Host strana 58 z 186

Je čtenářství u nás v úpadku, nebo není? Publikace přináší výsledky zatím posledního reprezentativního statistického šetření české dospělé populace. Shrnuje základní data a poznatky z výzkumů předchozích (2007, 2010, 2013) a přináší nové, aktuální. V daleko větší míře se věnuje čtení v digitálním prostředí, našemu vztahu k eknihám a audioknihám. Hlavním tématem je však čtenářská socializace: co hraje největší roli v tom, že se stáváme čtenáři, jaké místo při tom zaujímá rodina, jaký je náš vztah ke škole (a povinné četbě), jak je důležitý obraz rodičů, který si odnášíme do dospělého života. Nechybějí pohledy za hranice České republiky, stejně jako rámcující úvahy o tom, co se dnes s naší čtenářskou kulturou děje: Upadá, nebo neupadá? Kam se posouvá? Mění se její celková povaha?

První dvě třetiny osmnáctého století náleží k poměrně opomíjeným obdobím českých literárních dějin. Kazatelé se snažili své posluchače poučit a duchovně směrovat: využívali různých formálních i obsahových prostředků, aby získali jejich trvalejší pozornost, promyšleně útočili na jejich city, ale zároveň je chtěli pobavit. Moderní zpřístupnění kázání představí barokní literaturu i kulturu v poněkud jiném světle, než jak ji dosud známe. Výběr textů je zúžen na kázání v českém jazyce, obsahuje promluvy z postily Račínovy, Nitschovy, Axlarovy, Bilovského, Veselého, Damascena Marka, Kelského, Koniášovy, Pellischottiho, Táborského a Fabritiovy.

Karolina Světlá (1830—1899) je oprávněně považována za zakladatelskou osobnost české románové prózy. Její první prací, ve které plně zvládla románovou kompozici a výstavbu charakterů, je Vesnický román (časopisecky 1867, knižně 1869). Dramatický, úsporně vyprávěný příběh je zasazen do odlehlého venkovského kraje pod Ještědem, který — na rozdíl od romanticky zobecňujících venkovských povídek B. Němcové, F. Pravdy nebo V. Hálka — Světlá novátorsky vykreslila se zřetelem k jeho přírodní a národopisné specifičnosti. Jako „první český klasický román“ byl Vesnický román kladně přijat čtenáři i kritikou a jeho úspěch nepřekryly ani pozdější autorčiny práce.

Možná jste chtěli mít avantgardní kapelu, studovat literaturu a milovat se, ale nakonec jste jen kamínkem v marketingové pyramidě. Román Jakuba Dotlačila Až zhasneme se vrací do poněkud mytizovaných devadesátých let „divokého mejdanu“. Dotlačilovy devadesátky však nejsou zrovna večírkově blýskavé, naopak je to trochu „maso“. Hlavní hrdina Jan studuje bohemistiku v době, kdy studium nic neznamená a nejdůležitější je chytit příležitost za pačesy. Tu chytí hlavně jeho strýc — jeden ze společníků zprivatizovaného masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Jan se do podniku dostane jako letní brigádník. Masomlejn, na jehož začátku jsou živé krávy a na konci párky, tu ovšem zdaleka není jen metaforou dramatických společenských změn období transformace. Děj románu protne nejedna dobová kauza; někdejší naivita i iluze se tu připomenou hned v několika osudech. Za napínavou a propracovanou hospodářskoekonomickou zápletkou se však skrývá i hlubší generační výpověď, melancholické svědectví o tom, jak z nás devadesátá léta vykřesala snaživé občany kapitalistického státu.

V osmém dílu detektivní řady o oddělení Q autor odhaluje Asadovu pohnutou minulost Na břehu Středozemního moře se najde tělo uprchlíka. Noviny o něm píšou jako o „Oběti 2117“ a jeho smrt vyvolá sled nečekaných událostí, které přivedou Asada na pokraj zhroucení. Musí čelit démonům z minulosti vyvolaným články španělského novináře a současně se spolu s Carlem dostává do neúprosného závodu s časem, aby zabránili nevyhnutelné katastrofě uprostřed Evropy. Tu připravuje irácký terorista Ghálib. Asada známe jako člověka se svérázným smyslem pro humor, který si dokáže poradit v každé situaci. Jeho temná minulost nám však prozatím zůstávala skryta. Jaký je jeho skutečný příběh?

