Montanex strana 2 z 13

Tento zákon upravuje pravidla určená k dosažení volného pohybu pyrotechnických výrobků na vnitřním trhu, základní bezpečnostní požadavky, které musí pyrotechnické výrobky splňovat před jejich dodáním na trh, a další požadavky pro zajištění ochrany lidského života, zdraví, majetku, veřejné bezpečnosti, včetně ochrany a bezpečnosti spotřebitelů, a to s přihlédnutím k zájmu na ochraně životního prostředí. Dále tento zákon dále upravuje: a) práva a povinnosti výrobců, dovozců, distributorů pyrotechnických výrobků a osob s odbornou způsobilostí, b) výkon státní správy v oblasti pyrotechnických výrobků, c) posuzování shody pyrotechnických výrobků. Dále tato publikace přináší doposud vydané prováděcí předpisy na základě zmocnění uvedených v zákoně č. 206/2016 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi a o změně některých zákonů (zákon o pyrotechnice) a to: a) Nařízení vlády č. 208/2015 Sb., technických požadavcích na pyrotechnické výrobky a jejich uvádění na trh, b) Vyhlášku č. 288/2015 Sb., o provádění ohňostrojných prací, c) Vyhlášku č. 284/2016 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o pyrotechnice.

Říkalo se, že každý Angličan je ostrov. Tak nějak sám za sebe. Přinejmenším na přelomu 60. a 70. let to neplatilo, stejně jako ve většině zemí euroamerické civilizace. Také mladá generace konzervativní Anglie se zapojila do vlny hippies, multikulturalismu, protestům proti tradičním hodnotám establishmentu a válkám, které ani po té druhé světové v mnoha koutech světa neskončily. Právě v té době přijel do ostrovního království československý student architektury Milan Pitlach a fotil. Stovky, možná tisíce černobílých snímků, zachycujících realitu kolem něj. Nejen tu poetickou v třetí, stejnojmenné, části jeho nejnovější fotografické publikace, v níž dominuje atmosféra tehdejších velkých hudebních festivalů evokujících sto let staré motto francouzských revolucionářů – volnost, rovnost, bratrství. Důležitější než tahle třešnička na dortu je ale možná první oddíl Pitlachovy fotoknihy, nazvaný Ulice. V něm totiž se vší syrovostí zachytil prostředí, z něhož velká část květinových dětí pocházela. Bezútěšnost čtvrtí a zákoutí, kam turisté nechodí, vybydlené bloky domů nebo jen oprýskané zdi s nápisy typu Ježíš byl bezdomovec… Bez lidí, s lidmi – těžko říct, které z nich jsou sugestivnější tíživou bezradností bytí. Oba tyto světy pak spojuje druhý oddíl s víceznačným názvem Tráva, byť fotografie v něm jsou jednoznačné. Rámec knihy tvoří první a poslední dvě fotografie, paradoxně z téhož roku. Na 160 stranách mezi nimi je zachycen dokument slavné doby ve slavném Albionu. Dokument, který leccos připomene i těm, kteří tehdy a tam nebyli.

Reprezentativní kniha mapující slovem i obrazem historii nejvýznamnější atletické události v ČR – světově uznávaný mítink Zlatá tretra – která se koná v Ostravě. Příběh vzniku a vývoje tohoto významného sportovního svátku od jeho kořenů, z nichž právě v Ostravě rostl, přes Mezinárodní běžecké závody VŽKG až po současnou podobu mítinku. Nástin souvisejících okolností, které Zlatou tretru v různých dobách formovaly a mnoho dalších zajímavostí s ní spojených – pohledy do zákulisí, vznik a přestavba stadionu atd. Dobové i současné vzpomínky významných aktérů, které umožní sportovnímu fanouškovi neotřelé a často objevné pohledy na jednotlivé etapy vývoje této události. Medailony úspěšných vítkovických atletů nebo těch, kteří se stali ozdobami Zlaté tretry. Mnoho černobílých i barevných, často poprvé zveřejněných fotografií atletů, atmosféry doby i dobových artefaktů.

