Maraton strana 3 z 5

Alena Wagnerová se významnému žánru literární reportáže, kterému se dostává stále větší pozornosti, věnuje více než padesát let. Knižní výbor Literární reportáže nabízí to nejlepší z jejích textů z let 1965 až 2018. Jeho první část obsahuje články publikované ve druhé polovině šedesátých let v časopise Plamen, které se týkají jak tehdejší společensko-politické situace, tak české historie 20. století. Zde vynikají mj. texty zachycující nesmírně působivé vypravování vdov, jejichž manželé a synové padli v Pražském povstání, nebo mapující názorové tříbení a vnitřní život mladých českých intelektuálů, kteří za okupace založili odbojovou organizaci Předvoj. Dalším jejím tématem jsou dramatické peripetie česko-německého soužití v Sudetech nebo kolektivizace a její sociální a kulturní důsledky, například v podobě příběhu jihočeských vesnic tzv. selského baroka. Druhá část zahrnuje reportáže publikované později a autorka v nich mapuje místa a konkrétní lidské osudy. Konfrontuje v nich přítomnost s minulostí, například v reportážích o slovenských Košicích, Ravensbrücku, vile Tugendhat či belgických Yprách. Stranou její pozornosti nezůstalo ani to, jak se Německo vypořádávalo s tzv. uprchlickou krizí. Texty Aleny Wagnerové jsou neseny v duchu, který je autorce hluboce vlastní – v duchu lidskosti a pochopení pro slabší, opomíjené nebo zamlčované. Autorka neuhlazuje realitu nebo historické zločiny ani neglorifikuje menšiny; ve svých textech usiluje zprostředkovat poznání, dobrat se porozumění a nalézat to, co spojuje.

Jedné noci v Paříži zazvoní telefon. Adam se dozví, že jeho nejbližší přítel z mládí umírá. Rozhodne se okamžitě odjet do své domoviny, které se po dlouhých dvacet pět let vyhýbal. Jako exulant žil ve Francii pohodlný život respektovaného historika – sice v cizině, ale v bezpečí. V jeho rodném Libanonu zatím zuřila občanská válka a škody, které napáchala na místní společnosti, Adama při návratu domů rychle doženou. Každý z jeho školních přátel si v dramatické době zvolil vlastní cestu; někteří žili se zavřenýma očima, jiní se nechali unést ideologií a mají na rukou krev. Neseme za stav své země osobní odpovědnost? Je utéct lepší než se zaprodat? A jsou věci, které nemůžeme odpustit ani nejlepším přátelům? Přední současný francouzskojazyčný spisovatel ve svém nejautobiografičtějším románu bilancuje vlastní životní rozhodnutí, uvažuje o ideálech, kompromisech, politice i lásce v době války.

V nové próze Aleny Wagnerové se čtenář setkává s řadou kulturně i duchovně významných historických osobností – světícím biskupem pražským a kunsthistorikem Antonínem Podlahou, spisovatelem Karlem Krausem, básníkem Reinerem Mariou Rilkem, malířem Maxem Švabinským a Johannesem a Sidonií Nádhernými. Nejde však o historický román, nýbrž o novelu v dopisech. Zvolená forma fiktivní korespondence mezi Antonínem Podlahou, Karlem Krausem a Johannesem Nádherným autorce umožňuje zachytit vnitřní život hlavních postav, proniknout do jejich vztahů a prožívání. Stáváme se svědky jejich hledání toho, co znamená blízkost druhého člověka nebo jeho, byť dočasná, ztráta, a především různých podob vztahu mezi mužem a ženou – od duchovních sympatií a platonického sblížení přes lásku neopětovanou a zavrženou až k intenzivnímu, téměř milostnému sourozeneckému vztahu.

Tituba je z dobových pramenů dochované jméno černošské otrokyně z Barbadosu, která se řízením osudu ocitla v roce 1692 v americkém Salemu. V puritánském prostředí vyvolá její barva kůže hrůzu a davová hysterie vyvrcholí nechvalně známými procesy proti čarodějnicím. Guadeloupská spisovatelka Maryse Condéová nechává Titubu v dobrodružném propojení fantazie a historické látky vyprávět příběh procesů z pohledu otrokyně. Zatímco osud skutečné Tituby není znám, hrdinka Condéové v románu uniká před šibenicí a vrací se na rodný Barbados, kde právě propukají první vzpoury otroků… V románu o putování Tituby z exotického ostrova do studeného Nového světa a zpět se Maryse Condéová dotýká témat kolonialismu, lidské svobody i údělu žen. Její historická fabulace se ale vyznačuje zejména osobitou ironií, se kterou přistupuje jak k drastickým momentům života otroků, tak nepřímo i k současným snahám o napravení křivd. Kniha byla přeložena do 13 jazyků. Romantická i hororová, vážná a nevážná, taková je dnes už kultovní próza autorky vyznamenané cenou Francouzské akademie i alternativní Nobelovou cenou z roku 2018.

