Jitro

Sbírka Biskupova duše si klade za cíl seznámit českého čtenáře s těmi nejzajímavějšími z Ó Conairových povídek. Najdeme zde realistická líčení odvrácené strany života na častokrát velebeném západě Irska, apokryfní verze novozákonních příběhů i povídky inspirované neúspěšným irským povstáním o Velikonocích roku 1916. Výběr protagonistů zahrnuje prostitutku, slepého nuzáka, bláznivou stařenu, krále Heroda, dublinského básníka, jenž láme srdce ženám, i titulního biskupa hledajícího svou duši. K opakujícím se tématům patří tragické hledání autenticity v odcizujícím světě, vyhnanství a nemožnost návratu z něj, příroda jako místo pro hledání umělecké inspirace i tenká hranice mezi láskou a nenávistí v erotických vztazích. Dílo jednoho z nejvýznamnějších autorů moderní literatury v irštině a průkopníka irské povídky, která se v tvorbě pozdějších anglicky píšících autorů jako James Joyce, Liam O'Flaherty či Frank O'Connor stala světoznámým fenoménem. O autorovi: Pádraic Ó Conaire se narodil roku 1882 v západoirském městě Gaillimh (Galway). Krátce studoval na kněze v internátní škole Blackrock v Dublinu, ve svých sedmnácti letech však školu opustil a vydal se na vlastní pěst do Londýna, kde získal úřednické místo na britském ministerstvu školství. Během londýnského pobytu se s nadšením připojil k hnutí za obrodu irštiny, ztělesněným Gaelskou ligou (Conradh na Gaeilge), díky jejímuž vlivu se stal jedním z prvních moderních spisovatelů tvořících v tomto jazyce. Když byl v roce 1915 propuštěn ze zaměstnání, vrátil se do Irska, kde se až do své předčasné smrti v roce 1928 živil psaním a příležitostnými přednáškami. Známý byl toulavým způsobem života, náklonností k pití i dobré společnosti a nevšední láskou k přírodě. Jeho dílo zahrnuje 473 povídek, 237 esejů, 6 divadelních her a román Deoraíocht (Vyhnanství, česky vyšel roku 2004 ve vynikajícím překladu Daniely Furthnerové). Na rozdíl od mnoha svých konzervativnějších současníků Ó Conaire soudil, že irsky píšící spisovatelé se nemají vyhýbat ožehavým tématům a že je záhodno hledat inspiraci v moderní evropské literatuře. V jeho knihách se tak kromě domácí tradice mísí vlivy evropského romantismu, ruského realismu i nastupujícího modernismu.

Kniha židovského autora Arthura Koestlera Zloději v noci (Thieves in the Night, 1946) mapuje románovým jazykem osidlování Palestiny v době před 2. světovou válkou. Na pozadí nadcházejícího válečného konfliktu v Evropě a složité politické situace v samotné Palestině ukazuje zakládání židovského státu. Sledujeme od počátku dramatické založení jedné sionistické židovské obce — kibucu. Čtenář se ocitá uprostřed skupiny přistěhovalců z Evropy, kteří vyhnáni špatnou osobní zkušeností se sílícím antisemitismem přišli do Palestiny a budují ve vyprahlé poušti svůj nový domov. Autor vychází z vlastních zkušeností z Palestiny 30. let, a románový příběh je tak plný poutavých detailů a nadmíru uvěřitelný. Román bez předsudků odhaluje "nový" život v Palestině nejen jako únik před smrtelným nebezpečím v Evropě, ale zároveň jako únik před realitou. Stejným jazykem líčí válečný konflikt i milostná dobrodružství hlavních hrdinů. Proniká do ideových základů sionistického hnutí a také do lítých diskusí o jeho politickém směřování. Zprostředkován je vhled do vyjednávání mezi britskou správou, arabskými obyvateli, židovskými starousedlíky a sionistickými přistěhovalci. Vývoj jednotlivých postav odráží dynamiku sionistického hnutí včetně radikalizace některých jeho částí. Kniha může být užitečným pramenem pro pochopení některých kořenů arabsko-izraelského konfliktu i silných emocí při nedávném opouštění osad.

Svědectví cizince o normalizační každodennosti Československa. Jedná se o deníkové záznamy setkávání s československou nekomunistickou intelektuální elitou, kterou jezdila autorka, paní Rosalyne Chenu, během normalizace podporovat. Na svých čtyřech cestách v průběhu 60. — 80. let se zde setkala například s Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Janem Vladislavem či Janem Patočkou.

