HOST - vydavatelství strana 41 z 52

Dějiny, fantazie, teorie a praxe fyzického básnictví Petr Váša (1965) se narodil v Brně, vystudoval dějiny umění. Založil hudební skupiny Z kopce (1985), Ošklid (1987) a A-Beat (1990). Po skončení jejich činnosti se věnoval především projektu fyzického básnictví (od 1991 představení a nahrávky, od 1992 kresby - vizuální básně, semináře a dílny na různých uměleckých školách a při zvláštních příležitostech). Po letech sólového vystupování založil hudební skupinu Ty Syčáci (1999), se kterou vydal řadu různorodých alb. Svou tvorbu prezentoval na mnoha pódiích u nás i v zahraničí, publikoval ji v různých médiích (knížky Texty, básně, poemes physiques a Návrat Plavce Jindřicha, CD Cirkus-Chaos-Minaret a Manifesto, televizní a rozhlasové pořady, výstavy, internetové prezentace). V současnosti vystupuje sám, se Syčáky a s obnovenou skupinou Jasná páka, učí fyzické básnictví a pracuje na dalších literárních, hudebních a výtvarných projektech. Kniha popisuje, jak žánr fyzického básnictví vznikal a jak se vyvíjel, je jeho manifestem i učebnicí.

Případy komisaře Wallandera 9 - poslední případ světoznámého komisaře Wallandera. Jednoho dubnového rána roku 2008 zmizí na své pravidelné procházce lesoparkem vysloužilý vysoce postavený námořní důstojník Hakan von Enke. Vyšetřování případu má na starosti stockholmská policie a komisař Wallander s ním nemá nic společného — tedy oficiálně. Jenže zmizelý důstojník se měl stát tchánem jeho dcery. A tak se Wallander brzy zaplete do věcí, po kterých mu úředně nic není, slibuje, co vzápětí nesplní, dokonce i lže, když je to zapotřebí — a vychází mu to. Brzy ale narazí na matoucí špionážní aktivity, které se váží ještě k době studené války… Přidávají se ale další nečekané překážky. Co překročil šedesátku, má komisař pocit, že se nachází na prahu senility. Zoufale se drží naděje, kterou pro něj zosobňuje nedávno narozená vnučka, ale životní realita ho dohání. Do budoucnosti hledí s velkou nejistotou a zdá se nevyhnutelné, že se musí tváří v tvář utkat s tím nejvzpurnějším soupeřem: sám se sebou.

Pět rozsáhlých detektivních povídek z uměleckého prostředí. Několik vražd, které spojují nejen motivy, ale také dvě ústřední postavy: Josef Rambousek a Kryštof Fridrich, dva odlišní detektivové – jeden intelektuál z kavárny, druhý venkovan z hor. První má rád umění, druhý miluje vlaky. Poprvé se setkávají před kostelem, kde byl nalezen mrtvý farář a s jehož gotickým zvonem se zdá být něco v nepořádku. Další případy je pak zavedou do prostředí umělecké smetánky, aukčních síní, soukromých sbírek a ateliérů. Právě tady oba detektivové pátrají po tom, kdo zavraždil známého kurátora, kdo uškrtil dívku s artdecovou figurkou pelikána nebo zda autorem kreseb mladičkých dívek, které se objevují v Praze zrovna ve chvíli, kdy je nalezena mrtvola známého malíře, je skutečně Velázquez. Rambousek s Fridrichem pronikají krok za krokem do světa umění a umělců, světa plného lží, intrik a zločinů, a přitom poznávají také jeden druhého. A každý má svá tajemství. Roman Ludva (nar. 1966) je prozaik, scenárista a fejetonista. Narodil se v Ústí nad Orlicí, žije v Olomouci. Je autorem románů Smrt a křeslo (1996), Žena sedmi klíčů (1997), Jezdci pod slunečníkem (1999), Stěna srdce (2001) a Poslední ohňostroj (2004). Svými povídkami je zastoupen v několika antologiích. Jako scenárista spolupracuje s Českou televizí.