V obecném povědomí zůstává Balzac často zapsán jako autor, který přes romantické začátky dospěl k realismu, ke kritickému znázornění života a mravů francouzské společnosti první poloviny 19. století. V horším případě pak – v důsledku desetiletí marxistických interpretací – jako kritik buržoazní společnosti a jejích odlidštěných vztahů. Výbor osmi novel a povídek má za cíl představit Balzaca nikoli jako kritika společnosti a lidských neřestí, nýbrž jako spisovatele mnoha různých žánrových a tematických poloh. Vojenské tematiky se chopil v novele Sbohem. V nesmírně působivých, takřka apokalyptických výjevech líčí katastrofu zdemoralizovaného francouzského vojska u břehu řeky Bereziny při ústupu z Ruska v listopadu 1812; v další části novely pak pozoruhodným způsobem portrétuje ženu, která v důsledku válečných útrap zešílela. V novele Tajnosti kněžny de Cadignan zkušená, ba protřelá žena z vyšších kruhů, která zažila mnohé a prohýřila nejen své jmění, koketuje a manipuluje s mladým nesmělým spisovatelem tak, že ten v ní, zaslepen láskou, vidí světici, čistou a vznešenou duši, trpící oběť svého okolí. Balzac zde rozehrává, jak to umí jen on, dynamiku jejich vztahu. Fantaskno, náboženská mystika a zločin jsou námětem Usmířeného Melmotha. V co nakonec novela vyústí, zda v mravní ponaučení, ezoteriku, či pouhou taškařici, musí posoudit sám čtenář. Ve zdánlivě naivním a romantickém hávu je napsána Maskovaná milenka. Autor zde však zpracovává moderní téma radikální ženské emancipace a nezávislosti – na muži, manželovi i otci svého dítěte. Červená hospoda reprezentuje kriminální žánr. Balzac zde rozpřádá okolnosti brutální vraždy německého obchodníka a zabývá se problémem svědomí a morální spoluviny. Tři kratší povídky – Vášeň na poušti, Ateistova mše a Epizoda z období teroru – jsou ukázkou Balzacovy mistrovské drobnokresby při zpracování specifických témat. Kniha vychází v nových překladech Jana Petříčka – a Epizoda z období teroru vůbec poprvé česky – jako čtvrtý svazek edice SVĚTOVÍ KLASICI.

Poprvé česky vychází proslulé svědectví sira Fitzroye Macleana o jeho diplomatickém a vojenském působení mezi lety 1937-1945. Macleanovo dobrodružné vyprávění, podané s nezaměnitelným vtipem a osobním šarmem, posloužilo jako jeden ze vzorů pro Flemingovu sérii románů o Jamesi Bondovi. První číst se odehrává v Sovětském svazu v letech 1937-1939, kdy je Maclean na diplomatické misi v Moskvě a za značného rizika cestuje po odlehlých částech Ruska a Střední Asie nebo pozorně sleduje stalinské monstrprocesy. Druhá líčí jeho válečné působení v pouštním komandu v severní Africe, kde bojuje proti Rommelově armádě. Třetí část mapuje roky 1941-1945, kdy byl Churchillem pověřen vedením výsadku, který měl podporovat a koordinovat Titovy partyzány v Bosně a Srbsku. Maclean s Titem navázal přátelský vztah a věnuje hodně prostoru právě Titově osobě a peripetiím jeho vztahu se Spojenci - účastní se i zásadních jednání a mírových dohod. Macleanovy paměti jsou žánrově mnohostranné - mají charakter poutavého cestopisu, dobrodružného válečného románu i pronikavých geopolitických esejů. Přinášejí zásadní svědectví o stalinismu, bojích druhé světové války, o Titovy a tehdejší situaci na Balkáně. Kniha je psána poutavých a svižným stylem a její četba přináší vedle historického poznání také mimořádný čtenářský zážitek.

