Kniha Zlín strana 4 z 69

Igelitkové pivo je obraz jedné bolestné stránky současného Finska, ale dá se říct, že i současné západní civilizace. Román zachycuje čtyřiadvacet hodin ze života mladých nezaměstnaných ztroskotanců, Maršála, Blafyho a Henninena, kteří nemají sebemenší ambice někde pracovat, poflakují se kolem pochybných pivních a buřtových stánků nebo v parku, odnikud nikam, žijí ze dne na den, z podpor, z vratných lahví. Dělají si navzájem naschvály, ale v okamžiku ohrožení dokážou stát při sobě. Místy vzdáleně připomínají postavičky z Kaurismäkiho filmů. Jejich život je uzavřen do helsinské, někdejší dělnické čtvrti Kallio, která nám v mnohém může připomínat pražský Žižkov, odkud vlastně ani nemají žádnou touhu se někam dostat.

Příběhy Milana Šťastného se prolínají hrdinové, kteří tu s ironickým nadhledem, tu s nekritickým zaujetím sami sebou, vrávorají na hranici lásky a sexu, tragédie a humoru, života a smrti. Až na vyjímky jde o výseky z každodenní reality soužití mužů a žen, podrobené pečlivému drobnohledu, nepostarádající mnohdy až bizarní rozměry. Humor obsažený v povídkách není v žádném případě laskavý, ačkoli autor shlíží na své postavy s jistým pochopením. Po třech sbírkách poezie jde o Šťastného prozaickou prvotinu.

Architektura štěstí je jednou z "knih života", kterými chce autor obrátit zrak čtenářů na věci všední, věci kolem nás a otevřít jim oči v jejich vnímání. Jedním z důležitých, ale opomíjených důvodů, proč se cítíme šťastní či nikoli, je prostředí, v němž žijeme - ovlivňují nás zdi, židle, budovy i ulice, které nás obklopují. Přesto bývá zájem o architekturu a design často odbýván jako frivolní až požitkářský. Architektura štěstí začíná od myšlenky, že to kde jsme, může silně ovlivnit to, kým bychom mohli být - a argumentuje tím, že je úkolem architektury je, aby nám stále a výmluvně připomínala náš vlastní potenciál. I když se mnoho architektů úplně vyhýbá diskuzi krásy, tato kniha se točí kolem velmi široké a naivní otázky "Co je krásná budova?" Najít odpověď se rovná výpravě do filozofie a psychologie architektury a cílem je změnit náš pohled na naše domovy, ulice i na sebe sama.

Příběh faráře, jenž vzpomíná na ideály svého mládí, které jsou nenávratně pryč, zatímco se v jeho blízkosti začíná strhávat náboženská válka. Je to román o umění a politice, lásce, samotě, změnách a o tom, jaký život dnes lidé vedou. Kniha byla nominována na prestižní Bookerovu cenu.

Po velmi úspěšném titulu Kvantová teorie nikoho nezabije (česky KNIHA ZLIN, 2010) na náš trh přichází i autorova nejnovější publikace - Musíme si promluvit o Kelvinovi. I zde se Chown pokouší všedním jazykem přiblížit i laikům problematiku vzniku vesmíru, významu nekonečné rozmanitosti a pestrosti světa, ve kterém žijeme, záhadu tmavé noční oblohy, která by teoreticky měla zářit stejně jako povrch typických hvězd nebo původ železa kolujícího v naší krvi. Složitost světa prozrazuje nejen to, že Bůh hraje s vesmírem kostky, ale že pokud by kostky nehrál, vůbec žádný vesmír by zde nebyl. Těšte se na rozkrytí souvislosti mezi vaším televizním přijímačem a vznikem vesmíru. S upřímností sobě vlastní autor prohlašuje některé běžně uznávané závěry za nesprávné. Většina astronomů se tak v jejich interpretaci mýlí. Jeho nová kniha rozhodně změní způsob, jakým vidíte svět. Chown vám jako určitý průvodce umožní číst kosmická znamení anebo, slovy Williama Blakea, 'vidět svět v zrnku písku'.

