HOST - vydavatelství strana 51 z 51

Příběh má zvláštní moc. Říká se, že pravda oděná do příběhu projde každými dveřmi. To je zřejmé i z věhlasu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedosáhl takové obliby a didaktické účinnosti jako narativně-alegorický Labyrint. Otázka zní, v čem spočívá kouzlo narativní formy? V čem je jeho formativní síla? Co činí příběh (v tomto případě alegorický) didakticky funkční? Kniha předkládá některé odpovědi. Nejedná se o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární případovou studii, v níž je literární útvar (Komenského Labyrint) analyzován s didaktickými brýlemi na očích. Pedagogika ví, že příběhy fungují, ale obvykle se neptá proč. Tato studie usiluje o propojení těchto otázek, respektive chce přispět literárními postřehy do pedagogické diskuse ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku.

Digitální média — počítače, smartphony, herní konzoly a v neposlední řadě i televize — nám mění život. V USA dnes mladiství věnují digitálním médiím více času — alespoň sedm a půl hodiny denně — než spánku. To vyplývá z reprezentativní studie, provedené na vzorku více než dvou tisíců dětí a mladistvých ve věku od osmi do osmnácti let. Základy naší civilizace jsou ohroženy. Vyklikáváme si mozek z hlavy Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká neurovědec Manfred Spitzer. Výsledky výzkumů, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých dramaticky klesá vinou digitálních médií schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci. V Německu i anglosaském světě vzbudila kniha značný ohlas mimo jiné i ze strany rodičů a pedagogů, nicméně reakce odborné veřejnosti byly dosti kontroverzní.

Soubor článků, fejetonů, zamyšlení a různých příležitostných textů, které však tvoří jeden celek, portrét spisovatelčiny osobní filozofie. Kniha je také otevřeným politickým manifestem. Olga Tokarczuková si dobře uvědomuje politický potenciál své tvorby, který je umocněn precizním stylem a bezbřehou tvůrčí svobodou. Právě schopnost reagovat na jakékoliv násilí, vykořisťování, lež a všudypřítomnou propagandu establishmentu považuje Tokarczuková za jeden z nejdůležitějších aspektů práce spisovatele. O těchto otázkách píše velmi otevřeně, subjektivně, své myšlenky se snaží formulovat takovým způsobem, aby byly srozumitelné lidem napříč generacemi. Pro Tokarczukovou je politika nedílnou součástí literatury. Autorka v této knize píše vážně, ale i s humorem, využívá fikci, hraje si se čtenářem. Je schopna vyjádřit, co pro ni znamená být Polkou, aniž by sklouzla k tupému nacionalismu, jehož je hlasitou kritičkou. Název knihy Okamžik medvěda je jakousi alegorií toho, že člověk může být světem okouzlen pouze tehdy, když odmítne monoteistický výklad pravdy. Je to zároveň i metafora literatury, toho „zvláštního místa mezi mnoha individuálními pravdami“.

Přední švédský spisovatel Erik HjalmarFredrikSöderberg se narodil v roce 1869 ve Stockholmu a zemřel roku 1941 v Kodani, kam se odstěhoval v roce 1917. Uznání mu přinesl deníkový román Doktor Glas, který si ve švédské literatuře získal významné místo. Bylo o něm napsáno mnoho studií, jeho myšlenková atmosféra je silně ovlivněna filozofickými směry, které byly moderní na přelomu století a jejichž nositeli byli kupříkladu Schopenhauer, Nietzsche, Darwin a Freud. Knihu lze číst jako román milostný i kriminální. Jeho hlavní předností však je popis vnitřních myšlenkových pochodů titulní postavy doktora Glase, jenž se rozhoduje, zda má zabít muže, který týrá a ničí svou manželku, s níž se Glas sblíží. Ve Švédsku je znám pojemglasovská otázka, pod nímž se rozumí problém, zda člověk smí posloužit dobré věci tím, že někoho zabije, tedy zda smí brát spravedlnost do vlastních rukou. Záporná odpověď vyplývá ze samotného vyústění děje. Doktor Glas zůstává i po činu velice nešťastným člověkem, ba ještě nešťastnějším, než byl dříve. Ani jeho „spolupachatelka“ paní Gregoriová na tom není lépe. Ta zase trpí podle motta knihy: „Tělesná slast a neskonalá samota duše.“

Horké pokračování série. Kdo je další na řadě? Bude to vaše dcera? Je nejteplejší léto, jaké kdo pamatuje. Město Linköping sužují nové a nové vlny horka, kolem běsní lesní požáry. V parku je nalezena mladá dívka. Na nahém těle jsou stopy krve, ale není vůbec zřejmé, co se vlastně stalo. A na pláži u jezera dojde k dalšímu hrůzostrašnému nálezu. Inspektorce Malin Forsové začíná být jasné, že vedro je tím posledním, co by ji mělo znepokojovat — zvlášť, když je její dceři tolik, kolik bylo prvním dvěma obětem… Mons Kallentoft je považován za jednoho z nejnadanějších vypravěčů mladé generace. Ale teprve když stvořil postavu blonďaté kriminální inspektorky Malin Forsové, dosáhl skutečného komerčního úspěchu. Malin je návyková. U švédské policie ještě nikdy nepracovala tak talentovaná žena. Nikdo s takovou intuicí. A ještě nikdy u ní nepracoval nikdo, koho by natolik poháněly vlastní komplexy. Malin je rozvedená, má ráda svoji dceru, ale taky tequilu… Forsová má mnoho společného s nejlepšími postavami skandinávských detektivek — paradoxně také to, že je naprosto jedinečná… Mons Kallentoft již napsal čtyři díly této čím dál slavnější detektivní série a plánuje nejméně stejný počet dalších.