Příběh nejtragičtější technologie dvacátého století Během posledních sta let někde na světě vždy existoval minimálně jeden koncentrační tábor. O prvních moderních koncentračních táborech se dá mluvit už na konci devatenáctého století, kdy se staly novou technickou součástkou bitevní strategie. Válečná technologie se ale s každým desetiletím i kontextem vyvíjela — co do apokalyptického rozsahu použití i pragmatického cynismu zřizujících vlád. Jedna dlouhá noc vypráví politické i lidské dějiny koncentračních táborů. Andrea Pitzerová čerpala z archivních záznamů a po celém světě pořizovala rozhovory s pamětníky i odborníky, nejen aby načrtla vývojovou osu této odpudivé technologie, ale hlavně aby ukázala strašlivou daň, kterou si vybrala na lidských životech. Své vyprávění začíná v roce 1892 na Kubě a postupně se přesouvá na Filipíny, do Jižní Afriky, válečné Evropy, sovětských gulagů, až po dnešní tábory v Číně a Severní Koreji nebo věznici na Guantánamu. Pokaždé měly tábory ochránit místní obyvatelstvo nebo celé národy. Jejich pravý účel však byl jiný: koncentrační tábory byly a jsou nástrojem politického útlaku, a dokonce likvidace. Místem, kde končí lidství.

Divoce imaginativní sci–fi román od autora bestsellerové trilogie Vzpomínka na Zemi V den oslavy svých čtrnáctých narozenin se Čchen namísto šťastného sfouknutí svíček na dortu stane svědkem smrti obou rodičů. Přímo před jeho očima je zabije kulový blesk, přírodní jev, jímž se dodnes zabývá mnoho vědců. Čchen se zatvrdí a rozhodne se zasvětit zkoumání kulového blesku celý svůj život. Čím víc toho Čchen ví, tím silněji si uvědomuje, že kulový blesk je jen špičkou ledovce úplně nových obzorů fyziky. Samotářský a odhodlaný vědec se díky svému úkolu setkává se spoustou lidí, kteří jsou stejně jako on hnáni kupředu nějakou posedlostí. Jako červená nit se Čchenovým příběhem linou poslední slova jeho otce: „Klíčem ke krásnému životu je okouzlení.“ Román Kulový blesk vznikl ještě před vydáním Liou Cch’-sinovy slavné ságy Vzpomínka na Zemi a lze jej číst nejen jako samostatné dílo, ale také jako předmluvu k této trilogii.

Mila, Petr, Katka a Franta jsou divní. Nebo si to o nich aspoň ostatní myslí. Desetiletá Mila má ráda zvířata — zvlášť hmyz a ze všeho nejvíc pavouky. Taky se umí „ztratit ze světa“. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat. Petr chodí do čtvrté třídy, ale vypadá na prvňáka. Umí skvěle kreslit a v noci nemůže spát. Bojí se totiž tmy. Vlastně ne tmy, ale toho, co se v ní skrývá. A když už usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Bojí se mluvit s lidmi a šťastná je jenom tehdy, když si čte. Franta má nemocné nohy a musí chodit o berlích. Je naštvaný na své postižení a bývá na lidi zlý. Baví se natáčením videí na YouTube, hlavně takových, v nichž provokuje ostatní. Tihle čtyři se náhodou potkají. Na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná.

