Michal Legelli strana 2 z 3

Člověk, toužící po blahu, bez ohledu na blaho bližních, stává se pouhým parazitem – podstatou nemoci společnosti i sebe sama; – je vším, co vychovala pokřivená morálka od dob úpadku Říma až do dnešních dnů. Anarchistická morálka se stala právem ústřední knihou anarchismu, její „biblí“, drtící ve své jasnosti vše zastřené a zkažené, dotýkající se bídy společnosti, stejně jako i vznešenosti lidské duše. P. A. Kropotkin odpovídá srozumitelně na otázku morálky danou lidskému srdci beze všech umělých příkazů, vůdců; tedy odlehlou od namluvených církevnických a státních dogmat, jimiž svět ujařmuje po staletí člověka. Mluvit o svobodě tam, kde existuje vláda, je totiž samo o sobě protimluv. Ve spise Komunismus a anarchie zabývá se Kropotkin problémem individua ve společnosti, kdy každá totalitární moc (tzv. velká rodina) činí z člověka pouhou ovci – loutku vytesaného systému, který posluhuje jen těm, kteří se usadili na šíji svých bližních. Tato teze byla řečena ještě dříve, než se uplatnil marxistický komunismus v Rusku a ve východní Evropě; – a je stejně tak aktuální pro jakýkoli současný aparát moci, který pod rouškou individua šlape neméně účinně po individualitě každého člověka – jen možná nikoliv tak naivně ale zastřeněji. Veškerý systém, jak podotýká ruský myslitel, pozůstávající na parlamentarismu (zastupitelské vládě), je jen transformovaný, středověký absolutismus, přenesený do organizovanější sítě moci, a to podle ochoty a zásluh servilismu – šíření (ne)moci mezi lidmi. V Kolektivistickém námezdnictví rozvádí Kropotkin problém mzdy, vzdělání, pracovní doby či pracovních poukázek, jakožto pokračování otroctví společnosti. V poslední části spisu, předkládané v prvním souboru tohoto vydání, Velká revoluce, může se čtenář dočíst o podstatě nejen Velké francouzské revoluce, ale přeneseně i o všech dalších převratech (o „sametové revoluci“ ani nemluvě), kdy vystřídavší lůza vždy jen využila zprvu více či méně naivní horlivosti lidských citů a obecné společenské nevole ke svému vlastnímu, předem již promyšlenému ekonomickému prospěchářství. I dnes, reformátoři pobízí dav – žal neřeknou, že v hlavě chtějí nahradit jen jednu zrůdnost za jinou a modlou jim stále zůstává: stát, vlastnictví, úroky a vespolné vykořisťování jako bůžek vší jimi pojímané pravdy. Potřebují veřejné mínění pro svoji změnu, aby si nakonec okopali políčko lidských životů dle svého – možná účinněji, kdy efektivnější porobu lidí a jejich sil jim již starý systém neumožňoval. Nebojují o pravdu, nýbrž o to, kdo ovládne manipulovatelný dav, jemuž se předkládá polévka ideálů. A znásilnění se zatím hádají v krčmách, jakéže to slizké chapadlo je pro svět lepší! Zaplať pán bůh, že mají k tomu ony „svobodné volby“, v nichž „svědomitě“ rozhodnou! Tvrdí-li se proto, že dosud nebyl vymyšlen lepší systém, lze do značné míry souhlasit, porozumíme-li však, kdo vyslovuje ona slova: „dosud lepší“. Žádný systém, jako nynější, nedosáhl totiž z hlediska lupu tak dokonale porobení nejen fyzických, ale i duševních sil člověka – řekněme podle Huxleyho – žádný systém se nepřiblížil tak dokonale predestinaci jedince v pouhou loutku v zájmu pár chorých hlav, které uvěřily naivní představě osobního, živočišného štěstí na úkor všech. Umělý člověk, to je cíl všech současných uskutečňovatelů „státu“ a „pokroku“. Zbavit člověka vazby s přírodou se jim již do značné míry podařilo. Zbavit jej vnitřní korekce Života a směřovaní k jeho blahu, bude však naštěstí navždy nemožné. Může-li člověk propadat cynismu, sociální „anémii“, nemůže se vymanit, přes veškeré snahy, od následků svých činů, které jako jediné určují, bez ohledu na politickou partaj a dočasný výtěžek, jeho skutečné štěstí. Kropotkinovy spisy přichází po dlouhé době na světlo, aby kladly otázky po roli člověka nejen ve společnosti, ale především o sobě samém a umožnily mu pochopit jeho pravé, nikým nezmanipulované já.

