Měsíc ve dne

Katalog fotografií k výstavě v Galerii a Literární kavárně Měsíc ve dne.

Kniha Moje stoleté Československo obsahuje čtrnáct unikátních autorských rozhovorů s výjimečnými osobnostmi, které na vlastní kůži zažily zlomové okamžiky našich dějin, o nichž se učí nebo by se mělo učit ve školách. Je doplněna bohatou fotografickou přílohou a dosud nepublikovanými snímky. Najdete zde vyprávění dvou legionářů z první války - Miloslava Slavaty, který bojoval na italské Piavě, a Antonína Šídy, který vstoupil do legií ve Francii a účastnil se bojů u Verdunu. Oba nasadili svůj život, aby vzniklo samostatné Československo. Na službu u prvního prezidenta T. G. Masaryka vzpomíná člen jeho ochranky Josef Charvát. Unikátní je vyprávění zdravotní sestry Vladimíry Hánělové, která působila v čs. polním lazaretu J. A. Komenského interbrigád ve španělské občanské válce koncem 30. let. Dalším z válečných hrdinů, vzpomínající na boj za svobodu, je známý stíhací pilot a spisovatel, generál František Fajtl, nebo Jan Zemek, velitel legendárního paravýsadku Silver B, který seskočil do protektorátu v prosinci 1941 s výsadkem Silver A a Anthropoid, jehož členové provedli atentát na Heydricha. Poválečnou pohnutou historii a zrůdnost komunistické totality zachycuje vyprávění Františka Přeučila, který byl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí. Kniha nabízí i obsáhlý rozhovor s nepolapitelným Králem Šumavy Josefem Hasilem, který převedl po únoru 1948 přes hranice do bezpečí desítky lidí, za což pykala celá jeho rodina mnohaletým vězením. O době totality vypráví i odsouzený biskup z Hradce Králové Karel Otčenášek nebo hrabě Zdeněk Sternberg z Českého Šternberka, který byl v 50. letech nasazený u PTP, po sovětské okupaci v srpnu 1968 odešel do exilu, aby se po roce 1989 vrátil zpět do vlasti a staral se o rodový majetek. Na život v 70. a 80. letech, kdy režim v Československu nutil lidi sklánět hlavu, nebo odejít do exilu, vzpomíná básník a kunsthistorik Ivan Martin Magor Jirous. Stav společnosti po listopadu 1989 komentuje trpký zpěvák a publicista Karel Kryl, který prožil 20 let v exilu a mohl tak srovnávat skutečný stav demokracie na Západě a u nás. Dalšími z hrdinů knihy jsou nedávno zesnulý komentátor a redaktor Jan Petránek z Českého rozhlasu a Dana Němcová, známá disidentka a obhájkyně lidských práv nejen v době totality, ale i v současnosti. Rozhovory vznikly během uplynulých 30 let, některé byly zkráceně publikovány v tisku, jiné vycházejí poprvé. Do knihy je vložena pohlednice od fotografky Dagmar Hochové

Kniha s názvem Malíři na soutoku obsahuje rozhovory s desítkou umělců, kteří v uplynulých 50 letech žili, tvořili či stále tvoří v Českých Budějovicích, Českém Krumlově a okolí. Jde o generační zpověď lidí, kteří se za komunistického režimu a v době tzv. normalizace potýkali s nepřízní osudu, nemožností studovat vysokou školu i se zakazováním výstav. Přesto nezatrpkli, neodložili štětec a dál i přes překážky tvořili a pokračovali v umělecké dráze, o níž byli přesvědčeni, že je správná. V knize s předmluvou sochaře Miroslava Párala jsou představeni prostřednictvím rozsáhlých rozhovorů a medailonů včetně ukázek uměleckých děl a dobových i aktuálních fotogra í tito výtvarníci: Josef Bruckmüller, Jindřich Čapek, Bedřich Čermák, Milan Doubrava, Pavel Kalista, akademický malíř Roman Kubička, Štěpán Mikuláš Mareš, Jaroslav Platil, akademická malířka Eva Prokopcová a Přemysl Vranovský. Malíři otevřeně hovoří o svých nesplněných i splněných přáních, o touze studovat Akademii výtvarných umění i o svých zaměstnáních, které vykonávali místo vysněného povolání. Vzpomínají na lidi, kteří ovlivnili v dobrém i zlém jejich životy, na přátele, s nimiž prožívali dobu tzv. normalizace, kdy byli přehlíženými umělci, nespadajícími mezi stoupence tzv. ideového socialistického umění. Hovoří o svých životních vítězstvích i prohrách a dávají čtenářům nahlédnout do zákrytů svých duší. Kniha je zároveň i připomenutím událostí v listopadu 1989, jak je tehdy malíři prožívali a jak jim změnily život a přístup k tvorbě. Na publikaci se textově dále podílejí novinářky Alena Binterová a Alena Schelová, fotograficky malíře aktuálně zachytili Jaroslav Sýbek a Anna Vrhelová.