Vypravěčka nového románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti; o to větší bylajejí vnímavost k osudům druhých. Počátek 20. století byl nadějný; doba prála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku. O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastněných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost. Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovým veršem, "život dlay pro něho". Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času. O autorce: Iva Tajovská (1959) debutovala v roce 2006 souborem novel Jepičí hvězdy. Podle novely Archiv natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film. Následovalo sedm úspěšných románů a povídkových souborů, mezi nimi knihy Matky matek (2007), Jarmark obnažených duší (2010) nebo Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). Ve volné trilogii Odpusť, že jsem se vrátil (2018), Hořící nebe (2019) a Než se rozdělíme (2021) se autorka zaměřila na osudy několika rodin zmítaných tragickými či přelomovými událostmi 20. století. Iva Tajovská čerpá z toho, co je jí blízké. Osudy jejích postav jsou silné ve své syrovosti, za nenápadnou každodenností jejich životů se skrývají skutečná lidská dramata. Autorka je podává s empatií, ale nikoliv nekriticky, a její prózy jsou proto autentické a prosté zjednodušujících zkratek.

Pozoruhodná studie toho, jak ničivé pandemie a přírodní katastrofy zpustošily rozsáhlou římskou říši a přispěly k pádu nejmocnější civilizace starověku. Dějepisci jsou po staletí fascinováni strmým pádem římské civilizace. Kyle Harper ve své knize poprvé klade důraz na úlohu, kterou při něm hrály klimatické změny a velké epidemie. Pomocí moderních vědeckých metod a dat z „přírodních archivů“, tedy z ledovcových jader nebo sekvenování DNA, Harper odhaluje, že osud Říma nebyl psán pouze jeho politiky, vojáky a okolními barbary, ale že k němu přispěly i sopečné erupce, sluneční cykly, klimatická nestabilita či devastující účinky rychlého šíření virů a bakterií, které umožnila pokročilá římská infrastruktura. Kolaps Říma byl totiž podle autora zejména triumfem přírody nad lidskou ctižádostí. Ve druhém století, na vrcholu své síly, byl Řím neporazitelnou supervelmocí. O několik století později byly všechny jeho zdroje vyčerpané a říše se topila v politickém chaosu. Kniha popisuje boj Římanů s neustále se zhoršujícími výkyvy podnebí a opakovaně propukajícími epidemiemi dýmějového moru, kterým obležená říše nemohla odolávat navěky. V Harperově břitké reflexi vztahu lidstva a planety slouží Řím jako memento toho, že dějiny naší civilizace jsou klimatickými vlivy a evolucí bakterií psány v mnohem větší míře, než si ještě dnes dokážeme přiznat.

Salsa, szivar, szenvedély.   Adrian Perez, a spanyol milliomos örökös úgy él, ahogyan kedve tartja. Évek óta költi apja pénzét bulikra, piákra, nőkre, és szolgáltat mindeközben elsőosztályú címlapsztorikat a pletykamagazinoknak. Hiába harminchat éves, képtelen megkomolyodni. Noha szemtelenül jóképű és vonzó, elkényeztetett, fennhéjázó és beképzelt. Érdekember, aki pénzben méri az emberi kapcsolatok fontosságát is. Tökéletes élete azonban egy csapásra összeomlik, amikor megtudja, hogy örökbe fogadták. Családja és a sajtó elől egészen Kubáig menekül.   Camila Romero életvidám, szenvedélyes nő, akinek aranyból van a szíve. Imádja a családját, barátait. Alázattal fogad mindent, amit az élet kínál számára. Legyen az akár a szerelme, ami a salsa, a hivatása, ami a művészet, vagy az otthona, ami Havanna. Nincs hozzászokva olyan emberi gonoszsághoz, amilyet megtapasztalni kénytelen, miután egy bajba jutott idegennek segítő kezet nyújt a kubai éjszakában.   Adrian és Camile két külön világban él. Nem csak testben. Lélekben is. Egy forró, kubai éjszaka azonban mindent megváltoztat.

