Jota strana 128 z 187

Doktor Živago si našel miliony čtenářů, ale o příběhu, který stál v pozadí, se toho doposud mnoho nevědělo. Pasternak často opakoval, že Lara skutečně existuje, čímž upozorňoval na svou životní lásku a literární múzu Olgu Ivinskou, s níž se setkal v roce 1946 v literárním časopise, kde pracovala. Jejich vztah vydržel až do konce Pasternakova života. Olga za oddanou lásku ke svému „Borjovi“ tvrdě zaplatila. Stala se figurkou ve vysoké politické hře a kvůli spojení s kontroverzním spisovatelem a jeho dílem byla dvakrát odsouzena k pobytu v sibiřském pracovním táboře. Její život je příběhem plným nepředstavitelného hrdinství, věrnosti, utrpení a osobních ztrát. Anna Pasternaková čerpá z archivních a rodinných zdrojů a vůbec poprvé odhaluje Olžinu nezastupitelnou roli v Pasternakově životě. Přesvědčivě dokládá, že bez Olgy by Pasternak Doktora Živaga nikdy nedokončil ani nevydal.

" … Jeden z vůdců komunity původních Warlpujú, je zavražděn a zohaven, vše naznačuje, že šlo o rituální kmenovou vraždu. A podezření padá na Blakieho, místního podivína, který žije na okraji společnosti a sám sebe ustanovil jakýmsi místním šamanem. Jenomže Emily to nesedí. Rituální stopy mohou být jen zástěrka. A policie se k vyšetření případu moc nemá. Emily se tedy pouští do vyšetřování… a ocitá se zároveň na cestě k sobě samé, k tomu, aby objevila, kým vlastně ve skutečnosti je."

Vyprávění o mužích a ženách jedné pařížské rodiny. Takových, jací jsou, jací by chtěli být, takových, jací nikdy nebudou či jakými se možná stanou. Tento román je příběhem lži, ale také příběhem lásky, přátelství, zrady, peněz i příběhem o snech. Tento román je plný smíchu i slz. Tento román je život.

Kniha je psaná jako nezadržitelný vodopád autorčiných úvah a myšlenkových pochodů, v nichž se mísí jednotlivé životní etapy, kterými prošla. Autorka rychle přechází od jedné události k další, v nichž autenticky popisuje svůj hektický život: nejsilnější je ta část, která se zabývají nezadržitelným pádem do osidel drogové závislosti. Lévy podává svůj pravdivý příběh velmi upřímně, místy až překvapivě tvrdě, což knize jen dodává na ryzí spontánnosti a neúprosnosti.

Moravské pohádky Matěje Mikšíčka jsou jedněmi z prvních sebraných pohádek na území Moravy, které postupně vycházely od roku 1843. Toto upravené vydání vychází z edice vydané v roce 1927 nakladatelstvím I. L. Kober v Praze a obsahuje 41 klasických pohádek a legend. Vydáme se na cestu do krásných i smutných království, mezi obry a skřítky, zakleté prince a princezny, zlé babice a čarodějníky, ale i chudé a prosté lidi. S hloupými Janky, chytrými Honzíčky a silnými kováři či statečnými pannami zažijeme prapodivná dobrodružství, abychom byli nakonec svědky jejich zasloužených odměn a vítězství, často vykoupených opravdu krutými chvilkami a drsnými zážitky. Na dnešního čtenáře mohou mnohé z těchto příběhů působit příliš surově, ale jak už to v pohádkách chodí, odměnu nakonec dostane vždy ten, kdo je ochoten pomoci druhým, kdo je čestný, schopný překonat svůj strach a rozšířit hranice svých možností. A to není nikdy zadarmo. *** Matěj Mikšíček (* 1815 Toužín u Dačic – † 1892 Brno) byl moravský národní buditel, sběratel lidové tvorby, spisovatel, novinář a železniční úředník. Do školy chodil ve Znojmě a poté v Hradci Králové a již v té době se u něho začalo probouzet národní vědomí. Po studiu gymnázia v Litomyšli se zapsal ke studiu filozofie v Pešti, kde pořádal slovenské divadelní hry, a ve Zvolenu založil slovenské divadlo. Po prvním ročníku přešel do Brna k profesoru Klácelovi. I zde se zapojil do divadelního života a působil také jako novinář – brněnský divadelní zpravodaj Květů, redaktor Časopisu pro lid a zasloužil se o založení moravského literárně-politického časopisu Týdenník. V roce 1848 byl vyšetřován za šíření „velezrádných knih“ a téhož roku se také zúčastnil Slovanského sjezdu. Od roku 1852 byl Matěj Mikšíček zaměstnancem Severní dráhy císaře Ferdinanda. Nepřestal být ovšem horlivým vlastencem a dopisoval si s mnoha významnými osobnostmi své doby, jako byli J. K. Tyl, K. H. Borovský, Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Josef Helcelet či B. Němcová. Matěj Mikšíček byl politicky a literárně známá postava, která zmizela po přelomu století v propadlišti dějin. Je to škoda, bez Mikšíčků a jim podobných bychom dnes nebyli ani my.