V jednom z nejúdernějších spisů všech dob, Buřičových řečech od P. A. Kropotkina, zaznívají, jako v drtících úhozech kladiva, myšlenky ruského filosofa vůči všemu státnímu pobožnůstkářství, grotesknosti adorované svobody, ujařmenosti člověka, prostituovanému šosáctví zákonodárce — tedy vůči veškeré lži, pozvednuté na tzv. společenský pořádek. Při četbě stránky po stránce padají jako na prubířském kameni všechny modly, které se snaží jako chapadla chobotnice podrobit si tělo i duši člověka. Neboť to, co nazýváme státním systémem, se stalo pouhým modifikovaným feudalismem, který povolil šrouby tam, kde už byly neakceptovatelné, aby je mohl na jiném místě dvojnásobně utáhnout. Chvála ti, lidská vynalézavosti, ty důmyslná hříčko přírody! Svoboda slova, volení zástupci, to vše se stalo pouhou ironií, bezobsažným uspávacím šémem, jakmile se zjistilo, že nic z toho neohrozí nestydatou obludu, lačnící po mamonu, aby se mohlo pokračovat v živelném vykořisťování člověka člověkem za bílého dne! Člověk se tak stal, odkojen a živen žvásty systému, pouhou lichvářovou děvkou, servilní ovečkou. Marně křičí ti, kteří povyšují kapitalismus nad komunismus a naopak, a bijí se hrdě v prsa jako svazáci červené nebo modré (věří-li tomu vůbec upřímně), zůstává-li člověk neustále v základních právech na život otrokem libovůle „zeměpána“. Pevně věříme, že čtenář pro tuto knihu, převracející sýpky lichvářů a stoly směnárníků, nalezne pochopení a bude mu tak nejen vzácným dokumentem a dokladem boje za skutečnou svobodu člověka, ale stejně tak i inspirací k vlastním úvahám, k posílení víry v dobro, co více — ke zlomení pout (vlastních i cizích), činících dnes z každé bytosti, 140 let od sepsání tohoto díla, o to servilnější a pokořenější hříčku všudypřítomného Molocha.

Křesťanské učení (a jiné náboženské spisy) tvoří syntézu Tolstého křesťanských úvah a premis. Spis počíná statí „Co je náboženství a co je podstatou jeho“, kterou bychom mohli označit za jistou propedeutiku (nejen) k předkládanému, sedmému svazku Knihovny LNT. Lev Nikolajevič v ní rozvíjí kritickou úvahu o významu a smyslu samotného náboženství, jeho rozumného vymezení pro život člověka i společnosti. Svým „Dopisem N. N.“ a statí „O nenásilí“ připomíná dále Tolstoj základní nótu Kristova učení, vyjádřenou v Kázání na hoře, o neprotivení se zlu zlem. Sama stať „Křesťanské učení“, včleněná v druhou polovinu spisu, byla původně zamýšlena k vydání až posmrtně (vyšla však ještě za Tolstého života), jako jistý „katechismus“ křesťanství, rozčleněný do osmi částí. Dalšími spisy, s nimiž se čtenář seznámí, jsou „Tři listy o rozumu, víře a modlitbě“, „Jak číst evangelium“ a „Církev a stát“. Spis sedmého svazku Knihovny L. N Tolstého je zakončen niternými úvahami autora, nesoucí název „Myšlenky o Bohu“, které byly vzaty z jeho nevydaných deníků a dopisů a vydány těsně po jeho smrti. Oproti původnímu českému vydání přináší předkládaný svazek opět jeho kompletní opravu (při zachování malebné češtiny) a má být současně náhledem do šíře Tolstého úvah od jeho obrácení (1882) až do jeho smrti (1910).

