Michal Legelli

Myšlenky, jež ranní zezadu nabízí čtenářům v sedmi kapitolách Kierkegaardovu přímou řeč, tzv. „křesťanské řeči“ meditující nad poměrem člověka k Bohu a navracející od smyslového klamu víry, tzv. „křesťanstva“, ke skutečnému křesťanství. Kierkegaard ve svém úvodu zdůrazňuje jeho útočnost, neboť uvěřit, znamená být (oproti lichotivému si přivlastnění boží milosti) raněn křesťanstvím prvně zezadu: „Křesťanství nepotřebuje žádnou obhajobu, obhajoba je mu k ničemu – je samo útočné. Obhajovat je, je ze všech znetvoření nejnezodpovědnější, úplně obrácené, nejnebezpečnější vůbec – je to neuvědomělá, podivínská zrada. Křesťanství je útočné a v křesťanstvu samozřejmě napadá zezadu. Dej proto pozor na nohu, když jdeš do domu Páně. Neboť i kdybys přicházel z toho nejhroznějšího, co se člověku ve světě může stát, dostaneš se v útěku do božího domu k něčemu ještě strašnějšímu. Zde v domě božím se obvykle mluví o nebezpečí, jež nikdy nenadešlo ani předtím, ani potom, a ve srovnání s tím, co se může přihodit člověku ze všech nejnešťastnějšímu, je to jen maličkost: ta hrůza, že lidské pokolení ukřižovalo Boha. Možná, že se tam totiž dozvíš o mnoho více, než ti je po chuti, možná, že tam dostaneš dojem, kterého se později budeš nadarmo chtít zbavit. Dej si proto pozor na oheň, protože pálí.“ Jubilejní desátý svazek Knihovny SAK vychází opět ve vynikajícím překladu česko-dánské znalkyně Kierkegaardových děl paní Marie Mikulové-Thulstrupové.

Které pokušení v sobě uzavírá všechna ostatní pokušení? Je to odstranění Boha, přestat být člověkem. Otročíme nejbídnějšímu poddanství šílenství, v nadbytku otročíme za jídlo a pití, v bohatství otročíme za peníze a sami sobě jsme prokletím, přirozenosti hnusem a pro pokolení jsme nákazou. Starost nakonec svou kořist pozře. Jako uschlé dřevo ve tmě svítí, jako světélka výparu čarují v mlhách, tak vypadá pro druhé ve třpytu své pozemské povýšenosti člověk bez Boha. Jeho já však nežije, jeho nejniternější bytost je strávena a vysáta ve službě nicotnosti. Je otrokem vychloubání v zajetí závratné světskosti a opuštěn Bohem přestává být člověkem. V nitru je jako mrtvý, ale jeho povýšenost nás obchází jako strašidlo – stále žije. Není to člověk, s kým mluvíš, když mluvíš s ním; v touze po povýšenosti se stal tím, k němuž lidé vzhlížejí a jako člověk znamená jen vlastní titul. Niterně je jenom prázdnota a nic, nicotnost, ale zůstává mu zdání, pomíjející zdání, jež nosí vyznamenání světské povýšenosti. Ó, může být hrozné vidět člověka v nízkosti a bídě, jak se k nepoznání změnil, a dívat se na ubohost, v níž skoro nepoznáváme člověka – ale hledět na světskou povýšenost a přitom poznat, že tu chybí člověk, je strašné. Může být hrozné vidět člověka, jak chodí jako stín své dřívější velikosti, ale vidět světskou povýšenost a v ní sotva stín člověka je hrozné.

Druhý svazek Parerg a paralipomen přináší kromě dodatků k problémům řešeným zejména v dílech Svět jako vůle a představa, O vůli v přírodě a Dva základní problémy etiky i slavné kapitoly, týkající se spisovatelství, knih, čtenářů, žen či hluku (kapitoly dosud vytrhávané z kontextu). Objemný svazek, čítající celkem 31 kapitol (+ osobní verše AS), dává znát šíři a genialitě německého filosofa. Schopenhauerovo pero zde vzlétlo k výšinám břitkého ducha a stylu, který neustále ční z názorů a náhledů poplatných době vzniku a určitě i dnes potěší každého samostatně přemýšlejícího čtenáře. Název sice znamená Vedlejší práce a pozůstatky, to však neudává, že by to byly nezávazné drobty ze stolu. V této souvislosti a paralele je namístě zmínit, co řekl kdysi Brahms o neméně vynikajícím Dvořákovi, a co beze sporu platí i pro právě vydávaný titul: „Z jeho drobtů by každý jiný mohl vybrat hlavní témata.“