Kik a komoly párkapcsolatot kereső nők legnagyobb ellenfelei? A férfiak, más nők, netán saját maguk?Marovics Mira tanult, a harmincas évei elején járó sikeres nő. Szorgalmának és munkamoráljának köszönhetően mindent elér a karrierjében, amit kitűz célnak. A gyönyörű nő azonban mégsem boldog. Bármit gondoljanak is róla mások, ő csak arra vágyik, hogy megtalálja élete párját és családot alapítson. Elkeseredésében egyetlen barátnője vállán sírja ki magát, majd egy képtelen fogadást köt annak érdekében, hogy társra leljen.Kelemen Luca egyik napról a másikra él. Csak annyit dolgozik, amennyi feltétlenül szükséges felhőtlen életéhez, amit a barátok, a bárok és a szórakozás tesz teljessé. Nem görcsöl semmin és nem érdekli, ha minden héten más férfival van, mondván, minek táborozna le egyetlen ember mellett, ha élvezheti akár az összeset. Gyermekkori barátnőjének is azt tanácsolja, változtasson régimódi szokásain, ha férfit akar magának fogni.Milyen nehézségekkel kell megküzdenie és mennyi megalkuvás szükséges a mai világban a társkeresés során egy olyan nőnek, aki az életben komoly elvekkel és értékekkel rendelkezik?És milyen élete lehet azoknak a nőknek, akik azt tesznek, amit csak akarnak és azzal, akivel csak akarják?

Ása Smáradóttir, korábbi izlandi párosműkorcsolya-bajnok, olimpikon mára Ása Emerald álnéven publikáló nemzetközi bestsellerírónő. Gyönyörű és láthatóan gondtalan, ám a valóság szinte sosem az, aminek látszik.Ása népszerű, olvasói fanatikusan rajonganak érte és sikerlistás, egyedi stílusban íródott könyveiért. Könyvbemutatókra jár, táborokat szervez, társadalmi életet él és megállás nélkül posztol a közösségi oldalain. Más, mint a többi szerző. Pezsgőbb, élőbb és közvetlenebb. Kívülről úgy tűnik, mindig jókedvű, mosolygós és beszédes. Ám ahogy kihunynak a fények, megjelenik a nő, aki éppolyan szomorú, elkeseredett és magányos, mint bárki, aki nehéz napokat él át.Évek óta naplót ír azokról a pillanatokról, amelyek nem a reflektorfényben zajlanak. Papírra vetette már, milyen volt a gyermekkora, amikor még nem volt más, mint egy kislány a sok közül. Őszintén vallott benne azokról a gondolatokról is, amelyek műkorcsolyázóként uralták az elméjét, de tollat ragadott akkor is, amikor élete legnehezebb csatáit vívta. Ez idő tájra pedig kertelés nélkül véste tintával a lapokra azokat a nézeteit másokról és önmagáról, amelyeket mindenki más letagadna.Ása Emerald regényei szórakoztatóak ugyan, de nyers humorral átszőttek, többnyire erotikusak és korhatárosak. Sok esetben felháborítóak. Talán ez a sikerük titka is. A menedzsere, a szakma és az olvasók is várják tollából a következő botrányszagú könyvet, mígnem az írónő úgy dönt, kiadja a saját naplóját, annak minden titkával és valóságával együtt. B. E. Belle, a népszerű írónő igazán elgondolkodtató és megindító története arról, hogy amit egy szív őriz, az a szemnek láthatatlan.

Sebestyenova kniha o Leninovi je vzorem politického životopisu pro široké publikum: historická přesnost se v textu vyváženě spojuje s beletristickou živostí a napínavostí, aniž by se autor musel uchylovat k psychologickým spekulacím nebo pompézním generalizacím. Výsostný homo politicus je v Sebestyenově portrétu předveden v úplnosti, včetně svých primitivních či monstrózních rysů, ale bez velkohubých ideologických soudů: Sebestyen rozhodně není Leninovým apologetou, má však k osobnosti portrétovaného dostatek respektu na to, aby výsledkem nebyl dvourozměrný žalovatelský plakát.

Vedle rozsáhlých románů zachycujících život a mravy francouzské společnosti první poloviny 19. století se Honoré de Balzac (17991850) věnoval i kratším literárním útvarům a zde vyniká jeho charakterizační umění a schopnost podat rozvinutý příběh na malé ploše. Specifickým námětem těchto Balzacových drobných próz je svět umělců. Jako spisovatel měl k němu přirozeně blízko, ale obzvláštní pochopení osvědčil zejména v případě malířství a hudby. Téma umělecké geniality, která však hraničí s šílenstvím, rozvíjí v povídce Neznámé veledílo a v novele Gambara na postavách malíře Frenhofera a hudebního skladatele Gambary. Oba, každý jiným způsobem, touží po umělecké pravdivosti a dokonalosti; tato touha či snad posedlost však může vyústit v to, že jejich díla zůstanou společnosti nepřístupná. Příběh sochaře Sarrasina ve stejnojmenné povídce mimo jiné ukazuje, jak lidsky nezkušený a naivní umělec, ponořený od mládí do své tvorby, podléhá nástrahám a intrikám společnosti, konkrétně světu římské opery. Oproti tomu povídka Pierre Grassou vykresluje malíře, který dosáhl úspěchu a uznání nikoli díky talentu či originalitě, ale díky mnoha letům dřiny, odříkání a schopnosti vyhovět převažujícímu společenskému vkusu. Konfrontace dvou odlišných světů v podobě lásky mezi bohémským malířem z vyšších kruhů Théodorem de Sommervieux a obyčejnou měšťanskou dívkou je pak tématem novely Dům U Pálkující kočky. Všechny prózy vycházejí v novém překladu Jana Petříčka a novela Gambara je v češtině publikována vůbec poprvé. Kniha vychází jako třetí svazek edice SVĚTOVÍ KLASICI, která přináší známá i méně známá díla géniů světové literatury posledních staletí. Kritériem výběru je to, zda obstála ve zkoušce času a jsou schopna oslovit i dnešního čtenáře.

