Kniha Zlín strana 80 z 88

Román Dny opuštění, jehož hlavní hrdinkou je překladatelka Olga, se odehrává v Turíně, kde Olga žije v malém bytě s manželem Mariem, dvěma dětmi a psem. Děj začíná v okamžiku, kdy manžel, zdánlivě bezdůvodně, od rodiny odchází. Olga si zprvu nedělá starosti, nepochybuje, že se Mario opět brzy vrátí. Postupem času však naděje na manželův návrat mizí. Olga v noci nemůže spát, sleduje pornografii, která se jí během dne promítá do života. Pomalu přestává zvládat základní činnosti, ztrácí se ve světě vzpomínek na rodnou Neapol a smyšlených představ. Byt se jí stává vězením… I ve svém druhém románu se Elena Ferrante noří do duše ztrápené ženy. Probírá s ní její vzpomínky i smyšlené představy, pomáhá jí najít cestu z bezútěšné situace. Kniha byla roku 2005 zfilmovaná italským režisérem Robertem Faenzou. Jednu z hlavních rolí si v něm zahrál i oblíbený hudebník Goran Bregovic.

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Hoystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého východu, v antické filozofii a v Bibli, vydává se po stopách arabského vlivu na rytířskou kulturu vrcholného středověku, aby zachytil okamžik zrození toho, co si Evropané hýčkají dodnes - romantické lásky, jejímž nositelem je právě srdce. Od renesance a lámání srdcí u Shakespeara dospěje až k romantismu a své vyprávění zakončí u role, kterou má srdce v dnešní společnosti. Srdce není jen orgánem lidského těla, bez nějž nelze žít, ale i reprezentací naší duševní existence. S pečlivě vybranými příklady a schopností odhalovat dosud netušené souvislosti je kniha napínav ým čtením pro každého čtenáře, který se nechá fascinovat autorovým nadšením a jeho širokými znalostmi.

Druhý román mladého britského prozaika a básníka Nicka Lairda je brilantní sondou do psychiky outsidera, který je svědkem, cynickým glosátorem a ve finále sabotérem milostného vztahu rozvíjejícího se mezi jeho dvěma přáteli. Sám autor označuje román za příběh Othella nahlížený z perspektivy Jaga. Klasický motiv lásky, žárlivosti a intrik je však moderní nejen zasazením do současného Londýna, ale také nejednoznačností charakterů všech tří hlavních protagonistů. Do mysli "antihrdiny" Davida dá aut or čtenáři nahlédnout tak zblízka, že je obtížné veškeré jeho jednání později zcela jednoznačně odmítnout. Také oba milenci, naivní James i mírně afektovaná umělkyně Ruth, jsou podáni plasticky, s nadhledem i jistou ironií.

Příběh románu Nic než šaty se odehrává v Londýně 70. let 20. století. Je to román o přežití, o oblečení, které si vybíráme a nosíme, o osobnostech, které se v nás všech ukrývají a nějak nás ovlivňují. Nic než šaty je detailní studií charakterů, břitk ou rodinnou historií a výborným portrétem doby. Román se dostal do užšího výběru Man Bookerovy ceny za rok 2008.

Románový debut Na scéně mladé novozélandské autorky Eleanor Cattonové je brilantním postmoderním pohledem na svět dnešních dospívajících, kteří se pokoušejí nalézt vlastní identitu a sexualitu. Když vyjde najevo, že studentku "zneužíval" jeden z učit elů, její spolužačky jsou podrobeny osvětovým přednáškám. Více než absurdně klišovité fráze je ale zajímá, co se skutečně stalo a jak je možné, že o tom nevěděly dříve. O své postřehy se dělí s učitelkou hry na saxofon, jejíž neslýchané komentáře jso u stejně mrazivě upřímné jako manipulativní. Potom se sexuální skandál stane námětem ročníkového představení studentů místní herecké konzervatoře a skutečnost se propojí s divadlem do té míry, že nelze odlišit jedno od druhého. Útržkovité vyprávění p řeskakuje v čase sem tam a všechny postavy jsou tak trochu herci - vědomě či nevědomě - vystupující před publikem. Umíme být vůbec sami sebou?