Po 161 letech od Schopenhauerovy smrti se českému čtenáři dostává poprvé do rukou ucelené vydání autorova díla Parerga a paralipomena I, jež německému voluntaristovi vynesla svého času popularitu a pozitivně ovlivnila široké přijetí jeho hlavní práce „Svět jako vůle a představa“. Předkládaný první svazek Parerga a paralipomena (Vedlejší a opomenuté práce) obsahuje statě: „Náčrt dějin učení o ideálním a reálném“; „Fragmenty k dějinám filosofie“; dále sžíravou polemiku s autory německé klasické filosofie: „O univerzitní filosofii“, jejíž četba je nesporně lahodným myšlenkovým i jazykovým potěšením, kdy premisy v ní vyřčené lze vztáhnout k dnešnímu poučení i mimo katedry filosofie; následuje exkurs do tématu lákavého snad ve všech dobách: „Pokus o duchařství a co s tím souvisí“, kterému předchází krátká, ale neméně zajímavá stať: „Transcendentní přemítání o zjevné záměrnosti v osudu jednotlivce“; první svazek završují slavné „Aforismy k životní moudrosti“, z nichž mnoho si drží stále svoji platnost a aktuálnost.

Schopenhauerův spis „Dva základní problémy etiky“ představuje vypracované odpovědi na otázky položené jednak Královskou norskou společností věd (O svobodě vůle) a jednak Královskou dánskou společnosti věd (O základu morálky). Schopenhauer zde dosáhl vrcholu svého filosofického snažení, bereme-li je jako úsilí o odhalení toho nejkrásnějšího, co spočívá v hloubi každé lidské duše a jedině v jehož kultivaci tkví pravá lidskost povýšená nad zvíře v nás. Co je tím nesrovnatelným pokladem a základem veškeré morálky a humanity z hlediska německého voluntaristy? – Prostý lidský soucit. K tomuto rezultátu dospívá Schopenhauer, vyjma základního předpokladu své metafyziky (nutného k vystavění jakékoli etiky), kritikou svého filosofického guru, velkého Kanta a jeho „kategorického imperativu“. Zatímco Kantův „kategorický imperativ“ je širší veřejnosti vcelku znám, alespoň co do pojmu, o Schopenhauerově „Etice“ má dosud povědomí spíše jen odborná veřejnost. Hodnotu Schopenhauerova díla jistě ocení každý, kdo se zajímá o hlubší pochopení lidského nitra, podpořenou všem dostupnou obecnou lidskou zkušeností.

„Uvnitř člověka je hlas věčnosti, jenž chce být slyšen, a aby došel sluchu, používá rámusu soužení. Když tedy pomocí soužení umlknou všechny vedlejší hlasy, uslyšíme tento vnitřní hlas.“ Kierkegaardův spis Ladění v zápasech utrpení se řadí k tzv. „křesťanským řečem“, přímému sdělení. V sedmi kapitolách rozebírá Kierkegaard radosti z různého druhu utrpení, které mění tíži života (viděno světsky) v lehkost (viděno křesťansky). Křesťan, který se vzdal své vůle (světského nazírání života: člověka-zvířete) se na všechno dívá obráceně, všechny pojmy chápe obráceně, protože se sám (jako křesťan) „obrátil“. O radostech z tohoto obrácení jsou tato životní ladění, nechť se týkají soužení, chudoby, neúspěchu aj. – Kniha vychází opět ve vynikajícím překladu česko-dánské znalkyně Kierkegaardových děl, paní Marie Mikulové Thulstrupové.

