Lukáš Vik strana 3 z 7

E-kniha bude stručným, přehledným a čtivým průvodcem pro každého školáka. Je určena dítkám školou povinným a náctiletým.

Knížka je autorčinou biografickou výpovědí o jednom zlomovém období života, kdy začala chápat propojení událostí s jejími životními postoji. S určitou dávkou humoru a nadsázkou v pochopení sebe samé dává v této zpovědi naději nejen sobě, ale i čtenářům (převážně čtenářkám, které možná prožily podobný příběh) na možnost přijetí změn v životě tak, aby byl naplněný radostí a hlavně vírou v lásku a vztahy, po kterých stále toužíme. Příběhem může motivovat k vnímání symbolů a náznaků, které často nevidíme, ale které jsou pro náš život nezbytnými ukazateli po cestě za cílem.

Kniha Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? je výsledným shrnutím poznatků a vlastních prací autora realizovaných jak v terénu během expedice Titicaca 2004.CZ, tak po návratu do vlasti. K sestavení knihy rovněž využil velmi rozsáhlou literaturu, existující jednak v knižní podobě, jednak na internetu. Kniha bezprostředně navazuje na jeho dosud vydané knihy s touto tematikou, ale liší se od nich zejména kvalitou zpracování grafické dokumentace v barevném provedení. Stejně jako jeho předchozí knihy se zabývá i historicko-topografickým a socioekonomickým popisem jezera a jeho pevninského zázemí a vzhledem k položené otázce, zabývá se i jeho vývojem v pleistocénu a holocénu až do dnešní doby. Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí? Tento název autor zvolil záměrně, neboť zejména v posledním desetiletí se rozvíjejí diskuze mezi klimatology, archeology a historiky a mezi odborníky různých profesí, zda přežije jezero probíhající globální klimatické změny. Jak autor uvádí v kapitole o vývoji jezera v pleistocénu až holocénu, celá náhorní plošina Altiplano prodělala velmi složitý geologický a geomorfologický vývoj, doprovázený různě rozsáhlým zaplavením území, až po dnešní jezero Titicaca, jehož stáří se odhaduje asi na 12 000 roků. Klimatické změny v dávné minulosti, poznamenané několika dobami ledovými a teplejšími meziledovými interglaciály, byly podstatně větší, než je tomu dnes a nikdy nedošlo k zániku jezera nebo k ohrožení jeho existence. Z toho se dá usuzovat, že pokud nedojde k zásadním katastrofickým událostem v důsledku kolize jihoamerické litosférické desky s oceánskou deskou pacifickou, těžko lze předpokládat, že by jen probíhající klimatické změny měly zásadní vliv na existenci jezera. Závěry autora jsou v rozporu s názory některých odborníků, kteří předpokládají, že globální změny klimatu způsobované člověkem povedou poměrně rychle k jeho zániku. K tomuto závěru došli zejména na základě údajů o trvalém poklesu vodní hladiny v letech 2005 až 2011. Jak správně autor předpokládal, od roku 2012 dochází opět ke zvyšování hladiny jezera na normální úroveň a zejména údaje o její výšce v roce 2013 a začátkem roku 2014 jsou přesvědčivé.

Kniha je vzpomínkou na léta autorova působení v Peru, kdy jako obchodní přidělenec a vedoucí technické kanceláře při našem velvyslanectví v Limě musel zajišťovat rozvoj vědecko-technické spolupráce mezi Peru a Československem a zároveň bojoval za záchranu života své ženy Olgy, umírající na rakovinu. Je nejen ukázkou dobré úrovně peruánských léčebných postupů v této oblasti, ale i ukázkou opravdové snahy celé tehdejší československé kolonie v Limě o vytvoření optimálních podmínek pro její léčbu a bezproblematické prostředí, významně posilující její psychiku, tak důležitou právě při tomto onemocnění. Autor knihy se připravoval na roli zahraničního experta dlouhých čtrnáct let, než se v roce 1974 vydali spolu se svojí ženou Olgou a dcerou Violou vstříc osudovému naplnění jejich tužeb. Technickou kancelář se podařilo úspěšně vybudovat a její činnost přinesla a dosud přináší své ovoce. Dá se bezpochyby říci, že její uvedení v život lze považovat za počátek úspěšného rozvoje vědecko-technické spolupráce, zejména v oblastech inženýrské geologie a geotechniky a ve vodním stavitelství. Život jeho manželky Olgy se však napříč všemu úsilí nepodařilo zachránit. Po předčasném návratu do Československa podlehla této zákeřné nemoci.