Téměř sedmi set stránková kniha přináší vyčerpávající přehled všech rolí oblíbeného herce a baviče, a to nejen filmových, jak říká titul, ale i televizních, rozhlasových a divadelních, včetně nedochovaných. Každé „zastavení“ této pouti Menšíkovou tvorbou nabízí krátký obsah díla, dobové názory kritiků a autorovo zhodnocení hercovy role. Přehled je uvozen stručným (cca 30 stran) životopisem protagonisty, shrnujícím zásadní okamžiky formujícími jeho osobnost. V závěru čtenář najde ke třicítce fotografií z různých filmů, v nichž během své kariéry Menšík zazářil. Autor je historik a dramaturg archivu ČT Ostrava. Jak sám v předmluvě říká: „Kniha je také korekcí … chyb, které se objevily v předchozích knihách o Menšíkovi v těch pasážích, kde autoři psali o hercových filmových a televizních rolích. V mé knize jsou tyto omyly a nepřesnosti uvedeny na pravou míru.“

Druhý díl knihy Terezka aneb Život s dětskou mozkovou obrnou. Toto je příběh jeden z tisíců o starostech i strastech, občas i horších, než je zde psáno. Zárověň je však jedinečný, je to příběh mojí TEREZKY. Věnuji ho všem, které obdivuji a kterým držím palze, protože zvládají ještě daleko závažnější problémy, než zde popisuji já. Nejen rodičům, ale všem, kteří se o děti s DMO starají a pomáhají jim. To není práce, to je POSLÁNÍ.

Knížka je názorným inspirativním souborem nejenom základních rad a pokynů, ale především jazykových i podpůrnýchpohybových her, jejichž prostřednictvím se děti naučí přirozený způsobem správně vyslovovat problematické hlásky, tvořit souvislé, smysluplné věty i lépe vnímat a chápat sdělované. Texty provází množství názorných fotografií a doprovodných obrázů. Díky srozumitelnosti, hravosti a mnohostrannosti využití ocení tuto knížku jak učitelky MŠ, tak rodiče dětí s logopedickými vadami, které mohou společně připravit hrou na bezproblémový vstup do ZŠ.

Kniha B. Žárského Dal jméno divadlu je profilem nejenom významné osobnosti na prknech divadelních i jiných, ale celé jedné éry kulturního života ostravského. Od roku 1923 do začátku padesátých let 20. století patřil herec a režisér Jiří Myron (vl.jm. Bohumil Prošek) k hybatelům kulturního života města na jevišti, v zákulisí, v kavárnách i výtvarných salonech. Kniha je tak mimo jiné připomínkou toho, že Ostrava vždy patřila ke kulturním centrům, na což se někdy rádo zapomíná. Prostřednictvím osudů J. Myrona, prvního laureáta Ceny města Ostravy, představuje jak mnohé další postavy a postavičky typické pro umělecký kvas doby, tak vývoj Národního divadla moravskoslezského s akcentem na scénu Národního domu, dnes po prvním herci a chvíli také řediteli, pojmenovanou. Čtenáře dostane na místa a na setkání, která tvořila kulturní podhoubí pro další generace. Přiblíží mu málo známé osudy umělců, divadelní scény i města, které je dnes už o tolik jiné. A to vše lehkou, zábavnou formou a množstvím archivních fotografií v reprezentativní grafice. A až se po jejím přečtení vydá na další premiéru nové činohry nebo nového muzikálu, možná na něj dýchne i nová atmosféra místa, o kterém si myslí, že ho dobře zná. Nejen proto, že půjde po stopách mistra, jehož jméno tento kulturní stánek po právu nese.

Horování pro kahancové písně a tance aneb Tajemství kancionálu zlatohorského. Objev starodávného runového dokumentu obsahujícího písně a tance vedl ke vzniku badatelského týmu, jenž věří, že dokument ukrývá největší tajemství všech dob a nádob. Badatelé luští tajemství uvedením písní a tanců do života, čímž vzniká místní rázovitý "fórglór". Čtenář zde nalezne také ukázky runových "originálů", přeložených písňových textů i fotografie z vystoupení badatelů. Parodie vědecké publikace.