Nestárnoucí politická satira a originální smysl pro humor Soubor čtyř her z období vrcholné tvůrčí spolupráce Jiřího Voskovce a Jana Wericha: · improvizovaná parodie Vest pocket revue (1927) představuje volný proud hraných a zpívaných výjevů z cesty kolem světa, během níž se zuřivý fotograf snaží získat snímek slavného spisovatele; · romantická groteskní revue Golem (1931), zasazená do tajemných kulis rudolfínské Prahy, předznamenává budoucí filmovou komedii Císařův pekař — Pekařův císař; · útočně parodická férie z antického Říma Caesar (1932) o politických machinacích, korupci, bezpáteřnosti a prosazování osobních zájmů na úkor státu nahrává mnohým aktualizacím; · vzpurná, a přesto lyrická sociální satira Balada z hadrů (1935) zachycuje milostnou epizodu ze života prokletého francouzského básníka Françoise Villona, a přitom alegoricky varuje před umlčováním umělceintelektuála v totalitní společnosti.

Jak můžete proměnit svou zahradu, aby byla intimnější a útulnější? Jaké ověřené postupy a architektonické triky a prvky využít, aby vám přinášela radost každý den v roce? Nechte se inspirovat! Zahrada nám dokáže zprostředkovat jedinečný kontakt s přírodou, stínem nebo světlem — ale zejména je to bezpečné místo setkávání s našimi nejbližšími a také místo, kde můžeme být sami se sebou. Zodpovědně a vědomě naplánovaná zahrada nám navíc umožní pozorovat postupnou proměnu místa a vtahuje nás do svého vlastního času. Zakladatel ateliéru zahradní architektury Flera Ferdinand Leffler přirovnává jednotlivé části zahrady z hlediska funkce k místnostem v domě, vysvětluje nám podstatu těchto zelených pokojů a nabízí možnosti, jak je využít, aby naše prožitky strávené mezi stromy, květinovými záhony, vodní plochou a terasami byly co nejpříjemnější a nejintenzivnější. Kniha nás seznámí mimo jiné s příběhy pěti vybraných zahrad, na jejichž proměně se Ferdinand Leffler spolu s jejich majiteli podílel. Nabízí také praktické tipy a osvědčené postupy, které může při kompozici a zakládání zahrady využít každý.

V džungli významů, mystifikací a pseudonymů. Hruškova monografie je interpretační výpravou do bohatého a mnohovrstevnatého díla jednoho z největších českých básníků druhé poloviny dvacátého století i literární současnosti. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Nejde však pouze o literárněhistorický popis autorova díla a života, kniha zřetelně směřuje k obecnějším úvahám o povaze poezie. Text doprovází rozsáhlá a podrobná bibliografie Wernischova díla, která přináší mnohé objevy a dosud neznámé skutečnosti z tvorby velkého literárního mystifikátora a básníka.

Spojení ženství, vody a smrti Kniha Ofélie a její sestry je výsledkem několikaletého odborného zájmu Radka Malého o tento motiv a jeho zobrazení v evropské literatuře. Krásná utonulá nabývá několika základních podob: vedle mnohočetného uměleckého zpracování postavy samotné Ofélie ze Shakespearova dramatu Hamlet jde o postavu takzvané Neznámé ze Seiny, jíž ve své básnické skladbě vzdal hold Vítězslav Nezval. Předobrazem obou figur jsou pak postavy mořských panen, které lákají muže do záhuby. Vrchol kultu utonulé dívky autor spatřuje v poezii německého expresionismu, avšak vypovídá i o fascinaci českých básníků tímto motivem (např. Vladimíra Holana nebo Jana Skácela).

Taková je víra poloorků obývajících zemi Lot. Patří k bratrstvům známým jako kopyta; tito bývalí otroci střeží svůj neutěšený kraj na hřbetech obřích divokých prasat, speciálně šlechtěných k boji. Jsou tím jediným, co stojí mezi dekadentním srdcem ušlechtilého Hispartského království a divokými tlupami čistokrevných orků. Šakal střeží svůj kraj spolu s Šedými bastardy, jedním z osmi kopyt, která přežila kruté obléhání Lotu. Protože je mladý, prohnaný a velice ctižádostivý, navrhuje sesadit tyranského zakladatele Bastardů, válečníka zvaného Claymaster. Šakalův nebezpečný pokus o puč podpoří Kaňour, zuřivý kříženec s větším množstvím orkské než lidské krve, a Nádherná, jediná jezdkyně ze všech kopyt. Když kvůli příchodu cizího čaroděje vyjde podlá zrada najevo, Šakalovy plány končí ve zmatku a nejistotě. On sám se ocitá v sedle se zajatou elfskou dívkou, jejíž přítomnost začne narušovat jeho spojenectví. S blížícím se anarchickým krvavým rituálem Měsíce zrádců se Šakal musí rozhodnout, komu zůstane věrný, a najít si své místo ve světě, který odměňuje jen zlomyslné.