Odborný zájem českých zemí o Latinskou Ameriku má svou staletou tradici. Na jejím počátku stanuly jezuitské misie 17. a 18. století, na které navázal cestovatelský zájem a hospodářská a kulturní spolupráce devatenáctého a dvacátého století. Realizovaný projekt expedice Titicaca.2004.CZ, garantovaný českými odborníky z univerzit a odborných pracovišť, byl přednostně směřován k popisu současného stavu jezera Titicaca, a to v jeho přírodovědném i společenskovědném rozměru. Studie byly zaměřeny zejména na historicko-topografický popis jezera a jeho pevninského zázemí, včetně obrazové dokumentace, od geografických a biologických souvislostí po zaznamenání současných informací o stavu dědictví hmotné kultury a společností obývajících břehy a ostrovy jezera. To je, dokumentace krajiny a přítomnosti člověka tak, jak byly nalezeny v roce 2004. Získané odborné poznatky doplňují tradici české latinoamerikanistiky, která na sebe upozornila v posledním desetiletí mimo jiné úspěšnou dokumentací pramenů Amazonky (B. Janský, 2000), v poslední době pak objevem záhadných skalních rytin nad ruinami Incawasi poblíž města Huayatara (O. Horský, 2004) a zejména pak objevem ruin nejvýše položeného sídelního komplexu na světě, severovýchodně od jezera Titicaca (Barteček, 2005). Kniha, kromě přírodovědeckých poznatků, podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Kuba, Jamaika, Portoriko… Který kluk by nesnil o oslnivě krásných dívkách s čokoládovou pletí, o omamné vůni tropického koření a o úžasných barvách jižních květů… Jména dalekých ostrovů a vzdálených zemí sladce zněla v hodinách zeměpisu i mladému studentovi prostějovské střední školy, Ottovi Horskému. Nejvíce ho přitahovala Kuba a cílevědomě šel za svým cílem. Poprvé přistál v Havaně v roce 1978 (to mu bylo 40 let). Působil nejdříve jako hlavní poradce pro inženýrskou geologii na Ministerstvu stavebnictví v Havaně (až do roku 1982) a potom jako vedoucí československé expedice pro průzkumné práce projektu přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray (1984–1988). O tom vypráví jeho kniha. V jejím úvodu nastínil velmi stručnou historii karibského ostrova. Do hodnocení politického vývoje po revolučním převratu v roce 1959 se však záměrně nepustil. Vždyť Otto Horský je především přírodovědcem, geologem a obdivovatelem přírodních krás a lidí z masa a kostí, bez ohledu na jejich politické názory. Jako takový si všímá nejen zajímavostí ze života prostých Kubánců, ale například i Fidela Castra a jeho bratra Ramóna, s nimiž se měl rovněž možnost setkat. Na nejvyšší místa žebříčku hodnot každé lidské bytosti staví především charakter, pracovitost a cílevědomost vedoucí krok za krokem k vytčenému cíli. Povrchní patina politických souvislostí ho nezajímá.

Tato sbírka sci-fi povídek vznikala v průběhu několika let, ale přesto se všemi povídkami prolíná otázka lidského vnímání reality, vzniku a rozvoje civilizace. Děj některých povídek je zasazen do historicky známých období a to přináší otázku, zda se to opravdu mohlo stát? Jiné povídky jsou rámovány místopisem autorova rodného kraje a proto čtenáři znalého jižního Plzeňska mohou být některé názvy známé.

Zcela autentická a až na jména a faktické údaje neupravovaná je však většina vzkazů a odpovědí na inzeráty. Ponechala jsem je v původní podobě včetně mnohdy velmi svérázného pojetí pravopisu. Některé situace si člověk nemůže vymyslet, musí je prostě zažít. V případě seznamování se na internetu totiž platí, že skutečnost je někdy mnohem barvitější než ty nejdivočejší fantazie.

Strhující příběh o lásce a temných silách vás přenese alespoň v myšlenkách do jiné reality, do děje v 18. století. Úplně vás pohltí atmosféra starých zámků, nevysvětlené záhady odehrávající se kolem obrazu nadpozemsky krásné šlechtičny, děsivé události, které pronásledují zamilovaného muže. Jeho láska k tajemné hraběnce a nezkrotná odhodlanost přijít věcem na kloub ho posléze zavedou až do Benátek, plných zářivých plesů, ale i nebezpečí. Jaký úžas a šok čeká hlavního hrdinu, až zjistí, že jeho milovaná není z tohoto světa...

