Meridione

Slovy „přestávka skončila“ vyzval Charles de Gaulle v roce 1968 revoltující studenty k návratu do lavic. V roce 1977 je použijí italští levicoví teroristé jako výzvu k dalším útokům proti systému. A v roce 2019 připomenou věčnému a věčně mladému studentovi, že jednou musí dospět. Třicátník Marcello Gori, absolvent filozofické fakulty v Pise, žije vinou vlastní životní pasivity v limbu prekariátu v rodném Viareggiu, chlácholen citátem z Calvinova Rozpůleného vikomta: „Někdy se člověk cítí neúplný, a zatím je pouze mladý,“ třebaže léta ubíhají a jeho vrstevníci se vydávají vstříc dospělosti a závazkům. Na doktorát se přihlásí jen „na just“ a v konkurzu nakonec uspěje víceméně náhodou. Jeho školitel, uctívaný i obávaný univerzitní „baron“ přezdívaný Slovutný, mu vnutí téma disertace, jímž je literární dílo již zesnulého Tita Selly, levicového teroristy ze 70. let, a Marcello se odhodlaně pouští do rešerší v archivech, které mu přinesou nejedno překvapení. Zároveň proniká do zákulisí akademického světa, plného bizarních pravidel, intrik a mocenských bojů, jež jsou pro nezúčastněného čtenáře, a zpočátku i pro něj, zdrojem nevěřícného údivu a náramného veselí. Zábavný a současně závažný román Daria Ferrariho nabízí „po ecovsku“ románů hned několik: do směšnohrdinského příběhu nerozhodného Marcella, který lze číst jako román univerzitní i vývojový, jsou vloženy pseudomemoáry Tita Selly a jeho ozbrojené brigády, jež mají fiktivní hrdiny, ale jsou zasazeny do historicky naprosto věrného kontextu. Autorovi se podařilo udržet oba hlavní příběhy pohromadě, neustále si totiž pohrává s prolínáním fikce a skutečnosti, života a literatury, aby ukázal jejich obousměrnou prostupnost. Návrat do sedmdesátých „olověných“ let, charakterizovaných politickým i obecně názorovým extremismem, násilnými protesty, eskalací teroristických útoků a často krátkozrakými plány na to, jak změnit svět, se z hlediska dnešní situace v celospolečenském dění nejeví jako záliba v retropříbězích, nýbrž jako upřímná snaha nedávnou minulost lépe pochopit a třeba se z ní i poučit.

Ve fiktivní sicilské vesnici Fochi žije Nino Scalia, mladičký hloubavý chlapec, který se rád osaměle toulá po okolí a jezdí se svým otcem prodávat cukrovinky na venkovské trhy. Marco Accordino je problematický mladík: právě ho propustili z vězení v Katánii a on se vrací domů ke své matce alkoholičce. Když se jednoho dne Nino s Marcem setkají, ihned pocítí vzájemné sympatie. A jelikož Ninův otec začne mít vážné zdravotní problémy, chlapci dostanou příležitost trávit spolu ještě více času – na jarmarcích zastoupí Ninova otce právě Marco. Ninova rodina Marca zpočátku přijme přátelsky, potíže začnou v okamžiku, kdy po vesnici začnou kolovat zvěsti ohledně povahy vztahu obou chlapců. Zvěsti, které ohrožují čest rodiny Scaliů. A urážku na cti si tato obávaná a nechvalně proslulá rodina nesmí a nechce nechat líbit. Podivnost je román volně inspirovaný skutečným tragickým příběhem o lásce, slepé nenávisti a předsudcích, jenž se odehrál v roce 1980 v sicilském městě Giarre nedaleko Katánie. Přestože takzvaný „Zločin v Giarre“ zůstal dodnes nevyřešený, velice silně zapůsobil na tehdejší italskou společnost, a především ovlivnil boj za práva homosexuálů, jelikož dal podnět k založení první italské LGBT organizace Arcigay, která vznikla v Palermu 9. prosince roku 1980.

Komorní rodinné drama z pera spisovatelky, která se stala mezinárodní bestselleristkou už před druhou světovou válkou a musela bojovat proti předsudkům spojeným s „ženským psaním“ dávno před Elenou Ferrante. Hlavním tématem deníkového románu je psaní. Psaní jako akt osvobození, sebepoznání, kontemplace i revolty. Románová protagonistka a vypravěčka Valeria pracuje jako úřednice, má spolehlivého manžela a dvě děti, které se chystají opustit rodné hnízdo. Ocitáme se v Římě roku 1950: čas psaní deníku odpovídá době, kdy text vycházel časopisecky. Zdánlivě banální úvod, v němž jde Valeria manželovi pro cigarety do trafiky, kde si z náhlého popudu koupí „zakázaný“ sešit v černých deskách (zakázaný, protože v neděli se směly prodávat jen tabákové výrobky), odstartuje hrdinčinu cestu k sobě samotné, k reflexi každodenní rutiny a její konfrontaci s vlastními touhami a sny. Valeria nejen že nemá „vlastní pokoj“, řečeno s Virginií Woolf, ale nemá ani kam ukrýt svůj deník a v zaběhnutém rodinném provozu musí složitě krást čas pro sebe a svoje psaní, na němž postupně začne být závislá. Konfrontuje se s tradicionalistickou matkou i pokrokovou dcerou a uvědomuje si, že v životě, k němuž ji vychovali a předurčili, je nešťastná. Není přitom z rodu bovaryovských hrdinek, nechce být obětí literatury, nýbrž – byť si to plně neuvědomuje – autorkou. Zakázaný deník nejprve vycházel od prosince 1950 do června 1951 v týdeníku La Settimana Incom illustrata, což ho možná neprávem zaškatulkovalo mezi fejetonové romány. Knižně ho pak vydalo nakladatelství Mondadori roku 1952.