Spis Evangelium utrpení přináší v sedmi pojednáních zdůvodnění a rozbor utrpení, jimiž musí věřící v životě projít, neboť jsou křesťanům Novým zákonem (požadavky života) předurčena: nést svůj kříž, jít s ním sám a nést jej tak, aby byl lehký („rozkošný“). K tomu musí věřící, nechce-li se klamat, odumřít vlastní vůli (světu – za nějž se obyčejně člověk schovává a nejúčinněji tak niveluje svoji duši a poměr k Bohu). Věřící má Krista následovat. V základu všech Kierkegaardových spisů stojí člověk před Bohem vždy jako Jedinec a i zde, v této „radostné zvěsti utrpení“, apeluje dánský „revizor křesťanství“ na jeho význam: „Neví se možná, že se otroctví znovu zavádí, a odtrhnout se od něj působí ohromnou potíž! Toto otroctví nespočívá v tom, že jeden chce potlačovat mnohé (pak by si dal člověk pozor), ale že jedinci na Boha zapomínají a více se začínají bát množství lidí, kteří se ze strachu z lidí zase začínají bát jeden druhého. Tak se vytváří množství, jež se vzdává věčného šlechtictví každému povoleného – být jedincem!“ Cesta věřícího, jak je zmíněno několikrát ve spise, není těsná, naopak je cestou sama tíseň, a tíseň je: jak se jde! Víra by se neměla obrátit ani v lehkomyslnou „záruku“ boží milosti (kritika církve) ani v těžkomyslnost, musí být smělá: směle se odvažovat a směle důvěřovat…, neboť „přese všechny omyly a návody, je totiž pravda jen jedna, jen jedna jediná, jež je Cesta a Život, jen jeden návod, jenž člověka vede opravdově k životu skrze život…“

Nejvýznamnější dvě ESEJE (Občanská neposlušnost a Život bez zásad) Henry David Thoreaua, sepsané před více jak sto sedmdesáti lety (platné stejně tak dnes jako tehdy), přinášejí jedinečný pohled do duše, naslouchající výlučně zákonu svědomí, která se nehodlá podřídit otroctví doby a vnějším konvencím; duše, odmítající se usadit v čekárně života a na věčnost otálet, až bude pravda v ní již poznaná uznána zároveň i většinou (většinou, které se pravda nadto nikdy nehodí do krámu), aby podle ní mohla „s dovolením“ žít. Není-li Jedinec zpit či zaprodán společenskými směnkami (postavením, vylučujícím vidět ve svém druhu bližního), neuzavírá-li se do (z)věrouky nejrozličnějších politických hesel, demagogie a žvástů veřejně prostituovaných tlučhubů a uměle pěstěného mínění o životě, přikrývající páchání 99% všeho společenského zla – tedy uvažuje-li Jedinec sám za sebe – nemůže se stát, aby nenašel v této knize sounáležitost a shodu se svým svědomím, zákonem samého Života.

Ve spise „O vůli v přírodě“ přináší Schopenhauer hned z několika oborů (z humanitních i přírodních věd) bohaté doklady svého učení: světa jako vůle a představy. Autorův postup se line od medicínských disciplín fyziologie, patologie a anatomie přes fyziologii rostlin až k astronomii, se završením v odkazech na lingvistiku, sinologii (s ohledem k buddhismu) i na animální magnetismus (hypnózu) a magii, soustřeďujících se na vůli. Jestliže bychom měli z tohoto již bohatého výčtu doplnit, pak každý, kdo je obeznámen např. i s embryologií či kosmogonickými představami archaických kultur (nejen Indů, ale i starých Egypťanů, stejně jako Mayů), nalezne nevyhnutelně ty samé nutné postuláty, které Schopenhauer ve svém díle uvádí na důkaz svého učení, kde se vůle objektivizuje v jev (představu). Jen při „opomenutí“ ideality světa (ať již z neznalosti či záměrně – politickou objednávkou), mohou dodnes existovat ony hrubé představy kreacionismu na straně jedné (původně vzešlé z hlubokého archetypálního mýtu Enúma Eliš) a darwinismu na straně druhé (lišícího se oproti prvému jen formou, nikoli obsahem), kde oba systémy, uvrženy v nejhrubší materialismus (a tedy omyl), považovaly a stále považují prostor a čas za reálně jsoucí, za věc samu o sobě. Když k dílu přičteme Schopenhaerův jiskřivý literární styl a břitké kritické poznámky, není nic, co by člověka k četbě tohoto díla nemohlo vábit…