Fantastický středověk přináší neotřelý pohled na gotickou kulturu a její kořeny. Odhaluje nekřesťanské zdroje, z nichž vyrůstá "jiná" tvář gotiky. Představuje čtenáři svět rozličných pekelných nestvůr a nadpřirozených bytostí, které se na první pohled zdají být v rozporu s klasickou gotikou a jejím hledáním harmonie. Tato odvrácená tvář gotiky však není bezprecedentní. V osmi kapitolách autor postupně odhaluje jednotlivé zdroje fantastických forem imaginace. Jedná se především o inspiraci antikou, islámem a kulturami Dálného východu. Společně s autorem můžeme sledovat cesty, jimiž se vliv starověkých a orientálních legend dostával ke středověkým evropským tvůrcům. Vcházíme do pestrého světa fantaskní imaginace, která prostoupila všechny oblasti středověkého umění, od iluminací rukopisů a bestiářů až po architektonickou výzdobu gotických staveb, a nevyhnula se ani dílům velkých mistrů středověku a renesance, jako jsou Bosch nebo Brueghel.

První díl trilogie Bludné stíny - O dávných časech - Hlubiny oceněný Goncourtovou cenou za rok 2002 není ani román ani esej, kniha se pouze představuje jako sbírka fragmentů, jež se plaví ve vodách učenosti a všednosti, jako kdyby autor pouze zachycoval myšlenky a dělal si poznámky k nějakému velkému dílu, které se chystá napsat. Nakonec se ale rozhodl ustoupit od původního záměru a vynesl na světlo jen ony črty. Čtení knihy pak má pro něj podobu bloudění , neboť, jak píše, ve čtení je očekávání, které se nesnaží dosáhnout nějakého konce. Číst znamená bloudit. Bloudíme tedy s ním od císaře Tiberia k Descartesovi, od Lao-Tse k Tereze z Avily, od sporů prvního krále Franků Chlodvíka s posledním římským králem na území Galie Syagriem k pařížským putováním mademoiselle Joncoux, staré samotářky z Port-Royalu.

Maurice je jedním z prvních otevřeně homosexuálních románů. V době kdy byl napsán (1913-4) bylo jeho uveřejnění z pochopitelných důvodů vyloučeno a vyšel tak až po autorově smrti v roce 1971. Přestože jde o příběh odehrávající se před téměř sto lety, je dnes, v době jeho prvního českého vydání, Hallovo hledání vlastní identity a potažmo i sexuality aktuální jako málokdy předtím.

Román Megamart předvádí naplno mistrovství v Česku téměř neznámého Freda Habita. Dostáváme se do mystického Megamartu, tedy obřího nákupního střediska, které je více než místem k nakupování. Velký příběh ve stylu Douglase Adamse spojuje ironický pohled na náboženství, vědu, marxismus, konzum, erotiku a policii překračuje svůj žánr. Z poliček science fiction se může směle vydat do oddělení současného románu nebo mezi humoristickou literaturu. Chcete-li poznat unikátního držitele ceny Hugon 2009, vydejte se pod vedním Freda Habita do Megamartu.

Nanao je kniha poezie japonského básníka a tuláka Nanaa Sakakiho (1923, Kagošima), který je českému čtenáři zatím znám jen z brožovaného vydání, které u příležitosti Nanaovy návštěvy Československa vydala Pražská imaginace. Tato příjemná knížka přináší českým čtenářům výběr ze starších i novějších Nanaových básní. Vedle známějších autorů beatnické generace, jakými jsou Allen Ginsberg či Gary Snyder, se tak konečně představí i tento v Čechách dosud nepříliš známý básník a šaman. Svým dílem hravě upozorňuje na to, že jednou z nejdůležitějších zbraní v boji o záchranu divočiny a čistoty vzduchu, vody i lidské mysli je imaginace, změna pohledu.

Autorka píše:"Byla jsem single a sama v New Yorku. Rozhodla jsem se pro jednoduchý postup – proces hledání muže jsem spojila s procesem hledání Sáma. Sám a muž mých snů splynuli v jeden předmět mé touhy. Začala jsem ho hledat pomocí vyhledávače Craigslist

První český překlad nejzajímavější snové básně význačného básníka anglického středověku Geoffreye Chaucera (česky jen velmi oblíbené Canterburské povídky) se pokusí českému čtenáři představit jednoho z nejznámějších středověkých spisovatelů v jiném světě. Sen o rytíři je středověkou básní překypující obrazností, alegoriemi a hrou. Je to však také báseň naplněná spiritualitou a útěchou, kterou nabízela svým středověkým čtenářů a snad ji nabídne i těm dnešním. Doprovodné texty napsali: Jan Čermák (Jungmanova cena za překlad, 2003) a Záviš Šuman.