První případ komisaře Morcka z oddělení Q. Celosvětový bestseller. Komisař Carl Morck je po traumatické události, utrpěné během služby, přeložen do nově založeného oddělení Q, kde se má zabývat nevyřešenými případy z minulosti. Případ mladé političky Merete Lynggaardové, jež před pěti lety beze stop zmizela, v něm probudí detektivní instinkty, které považoval za dávno vyhaslé. V pátrání mu účinně pomáhá svérázný arabský přistěhovalec Asad, jehož přítomnost v díle je zdrojem multikulturního napětí i mnoha humorných situací. Čím hlouběji Carl Morck do případu proniká, tím větší nachází nesrovnalosti. Je opravdu možné, že ta žena je stále ještě naživu, že ji někdo vězní a týrá na neznámém místě? ------- Neobyčejně poutavý thriller o bezbranné ženě, která musí snášet utrpení, o jednom paličatém kriminalistovi a o pachateli, který nezná slitování. Napínavé čtení, a zároveň sonda do temných hlubin lidské duše. Čtenáře udrží v napětí až do poslední řádky. Manfred Orlick, buchinformationen.de Mám podezření, že se stane bestsellerem. Kathrin Fischerová, hr1-Tipp, hr-online.de Jussi Adler-Olsen si hraje s detaily, s potěšením dávkuje děj a na konci pozvolna spojuje jednotlivé dílky skládačky. Zápletka knihy je složitá a promyšlená do nejmenšího detailu. Jen málokterému autorovi se podaří vytvořit tak napjatou atmosféru. Kniha jako stvořená pro úspěšný seriál nebo filmové plátno. Florian Blaschke, news.de Jussi Adler-Olsen (nar. 1950 v Kodani) vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Ve své tvorbě se zaměřuje na témata psychických poruch (jeho otec byl psychiatr) a mezinárodních konspirací. Svou literární kariéru zahájil bestsellerem Alfabethuset (1997), následovaly romány A děkovala bohům (2003) a Washingtonský dekret (2006). Poté se začal věnovat tématům spojeným s jeho rodným Dánskem. Kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q dosud zahrnuje čtyři knihy: Žena v kleci (2007; česky Host, 2011), Zabijáci (2008; česky Host, 2012), Vzkaz v láhvi (2009; české vydání se připravuje se na rok 2013) a Složka č. 64 (2010), díky nimž dosáhl mezinárodního věhlasu.

Martin Klučka je typický dnešní muž bez vlastností, mladý intelektuál, jehož život nemá pevné kontury. Pochází z Hlučínska, ale žije v Praze, kde vystudoval dějiny umění, a ačkoli se zde cítí osamocený a vykořeněný, myšlenkám na návrat do rodného kraje se brání. Podvědomě je však přitahován právě traumaty spojenými s jeho německo-českou národností. Ve své disertační práci se proto zabývá architekturou nacistického Německa a jeho zájem mu přivede do cesty tajemnou dívku Martinu Lípovou. Právě ona jej upozorní na postavu Hanse Kammlera, hlavního architekta SS, jehož stopa na konci války mizí v Praze. Pátrání po jeho dalších osudech přivádí mladou dvojici do mnoha dobrodružných situací. Vedle této dějové linie se odvíjí monolog samotného Kammlera, v němž rekonstruuje svůj život a noří se do úvah o své práci, násilí a smrti. Tyto dvě roviny jsou zarámovány příběhem Martinova otce Waltera a jeho přítele Kurta, kteří v polovině 90. let odjíždějí za prací do Německa, kde právě záhadně zmizel jejich kolega. Všechny tři linie se nakonec protnou v Martinově rodišti Ludgeřovicích, kde se obnovuje hřbitov vojáků padlých ve službách Wehrmachtu. Otázky však zůstávají. Za dramatickým dějem románu vyvstávají hlubší souvislosti a otázky národní identity dnešních Slezanů. Ve své románové prvotině Petr Čichoň citlivě odhaluje rozporuplnou minulost tohoto pozoruhodného kraje. Petr Čichoň (nar. 1969) po vysokoškolských studiích pracoval v letech 1991–1998 jako redaktor literárních časopisů a nakladatelství Votobia, Host, Vetus Via. Od roku 1998 působí ve vlastním architektonickém ateliéru. Vydal sbírky Chilia (1995), Villa diabolica (1998), Pruské balady / Preussische Balladen (2006). Své básně často sám zhudebňuje. Žije v Brně.