Malé městečko někde v podhůří žije svým obvyklým životem až do jednoho podzimního dne, kdy je v bývalém zámku, který je nyní využíván na komerční účely, objevena mrtvola muže. Odhalením vraha je pověřen osamělý detektiv, lavírující na prahu alkoholizmu a trpící nočními můrami. Max Kaplan je sem převelen vlastní vinou a patrně se od něj ani od jeho nového parťáka Adama Vagnera neočekává, že spolu vypátrají pachatele podivné staré vraždy bláznivého vědce. Možná by se tak skutečně nestalo, kdyby nenápadný účetní Oliver Hart náhodně neobjevil nové souvislosti. Jen nerad žádá Kaplan o pomoc numeroložku Markovou, aby mohly být rozpleteny podivné indicie ze zapomenuté minulosti. Když je jednoho chladného rána zabit další muž, stojí detektivové před otázkou, zda motiv vraždy leží v minulosti a souvisí s první vraždou nebo vrah odstraňoval svědky soudobých hříchů. Spřádání nitek odhalujících pozadí vražd ukazuje další skutečnosti. Nevěra, pojišťovací podvod, rozchod milenců,

Můj stav těžko popsat a přiblížit těm, kteří nikdy nezažili či neví, co vše dokáže mysl s vaším tělem. Je to jako se bavit o otázce nekonečnosti. Když se hovoří velmi dlouho a nikdo nezná odpověď, hodně lidí začne pociťovat známky frustrace. Jiní o tom raději nemluví nebo mají svou odpověď na existenci života, vesmíru a smyslu toho všeho. Pocit depersonalizace – odosobnění jsem zaslechla až po dvaceti letech života. Tak často jsem se cítila šťastná i přes ztrátu otce. Nikdy jsem však nemohla být úplně šťastná, jako celý člověk. Myšlenky, že se mi vše zdá, byly zdrcující.

Tato kniha je milou vzpomínku na šťastná léta autorova dětství, prožitá v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Tato rodina není ledajaká, vždyť maminka pocházela ze šesti sester a tatínek měl tři sestry, takže tetiček a strýčků byl bezpočet. Všichni jsme se navzájem častokrát stýkali, vzájemně se navštěvovali a měli se rádi. Tato tradice se zachovala doposud a mnozí je obdivují, jak to asi musí být krásné, když se v rodině nevyskytují žádné problémy, všichni se navzájem respektují a stýkají. Vždyť při významných rodinných oslavách se jich někdy sejde až čtyřicet. Autor si nevytkl za cíl sepsat všeobsahující paměti, zachycující celý jeho dosavadní život, neboť vystihnout krátce jeho složité životní etapy v jedné knize by bylo velmi nesnadné. Proto v závěru uvádí anotace dalších knih, které takto lze považovat za součást jeho autobiografické literatury. Aby ale představa o jeho životě byla ucelená, zařadil jako první kapitolu svůj stručný životní příběh. To proto, že předkládaná kniha je pouze vzpomínkou na jeho dětská a studentská léta a jen na první krůčky do života dospělých. Autor si také neodpustil nezařadit do těchto pamětí alespoň některé úvahy a zamyšlení, které postupně vznikaly, nesourodě, tak, jak mu přišly na mysl a cítil potřebu je vyjádřit a zachytit.

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: Svět je proto tak velký, aby byl poznáván. Tato krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi. Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal odborné zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.

Děj popisuje pokus mladého chlapce vymanit se ze společenských konvencí a jít si vlastní cestou. Ocitnete se na malou chvíli ve velkoměstě, které budete vnímat spolu s hrdinou z jiného konce, než tradiční turisti.