Svět jako vůle a představa: „Co v ní má být řečeno,“ píše v předmluvě ke knize Schopenhauer, „je jedna jediná myšlenka. – Onu myšlenku pokládám za to, co se tak dlouho hledalo pod jménem filosofie a co právě proto historicky vzdělaní lidé pokládají za tak nemožné, jako objevit kámen mudrců…“ Příbuznost k Schopenhauerovu myšlení nalezneme, jak autor sám píše, již v indických Védách či Upanišadách (stejně jako i v různých archetypálních systémech světa). Bez přijetí základní premisy „světa jako vůle a představy“, nechť chceme či ne, nemůže existovat žádné seriózní vědění, tedy věda, zůstává-li člověk na plytkých základech náboženského dogmatismu či jeho transformovaného: „vědeckého“ materialismu. Zároveň platí, že: „Myšlenky v dobrých knihách,“ jak píše dále Schopenhauer, „nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima,“ neboť jakýkoli „názor“ nemá ve výsledku žádnou cenu, není-li prožit („viděn“) vlastním srdcem a rozumem. Bylo by velmi naivní, a dávno by byl v nás naplněn lidský život, kdyby nás měla osvítit pouhá slova jako jsou Vůle, Bůh, brahma atd., byť vyjádřená těmi nejlepšími duchy lidstva. Jsme velmi rádi, že můžeme čtenářům nabídnout nová, revidovaná a opravená vydání všech filosofických spisů Arthura Schopenhauera – a to v moderním, elektronickém vydání. Jestliže se český čtenář dočkal vynikajícího a kompletního překladu děl německého „voluntaristy“ až mezi posledními (považme – v letech 1998 až 2011), v rámci elektronické formy se mu nyní dostává pro změnu jistého privilegia – a to ve vydání, které je ve světě dosud zřejmě jediné, pokud je nám známo, dodržující nejen textovou, ale stejně tak i k tomu patřičnou grafickou náležitost jednotlivých spisů.

Druhý svazek spisu Světa jako vůle a představy je k pochopení celku nezbytnou součástí. Před čtenářem se rozprostírá obnažený svět, bez příkras, jako kdysi Śákjamunimu za hranicemi jeho paláce (nepoznání), kde nalézá všudypřítomnou bezútěšnost, strádání, nemoci a smrt, …a hledá porozumění a spásu. Prvním osvobozením, byť krátkodobým, je v tomto životě Schopenhauerovi stav estetického vykoupení, povznese-li se intelekt nad svoji službu vůli, což se děje při tvorbě umění či jeho pozorování, při sledování samotných idejí světa (čistě v platónském smyslu) bez závislosti na její podstatě, tedy ve vůleprostém nazírání. Jelikož takový stav bývá krátkým „vytržením“, skutečného vyproštění, „vyvanutí“, nirvány se dá docílit až v samotném popření vůle k životu v etickém smyslu, v trvalém vystoupení ze svého já (principium individuationis), které, ve shodě se svou filosofií, nalézá Schopenhauer nejvíce v učení již zmiňovaného Buddhy, v upanišadách, indických sanjásinů, ale rovněž i v samotném křesťanství, nerozumíme-li jím žido-křesťanský, optimistický náhled na svět. Mezi kapitoly, které vstoupily v největší známost tohoto druhého svazku, patří bezesporu Metafyzika pohlavní lásky, O Géniovi, O hmotě, Metafyzická potřeba člověka, O smrti aj. Obsáhlá kniha vychází česky opět v plně revidovaném a opraveném vydání po 22 letech (snad i symbolicky), obdobně jako byl rozestup mezi prvním a druhým svazkem německého vydání Světa jako vůle a představy v polovině devatenáctého století.