Jurij Bujda je jedním z nejvýraznějších současných ruských spisovatelů. Poprvé se nyní představuje českým čtenářům prózou Ledově modrá krev (2011), která sleduje osudy obyvatel malého provinčního města Čudov od revolučních časů až do devadesátých let 20. století. Z magické mozaiky komických i krutých epizod vystupuje příběh herečky Idy Zmojro, volně založený na neuvěřitelných osudech slavné sovětské filmové hvězdy Valentiny Karavajevové. Její románová dvojnice se stejně jako ona za války proslaví rolí naivní Mášenky ve stejnojmenném filmu, získá si srdce vojáků na frontě i samotného Stalina. Tragická autonehoda však poznamená její tvář, později upadne v nemilost a musí se vrátit zpět do rodného městečka, kde se zastavil čas. Nepřestane ovšem toužit po jevišti, a tak v osamění tvoří desítky záznamů svých milovaných rolí... Šedou a krutou realitu stalinské a sovětské éry Bujda mistrovsky zachytil a přetvořil ji v barvitý karneval obrazů a postav; vytvořil svébytný románový svět, v němž se stírají hranice mezi životem a divadlem. Ve své próze spojuje nejlepší tradici velkého románu s gogolovskou nadsázkou a bulgakovovskou magičností.

Je těsně po druhé světové válce a Londýn se nesměle probouzí z hubených válečných let. Obyvatelky londýnských "ženských domovů", dobročinného klubu May of Teck, se nadechují svobody a lační po nových šatech, nových mužích, novém životě. Metropole ale zůstává poznamenána válečnými šrámy, zboží je na příděl a dívky zjišťují, že zlu se daří i v dobách míru. V novele čerpá autorka ze svého opakovaného pobytu v edinburském ženském penzionu Helena Club, ke kterému byla donucena kvůli nedostatku financí. Próza zachycuje snahu skupinky mladých žen zajistit si samostatnou existenci a zorientovat se v novém světě - přičemž Sparková pojednává závažná témata morálky, náboženství a poezie formou společenské komedie a prokazuje při tom svébytnou formulační úspornost, umění diskrétního náznaku a smysl pro vtip i tragiku prostou sentimentality či patosu.

Alena Wagnerová je známá jako orální historička a publicistka, jako autorka biografií kulturních osobností a povídek. Výjimečné místo v její tvorbě představuje novela Dvojitá kaple, neboť je intimní zpovědí o dětství, dospívání a zrání mladé ženy, přičemž osu vyprávění tvoří vztah rodičů a dětí. Novela vyniká především svou intenzitou. Přestože jde o introspektivní prózu, o proud vnitřních promluv, dialogů a vzpomínek hlavní hrdinky, odehrává se před očima čtenáře skutečné drama jednoho života, nebo spíše jedné rodiny. Je o to působivější, že většina z nás ho v určité podobě a míře sama zažila. Rodina je pro děti místem bezpečí a lásky, ale také vzdoru, odporu a někdy odcizení. Nároky a měřítka, které kladou rodiče na děti, bývají často v nesouladu s těmi, které uplatňují na sebe; to ovšem platí i pro děti. Působivá próza Wagnerové ústí v katarzi, kterou je pochopení, odpuštění a nalezení cesty k sobě. A to nikoli jako fráze, ale jako do poslední věty a slova prožité hledání. Zdánlivě i tak banální zjištění, že rodiče jsou v prvé řadě muž a žena, lidé se všemi slabostmi, osloví díky umělecké a lidské pravdivosti čtenáře s neobyčejnou silou.