Kniha, kterou časopis The Economist prohlásil za jednu z knih roku 2009, se stala v USA bestsellerem. I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například výběr dobrého penzijního spoření, omezení škodlivého znečištění, vyhýbání se tučné stravě, a plánování na dlouhou dobu dopředu. Každý den se musíme pro něco rozhodnout, děláme stovky voleb, a dost často se, bohužel, rozhodneme špatně. Tyto omyly škodí našim peněženkám, našemu zdraví i naší planetě. Autoři této knihy nám ukazují, že když poznáme způsob, jak lidé myslí, můžeme navrhnout prostředí, v němž pro ně bude jednodušší vybrat si tu nejlepší alternativu pro sebe, své prostředí a společnost. S použitím barvitých příkladů z různých důležitých stránek lidského života nám Thaler a Sunstein dokládají, že promyšleně postavená "architektura výběru" nás může postrčit, šťouchnout směrem k výraznému zlepšení našich rozhodnutí, aniž by porušovala naše právo volby. Ekonom z Chicagské univerzity Richard Thaler a právník Cass Sunstein v této knize slibují recepty, "jak zlepšit rozhodování ohledně zdraví, bohatství a štěstí". V loňském roce z knihy byl na Západě trhák a prezident Obama jmenoval Sunsteina šéfem svého úřadu pro regulace. O autorech: Richard H. Thaler se zabývá chováním v oblasti ekonomie a financí a psychologií rozhodování. Pochází z New Jersey. Studoval na Case Western Reserve University, kde získal bakalářský titul. Ve studiu pokračoval na univerzitě v Rochesteru, kde získal magisterský titul a doktorát. Je ředitelem Centra pro výzkum rozhodování. Píše články do mnoha významných ekonomických a finančních časopisů. Napsal tři knihy. Učil na několika vysokých školách, v současnosti pracuje na univerzitě v Chicagu. Cass R. Sunstein se zabývá právem, a to zejména ústavním, správním a environmentálním, a také právem a chováním v ekonomice. V současné době je šéfem amerického Úřadu pro záležitosti informací a regulace (OIRA). Sunstein studoval práva na Harvardu, pak pracoval jako úředník nejvyššího soudu a poradce na ministerstvu spravedlnosti. Do roku 2008 byl profesorem na univerzitě v Chicagu. Napsal mnoho článků i řadu knih, které pojednávají např. o shromažďování informací, o ohrožení demokracie Internetem, nebo o Franklinově Druhé listině práv.

Hroby divadelních herců jsou debutem mladého autora / roč. 1988/ skrývajícího svou identitu za pseudonymem, který je zvolený podle básníkova milovaného města - Jemnice. V doslovu, který knížku zakončuje a který napsal básník Jiří Kuběna je zmiňovaný / vedle našich básnických knížat/ zvláště přináležitý vzhledem k širokodechým veršům americký Walt Whitman a především potom pro příběhovou linii - epiku této knihy - slavný básník nekropole - Edgar Lee Masters se svou Spoonriverskou antologií. Na samém konci knihy také zaznívá pozdravení od bítovského pěvce jednomu z našich, v této chvíli nejmladších tvůrců jazyka - Morituri Te Salutant.

Začal podzim. V jedné bankovní pobočce v centru Osla dostává vedoucí pětadvacet vteřin na to, aby otevřel bankomat, vybral z něj peníze a naházel je do připravené kabely. Limit o šest vteřin překročí. Bankovní lupič ukáže do bezpečnostní kamery šest prstů, zastřelí jednu ze zaměstnankyň a beze stopy se vytratí. Případ dostává na starost Harry Hole, jeden z nejlepších kriminalistů osloské policie, ale zároveň velmi svérázný chlapík, osamělý vlk s neuspořádaným osobním životem a alkoholik, kterému dělá problémy podvolit se jakékoli autoritě. Při vyšetřování mu sekunduje velmi zdatná policejní posila Beáta Lonnová, dcera známého zastřeleného kriminalisty, která zaujala místo Harryho zavražděné kolegyně Ellen Gjeltenové. Krátce po zahájení vyšetřování je ve svém bytě nalezena Harryho dávná láska Anna Bethsenová. Vše nasvědčuje tomu, že spáchala sebevraždu v ten večer, kdy u ní byl Harry na večeři. Téměř vše. Jenže Harry má naprosté "okno" a z návštěvy si nic nepamatuje. Co se vlastně v Annině bytě odehrálo? Když vyšetřování uvízne na mrtvém bodě, rozhodne se Harry využít pomoci Raskola, původem rumunského Roma, Annina příbuzného a legendárního bankovního lupiče, který se sám přihlásil policii a nechal se uvěznit. I z vězení však dokáže tahat za potřebné nitky. Harry uzavře s Raskolem dohodu: Raskol mu pomůže najít bankovního lupiče a Harry oplátkou za to odhalí Annina vraha. Kolotoč událostí se rozbíhá. A to podzim teprve začal...