V centru pozornosti neobvyklé knihy norského profesora Oleho Martina Hoystada stojí srdce jako kulturní fenomén. Autor sleduje jeho vnímání v prvních písemných kulturách Blízkého východu, v antické filozofii a v Bibli, vydává se po stopách arabského vlivu na rytířskou kulturu vrcholného středověku, aby zachytil okamžik zrození toho, co si Evropané hýčkají dodnes - romantické lásky, jejímž nositelem je právě srdce. Od renesance a lámání srdcí u Shakespeara dospěje až k romantismu a své vyprávění zakončí u role, kterou má srdce v dnešní společnosti. Srdce není jen orgánem lidského těla, bez nějž nelze žít, ale i reprezentací naší duševní existence. S pečlivě vybranými příklady a schopností odhalovat dosud netušené souvislosti je kniha napínav ým čtením pro každého čtenáře, který se nechá fascinovat autorovým nadšením a jeho širokými znalostmi.

Aukční katalog toho o člověku dokáže říct hodně - o jeho vášních a marnivosti, poklescích i cítění. O tom lepším i horším, čím prochází. Leanne Shaptonová s úžasnou vynalézavostí sestavila katalog věcí, které zbyly po vztahu Lenore Doolanové a Harold a Morrise. Mezi fotografiemi předmětů, které jsou na dražbách běžně k vidění (šperky, umělecká díla nebo vzácný nábytek), ale i zdánlivě bezcenných věcí (pyžamo, vzkazy, ohmatané knihy) se vynořuje příběh lásky jednoho fotografa a jedné novinářky.

Příběh románu Nic než šaty se odehrává v Londýně 70. let 20. století. Je to román o přežití, o oblečení, které si vybíráme a nosíme, o osobnostech, které se v nás všech ukrývají a nějak nás ovlivňují. Nic než šaty je detailní studií charakterů, břitk ou rodinnou historií a výborným portrétem doby. Román se dostal do užšího výběru Man Bookerovy ceny za rok 2008.

Kniha s křehkým a enigmatickým názvem Stébla zkoušet je debutem mladého básníka Jiřího Marečka, žijícího v Olomouci. Název je převzatý podle původního bibliofilského tisku, který autor vydal s ilustračním doprovodem grafika Aleše Locha.

Nuda je "krotká touha bez předmětu" (Schopenhauer), "bestiální a nepopsatelná útrapa" (Dostojevskij), "útok času na naši představu o světě" (Brodskij). Málokdo o ní však dokáže říct něco bližšího. Lars Svendsen se nad nudou zamýšlí formou eseje. Ve F ilozofii nudy se táže po jejím původu a pravé povaze. Uvažuje, proč ji člověk není schopen přemoci silou vůle. Sleduje, jak se pojem nudy odráží v dějinách filozofie, v beletrii, psychologii, teologii i populární kultuře. Dává nám poznat, jak nudu ch ápala široká škála osobností, od preromantiků přes Pascala a Nietzscheho až po Becketta a Warhola.

Co člověku stačí k tomu, aby vedl spokojený život? A co k tomu, aby se ho vzdal? Hrdinka nejnovějšího románu Deborah Kay Daviesové Jaká jsem se hned na prvních stránkách nechává zatáhnout do zničujícího vztahu s čerstvě propuštěným zločincem, místo sentimentálního příběhu osudového vzplanutí nebo stejně osudové chyby však autorka předkládá znepokojivý a nečekaně vtipný monolog ženy, která může být obyčejnější, než se sama domnívá i než by si chtěl čtenář připustit.

Sbírka třinácti povídek jednoho z nejvýše ceněných současných irských autorů mistrovsky zachycuje lidské vztahy a příběhy v rychle se měnícím Irsku posledního desetiletí. Zádumčivý pohled na životy lidí v situaci nových možností, ztráty tradičních jistot a hledání nových pevných bodů.

V románu Muž, který rozuměl hadí řeči (Mees, kes teadis ussisônu, 2007) uvádí Kivirähk čtenáře do 13. století, do doby christianizace Estonska. Líčí tu komunitu lesních lidí, která se postupně rozpadá, neboť její členové odcházejí do vesnice, aby se tu dali pokřtít a žili jako křesťané. Nakonec zůstane poslední muž, který rozuměl hadí řeči a dovedl komunikovat s živočichy. Autor hojně čerpá z estonské mytologie, jíž je poznamenán život lesních lidí, drsný, ale svobodný. Děj románu má prudký spád, některé výjevy jsou kruté, až hororové, např. fanatismus pohanského kněze Ülgase. Kivirähk charakterizoval tento svůj román jako příběh jednoho vymírajícího národa a jazyka a vyslovil obavu, aby za nějakých sto let nebyl posledním mužem ten, kdo rozuměl estonské řeči.