Třetí svazek Knihovny Arthura Schopenhauera, O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu, dílo, jež vyšlo poprvé roku 1813 a ještě za Schopenhauerova života bylo reeditováno, neboť se podle jeho slov stalo „základní stavbou celého jeho systému“, je autorovu doktorskou disertační prací. Obsahuje všechny základní Schopenhauerovy myšlenky, dále pak rozvíjené v ostatních jeho pracích, především v jeho hlavním dvousvazkovém díle „Svět jako vůle a představa“. Po 34 letech po prvním vydání je ještě zaktualizoval, takže není pouze suchým výčtem principů světa jako představy, a vůle stojící v jeho základu, ale je osvěženo šťavnatými komentáři oficiální katedrové filosofie, jíž nejde o pravdu, ale o peníze, což, žel, jistě nebyl problém jen doby Schopenhauerovy. I proto tedy Schopenhauerovo 207 let staré pojednání O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu není prací zajímavou a čtivou pouze pro odborníky zabývající se dějinami filosofie, ale jistě bude přitažlivou i pro širší kultivovanou čtenářskou obec…

Román Vzkříšení, vrcholné beletristické dílo Lva Tolstého, jedinečné svým sociálním a psychologickým přesahem, představuje monumentální rozbor společnosti a člověka v ní, a to nejen Ruska konce 19. století. Na příběhu knížete Dmitrije Něchljudova a Jekatěriny Maslovové, prostitutky, obviněné ze zabití a krádeže, zavádí nás Tolstoj postupně do víru osudů hlavních hrdinů, a zároveň i do všech vrstev společnosti – do zákoutí každé duše, spolupodílející se tak pečlivě, jakoby v paktu, na panujícím klamu života a jeho utrpení. S geniálností své vypravěčské formy i myšlenky, zdrcujícím způsobem odhaluje Tolstoj podstatu soudnictví, vězeňství, celé státní správy, opilosti a nadutosti lidí, kdy všichni, namísto lásky k bližním, přijali skrze zákony, předpisy a nařízení onu jedinou jim nutnou filosofii k ochraně zhovadilého života: krutost člověka nad člověkem. Bůžek těchto lidí v Tolstého knize – Moloch (na němž je jako na ústředním pilíři založeno všechno otroctví) jest zde mrtev! Kdo je tím vším vinen, kde rozplést klubko onoho nerozumného života, mučit a ubližovat, přivádět lidi v mravní a fyzickou bídu (přímo i nepřímo), obcházet svědomí a umrtvovat jej, musí se ptát spolu s Něchljudovem každý upřímný čtenář. A stejně jako není znát Nechljudovovi ihned odpovědi, není jí znát žádné duši, jeli dosud ještě ovinuta klamem společnosti, představou, že pohodlí a opilost (mít se tzv. dobře a být uznávána mravně stejně zdivočelými lidmi), je oním štěstím a cílem života, namísto lásky a její oběti. Román Vzkříšení se svou hloubkou řadí k tomu nejlepšímu, co dala světová literatura člověku, obdobně jako Hugovi Bídníci, Mussetova Zpověď dítěte svého věku či Dickensův Příběh dvou měst. Dnes, stejně jako před více jak 120 lety, kdy bylo Vzkříšení napsáno (1899), není toto dílo o nic méně aktuální a bude jím do té doby, dokud pokrytectví, násilí člověka nad člověkem, vazalství – plynoucí z uzmutí půdy, bude se od dětství vnucovat lidem jako onen rozumný, ba z přirozenosti ustanovený či dokonce nejlepší možný „veřejný pořádek“. Čtenář při četbě Tolstého knihy musí buď užasnout, zhrozit se i polekat, a procházet s Něchljudovem i Kateřinou život se zatajeným dechem, nebo pro vlastní bezpečí knihu co nejdříve odvrhnout… Nové, revidované a opravené vydání je doplněné o dosud nejkomplexnější poznámkový aparát.