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým "zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Po svém posledním případu hledá Rebecka Martinssonová jen těžko cestu zpět k normálnímu životu. Klid nachází v Kurravaaře, rodné vesnici, kde se nastěhuje do domku po babičce. Z letargie ji vytrhne nabídka práce na státním zastupitelství v nedaleké Kiruně. Opravdu však Rebecka ožije teprve ve chvíli, kdy je na nedalekém zamrzlém jezeře nalezena mrtvá žena. Její tělo jeví známky mučení. Inspektorka Anna-Maria Mellaová ví, že se neobejde bez pomoci. Bude potřebovat dobrou právničku - a zná tu nejlepší... Rebecka Martinssonová netuší, jak složitý případ má před sebou. Zavražděná žena zastávala klíčovou pozici v jedné mezinárodní těžební společnosti. Rebecka se záhy noří do spletitých záležitostí a intrik, v jejichž středu stojí majitel těžební společnosti, který měl s obětí rozporuplný vztah. Rebecka a Anna-Maria postupně pronikají do sítě tajemství, perverze a zločinu... ...a odkrývají temný příběh, v němž se kříží posedlost, ambice a zvrácená sexualita s osamělostí, nadějí a touhou. Mistrovsky odstupňované napětí dosahuje vrcholu v dramatickém rozuzlení, po němž nic nebude jako dřív.

Magnesia Litera - Kniha desetiletí Kniha roku 2004 v anketě Lidových novin Magnesia Litera 2005 za prózu nominace na Státní cenu za literaturu 2004 Možná že odcházíme je jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly. (...) Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků. Josef Chuchma, Respekt Jan Balabán (narozen 29. 1. 1961 v Šumperku — zemřel 23. 4. 2010 v Ostravě) byl českým prozaikem, publicistou a překladatelem. Vyrůstal v Ostravě. Vystudoval obor čeština - angličtina na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci. Po studiu pracoval jako technický překladatel. Navštívil Anglii, Kanadu a Spojené státy. Vydal knihy povídek Středověk (1985), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady - Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001). Jeho sbírka Možná že odcházíme byla v anketě Lidových novin vyhlášena Knihou roku 2004, získala Magnesii Literu 2005 za prózu a nominaci na Státní cenu za literaturu 2004. V roce 2010 vyšel jeho poslední román Zeptej se táty, který se stal Knihou roku v anketě Lidových novin.

Sbírka Šaty z igelitu debutanta Vratislava Maňáka přináší do současné literatury neobvyklý hlas. Třináct povídek, třináct variací na téma lidského osamění, začíná většinou zcela všedními situacemi: Kristýna se připravuje na svůj svatební den, Jindřich probírá pozůstalost po své ženě, Tom slaví osmé narozeniny. Postupně však před čtenářem vyvstávají náznaky a nečekané motivy, které dávají tušit, že tento příběh není nejzazší skutečnost. To opravdu důležité se odehrává až v krajině nedořečeností a zámlk, kde se postavy Maňákových povídek, častokrát nepochopené a neschopné chápat jiné, snaží se svou samotou vypořádat. Vratislav Maňák (nar. 1988) pochází ze Stříbra na západě Čech. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, nyní zde pokračuje oborem Mediální studia. Pracuje v České televizi. Povídky publikoval v časopisech Host, Plž nebo Tvar. Sbírka Šaty z igelitu je jeho knižní prvotinou.

Nový román autorky Vyhnání Gerty Schnirch. Fascinující příběh o ženské duši, magii a zasuté části naší historie. Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice… Trailer ke knize najdete na adrese: http://vimeo.com/36472888 Kateřina Tučková (nar. 1980) vystudovala dějiny umění a bohemistiku na FF MU v Brně, v současné době pracuje jako kurátorka. Debutovala novelou Montespaniáda (2006), v roce 2009 vydala román Vyhnání Gerty Schnirch, za který obdržela cenu Magnesia Litera 2010 — Knižní klub Cena čtenářů a byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena. Je autorkou několika odborných publikací z oblasti českého výtvarného umění, na pomezí historie a krásné literatury se pohybuje beletrizovaný životopis Můj otec Kamil Lhoták (2008). Více na www.katerina-tuckova.cz