V šesti nejvýznamnějších povídkách L. N. Tolstého (Kreutzerova sonáta – se dvěma dodatky; Ďábel; Otec Sergěj; Cholstoměr; Smrt Ivana Iljiče a Kráčejte ve světle) prolíná se jako na zlaté niti ostrá kritika společenských a vnitřních hodnot člověka na straně jedné; a hledání východiska z toho plynoucího, nevyhnutelného životního rozporu, na straně druhé. Unikátní dodatek O poměru mezi pohlavími, sestavený z deníků L. N. Tolstého, představuje odpověď ruského myslitele nejen na bouřlivou až pobuřující odezvu k úvodní povídce, Kreutzerově sonátě (poprvé vydaný společně s povídkou i doslovem!), ale rovněž i k tematicky přidruženému spisu „Ďábel“, a to ve vztahu k manželství, lásce a nutnému směřování člověka k mravní čistotě. V povídce Otec Sergěj nás Tolstoj přivádí k obrazu lidské ctižádosti, nadání, pokušení a duševní vyprázdněnosti člověka, vzdalující se postupně čím dále tím více a více samotnému cíli: blaha života. Na příběhu koně (Cholstoměr), nejranější povídce z předkládané zde šestice, kontrastuje a graduje, v příměru koně a člověka, absurdnost nanicovatého bytí. Smrt Ivana Iljiče, pátá povídka, je, vedle Kreutzerovy sonáty, zřejmě nejtragičtějším opisem povšechných, uměle vzbuzovaných a přejímaných hodnot společnosti v duši jedince s mnoha vedlejšími obrazy jeho bytostného pokrytectví a rozepře. Nejméně známým dílem v předkládaném osmém svazku Knihovny LNT je pak závěrečná povídka: Kráčejte ve světle. V dialogu Julia a Pamfilia podrobuje Tolstoj hodnoty tohoto světa s mravními a rozumovými požadavky, vyjádřené v křesťanském učením (přirozeně rozuměj nikoli v církevnickém!). Snad možná právě proto byla tato unikátní povídka zadržována nejen samotnou církví, ale stala se přespříliš i všudypřítomnému Molochu. Vydané Povídky jsou ve své celistvosti jistou beletristickou esencí Tolstého filosoficko-sociálních a náboženských spisů, jeho vlastních zápasů a nabytého, rozumného poměru ke světu. Všechny povídky si uchovávají ráz malebné češtiny v jejich nové, revidované podobě.

Román Vzkříšení, vrcholné beletristické dílo Lva Tolstého, jedinečné svým sociálním a psychologickým přesahem, představuje monumentální rozbor společnosti a člověka v ní, a to nejen Ruska konce 19. století. Na příběhu knížete Dmitrije Něchljudova a Jekatěriny Maslovové, prostitutky, obviněné ze zabití a krádeže, zavádí nás Tolstoj postupně do víru osudů hlavních hrdinů, a zároveň i do všech vrstev společnosti – do zákoutí každé duše, spolupodílející se tak pečlivě, jakoby v paktu, na panujícím klamu života a jeho utrpení. S geniálností své vypravěčské formy i myšlenky, zdrcujícím způsobem odhaluje Tolstoj podstatu soudnictví, vězeňství, celé státní správy, opilosti a nadutosti lidí, kdy všichni, namísto lásky k bližním, přijali skrze zákony, předpisy a nařízení onu jedinou jim nutnou filosofii k ochraně zhovadilého života: krutost člověka nad člověkem. Bůžek těchto lidí v Tolstého knize – Moloch (na němž je jako na ústředním pilíři založeno všechno otroctví) jest zde mrtev! Kdo je tím vším vinen, kde rozplést klubko onoho nerozumného života, mučit a ubližovat, přivádět lidi v mravní a fyzickou bídu (přímo i nepřímo), obcházet svědomí a umrtvovat jej, musí se ptát spolu s Něchljudovem každý upřímný čtenář. A stejně jako není znát Nechljudovovi ihned odpovědi, není jí znát žádné duši, jeli dosud ještě ovinuta klamem společnosti, představou, že pohodlí a opilost (mít se tzv. dobře a být uznávána mravně stejně zdivočelými lidmi), je oním štěstím a cílem života, namísto lásky a její oběti. Román Vzkříšení se svou hloubkou řadí k tomu nejlepšímu, co dala světová literatura člověku, obdobně jako Hugovi Bídníci, Mussetova Zpověď dítěte svého věku či Dickensův Příběh dvou měst. Dnes, stejně jako před více jak 120 lety, kdy bylo Vzkříšení napsáno (1899), není toto dílo o nic méně aktuální a bude jím do té doby, dokud pokrytectví, násilí člověka nad člověkem, vazalství – plynoucí z uzmutí půdy, bude se od dětství vnucovat lidem jako onen rozumný, ba z přirozenosti ustanovený či dokonce nejlepší možný „veřejný pořádek“. Čtenář při četbě Tolstého knihy musí buď užasnout, zhrozit se i polekat, a procházet s Něchljudovem i Kateřinou život se zatajeným dechem, nebo pro vlastní bezpečí knihu co nejdříve odvrhnout… Nové, revidované a opravené vydání je doplněné o dosud nejkomplexnější poznámkový aparát.