Každá z nich je dcera a každá z nich je matka. Hrdinky tohoto románu prožívají mateřství v hraničních situacích. Zuzana Lauková počne na sklonku druhé světové války dítě s ruským partyzánem Alexejem, který je vzápětí zastřelen německými vojáky. Zuzana je po válce falešně obviněna ze zrady a těhotná odvlečena do ruského gulagu, kterému velí fanatická důstojnice. Táborová existence je zkouškou přežití pro ostatní, o to víc pro zranitelnou matku s malým dítětem. Po Stalinově smrti je Zuzana díky amnestii propuštěna a konečně se může vrátit domů, jenže její syn je už sovětský občan a kolem krku nosí pionýrský šátek. Zuzanin osud je zároveň provázaný se současností. Vypráví svůj příběh studentce Lucii, která jej chce použít jako zdroj pro svou diplomovou práci. I Lucie řeší vlastní těhotenství a komplikovaný vztah ke své matce, která si pro dceru přála lepší život. Muži hrají v Matkách jen okrajovou úlohu, je to ženský svět, v jehož středu stojí dvě silné ženy, rebelky ve vztahu k matkám, ale nejisté, pochybující bytosti ve vztahu ke svým dětem.

Panuje nejstudenější únor, jaký kdo pamatuje. Za obzvlášť mrazivé noci je nalezeno tělo tlustého muže visící na osamělém stromě uprostřed větrem ošlehané pustiny Östergötlandu. Případem je pověřena mladá inspektorka Malin Forsová, svobodná matka prožívající své osobní tragédie. S kolegy z linköpinské policie musí zjistit, kdo je onen muž a jak se jeho tělo ocitlo na stromě. A kdo je vrah. Pronásledování vraha zavede Malin k nejtemnějším zákoutím lidského srdce. První díl kriminální série Monse Kallentofta, „nového krále skandinávské detektivky“, se okamžitě po vydání stal bestsellerem. Jen ve Švédsku bylo prodáno více než tři sta tisíc výtisků, kniha zde byla celé tři měsíce nejprodávanějším titulem a dominovala žebříčkům prodejnosti i v ostatních severských zemích. Práva byla prodána již do jedenácti zemí a chystá se filmové zpracování celé série.

Beatnickou poetikou nabitý Pašerák snů je volným pokračováním autorovy prvotiny Modrej soumrak nad městem; oba texty nyní vycházejí dohromady v jedné knize. Hlavním hrdinou Pašeráka snů je autorův literární dvojník Eduard Remody, který je posedlým vypravěčem svého života. Spontánní, osobitou a mnohdy surově cynickou pouliční řečí líčí Remody osudy svých přátel přežívajících na společenské periferii, různých snílků, zoufalců, hráčů, děvkařů, bláznů, ale i normálně „šílených“ lidí. Text je napsaný čtivým elektrizujícím stylem, který udržuje čtenáře v napětí. Autorova prvotina Modrej soumrak nad městem má meditativnější charakter, je jakousi vizuální rekonstrukcí určité části života a autorovou subjektivní synestezií barev a konotací.

Hlavní hrdina PhDr. Jindřich Krottenbacher je mandarínem jaksi hned dvakrát: jednou jako sinolog a v něčem trochu „bílý Číňan", jednou jako intelektuál a pedagog na „Ústavu srovnávacích studií Západu a Východu" paralelní Ferdinandovy univerzity v Praze. Zažívá převratný rok 1989 a porevoluční éru až do roku 2001 a na pozadí proměnlivých dob splétá napínavý a místy fantaskní a nejednoznačný děj, v němž je fikce od reality jen velmi těžko rozeznatelná. Podobně jako předchozí autorovy romány i tento je o povaze osudu, křehkosti lidských plánů a ambic i našeho života vůbec a s příznačnou ironií vykresluje lokální a dobové reálie. Ani Jindřich Krottenbacher šachovou hru s osudem v běžném slova smyslu nevyhraje. Profesor Stanislav Komárek (1958) je český biolog, filosof a spisovatel. Je také autor originálních esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. Počínaje rokem 1976 podnikl četné studijní cesty po Evropě a Blízkém a Středním Východě, pobýval rovněž v USA, ve Střední a Jižní Americe a v Číně. V roce 2005 získal cenu Toma Stopparda za esejistiku, konkrétně za sborník Leprosárium. Stanislav Komárek publikuje četné články, zejména eseje v Tvaru, Vesmíru, Nové Přítomnosti, Prostoru, Analogonu, Salonu Práva, v Scientia et Philosophia, v Kritickém sborníku, v Hostu a v dalších periodikách. Jeho poezie se objevuje v Souvislostech, německé verze pak v rakouském literárním časopise Podium a knize Österreichische Lyrik und kein Wort Deutsch (Haymon, Innsbruck 1990). Z jeho díla beletristického je možno zmínit např. román Opšlstisova nadace (Petrov, 2002), Černý domeček (Petrov, 2004) nebo Mandaríni (Host, 2007). V roce 2006 vyšla kniha rozhovorů se Stanislavem Komárkem Hřebci nepatří do guláše (Pavel Taněv, NC Publishing).