Julius Zirkus

Sbírka známých i neznámých písňových textů, básní a jednoho hrdinského eposu z pera frontmana punkové skupiny Visací zámek.

Básnická sbírka.

Toto druhé vydání Hluboké orby aneb 20 let Visacího zámku se od prvního liší jen novou obálkou. Ornice na ní jakoby symbolicky změnila barvu na černozem, za uplynulou dobu znovu tolikrát traktorem oranou a lety zušlechtěnou. I hodnotu vzpomínek rokenrolových muzikantů, jak se občas objevují za výlohami knihkupectví, prověřuje čas. Sotva které se však vyrovnají Hluboké orbě, díky níž se ukázalo, jak talentovaný a originální vypravěč je Honza Haubert. Není to jen pro jeho archaizující, a přece přirozený styl, který tak dobře kontrastuje se zemitým obsahem. Máme tu i mimořádný dokument doby, prostý kronikářského sentimentu a - oproti už poněkud zpaušalizované šedi pohledů na osmdesátá léta - především legrační. Z toho pak přirozeně povstal úspěch včetně nominace na Škvoreckého cenu, zájem o dotisk, autorův další titul Všelijaké povídky a nyní návrat k Orbě. Už její původní vydání vzniklo v době, kdy Honzově kapele ze samých pankáčů bylo víc než podtitulem zmíněných dvacet. Toto nové vychází kapele k osmadvaceti, zároveň autorovi - i ostatním Visáčům - k padesáti. Visací zámek stejně jako punk není dead, ba při hloubce své orné brázdy ani nikdy nebude!

Vybarné pasáže z 3 knih Honzy Hauberta (Všelijaké povídky; Hluboká orba; Básně aneb Visací zámek) v přednesu autora. "K Visacímu zámku jsem měl odedávna podobný vztah jako k Newtonovu gravitačnímu zákonu. Byl jsem šťastný, že tady je, necítil jsem potřebu jeho působení nějak podrobně studovat a nečekal jsem od něj žádná šokující překvapení. Odborníci si v posledních desetiletích lámou hlavu, jak je možné, že svět při všech těch pohromách a šílenostech pořád drží pohromadě. Idealisté by rádi, aby tou magickou silou byla láska, realistu napadá, že to může být tím… že tady pořád je Visací zámek! (Teorie chaosu líčí, jak zdánlivé drobnosti mohou mít v globálním měřítku rozhodující účinek.) Od osmdesátých let, kdy jsem se s Visáči začal vídat na různých pódiích, jsem tedy žil v domnění, že by mě překvapili, jenom kdyby přestali do světa vysílat ty své pěkné, občas nádherné písničky. Pak se ale ukázalo, že Honza Haubert je kromě řady svých jiných předností také brilantní povídkář. A teď zjišťujeme, že je navíc nezapomenutelným vypravěčem (před mým duševním zrakem se nevím proč vynořuje Karel Höger s čírem místo svatozáře). Hleďme! Výborné na tom je, že při opakovaném poslechu se mi vybavují vlastní historky z dětství, jinošství a relativní dospělosti, tlumočené Honzovým sugestivním způsobem do podoby mé vlastní verze tohoto cédéčka, která se mi stále rychleji roztáčí v hlavě. Zkus to taky, milý posluchači. Já jsem po poslechu posledního tracku už skoro napsal mylý."