Třetí svazek Knihovny Arthura Schopenhauera, O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu, dílo, jež vyšlo poprvé roku 1813 a ještě za Schopenhauerova života bylo reeditováno, neboť se podle jeho slov stalo „základní stavbou celého jeho systému“, je autorovu doktorskou disertační prací. Obsahuje všechny základní Schopenhauerovy myšlenky, dále pak rozvíjené v ostatních jeho pracích, především v jeho hlavním dvousvazkovém díle „Svět jako vůle a představa“. Po 34 letech po prvním vydání je ještě zaktualizoval, takže není pouze suchým výčtem principů světa jako představy, a vůle stojící v jeho základu, ale je osvěženo šťavnatými komentáři oficiální katedrové filosofie, jíž nejde o pravdu, ale o peníze, což, žel, jistě nebyl problém jen doby Schopenhauerovy. I proto tedy Schopenhauerovo 207 let staré pojednání O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu není prací zajímavou a čtivou pouze pro odborníky zabývající se dějinami filosofie, ale jistě bude přitažlivou i pro širší kultivovanou čtenářskou obec…

Ve spise „O vůli v přírodě“ přináší Schopenhauer hned z několika oborů (z humanitních i přírodních věd) bohaté doklady svého učení: světa jako vůle a představy. Autorův postup se line od medicínských disciplín fyziologie, patologie a anatomie přes fyziologii rostlin až k astronomii, se završením v odkazech na lingvistiku, sinologii (s ohledem k buddhismu) i na animální magnetismus (hypnózu) a magii, soustřeďujících se na vůli. Jestliže bychom měli z tohoto již bohatého výčtu doplnit, pak každý, kdo je obeznámen např. i s embryologií či kosmogonickými představami archaických kultur (nejen Indů, ale i starých Egypťanů, stejně jako Mayů), nalezne nevyhnutelně ty samé nutné postuláty, které Schopenhauer ve svém díle uvádí na důkaz svého učení, kde se vůle objektivizuje v jev (představu). Jen při „opomenutí“ ideality světa (ať již z neznalosti či záměrně – politickou objednávkou), mohou dodnes existovat ony hrubé představy kreacionismu na straně jedné (původně vzešlé z hlubokého archetypálního mýtu Enúma Eliš) a darwinismu na straně druhé (lišícího se oproti prvému jen formou, nikoli obsahem), kde oba systémy, uvrženy v nejhrubší materialismus (a tedy omyl), považovaly a stále považují prostor a čas za reálně jsoucí, za věc samu o sobě. Když k dílu přičteme Schopenhaerův jiskřivý literární styl a břitké kritické poznámky, není nic, co by člověka k četbě tohoto díla nemohlo vábit…

Nejvýznamnější dvě ESEJE (Občanská neposlušnost a Život bez zásad) Henry David Thoreaua, sepsané před více jak sto sedmdesáti lety (platné stejně tak dnes jako tehdy), přinášejí jedinečný pohled do duše, naslouchající výlučně zákonu svědomí, která se nehodlá podřídit otroctví doby a vnějším konvencím; duše, odmítající se usadit v čekárně života a na věčnost otálet, až bude pravda v ní již poznaná uznána zároveň i většinou (většinou, které se pravda nadto nikdy nehodí do krámu), aby podle ní mohla „s dovolením“ žít. Není-li Jedinec zpit či zaprodán společenskými směnkami (postavením, vylučujícím vidět ve svém druhu bližního), neuzavírá-li se do (z)věrouky nejrozličnějších politických hesel, demagogie a žvástů veřejně prostituovaných tlučhubů a uměle pěstěného mínění o životě, přikrývající páchání 99% všeho společenského zla – tedy uvažuje-li Jedinec sám za sebe – nemůže se stát, aby nenašel v této knize sounáležitost a shodu se svým svědomím, zákonem samého Života.