Nádherný pohádkově zimní příběh o narození vánoční jedličky Všechny stromy se rodí v létě. Včetně jedliček. O to, aby jejich malinké semenáčky do zimy pořádně povyrostly a zesílily, se stará tukoň Jedlička. Podívej, kolik s tím má práce! Musí stromečky uvázat, aby se nelámaly, chránit je před nečasem i mlsnými lesními zvířaty a občas jim přečíst nějakou pohádku. Jedna jedlička se ale vždycky narodí až v zimě. Jenže se nikdy neví, na kterém místě v lese se objeví. Najít ji dokáže jediný tukoň — ten, který převléká zvířátka na zimu do bílého šatu. Když promění všechny kožíšky, bodlinky i poslední peříčka nabílo, i on sám se obleče do bílých šatů a vyrazí do ztichlého, zasněženého lesa hledat malinkou zimní jedličku. Její příchod oslavuje celý les. Ten den je svátkem všech tukoňů.

Je noc před Štědrým dnem a nemocniční chodbou kráčí žena v šedém, aby si odvedla jednoho z nás. Má s sebou desky se jmény nás všech: pětileté holčičky trpící rakovinou, která maluje svou oblíbenou židličku na červeno, dvacetiletého mladíka leštícího pivní sklenici v milované hospodě, pětačtyřicetiletého muže, který uhání tmou v drahém autě a hledá, do čeho by narazil. Někdo z nás dnes přijde o život, pokud se někdo jiný dobrovolně nevzdá toho svého. Ale nestačí pouze zemřít, protože život není jen to, co právě končí. Život je všechno to, co se stalo předtím. Fredrik Backman umí mistrně vylíčit lidské pochyby a vnitřní démony, aniž ztrácí smysl pro humor. Toto vyprávění je mnohem smutnější než třeba Dickensova Vánoční koleda, ale i zde najdeme naději a možnost všechno napravit — i když za velmi vysokou cenu.

I nemísta měst mají své příběhy. Kniha Nemísta měst z různých úhlů zkoumá téma všech opomíjených, pomíjivých a míjených prostorů měst. Některá vznikají nekoncepční výstavbou, jiná jen tím, že chybí důvod k zastavení. Některá nás dráždí a odrazují, v jiných nacházíme únik před předvídatelností veřejného prostoru. Esejistické kapitoly (autorka se v nich opírá o klíčové zdroje z oboru architektury, urbanismu či exaktních urban studies, ale i filozofie, sociologie, ekonomie či geografie) uvozují povídková „zastavení“, která umožní na problematiku nahlédnout v rozšířené perspektivě. Rob se zabydlí v nevyužívaném prostoru železničního křížení na periferii Londýna. Chang opustí tradiční rolničení a začne třídit plasty, s jejichž špínou a zápachem žije v důvěrné blízkosti. Pro Ramiho je uprchlický tábor vězením s unavenou nadějí na útěk. Ale je zde i řada dalších, pro které je potřeba vztahu s místem zásadní. Skrze místo, jeho historii a charakter totiž objevujeme to, čemu se říká domov, „naše místo“ ve světě. Jsou nemísta součástí přirozeného vývoje měst a v éře toků a sítí nutností, nebo jsou naopak důsledkem našeho selhání a bezradnosti? Téma, které autorka pojednává, nechybně zaujme odbornou veřejnost (urbanisty, architekty, sociology), ale díky svému propojení s příběhy i další vnímavé čtenáře.