Michal Ambrož je vůdčím členem několika kapel, zejména skupiny Jasná páka a její odnože, Hudby Praha. Jasnou páku, důležitou v dějinách českého rocku a alternativní kultury své doby, založil počátkem osmdesátých let spolu s Davidem Kollerem a dalšími muzikanty a působí v ní (spolu s několika dalšími původními hráči, jako je právě David) dodnes, stejně jako v Hudbě Praha. Ambrožův knižní rozhovor s dlouhým titulem Já už si to, ty vole, nepamatuju přesně, ale dalo by se to někde dohledat a podtitulem Děravá rekapitulace navazuje na úspěšnou publikaci o svérázné postavě z téhož okruhu, Janu Ivanu Wünschovi, vydanou před třemi roky. V obdobné grafické úpravě pokračuje v dokumentaci doby a života lidí, kteří se vyjadřovali především prostředky rockové hudby a ovlivnili celou generační skupinu fanoušků i následovníků. Tentokrát jde ovšem o mnohem subjektivnější pohled - životopisnou retrospektivu, která osciluje mezi prožitky společenskými a osobními. Ambrož v ní mluví o dětství v kraji svého prastrýce, malíře Jana Zrzavého, hudebních začátcích, studiu na konzervatoři, angažmá v Divadle Semafor, Chartě 77, společenství kolem pražského Junior klubu Na Chmelnici, které bylo v osmdesátých létech pozoruhodným ostrovem nepolitického disentu u nás, i o svých dnešních aktivitách kulturního organizátora, podnikatele i zastánce legalizace marihuany a ilegalizace komunistů.

Další (už sedmá) sbírka říkanek, veršíků a básní písničkáře, který se v medailonu na přebalu knihy charakterizuje jako ten, kolem nějž se motají jen samé kurvy a opilci - tentokrát bohatě ilustrovaná kresbami a grafikami provedenými technikou tzv. monotypů od originální výtvarnice Tamary Blažkové.

Sbírka známých i neznámých písňových textů, básní a jednoho hrdinského eposu z pera frontmana punkové skupiny Visací zámek.

Od roku 2007 vycházejí v sobotní příloze Orientace deníku Lidové noviny sloupky s tematikou jazyka, překladatelství a spřízněných disciplin, které naše přední překladatelka z románských jazyků a literární redaktorka Anežka Charvátová charakterizovala tak, že „…některé reagují na dobově módní a naštěstí pomíjivé trendy v jazyce, všechny mají jako uvažování o vlastnostech, možnostech a limitech, ale hlavně krásách češtiny nadčasovou platnost. Svou hravostí a vtipností zapadají do linie jazykových fejetonů, jaké psali například Pavel Eisner, Karel Čapek a Antonín Přidal.“ Nyní se autor ve spolupráci s knižními designéry Karlem Halounem a Luďkem Kubíkem rozhodl udělat „mezisoučet“ a většinu dosud vzniklých textů publikovat jako knižní soubor.

Příběh je rozprostřen do dlouhého období pětadvaceti let i velkého prostoru - dějištěm je nejprve kraj Chaco na severu Argentiny, potom se přesouvá do metropole Mexika. Formálně je vyprávěním v první osobě k nepřítomnému posluchači, ústřední postavou je bezejmenný emigrant, který v době vojenské diktatury v rodné Argentině žije v mexickém exilu. "Intimní" linie příběhu začíná v jeho dětství, kdy jako třináctiletý měl ve zvyku špehovat studentku Auroru, žijící u nich na bytě. Trauma a zároveň touha, které si z těchto zážitků odnáší, ho provázejí po další život, Aurora je pro něj věčným cílem, k němuž se upíná. Po dvaceti letech se s ní v emigraci skutečně setká - a jejich sblížení, ač na jedné straně jakoby nutné, se obrací v překvapivě "relativizující" zkušenost, kdy vstup do toužebně očekávaného "sedmého nebe" není snad přímo zklamáním, ale vyznívá jako zpochybnění. Vyprávění odbočuje k drobným "postranním" příběhům, kde zejména vzpomínky na dospívání kombinují humor a melancholii. Postupně sílí téma emigrace, které se nakonec stává zásadním motivem myšlení a konání vypravěče, v konečném důsledku i jeho rozčarování a frustrace.

Členitá psychologie postav stojí na jednoduchém půdorysu příběhu: mladý včelař se ožení s energickou dívkou, do jejich života na samotě jen občas vstupuje nákupčí medu. Nečekaná událost však hrdinu přinutí k dvacetiletému odysseovskému toulání světem. Argentinec Tizón je obdivuhodně originální autor, i když si půjčuje Homérovu starou historii — místo trójského válečníka tu však máme bezejmennou figuru, místo putování k domovu hledání sebe sama a místo všudypřítomných antických bohů přírodní „krásy světa“. Text je plný pozoruhodně minimalizovaných formulací životních zkušeností a jeho samorostlý autor patří mezi nejoceňovanější představitele dnešní latinskoamerické literatury.

