Meridione

Souborné vydání novinových sloupků Alice Flemrové z let 2007 až 2011 s ilustracemi Reného Řebce. Pokud si myslíte, že překladatelé vedou nevzrušivý a monotónní život nad knihami a klávesnicemi, tyto sloupky, psané letech 2007 až 2011, by vás mohly vyvést z omylu. Třebaže pracují s fejetonovou nadsázkou, všechno, o čem se v nich píše, se skutečně stalo. Překládání krásné literatury totiž obstarává těm, kteří se mu věnují, bohatství – tedy jenom duchovní –, poznání, emoce, zábavu, adrenalin i dobrodružství. Svět se vyvíjí a proměňuje, jazyky též, ale překladatelské problémy a otazníky zůstávají ve své podstatě stejné. Pořád jde o to, jak poskládat stejný obraz z jiných dílků, jak zbudovat cizokrajné literární universum domácími jazykovými prostředky. Tahle knížka je hodně o italštině a o Itálii, ale je věnována všem těm, kdo čtenářům umožňují vstoupit do světů, které by pro ně jinak byly nedostupné.

Co si počít s přejetým jezevcem? Dá se umřít tmou? A kam se poděly všechny světlušky? Zádrhely jsou tvořeny tematicky a stylisticky různorodými povídkami, ty však dohromady skládají mozaiku úzce i volně propojených příběhů. V jejím centru je parta kamarádů a její půdorys je vesměs vymezen Monferratem, svérázným a lidnatým krajem s dlouhou a bohatou historií, v němž se rodí dobré víno a také dobří spisovatelé jako třeba Beppe Fenoglio, Umberto Eco nebo právě Gian Marco Griffi. Jeho Zádrhely jsou nepatetickým vyznáním lásky Monferratu a Monferraťanům, jejichž smysl pro nadsázku a absurdní humor i dar vyprávět historky by českému čtenáři nemusely být cizí, stejně jako ho může potěšit, že protagonisty jednoho z příběhů jsou fiktivní čeští literáti. Témata povídek jsou často vážná až tragická, mají v nich místo nemoc, katastrofa, válka, smrt, ale jsou zpracována především jako literární topoi, jelikož dalším pojítkem jednotlivých textů je čtenářská a spisovatelská vášeň. Některé povídky mají přímo metaliterární charakter, a přitom z nich sálá život a empirie, nejsou to stylistická cvičení. Ve vypravěčových slovech totiž nacházíme „něco bezútěšně cizího a překvapivě univerzálního […], co dospěje do té zastrčené části mozku, kde sídlí soukolí, které umí uvést do pohybu pouze literatura.“