Svazek obsahuje cyklus veršů významné české překladatelky, které byly napsány v letech 1922-1980. Básně jsou řazeny chronologicky a svým obsahem i náměty podávají výpověď o autorčině nelehkém osudu a údělu. Verše z dvacátých let jsou motivovány činností Kaufmannové ve skautském hnutí: odrážejí se zde proto její zážitky z přírody i pocity pevných přátelských vztahů. Později (ve čtyřicátých letech), kdy se stupňují válečné události, jimiž je krutě zasažena i autorčina rodina, neboť její matka a široké příbuzenstvo odchází do transportů, v nichž téměř nikdo nepřežije, se začíná v poezii Hedy Kaufmannové objevovat tón bolesti a smutku. Lze říci, že tento akcent vydrží v autorčině tvorbě vlastně až do její smrti v roce 1981, protože doba, která následuje po skončení války, pro ni nemá příliš velké pochopení (jsou jí například odepřeny publikační možnosti). Závěrem stojí za zmínku, že stejně tak jako ve svých znamenitých překladech projevila autorka i ve své původní básnické tvorbě velký smysl pro jazykovou čistotu.

Výrazný filosof a literární historik mladé generace Martin Pokorný přichází sesvou studií, ve které živým způsobem interpretuje klasické texty evropskécivilizace. Mimořádně živý a srozumitelný text, který vzniknul na Pensylvánskéuniverzitě, obstojí i jako

Román i U piána /i vypráví o Maxi Delmarcovi, jenž je celou svou bytostí oddán hudbě, a to dokonce i poté, co se z bytosti stává jen přízrak, k čemuž dojde dvaadvacet dní (a osmdesát šest stran) od chvíle, kdy ho čtenář poznal - je totiž zavražděn. Dále pak postava v románu vystupuje v této záhrobní podobě. Max trpí nezměrnou trémou, již zvládá jedině pomocí alkoholu. Jakmile ale sedí u klavíru a začne hrát, napětí mizí. Na rozdíl od předchozích románů, například Jdu nebo Velké blondýny (Les Grandes blondes, 1995), se vypravěč tentokrát zaměřuje na jedinou postavu, jediný osud, tedy na zmíněného Maxe.

První generace anglických romantiků, zastoupená takovými velikány, jako byli William Wordsworth (1770-1850) či S. T. Coleridge (1772 -1834), ale i básníky průměrnějšími, k nimž se řadí Robert Southey (1774-1843), bývá spojována s označením "jezerní básníci". Samo toto přízvisko zní romanticky a neméně romanticky působí i kraj, k němuž se vztahuje a kde tito tvůrci prožili část svého života, půvabný, divoký kout severozápadní Anglie. Romantická je i cesta, kterou dílo jezerních romantiků pronikalo do světa. Přítomný svazek je toho důkazem: český výbor z básnické tvorby Wordsworthe, Coleridge a Southeyho pořídil na počátku sedmdesátých let 20. století katolický básník Václav Renč (1911 -1973) v dobré víře, že jeho práce má naději na vydání. Dobový vývoj však záhy básníkovi a překladateli již podruhé na dlouhou dobu znemožnil publikační činnost, Václav Renč několik málo let poté umírá a strojopis nesoucí jedinečný důkaz jeho výsostného umění slova, které uměl propůjčit i cizím hlasům, se na desetiletí ztrácí kdesi v útrobách nakladatelských archivů. Teprve nedávný objev kopie, do níž naštěstí básník zanášel i svoje opravy, poskytuje čtenářům příležitost seznámit se s Renčovou podobou anglické romantické poezie a také prostřednictvím básníkovy korespondence s editorem původního výboru Zdeňkem Stříbrným nahlédnout do překladatelovy tvůrčí dílny a měnících se podmínek doby.

Martin Pokorný (* 1973) vyučuje komparatistiku na FF UK. V nakl. Jitro vydal komentovaný překlad Chaucerova Snu o rytíři a esej Odezvy a znaky: Homér, Dante a Joyceův Odysseus. Překlady mj. pro nakl. Oikúmené či Odeon. Opírá se řeč o již danou zkušenost, nebo je zkušenost formována řečí? Dává řeč smysl pouze v situaci, nebo je naopak podstatné, že její významy každou konkrétní situaci překračují? Je výpověď vyjádřením myšlenky, nebo lze myslet jen ve výpovědích, jež myšlenkám dávají tvar? Tvoří se rétorické figury až v řeči, anebo naopak každá řeč již na určitých rétorických figurách stojí? A představuje řeč, jež se přece nutně vztahuje mimo sebe, vůbec samostatné téma? O vykročení ze zdánlivých dilemat usiluje koncepce, jež sice reaguje na klasické filosofické problémy, ale při jejich řešení oživuje základní hlediska konkurenční disciplíny, rétoriky: důraz na situaci, orientaci, jednání a vyjadřovací vůli. Autor spojuje teoretické zájmy filosofa a literárního vědce s praktickou zkušeností interpreta a překladatele odborných i literárních textů.