Psychiatr Erik Maria Bark je uznávaný odborník na léčbu traumat pomocí hypnózy. Jedné prosincové noci ho probudí zvonění telefonu. Volá mu detektivní inspektor Joona Linna z nemocnice ve Stockholmu a prosí ho, aby okamžitě přijel k případu malého chlapce, který je v bezvědomí, ve velmi kritickém stavu. Erik je jedinou nadějí, jak může policie chlapce vyslechnout a zjistit, kdo brutálně zavraždil jeho rodiče a mladší sestru. Doufají, že vraha vystopují a zachrání jeho starší sestru dřív, než bude pozdě. Erik se však praxi hypnotizéra nevěnuje už deset let a je rozhodnutý, že hypnózu už nikdy provádět nebude. Žádost o pomoc v něm probudí bolestné vzpomínky, a proto Erik prosbu policie odmítá. Když se však Erik konečně nechá přesvědčit, všichni se rázem ocitnou ve víru nečekaných událostí. Tyto události bez varování udeří plnou silou do Erikova života. Erikův syn zmizí. Erik je nucen postavit se tváří v tvář minulosti a vrátit se ve vzpomínkách zpět do časů, kdy jeho profesionální život ležel v ruinách a jeho manželství bylo na pokraji zhroucení. Jedině tak má šanci zachránit život svému synovi. Lars Kepler je pseudonym, za kterým se skrývají Alexandra Coelho Ahndorilová (nar. 1966) a její manžel Alexander Ahndoril (nar. 1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli se vytvořit sérii detektivních románů, které by nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou (Alexander je například autorem diskutované knihy o Ingmaru Bergmanovi The Director). Román Hypnotizér se stal mezinárodním bestsellerem, jen v Čechách se prodalo přes padesát tisíc výtisků. Chystá se jeho filmové zpracování. Druhý díl románové série má název Paganiniho smlouva.

Je vlahá červnová noc. Šedomodrou hladinu brázdí opuštěná loď. Všimne si jí starý rybář, vystoupí na palubu a člun prozkoumá. V kajutě sedí dívka, v dlouhých černých vlasech má vetknutou sponku s bílou holubicí — symbolem míru. Je mrtvá. „Utopila se, Joono,“ prohlásí patolog. „Utopila?“ Lékař přikývne a cukne koutky úst. „Utopila se na palubě plovoucí lodi.“ „Pravděpodobně ji někdo vytáhl z moře.“ „Dívčiny plíce jsou plné slané vody, ale na těle po ní nenajdeš ani stopy,“ podotkne tichounce patolog. „Je to záhada...“ V salonu luxusního bytu je nalezen oběšený muž. Oprátka je připevněna k lustrovému háku, v místnosti však není jediný kus nábytku, na který by se mohl postavit... Vyšetřování obou záhadných úmrtí se ujme kriminální komisař Joona Linna. Záhy zjišťuje, že utopená dívka i oběšený muž jsou oběťmi monstrózního zločinu. Druhý díl série Keplerových detektivních románů je stejně úspěšný jako díl první —Hypnotizér. Lars Kepler je pseudonym, za kterým se skrývají Alexandra Coelho Ahndorilová (nar. 1966) a její manžel Alexander Ahndoril (nar. 1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli se vytvořit sérii detektivních románů, které by nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou (Alexander je například autorem diskutované knihy o Ingmaru Bergmanovi The Director). Román Hypnotizér se stal mezinárodním bestsellerem, jen v Čechách se prodalo přes padesát tisíc výtisků. Chystá se jeho filmové zpracování. Druhý díl románové série má název Paganiniho smlouva.

Jednoho chladného lednového dne je v ospalé vesnici na severu Švédska nalezena oběť brutální vraždy. Celá víska je hrozivě klidná a opuštěná. A tiché domky vzápětí vydají své tajemství: zločin, jaký dějiny švédské kriminalistiky nepamatují. Když se o masakru dočte soudkyně Birgitta Roslinová, uvědomí si, že ji s místem pojí rodinná vazba, a rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Jejími jedinými vodítky jsou přitom deník z devatenáctého století a červená stužka nalezená v nedalekém lese. Birgitta postupně odkrývá příběh pomsty, který sahá víc než sto let do minulosti a propojuje Čínu a Ameriku devatenáctého století s moderním Švédskem a Pekingem. Vyprávění zavede čtenáře do zapadlých končin severního Švédska, do nejvyšších pater čínské politiky i do slumů v dnešním Mosambiku. Šokující rozuzlení se chystá v čínské čtvrti v Londýně. Číňan je strhující a vysoce aktuální politický thriller. Zároveň však neslevuje z důmyslně propracované detektivní zápletky. Henning Mankell tímto románem potvrzuje pozici jednoho z nejslavnějších severských autorů detektivek, kterou si drží už od devadesátých let. Henning Mankell (1948) se narodil ve Stockholmu a vyrostl na různých místech ve Švédsku. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu neohroženého inspektora Wallandera, o němž dosud napsal jedenáct románů. Tato série se těší velké čtenářské oblibě po celé Evropě a obdržela mnoho žánrových cen. Mankell se nicméně neomezuje jen na jednoho vyšetřovatele: v románu Číňan svěřil pátrání bezděčné hrdince Birgittě Roslinové. Mankell působí jako divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká, žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku. Mankellovou manželkou je Eva Bergmanová, dcera režiséra Ingmara Bergmana.