Po celém světě kolují prastaré legendy o podzemních říších na všech kontinentech, dotýkající se všech známých i neznámých civilizací. Podle všech dostupných poznatků, které lze dnes získat, a v této knize odhalíme mnohé velice závažné skutečnosti, lze usuzovat, že existují podzemní základny, města a komunikace tunelů po celém světě a existuje mnoho důkazů potvrzujících existenci podzemní říše Agharty s rozsáhlou sítí tzv. skleněných tunelů, vytvořených neznámou technologií. Podzemní síť Agharty skutečně existuje a lidstvu je podán podložený a ověřený důkaz o existenci síti skleněných tunelů podzemní říše a odhaluje postupně jeden z největších fenoménů této planety a největší tajemství lidské rasy. Mění tak vše, co dosud známe. Vše, co se dosud učíme o evoluci, historii lidstva a této planetě a co je nám prezentováno jako vědecký fakt, by mělo rázem padnout a zůstat pouhou lží. Měly by padnout dogmata, a to nejen vědecká, ale i náboženská. Možná to způsobí celosvětový převrat v poznání a myšlení o tom, kdo jsme a odkud pocházíme. Není ovšem cílem této knihy, která je prvním dílem trilogie, vám cokoliv vnucovat. Je na každém čtenáři, aby posoudil naprosto neuvěřitelné a kontroverzní informace a rozhodl se, zda je přijme, či nikoliv a zda je ochoten změnit názor na tento svět. Mě jako autora po sedmi letech bádání a studií pohled na tento svět a vesmír naprosto změnil. Všechno je jinak. Proč skleněné tunely? Ti co navštívili podzemí, popisují stěny těchto podzemních tunelu jako by měly skleněný povrch. Jsou na povrchu naprosto hladké, nejčastěji kulatého profilu a naprosto rovné stovky a tisíce kilometrů obíhající v podzemí celou planetu. Jsou na ontinentech tisíc metrů pod hladinou moře až dvacet kilometrů hluboko, napojené na menší i ohromné aglomerace, kde není vidět z jednoho konce na druhý. Jsou vyrobeny nám neznámou technologií a jsou starší než naše současná civilizace. Kdo je vyrobil? Je tento nám neznámý podzemní svět někým obydlen? Proč o nich doposud nevíme? Jsou na planetě dva světy. Nám známý na povrchu planety, který všichni obýváme a ten druhý v podzemí, který jako tajemství je naprosto neznámý a utajený. Proč? Tato kniha je o podzemní říši Agharty a síti skleněných tunelů po celém světě. O skutečných podzemních tunelech a městských aglomeracích, které obývají po mnoho desítek tisíc, možná stovek tisíc let nejen nám neznámé lidské civilizace, ale i mimozemské civilizace okupantů z vesmíru, kteří se tu chtějí zabydlet a ovládnout planetu a lidskou rasu. Tato kniha rozebere fenomén podzemní říše a skleněných tunelů z pohledu historie a odkazů našich předků, nejen z legend nebo starých svědectví, ale i z příběhů svědků, kteří dole v podzemí byli nejen v dávné minulosti, ale i v dnešní době. Kniha je souhrnem všech nejdůležitějších dostupných informací od různých autorů a z mnoha pramenů o říši Aghartě, o městských aglomeracích a hlavně o skleněných tunelech a vertikálních šachtách jako vstupech do podzemí. Rozeberu některé teorie a vznesu nové, vlastní, které z mého výzkumu vyplynuly a dosud nebyly zveřejněny. Touto knihou mé pátrání nekončí, teprve začíná, protože pouhé teorie nikdy nikoho neuspokojily. Po všem, co se mi podařilo odhalit v prvním dílu, jsem se rozhodnul pokračovat a najít skutečné důkazy, které jsou sepsané v dalších dílech. Necháme se tedy překvapit, zda aspoň poodhalím jeden z největších fenoménů a tajemství této planety a lidstva. Do jaké míry jsem se přiblížil k pravdě, to už posuďte sami. Samuel Gaspar

V krásném prostředí lužního lesa nad Ohří, kde je skutečná studánka, která se opravdu jmenuje Točánek. Studánka je malá, proto i víla musela být malinká. Na potůčku, který ze studánky vytéká, někdo postavil dětem mlýn i s mlýnským kolem, které se zdálky ozývalo klapáním. Tam najdete vodníka Klapetku . Studánka Točánek existuje stále, i když změnila podobu, z mlýnu zbyla jen část. Ale víla Tonička má své čtenáře – a snad je bude mít ještě pár let. Víme o ní, že je zvědavá a taky někdy neposlouchá, ale má ráda studánku i své přátele. V tůni na Ohři si najde kamarádku vílu, prožije krásné léto a na zimu odejde do skalního království ke královně vil. Tam se naučí všemu, co víly musí umět, a proto ji královna promění z holčičky víly ve velkou vílu a přijme ji do své družiny. A na jaře se Tonička zase vrátí do své studánky a ke svým přátelům.