Členitá psychologie postav stojí na jednoduchém půdorysu příběhu: mladý včelař se ožení s energickou dívkou, do jejich života na samotě jen občas vstupuje nákupčí medu. Nečekaná událost však hrdinu přinutí k dvacetiletému odysseovskému toulání světem. Argentinec Tizón je obdivuhodně originální autor, i když si půjčuje Homérovu starou historii — místo trójského válečníka tu však máme bezejmennou figuru, místo putování k domovu hledání sebe sama a místo všudypřítomných antických bohů přírodní „krásy světa“. Text je plný pozoruhodně minimalizovaných formulací životních zkušeností a jeho samorostlý autor patří mezi nejoceňovanější představitele dnešní latinskoamerické literatury.

Sorianův Centrforvard je knížka o fotbalu (ale ne zas tak moc) a o divných lidech z Patagonie. A pokud o fotbalu, pak ne o tom „velkém“ či snad televizním, nýbrž vesnickém na konci světa - který má ovšem mnohem blíž ke skutečnému životu, ba je jeho metaforou, jak tvrdí redaktor na obálce originálního vydání. Z první části, výběru jedenácti původně novinářských textů, vane věčný vítr a melancholie nekonečné pampy, v druhé pak se vydáme s jedním bláznivým trenérem (a bláznivým Sorianem) na výlet po celém světě.

Toto druhé vydání Hluboké orby aneb 20 let Visacího zámku se od prvního liší jen novou obálkou. Ornice na ní jakoby symbolicky změnila barvu na černozem, za uplynulou dobu znovu tolikrát traktorem oranou a lety zušlechtěnou. I hodnotu vzpomínek rokenrolových muzikantů, jak se občas objevují za výlohami knihkupectví, prověřuje čas. Sotva které se však vyrovnají Hluboké orbě, díky níž se ukázalo, jak talentovaný a originální vypravěč je Honza Haubert. Není to jen pro jeho archaizující, a přece přirozený styl, který tak dobře kontrastuje se zemitým obsahem. Máme tu i mimořádný dokument doby, prostý kronikářského sentimentu a - oproti už poněkud zpaušalizované šedi pohledů na osmdesátá léta - především legrační. Z toho pak přirozeně povstal úspěch včetně nominace na Škvoreckého cenu, zájem o dotisk, autorův další titul Všelijaké povídky a nyní návrat k Orbě. Už její původní vydání vzniklo v době, kdy Honzově kapele ze samých pankáčů bylo víc než podtitulem zmíněných dvacet. Toto nové vychází kapele k osmadvaceti, zároveň autorovi - i ostatním Visáčům - k padesáti. Visací zámek stejně jako punk není dead, ba při hloubce své orné brázdy ani nikdy nebude!

V románu Plán úniku, který je po úspěšném Morelově vynálezu autorovým druhým samostatným dílem vydaným v češtině, vypráví Bioy Casares příběh francouzského námořního důstojníka Jindřicha de Nevers, přeloženého za trest na Ostrovy Spásy. Ty čeští čtenáři dobře znají ze slavného Chartierova Motýlka, byly ovšem také dějištěm jiného proslulého vyhnanství - židovského kapitána Dreyfuse, na nějž text často odkazuje. Na ostrovech se za vlády podivínského guvernéra dějí zvláštní věci, věznice na ostrově Ďábel je kamuflována barevnými skvrnami a Jindřich, usilující zejména o návrat do Francie za svou milou, postupně proniká do záhad plánu úniku , který pravděpodobně guvernér připravuje pro vězně. Bioy Casaresův stručný, přesný a místy takřka suchý styl zvyšuje napětí příběhu, zahaleného do tajemného oparu.