Když byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců a politiků z doby třicetileté války Albrecht z Valdštejna ještě neznámým a chudým šlechticem, učinil z dnešního pohledu dva taktické kroky: přestoupil ke katolicismu a oženil se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. Po pěti letech paní Lukrecie zemřela a Albrechtovi se podařilo získat její majetek jako dědictví. Jak k tomu došlo? Co se tenkrát ve Vsetíně odehrálo? Byl to klíčový moment pro Valdštejnovu budoucí kariéru? Takové otázky si kladl spisovatel Ota Filip v sedmdesátých letech minulého století, v prvním období svého exilu v Bavorsku. Kniha vyšla v roce 1979 německy a téhož roku česky pod názvem Valdštýn a Lukrecie v exilovém nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Nyní vychází po více než třiceti letech česky znovu, pouze s drobnými úpravami a pozměněným názvem. Ota Filip (nar. 1930) je jednou z předních osobností české exilové literatury. Po maturitě vystřídal mnohá zaměstnání, v roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky a o pár let později se nuceně vystěhoval do Německa. Je držitelem řady německých vyznamenání a cen, předním publicistou a komentátorem. Jeho knihy vycházejí v Německu, Francii, Itálii a dalších zemích. Žije v podalpském městečku Murnau. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974 samizdat, 1994), Kavárna Slavia (1993), Osmý čili nedokončený životopis (2007) a autorem do češtiny přeložený román Děda a dělo (2009).

Problémem velké části mimořádně talentovaných básníků je kromě ranních piv také past seberecyklace, která často sklapne hned poté, co ze sebe dotyčný vydá první vyzrálá díla. Zdá se, že moderní dekadent J. H. Krchovský (*1960) se ve svém životě i literární práci úspěšně vypořádal s obojím. V jeho nové sbírce opět slyšíme jeho známý nezaměnitelný, skřípavý a zároveň vycizelovaný hlas. Přesto si čtenář brzy všimne, že autor se jaksi záhadně dokáže neopakovat. Zřejmě proto, že ani v životním poločase neztratil nadhled (A tak už přece jen přišla i chvíle má… / zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma! / To be, or not to be?… Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné — básně psát s brýlema!). Ubylo undergroundové rozedranosti, přibylo humoru. K nejlepším místům ve sbírce patří například verše, ve kterých si Krchovský ironicky pohrává s textovými výpůjčkami (Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá… / tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just! / ach málo mi zbývá, tak málo mám piva / tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst). Teď nejsme přizváni jen ke známým delirantním sceneriím, ke hře přeludů a stínů, k líčení milostných eskapád (které při vší své peprnosti nikdy nejsou samoúčelnými vulgaritami, ale často spíše fáčem přikládaným na rány nezhojitelného toužení), ale nalezneme zde i osvobodivě prosté „zápisky veršem“, které zdánlivě nezjevují nic podstatného. Přesto, nebo právě proto je jejich univerzální pádnost ještě patrnější a nadto krytá originální a sebejistou básnickou dikcí. Opět je to pravá ražba s puncem JHK (Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil si pažitku / Děkuji, Bože! „Není zač…“ / dnešek byl plný zážitků). Sdělit, že není co sdělit, pokynout na pozdrav a opustit scénu, jako to v poslední básni sbírky učinil autor Dvojitého dna, si nemůže dovolit hned tak někdo (Už troubějí… Už troubějí! / to asi nebudou na horách jeleni… / už troubějí, o půltón hlouběji / a já furt nemám to zásadní sdělení). Pořiďte si novou sbírku J. H. Krchovského. Je dobrá! J. H. Krchovský se narodil 22. 4. 1960 v Praze. V mládí byl ovlivněn prostředím pražského undergroundu a zejména osobností Egona Bondyho. Od svých dvaceti let publikoval v samizdatu a po roce 1989 i časopisecky. Vydal knihy Noci, po nichž nepřichází ráno (básně z let 1978–1991; Host 1991),Leda s labutí (básně z let 1992–1996; Host 1997), Dodatky…(básně z let 1978–1996; Host 1997), Básně (souborné vydání předešlých titulů; Host 1998), Vše nejlepší… (výbor z let 1978–1997; Maťa 1998), Poslední list (básně z let 1997–2003; Petrov 2003), Nad jedním světem (básně z let 2003–2004; Host 2004),Mladost – Radost... (vybrané juvenilie z let 1978–1981; Větrné mlýny 2005), Básně sebrané (souborné vydání dosavadních knih; Host 2010) a Dvojité dno (Host 2010). Překlady jeho básní byly představeny i v řadě zahraničních periodik. Jeho verše často zhudebňoval Milan Hlavsa, ale i další autoři české rockové a alternativní scény (Hudba Praha, Divoké srdce, Nahoru po schodišti dolů band, The Plastic People of the Universe, Vladimír Václavek aj.). J. H. Krchovský často vystupuje na autorských čteních, mimo to své texty interpretuje se svou rockovou formací Krch-off. V roce 2009 vydavatelství Guerilla Records vydalo album J. H. K. & Krch-off bandu s názvem Naposled. Autor patří k nejoblíbenějším a nejčtenějším českým básníkům poslední doby, jeho knihy vyšly v mnoha reedicích. Většinu života prožil v Praze, nyní žije převážně v Brně.