V šesti nejvýznamnějších povídkách L. N. Tolstého (Kreutzerova sonáta – se dvěma dodatky; Ďábel; Otec Sergěj; Cholstoměr; Smrt Ivana Iljiče a Kráčejte ve světle) prolíná se jako na zlaté niti ostrá kritika společenských a vnitřních hodnot člověka na straně jedné; a hledání východiska z toho plynoucího, nevyhnutelného životního rozporu, na straně druhé. Unikátní dodatek O poměru mezi pohlavími, sestavený z deníků L. N. Tolstého, představuje odpověď ruského myslitele nejen na bouřlivou až pobuřující odezvu k úvodní povídce, Kreutzerově sonátě (poprvé vydaný společně s povídkou i doslovem!), ale rovněž i k tematicky přidruženému spisu „Ďábel“, a to ve vztahu k manželství, lásce a nutnému směřování člověka k mravní čistotě. V povídce Otec Sergěj nás Tolstoj přivádí k obrazu lidské ctižádosti, nadání, pokušení a duševní vyprázdněnosti člověka, vzdalující se postupně čím dále tím více a více samotnému cíli: blaha života. Na příběhu koně (Cholstoměr), nejranější povídce z předkládané zde šestice, kontrastuje a graduje, v příměru koně a člověka, absurdnost nanicovatého bytí. Smrt Ivana Iljiče, pátá povídka, je, vedle Kreutzerovy sonáty, zřejmě nejtragičtějším opisem povšechných, uměle vzbuzovaných a přejímaných hodnot společnosti v duši jedince s mnoha vedlejšími obrazy jeho bytostného pokrytectví a rozepře. Nejméně známým dílem v předkládaném osmém svazku Knihovny LNT je pak závěrečná povídka: Kráčejte ve světle. V dialogu Julia a Pamfilia podrobuje Tolstoj hodnoty tohoto světa s mravními a rozumovými požadavky, vyjádřené v křesťanském učením (přirozeně rozuměj nikoli v církevnickém!). Snad možná právě proto byla tato unikátní povídka zadržována nejen samotnou církví, ale stala se přespříliš i všudypřítomnému Molochu. Vydané Povídky jsou ve své celistvosti jistou beletristickou esencí Tolstého filosoficko-sociálních a náboženských spisů, jeho vlastních zápasů a nabytého, rozumného poměru ke světu. Všechny povídky si uchovávají ráz malebné češtiny v jejich nové, revidované podobě.

Druhý svazek spisu Světa jako vůle a představy je k pochopení celku nezbytnou součástí. Před čtenářem se rozprostírá obnažený svět, bez příkras, jako kdysi Śákjamunimu za hranicemi jeho paláce (nepoznání), kde nalézá všudypřítomnou bezútěšnost, strádání, nemoci a smrt, …a hledá porozumění a spásu. Prvním osvobozením, byť krátkodobým, je v tomto životě Schopenhauerovi stav estetického vykoupení, povznese-li se intelekt nad svoji službu vůli, což se děje při tvorbě umění či jeho pozorování, při sledování samotných idejí světa (čistě v platónském smyslu) bez závislosti na její podstatě, tedy ve vůleprostém nazírání. Jelikož takový stav bývá krátkým „vytržením“, skutečného vyproštění, „vyvanutí“, nirvány se dá docílit až v samotném popření vůle k životu v etickém smyslu, v trvalém vystoupení ze svého já (principium individuationis), které, ve shodě se svou filosofií, nalézá Schopenhauer nejvíce v učení již zmiňovaného Buddhy, v upanišadách, indických sanjásinů, ale rovněž i v samotném křesťanství, nerozumíme-li jím žido-křesťanský, optimistický náhled na svět. Mezi kapitoly, které vstoupily v největší známost tohoto druhého svazku, patří bezesporu Metafyzika pohlavní lásky, O Géniovi, O hmotě, Metafyzická potřeba člověka, O smrti aj. Obsáhlá kniha vychází česky opět v plně revidovaném a opraveném vydání po 22 letech (snad i symbolicky), obdobně jako byl rozestup mezi prvním a druhým svazkem německého vydání Světa jako vůle a představy v polovině devatenáctého století.