Kniha Pravdu říkat, pravdu žít, obsahuje deset životních příběhů lidí, kteří se zasloužili o naši svobodu, demokracii a občanskou společnost. Někteří vzpomínají i na spolupráci s prezidentem Václavem Havlem, od jehož úmrtí letos uplyne 10 let. Některé rozhovory vyšly ve zkrácené podobě v novinách, jiné jsou původní a dosud nepublikované. Kniha obsahuje množství unikátních dobových i aktuálních snímků z osobních alb, archivů institucí i od profesionálních fotografů. A kdo v knize poutavě vypráví o svém životě a svěřil nám svůj názor na stav společnosti? Generál nebes letecké eso František Peřina, jenž odešel do exilu bojovat proti nacistům, a který musel po roce 1948 utíkat podruhé, tentokrát před komunistickým režimem. Josena Napravilová, která se účastnila Květnového povstání v Praze a po válce po Evropě vyhledávala zavlečené děti, mezi nimi i ty z Lidic. Řeholnice sestra Akvinela Ludmila Loskotová z Kongregace Školských sester de Notre Dame, která po zrušení klášterů v 50. letech pracovala ve fabrikách, aby se pak následující desítky let věnovala postiženým, pro které pomohla v Praze vybudovat Domov sv. Rodiny, jež pak i jako ředitelka několik let vedla. Básník a mistr slova Karel Šiktanc, který po roce 1968 nesměl dvacet let publikovat, a který se nových knižních vydání na pultech dočkal až po roce 1989. Stejný osud zakázaného autora sdílel i skaut a politický vězeň Jiří Stránský, autor legendární knihy i seriálu Zdivočelé země. Letitý zákaz natáčení fillmů měl po roce 1968 i režisér Juraj Jakubisko, jehož snímky z druhé poloviny 60. let Kristovy roky, Zběhové a poutníci, Ptáčkové, sirotci a blázni nebo Na shledanou v pekle, přátelé, skončily v trezoru, a my je mohli vidět zase až po listopadu 1989. Bohatá činnost v exilu vyplněná zápasem za demokracii ve své vlasti a pomoc druhým exulantům i disidentům určovaly život letos devadesátiletému jadernému fyziku Františku Janouchovi nebo publicistovi Ivanu Medkovi, kteří se oba po roce 1989 vrátili sloužit zpět do svobodné vlasti na cestě k demokracii. Jeden proto, aby prostřednictvím založené Nadace Charty 77 pomohl vytvářet občanskou společnost, druhý, aby pokračoval ve službách státu jako kancléř prezidenta Václava Havla. Svým hrdinstvím a odvahou dodnes budí pozornost a obdiv mnoha lidí také Josef Mašín, syn popraveného válečného hrdiny generála Josefa Mašína a účastník II. i III. odboje, který se s bratrem Ctiradem a kamarádem Milanem Paumrem v 50. letech plných věznění, mučení a poprav doslova prostřílel ze zadrátovaného Československa na Západ, aby se mohl zapojit do boje proti komunistické totalitě. Nádech svobody, víry a optimismu nám pak zpoza železné opony moudře vléval několik desítek let v rozhlasových promluvách Radia Vatikán boskovický rodák, jezuita a kardinál Tomáš Špidlík, který zemřel před 11 lety a je pohřben na Velehradě. Kniha prostřednictvím rozhovorů mapuje pozoruhodné životní osudy, jež podstoupili lidé, kteří se v tehdejším Československu museli a uměli správně rozhodnout. Nenechme je, prosím, kvůli nezadržitelnému proudu času upadnout v zapomnění, ale znovu si je připomínejme, protože bez těchto a jim podobných lidí by naše země nebyla už přes třicet let svobodná.

Nový román Orbis urbis Catherine Ébert-Zeminové je epicko-lyrická syntéza osobních, rodových a kolektivních dějin, jejichž pojítkem je hlavní postava, autorčino druhé já, a také jazyk coby nejvlastnější živel, s nímž se její identita vypravěče doslova překrývá. Tetralogie se mnohými motivy a narativními postupy protíná s dvěma předchozími prózami Ébert-Zeminové (V prameni ohně, 1998; Bludný kruh, 2007), ale na rozdíl od nich v širším chronologickém záběru zahrnuje osudy čtyř generací malé rodiny v českém provinčním městečku 20. století. Je to příběh poetický, patetický, tragický, vážný, ale i nevážný, a místy i humorný, zejména tam, kde vypravěčská perspektiva přeje odstupu a ironii. Žánrově synkretický Orbis, v němž se prolínají různorodé poetiky jako román psychologický, psychoanalytický, historický, iniciační, Bildungsroman, román-mýtus a Nový román, ohledává možnosti, jak propojit iluzivní a zcizující vyprávění, a otevírá tak před námi celou škálu způsobů, jak se svým vyladěním stavíme k leckdy trýznivé skutečnosti. Zároveň se v intertextuální rovině reflexivně vztahuje ke kanonickým dílům evropské literatury jakožto k pilířům autorčina duchovního domova. Ve svém celku představuje Orbis urbis pokus o obraz složitosti vnitřního i vnějšího světa. Vzdává hold literatuře a je výrazem vděku za spásonosnou moc umění. I Domov počátků, 395 s. II Jak se dějí pravdy, 288 s. III Představivost nelže, 210 s. IV Úsvit světa, 140 s.