Zahraniční student Erik není jen tak obyčejný kluk. Erik je maličký, zabydlel se ve spíži a místo zoologické zahrady nebo výletů do města ho zajímají ty nejobyčejnější předměty, které najde na zemi. Ptá se na věci, které všichni ostatní považují za samozřejmé, ale ve skutečnosti na ně neznají odpovědi. A když Erik jednoho dne od svých hostitelů odejde, nechá jim ve spíži krásné překvapení jako poděkování. Shaun Tan (1974) vyrůstal na předměstí australského Perthu. Vystudoval výtvarné umění a anglickou literaturu. Začínal jako ilustrátor hororových a sci-fi povídek, později ho proslavily vlastní ilustrované knihy, v nichž spojuje společenská, politická i historická témata se surrealistickým, snovým viděním světa. Jeho knihy, např. The Red Tree (Červený stromek), The Lost Thing (Ztracenec) a kritiky oceňovaný The Arrival (Příjezd), pozoruhodný stodvacetiosmistránkový příběh beze slov, mu získaly řadu ocenění a čtenáře všech věkových kategorií nejen v anglicky mluvících zemích, ale také v Evropě, Asii a Jižní Americe. Příběhy z konce předměstí (Tales from Outer Suburbia, 2008) jsou zatím autorovou poslední knihou a kromě cen v Austrálii a USA byly také zvoleny nejlepší německou knihou pro děti a mládež roku 2009. V současné době pracuje Shaun Tan jako nezávislý umělec, spisovatel a režisér se sídlem v Melbourne.

Během občanské války v Bosně a Hercegovině utíká kocour Mourek z vybombardované vesnice Mesič za svou uprchlou rodinou. Mourek má jediný cíl, získat zpátky, co mu právem patří: misku, místo na dece u křesla a své dvounohé sluhy. Není však jediný, kdo je právě na cestě. Všichni kolem něj jsou v pohybu, jdou, jedou, letí, šplhají nebo padají - Židé prchající ze Sarajeva do zaslíbených Spojených států, arabský šejk odhodlaný bez mezipřistání obletět zemi ve svém soukromém letadle, srbský šofér převážející mrtvoly i lidi a hledající svůj opravdový dům, Francouzka veslující přes Atlantický oceán, rakouský vozíčkář toužící zdolat alpskou horu, Číňan přecházející bez povolení po laně nad Žlutou řekou, bílý vorvaň rozrážející vlny všech světových oceánů, lososi umíněně se vracející do řek svého zrození, langusty běžící jednou za rok po dně mořského oceánu do hlubin, pes-filozof putující v mysli nekonečným spletencem všech možných tras... Má jejich cesta cíl, nebo je cílem samotná cesta? Najde kdy cestovatel někde útočiště, nebo je věčné vandrování údělem všeho živého? Myriády postav v knize hledají své tao, svou pravou cestu, která není vyznačena na mapě, kterou nelze najít, když kráčíte ve šlépějích druhých, protože je pro každé stvoření jedinečná. Ilja Vladimirovič Bojašov (narozen 1961) vystudoval historii na Leningradské pedagogické škole A. I. Gercena. Učí dějepis na Nachimovském vojenském námořním učilišti v Petrohradě a zároveň pracuje jako redaktor nakladatelství "Amfora". První soubor povídek Hraj svou melodii vydal v roce 1989. Autor řady knih, mimo jiné Blázen a jeho synové, Armáda, Tankista, aneb bílý tygr, byl literárními vavříny ověnčen v roce 2006, kdy získal cenu za románové podobenství Mourkovo putování, příběh o cestě bosenského kocoura Mourka hledajícího svou rodinu prchající před válkou.

V románu Muž, který rozuměl hadí řeči (Mees, kes teadis ussisônu, 2007) uvádí Kivirähk čtenáře do 13. století, do doby christianizace Estonska. Líčí tu komunitu lesních lidí, která se postupně rozpadá, neboť její členové odcházejí do vesnice, aby se tu dali pokřtít a žili jako křesťané. Nakonec zůstane poslední muž, který rozuměl hadí řeči a dovedl komunikovat s živočichy. Autor hojně čerpá z estonské mytologie, jíž je poznamenán život lesních lidí, drsný, ale svobodný. Děj románu má prudký spád, některé výjevy jsou kruté, až hororové, např. fanatismus pohanského kněze Ülgase. Kivirähk charakterizoval tento svůj román jako příběh jednoho vymírajícího národa a jazyka a vyslovil obavu, aby za nějakých sto let nebyl posledním mužem ten, kdo rozuměl estonské řeči.