Svět jako vůle a představa: „Co v ní má být řečeno,“ píše v předmluvě ke knize Schopenhauer, „je jedna jediná myšlenka. – Onu myšlenku pokládám za to, co se tak dlouho hledalo pod jménem filosofie a co právě proto historicky vzdělaní lidé pokládají za tak nemožné, jako objevit kámen mudrců…“ Příbuznost k Schopenhauerovu myšlení nalezneme, jak autor sám píše, již v indických Védách či Upanišadách (stejně jako i v různých archetypálních systémech světa). Bez přijetí základní premisy „světa jako vůle a představy“, nechť chceme či ne, nemůže existovat žádné seriózní vědění, tedy věda, zůstává-li člověk na plytkých základech náboženského dogmatismu či jeho transformovaného: „vědeckého“ materialismu. Zároveň platí, že: „Myšlenky v dobrých knihách,“ jak píše dále Schopenhauer, „nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima,“ neboť jakýkoli „názor“ nemá ve výsledku žádnou cenu, není-li prožit („viděn“) vlastním srdcem a rozumem. Bylo by velmi naivní, a dávno by byl v nás naplněn lidský život, kdyby nás měla osvítit pouhá slova jako jsou Vůle, Bůh, brahma atd., byť vyjádřená těmi nejlepšími duchy lidstva. Jsme velmi rádi, že můžeme čtenářům nabídnout nová, revidovaná a opravená vydání všech filosofických spisů Arthura Schopenhauera – a to v moderním, elektronickém vydání. Jestliže se český čtenář dočkal vynikajícího a kompletního překladu děl německého „voluntaristy“ až mezi posledními (považme – v letech 1998 až 2011), v rámci elektronické formy se mu nyní dostává pro změnu jistého privilegia – a to ve vydání, které je ve světě dosud zřejmě jediné, pokud je nám známo, dodržující nejen textovou, ale stejně tak i k tomu patřičnou grafickou náležitost jednotlivých spisů.

Křesťanské učení (a jiné náboženské spisy) tvoří syntézu Tolstého křesťanských úvah a premis. Spis počíná statí „Co je náboženství a co je podstatou jeho“, kterou bychom mohli označit za jistou propedeutiku (nejen) k předkládanému, sedmému svazku Knihovny LNT. Lev Nikolajevič v ní rozvíjí kritickou úvahu o významu a smyslu samotného náboženství, jeho rozumného vymezení pro život člověka i společnosti. Svým „Dopisem N. N.“ a statí „O nenásilí“ připomíná dále Tolstoj základní nótu Kristova učení, vyjádřenou v Kázání na hoře, o neprotivení se zlu zlem. Sama stať „Křesťanské učení“, včleněná v druhou polovinu spisu, byla původně zamýšlena k vydání až posmrtně (vyšla však ještě za Tolstého života), jako jistý „katechismus“ křesťanství, rozčleněný do osmi částí. Dalšími spisy, s nimiž se čtenář seznámí, jsou „Tři listy o rozumu, víře a modlitbě“, „Jak číst evangelium“ a „Církev a stát“. Spis sedmého svazku Knihovny L. N Tolstého je zakončen niternými úvahami autora, nesoucí název „Myšlenky o Bohu“, které byly vzaty z jeho nevydaných deníků a dopisů a vydány těsně po jeho smrti. Oproti původnímu českému vydání přináší předkládaný svazek opět jeho kompletní opravu (při zachování malebné češtiny) a má být současně náhledem do šíře Tolstého úvah od jeho obrácení (1882) až do jeho smrti (1910).

„Všichni víme, co je to nejvyšší, i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu. Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky. Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvím'.“ V šestém svazku Knihovny SAK, Skutky lásky, nazývá Kierkegaard svůj spis „několika křesťanskými úvahami ve formě proslovů“. Snad by bylo příhodné nazvat tyto úvahy rovněž bodavými, láskyplnými epištolami. Láska je zde pojmuta křesťansky, nikoli básnicky! Jak by se proto mohla nevyhnout možnému (lidskému!) pohoršení a nepochopení! Ve své předmluvě autor upozorňuje, a nikoli neprávem: „Tyto křesťanské úvahy jsou ovocem mnohého přemítání a mají být chápány pozvolna, i lehce; jistě budou velice těžké, kdyby je někdo jen zběžně a zvědavě pročetl. Jedinec se nejdříve rozhodne, chce-li nebo nechce-li je číst, a zvolí-li čtení, musí si laskavě rozmyslet, zdali se potíž a lehkost navzájem na vážkách chovají správně, takže křesťanství nebude nesprávně zváženo proto, že se nesnadnosti nebo lehkosti přitíží – jde o ,křesťanské úvahy', proto nejednají o ,lásce', ale o ,skutcích lásky'.“ Můžeme si jen přát, kvůli Bohu, aby se tato kniha a její myšlenky střetnuly s Jedincem, s jeho láskou, stejně jako aby poměr k lásce, není-li zcela naplněn, mohl být úsilím ještě více očištěn, nebo od základu znovu vzdělán.