Schopenhauerův spis „Dva základní problémy etiky“ představuje vypracované odpovědi na otázky položené jednak Královskou norskou společností věd (O svobodě vůle) a jednak Královskou dánskou společnosti věd (O základu morálky). Schopenhauer zde dosáhl vrcholu svého filosofického snažení, bereme-li je jako úsilí o odhalení toho nejkrásnějšího, co spočívá v hloubi každé lidské duše a jedině v jehož kultivaci tkví pravá lidskost povýšená nad zvíře v nás. Co je tím nesrovnatelným pokladem a základem veškeré morálky a humanity z hlediska německého voluntaristy? – Prostý lidský soucit. K tomuto rezultátu dospívá Schopenhauer, vyjma základního předpokladu své metafyziky (nutného k vystavění jakékoli etiky), kritikou svého filosofického guru, velkého Kanta a jeho „kategorického imperativu“. Zatímco Kantův „kategorický imperativ“ je širší veřejnosti vcelku znám, alespoň co do pojmu, o Schopenhauerově „Etice“ má dosud povědomí spíše jen odborná veřejnost. Hodnotu Schopenhauerova díla jistě ocení každý, kdo se zajímá o hlubší pochopení lidského nitra, podpořenou všem dostupnou obecnou lidskou zkušeností.

Po 161 letech od Schopenhauerovy smrti se českému čtenáři dostává poprvé do rukou ucelené vydání autorova díla Parerga a paralipomena I, jež německému voluntaristovi vynesla svého času popularitu a pozitivně ovlivnila široké přijetí jeho hlavní práce „Svět jako vůle a představa“. Předkládaný první svazek Parerga a paralipomena (Vedlejší a opomenuté práce) obsahuje statě: „Náčrt dějin učení o ideálním a reálném“; „Fragmenty k dějinám filosofie“; dále sžíravou polemiku s autory německé klasické filosofie: „O univerzitní filosofii“, jejíž četba je nesporně lahodným myšlenkovým i jazykovým potěšením, kdy premisy v ní vyřčené lze vztáhnout k dnešnímu poučení i mimo katedry filosofie; následuje exkurs do tématu lákavého snad ve všech dobách: „Pokus o duchařství a co s tím souvisí“, kterému předchází krátká, ale neméně zajímavá stať: „Transcendentní přemítání o zjevné záměrnosti v osudu jednotlivce“; první svazek završují slavné „Aforismy k životní moudrosti“, z nichž mnoho si drží stále svoji platnost a aktuálnost.

Druhý svazek Parerg a paralipomen přináší kromě dodatků k problémům řešeným zejména v dílech Svět jako vůle a představa, O vůli v přírodě a Dva základní problémy etiky i slavné kapitoly, týkající se spisovatelství, knih, čtenářů, žen či hluku (kapitoly dosud vytrhávané z kontextu). Objemný svazek, čítající celkem 31 kapitol (+ osobní verše AS), dává znát šíři a genialitě německého filosofa. Schopenhauerovo pero zde vzlétlo k výšinám břitkého ducha a stylu, který neustále ční z názorů a náhledů poplatných době vzniku a určitě i dnes potěší každého samostatně přemýšlejícího čtenáře. Název sice znamená Vedlejší práce a pozůstatky, to však neudává, že by to byly nezávazné drobty ze stolu. V této souvislosti a paralele je namístě zmínit, co řekl kdysi Brahms o neméně vynikajícím Dvořákovi, a co beze sporu platí i pro právě vydávaný titul: „Z jeho drobtů by každý jiný mohl vybrat hlavní témata.“