Má krajina je fotografická publikace, postavená na výhodách fotografického média, které nezná jazykové bariéry a umí beze slov zprostředkovat umělecké poselství, i když interpretace může být v různých prostředích různá. Fotograf, výtvarník a pedagog Ľubo Stacho dlouhodobě zkoumá možnosti fotografického diptychu, tedy spojení dvou fotografií, které tvoří novou kvalitu nebo nové poselství, postavené na protikladech nebo podobnostech ve všech možných formách, které se dají vizuálně vyjádřit. Posledních deset let je těžištěm jeho prací tzv. "koncepční dokument" jak jej nazval v souvislosti se Stachovým dílem ještě v 80. letech Antonín Dufek z Moravské galerie v Brně. Tato publikace Ľuba Stacha obsahuje tři samostatné fotografické projekty doplněné texty teoretiků (Vladimíra Beskida, Lucie L. Fišerové a Barbory Geržové). Jejich společným formálním prostředkem je diptych na dvoustránce a obsahem motiv slovenské krajiny coby evropského regionu, ve kterém autor žije a tvoří. První projekt zachycuje Slovensko (2000/2007) jako tajemnou a spirituální krajinu na hranici mezi západní a východní civilizací. Dva domy jednoho pána (2008/2010) je sondou do současného stavu evropské židovsko-křesťanské tradice a spirituality, která byla ničená holokaustem. A třetí cyklus O domech (2000/2010) nám hravým způsobem poodhaluje "kvalitu" či "nekvalitu" budov určených v té samé Mé krajině převážně k bydlení.

Ing. František Malota byl ve 30. a 40. letech minulého století jedním z ředitelů firmy Baťa. Ve firmě se vypracoval tvrdou prací a stal se jedním z jejích pilířů. V knize je popsaný nejen jeho osud, ale také způsoby, jak firma Baťa mistrně za zády gestapa poškozovala německé hospodářské a finanční zájmy. Ing. František Malota se podílel nejen na těchto operacích, ale osobně organizoval také peněžní a materiální pomoc Slovenskému národnímu povstání a partyzánům na Zlínsku. Po válce ho nemilosrdně šikanovali paradoxně právě lidé, kteří během okupace pracovali pro gestapo a poté ve službách komunistické strany obsadili vedoucí pozice ve firmě Baťa. Zášť nových mocipánů vůči tomuto pracovitému a čestnému baťovci šla tak daleko, že byl v 50. letech uvězněn, krutě vyšetřován a odsouzen ve vykonstruovaném procesu k nuceným pracím na Jáchymovsku. Přesto zůstal optimistou a nezlomeným člověkem. V jeho příběhu se na pozadí tehdejších událostí prolínají osudy dalších zlínských osobností, různých soudružských figurek a bezzásadových darebáků, kteří tehdy ve Zlíně žili. JUDr. Jaroslav Pospíšil (1941), pochází z Jankovic u Holešova. Vedle svého dlouholetého povolání právníka se zabývá také literaturou faktu. Je členem Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu. Regionální tematiku zpracoval v knihách Svatý Hostýn (1990 - spolu s Z. Fišerem), Svatý Hostýn a jeho kraj v pověstech (1993), Svatý Hostýn v historii a povídkách (1994), Toulky dávnou historií podhostýnského kraje (1997 - spolu se Z. Fišerem a J. Motalem), Tichá noc (1997 - spolu s J.A.Rychlíkem a J. Motalem), Prusinovice v minulosti a současnosti (1999 - spolu s J. Motalem), a mnohé další, své rodné obci Jankovicím věnoval práci V objetí vzpomínek (2010) a Dějiny Jankovic (2011, spolu s V. Březinou). Jeho hlavní doménou je však problematika druhého a třetího odboje, které se věnuje v knihách: Radista skupiny Clay Eva vzpomíná (1991 - spolu s Č. Šikolou), Nesmiřitelní - Hory Hostýnské (1992), Nešli stejnou cestou - osudy parašutistů a konfidentů gestapa (1992 - spolu s Č. Šikolou a Č. Podzemným), Sluha dvou pánů (1999 - spolu s F. Hanzlíkem a J. Pospíšilem), Soumrak demokracie (2000 - spolu s F. Hanzlíkem), Alexej Čepička - šedá eminence rudého režimu (2009 - spolu s J. Pernesem a A. Lukášem). Za knihy Hyeny (1996), Hyeny v akci (2004) a Alexej Čepička - šedá eminence rudého režimu (2009) obdržel mezinárodní cenu za literaturu faktu E.E. Kische. Spolupracoval také s Českou televizí na četných dokumentech, m.j. Major Antonín Bartoš, Vizovická Mata Hari, Neznámí hrdinové - Čestmír Šikola.