Institut Václava Klause strana 3 z 3

Kniha Sebedestrukce Západu 2.0 s podtitulem Pád se zrychluje navazuje na publikaci Sebedestrukce Západu z roku 2020. Kolektiv autorů Institutu Václava Klause a jeho blízkých spolupracovníků v nové knize dochází k závěru, že Západ jako svobodný svět, chránící tradici a právo lidí žít si podle svého, přestává existovat a že dynamika tohoto negativního procesu se neustále zvyšuje. Z názvu sborníku se může zdát, že čtenáře „strašíme“. My ale strašit nechceme, chceme veřejnost motivovat, aby otevřela oči a začala probíhající jevy vnímat vážně a ve všech relevantních souvislostech. Západ – jak evropský, tak americký – nepočítá vůbec s možností, s velmi reálnou možností, civilizačního regresu. Myslíme si, že ani naši spoluobčané si tuto možnost neuvědomují, že si ji vůbec nechtějí připustit, že si myslí, že to všechno, co se odehrává, je krátkodobý výkyv, ale že ten krásný budoucí bohatý a vyspělý svět stejně, tak jako tak, nastane. Obáváme se, že tomu tak není. Z řady současných společenských jevů, které v esejích tvořících tuto knihu analyzujeme, naopak tušíme blížící se společenskou katastrofu, a před tou varujeme.

Naše země stagnuje, stagnuje politicky, stagnuje ekonomicky, a navíc ve světě zcela ztratila svou bývalou pozici a re¬spekt. S trochou ironie lze použít známý výrok „země, která nevzkvétá“. Bohužel ne všichni si to uvědomují. A ještě méně je pak chápána příčina tohoto dnešního nevzkvétání. Nemůže jí být nic jiného než nekvalita ekonomického a politického systému, spoléhání se na politický a ekonomický systém dnešní Evropy a Západu a na ideologie, jež odtud přicházejí. Vybřednout z chronické stagnace vyžaduje nejen parciální či parametrické změny. Vyžaduje to systémovou změnu, kterou nemůže být nic jiného než přehození výhybky, než ubrání role a pravomocí státu a osvobození trhu. Této změně nemusí předcházet žádný intelektuální výkon, žádné vymýšlení něčeho nového, nevyžaduje to žádnou novou teorii. Vyžaduje to však změnu myšlenkovou, změnu veřejného mínění, změnu myšlenkového klimatu. Konec konců i změnu politiky.

Před dvaceti lety rozhodlo dosud jediné u nás konané referendum výraznou většinou o přání občanů, aby se Česká republika stala součástí evropské unie. Veřejnost 15 let po pádu komunismu chápala vstup do EU jako potvrzení úspěšné transformace a jako vyjádření naší opětovné příslušnosti ke společenství normálních vyspělých evropských zemí. S tímto pocitem byla spojena i řada velkých, mnohdy značně naivních očekávání. Dnes, po dvaceti letech, můžeme oprávněně zdůraznit jejich iluzornost a naivitu. Dnešní EU není dynamickým a výrazně prosperujícím uskupením, žije z podstaty a v mnoha ohledech už dávno není záchranou a nadějí, ale příčinou nebo součástí problémů, které se před námi vrší. Václav Klaus naši politiku ve vztahu k EU nejenom formuloval a prakticky prováděl, ale také o ní od počátku své politické kariéry intenzivně a pravidelně veřejně diskutoval. Kniha 30 let polemiky o Evropě přináší texty přibližující pohled bývalého premiéra a prezidenta na unii. Čtenáři tak dostávají možnost posoudit, zda se ve svých pohledech na evropskou integraci a směřování EU mýlil, či nikoliv.

Green Deal či Zelený úděl je plán a postupně vznikající rozsáhlý soubor opatření, pomocí kterého chce Evropská unie do roku 2050 dosáhnout tzv. klimatické neutrality neboli nulových čistých emisí skleníkových plynů. EU takto výrazně přitvrzuje ve své klimatické akci. Zelený úděl překonává vše, na co jsme doposud byli zvyklí, jak v boji proti globálnímu oteplování, tak v evropské integraci. Neusiluje totiž o nic méně než o revoluční proměnu našeho ekonomického a společenského modelu a vůbec reality kolem nás – proměnu, která nemá být dána spontánním vývojem, ale nařízena a uměle organizována shora. Zachrání Unie planetu, nebo jenom poškodí sama sebe? Bude Green Deal novou strategií růstu a cestou k prosperující společnosti s moderní a konkurenceschopnou ekonomikou, jak slibuje Brusel, nebo nás čeká „nerůst“, zaostávání a propad životní úrovně? A jaký bude mít tento plán důsledky pro svobodu, demokracii, veřejné finance nebo svébytnost členských států?