Básně J. H. Krchovského, jednoho z nejvýraznějších tvůrců vzešlých z pražského undergroundu, se staly kultovními a některé doslova zlidověly. Svědčí o tom i fakt, že nemálo z nich bylo zhudebněno a jeho dosud vydané knihy jsou dnes beze zbytku rozebrány. Uhrančivost Krchovského poezie, působící napříč generacemi čtenářů, vzlíná z všudypřítomného tajemna a jakéhosi oparu smrti, jenž obestírá děje zdánlivě všední a samozřejmé. Mnoho již bylo napsáno o jeho inspiraci dekadentní poezií a vůbec atmosférou fin de siecle, ale veškerá morbidita a nihilismus jsou tu zároveň zdrojem zdrcujícího sarkasmu a sebeironie. Předchozí souborné vydání Krchovského veršů Básně vyšlo již v roce 1998 a od té doby se ho v několika dotiscích prodalo více než osm tisíc. Básně sebrané tento kánon rozšiřují o dvě později vydané sbírky Poslední list (Petrov 2003) a Nad jedním světem (Host 2004). Cena města Havlíčkův Brod za nejkrásnější beletristickou knihu 20. Podzimního knižního veletrhu (2010) J. H. Krchovský se narodil 22. 4. 1960 v Praze. V mládí byl ovlivněn prostředím pražského undergroundu a zejména osobností Egona Bondyho. Od svých dvaceti let publikoval v samizdatu a po roce 1989 i časopisecky. Vydal knihy Noci, po nichž nepřichází ráno (básně z let 1978–1991; Host 1991), Leda s labutí (básně z let 1992–1996; Host 1997), Dodatky… (básně z let 1978–1996; Host 1997), Básně (souborné vydání předešlých titulů; Host 1998), Vše nejlepší… (výbor z let 1978–1997; Maťa 1998), Poslední list (básně z let 1997–2003; Petrov 2003), Nad jedním světem (básně z let 2003–2004; Host 2004),Mladost – Radost... (vybrané juvenilie z let 1978–1981; Větrné mlýny 2005) a Básně sebrané (souborné vydání dosavadních knih; Host 2010). Překlady jeho básní byly představeny i v řadě zahraničních periodik. Jeho verše často zhudebňoval Milan Hlavsa, ale i další autoři české rockové a alternativní scény (Hudba Praha, Divoké srdce, Nahoru po schodišti dolů band, The Plastic People of the Universe, Vladimír Václavek aj.). J. H. Krchovský často vystupuje na autorských čteních, mimo to své texty interpretuje se svou rockovou formací Krch-off. V roce 2009 vydavatelství Guerilla Records vydalo album J. H. K. & Krch-off bandu s názvemNaposled. Autor patří k nejoblíbenějším a nejčtenějším českým básníkům poslední doby, jeho knihy vyšly v mnoha reedicích. Většinu života prožil v Praze, nyní žije převážně v Brně.