá ražba s puncem JHK (Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil si pažitku / Děkuji, Bože! „Není zač…“ / dnešek byl plný zážitků). Sdělit, že není co sdělit, pokynout na pozdrav a opustit scénu, jako to v poslední básni sbírky učinil autor Dvojitého dna, si nemůže dovolit hned tak někdo (Už troubějí… Už troubějí! / to asi nebudou na horách jeleni… / už troubějí, o půltón hlouběji / a já furt nemám to zásadní sdělení). Pořiďte si novou sbírku J. H. Krchovského. Je dobrá! J. H. Krchovský se narodil 22. 4. 1960 v Praze. V mládí byl ovlivněn prostředím pražského undergroundu a zejména osobností Egona Bondyho. Od svých dvaceti let publikoval v samizdatu a po roce 1989 i časopisecky. Vydal knihy Noci, po nichž nepřichází ráno (básně z let 1978–1991; Host 1991),Leda s labutí (básně z let 1992–1996; Host 1997), Dodatky…(básně z let 1978–1996; Host 1997), Básně (souborné vydání předešlých titulů; Host 1998), Vše nejlepší… (výbor z let 1978–1997; Maťa 1998), Poslední list (básně z let 1997–2003; Petrov 2003), Nad jedním světem (básně z let 2003–2004; Host 2004),Mladost – Radost... (vybrané juvenilie z let 1978–1981; Větrné mlýny 2005), Básně sebrané (souborné vydání dosavadních knih; Host 2010) a Dvojité dno (Host 2010). Překlady jeho básní byly představeny i v řadě zahraničních periodik. Jeho verše často zhudebňoval Milan Hlavsa, ale i další autoři české rockové a alternativní scény (Hudba Praha, Divoké srdce, Nahoru po schodišti dolů band, The Plastic People of the Universe, Vladimír Václavek aj.). J. H. Krchovský často vystupuje na autorských čteních, mimo to své texty interpretuje se svou rockovou formací Krch-off. V roce 2009 vydavatelství Guerilla Records vydalo album J. H. K. & Krch-off bandu s názvem Naposled. Autor patří k nejoblíbenějším a nejčtenějším českým básníkům poslední doby, jeho knihy vyšly v mnoha reedicích. Většinu života prožil v Praze, nyní žije převážně v Brně.

Když byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců a politiků z doby třicetileté války Albrecht z Valdštejna ještě neznámým a chudým šlechticem, učinil z dnešního pohledu dva taktické kroky: přestoupil ke katolicismu a oženil se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. Po pěti letech paní Lukrecie zemřela a Albrechtovi se podařilo získat její majetek jako dědictví. Jak k tomu došlo? Co se tenkrát ve Vsetíně odehrálo? Byl to klíčový moment pro Valdštejnovu budoucí kariéru? Takové otázky si kladl spisovatel Ota Filip v sedmdesátých letech minulého století, v prvním období svého exilu v Bavorsku. Kniha vyšla v roce 1979 německy a téhož roku česky pod názvem Valdštýn a Lukrecie v exilovém nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Nyní vychází po více než třiceti letech česky znovu, pouze s drobnými úpravami a pozměněným názvem. Ota Filip (nar. 1930) je jednou z předních osobností české exilové literatury. Po maturitě vystřídal mnohá zaměstnání, v roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky a o pár let později se nuceně vystěhoval do Německa. Je držitelem řady německých vyznamenání a cen, předním publicistou a komentátorem. Jeho knihy vycházejí v Německu, Francii, Itálii a dalších zemích. Žije v podalpském městečku Murnau. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974 samizdat, 1994), Kavárna Slavia (1993), Osmý čili nedokončený životopis (2007) a autorem do češtiny přeložený román Děda a dělo (2009).

Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její — dnes již klasické — próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Pavel Janoušek Petra Soukupová (1982) vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. V současnosti pracuje jako scenáristka úspěšného pořadu Comeback. Za svůj debut K moři získala Cenu Jiřího Ortena, byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a cenu Magnesia Litera. Za scénář k povídce Na krátko získala třetí místo v soutěži Cena Sazky za nerealizovaný scénář a ukončila jím studium na FAMU. Její druhá kniha, triptych povídek Zmizet, byla rovněž nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 získala hlavní cenu Magnesia Litera - kniha roku.

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005 Jiří Hájíček se narodil v roce 1967 v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Žije a pracuje jako bankovní úředník v Českých Budějovicích. Je ženatý. Prozaický debut, sbírka povídek Snídaně na refýži, byla připravena k vydání v nakladatelství Český spisovatel v roce 1995, ale vyšla až v roce 1998 (Hynek). V roce 2001 vyšla v Hostu novela Zloději zelených koní. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní a připravuje se rovněž polské vydání. Druhý román Dobrodruzi hlavního proudu byl vydán roku 2002 (Host). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž (Host). Za knihu Selský baroko (2005) získal Jiří Hájíček cenu Magnesia Litera (2006) za nejlepší prózu. V roce 2007 vydal v nakladatelství Host povídku s názvem Fotbalové deníky. Přestože se slovo fotbal objevuje v titulu knihy, tento sport v románu nehraje hlavní roli, centrálním tématem jsou zejména rodinné vztahy.

Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké... Ještě máme srdce. Petr Hruška

Básně J. H. Krchovského, jednoho z nejvýraznějších tvůrců vzešlých z pražského undergroundu, se staly kultovními a některé doslova zlidověly. Svědčí o tom i fakt, že nemálo z nich bylo zhudebněno a jeho dosud vydané knihy jsou dnes beze zbytku rozebrány. Uhrančivost Krchovského poezie, působící napříč generacemi čtenářů, vzlíná z všudypřítomného tajemna a jakéhosi oparu smrti, jenž obestírá děje zdánlivě všední a samozřejmé. Mnoho již bylo napsáno o jeho inspiraci dekadentní poezií a vůbec atmosférou fin de siecle, ale veškerá morbidita a nihilismus jsou tu zároveň zdrojem zdrcujícího sarkasmu a sebeironie. Předchozí souborné vydání Krchovského veršů Básně vyšlo již v roce 1998 a od té doby se ho v několika dotiscích prodalo více než osm tisíc. Básně sebrané tento kánon rozšiřují o dvě později vydané sbírky Poslední list (Petrov 2003) a Nad jedním světem (Host 2004). Cena města Havlíčkův Brod za nejkrásnější beletristickou knihu 20. Podzimního knižního veletrhu (2010) J. H. Krchovský se narodil 22. 4. 1960 v Praze. V mládí byl ovlivněn prostředím pražského undergroundu a zejména osobností Egona Bondyho. Od svých dvaceti let publikoval v samizdatu a po roce 1989 i časopisecky. Vydal knihy Noci, po nichž nepřichází ráno (básně z let 1978–1991; Host 1991), Leda s labutí (básně z let 1992–1996; Host 1997), Dodatky… (básně z let 1978–1996; Host 1997), Básně (souborné vydání předešlých titulů; Host 1998), Vše nejlepší… (výbor z let 1978–1997; Maťa 1998), Poslední list (básně z let 1997–2003; Petrov 2003), Nad jedním světem (básně z let 2003–2004; Host 2004),Mladost – Radost... (vybrané juvenilie z let 1978–1981; Větrné mlýny 2005) a Básně sebrané (souborné vydání dosavadních knih; Host 2010). Překlady jeho básní byly představeny i v řadě zahraničních periodik. Jeho verše často zhudebňoval Milan Hlavsa, ale i další autoři české rockové a alternativní scény (Hudba Praha, Divoké srdce, Nahoru po schodišti dolů band, The Plastic People of the Universe, Vladimír Václavek aj.). J. H. Krchovský často vystupuje na autorských čteních, mimo to své texty interpretuje se svou rockovou formací Krch-off. V roce 2009 vydavatelství Guerilla Records vydalo album J. H. K. & Krch-off bandu s názvemNaposled. Autor patří k nejoblíbenějším a nejčtenějším českým básníkům poslední doby, jeho knihy vyšly v mnoha reedicích. Většinu života prožil v Praze, nyní žije převážně v Brně.

Souborné vydání povídkové tvorby jednoho z nejvýznamnějších českých autorů posledního dvacetiletí. Povídky nedávno zesnulého Jana Balabána patří ke klenotům české literatury, a to nejen podle kritiky, ale především podle čtenářů. Svazek obsahuje povídky z knih Středověk, Prázdniny, Možná že odcházíme, Jsme tady a několik povídek nezařazených. Jan Balabán (narozen 29. 1. 1961 v Šumperku — zemřel 23. 4. 2010 v Ostravě) byl českým prozaikem, publicistou a překladatelem. Vyrůstal v Ostravě. Vystudoval obor čeština - angličtina na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci. Po studiu pracoval jako technický překladatel. Navštívil Anglii, Kanadu a Spojené státy. Vydal knihy povídek Středověk (1985), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady - Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001). Jeho sbírka Možná že odcházíme byla v anketě Lidových novin vyhlášena Knihou roku 2004 a získala Magnesii Literu 2005 za prózu a nominaci na Státní cenu za literaturu 2004. V roce 2010 vyšel jeho poslední román Zeptej se táty, který se stal Knihou roku v anketě Lidových novin.

Kniha druhé poloviny století, ve kterém rozkvetlo salónní levičáctví a civilizační choroby, a také příběh svou lidských osudů, v určitých okamžicích se protínajících a poté na dlouhou dobu vzájemně ztracených, osudů, které už při letmém dotyku jako kulečníkové koule mění směr a po dalších odrazech k sobě opět nacházejí cestu. Kniha do omrzení opakující, že štěstí je nesouměřitelné a relativní a láska může mít podobu skrytou i nehezkou. Kniha o tom, že každému z nás sedí mezi ušima nebo ve vnitřnostech ďábel, který dává životu směr v danou chvíli nevhodný, a přesto se mladí úspěšní setkají s mladými neúspěšnými nad stejnou rozlitou stařeckou polévkou. Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval zdejší gymnázium, poté absolvoval obor český jazyk-dějepis na UJEP v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (Ústí nad Labem 2002). Je občasným účastníkem literárních čtení. Kromě literatury jej zajímá lezení po skálách a výpravy do hor. Žije v Jindřichově Hradci a pracuje ve farmaceutické firmě.