Druhá básnická sbírka Radovana Jursy sestává výhradně ze čtyřverší, což ovšem autora nijak myšlenkově ani poeticky neomezuje. Naopak - redukce "zbytečných" slov a celkové zhuštění přidává jeho veršům na síle působivosti. Použitá slova pak pečlivě vybírá z opravdu bohaté zásoby a s cizelérskou (či v jeho případě vzhledem k povolání kardiochirurga s chirurgickou) precizností k sobě tak, aby co nejpůsobivěji zobrazila vnitřnímu zraku pocit, který chce sdělit. Je to poezie silně pocitová, niterná, poezie sahající a zasazující do hlubin vědomí i povědomí. Je to poezie duše a mysli, které Jursa regeneruje a kultivuje, stejně jako ve své profesi rekonstruuje ten nejdůležitější a přitom nejsymboličtější orgán lidského těla. Jako by tušil, že srdce sebelépe fungující je bez úzkého vztahu s duší a myslí pouhým svalem. Nedílnou součástí sbírky jsou frotáže havířovské výtvarnice Ivony Vlčinské, tvořící s vybranými básněmi vzácnou symbiózu. Neilustrují, ale doplňují je tím, že vyjadřují to, co je za slovy. Jsou to kresby iluzivní, jen lehce se konečky prstů dotýkající s verši. Tak, jako se dotýkáme představ a prožitků svých a svých nejbližších. A tak se Jursova a Vlčinské sbírka dotýká nás.

Literárna biografia Jaroslava Misky

Ostrava Milana Pitlacha je překvapením. Její autor, profesí architekt, je fotografem, pro něhož byl fotoaparát vždy hlavně nástrojem seberealizace. Nikdy nefotografoval cokoli zajímavého, ani své snímky nevymýšlel, přitom dokázal tlumočit své zážitky a fascinace komplexněji než většina jiných fotografů. Jeho snímky nejsou nesrozumitelně subjektivní, na druhé straně nejsou ani neosobní. Hodí se pro ně slovo "svědectví". Mnohé z nich svědčí více o autorovi a méně o fotografované skutečnosti, u vět šiny z nich ale převažují zajímavé reference o spatřené realitě. To platí i pro Sůl země.Sůl země není v Pitlachově díle výjimkou samotným zaměřením na určité území, vždyť věnoval obsáhlé soubory svým "prožitým zemím", především Anglii a Indii. Ostra va vznikla jen na menším teritoriu, zato však v mnohem delším čase bezmála padesáti let. Tušil však někdo, že Ostrava - nebo spíš Ostravsko - byla nejtrvalejší autorovou fascinací a "domovem volbou"? Přitom to není překvapivá volba, vždyť je dána vaz bou přes dodnes navštěvovanou matku a přes rodinnou genealogii. Podobně jako Ostrava Viktora Koláře (Kant 2009), ani Pitlachova kniha není místopisnou publikací. Najdeme v ní samozřejmě střípky ozrcadleného města, jsou to však spíše mnohostěny, v jej ichž fasetách se zrcadlí i "genius loci" tohoto města, i komunistický režim, i situace městského člověka nebo obecně život a lidský úděl. Záleží na tom, co chceme vidět. Málokde převažuje vnímání architekta, většinou se nám nabízí zjitřené vnímání, ú čast, nebo naopak distance od zobrazeného dění, o němž však bylo nutno podat svědectví. Nebylo mnoho občanů, kteří ani v minulém režimu neztráceli osobní odpovědnost podmíněnou nezotročenou duší.Právě Milan Pitlach si však svoji svobodu žárlivě střež il, i když kvůli ní musel opustit svůj domov protkaný v jeho případě mimořádně četnými sociálními vazbami.Milan Pitlach je vlastně amatérský fotograf, nikdy se fotografováním neživil, naopak mu musel přinášet velké oběti. Snad proto patří k hrstce tě ch nejlepších, kteří se "za své" vyjadřovali nejsvobodněji, nejupřímněji. V panoramatu fotografie z období vlády jedné strany patří některé Pitlachovy snímky k těm, které suverénně nejpůsobivěji demaskují morbidnost doby, přestože máme fotografy, kte ří se na kritiku minulého režimu specializovali. Patří v díle Milana Pitlacha k těm nejlepším a kniha sama je společensky i fotograficky nejzávažnější publikací autora.

Sbírka povídek, při jejichž čtení chvílemi vstanou čtenáři chlupy i na místech, o nichž dosud netušil, že je tam má. Autor své texty fabuluje na základě víceméně běžných zpráv a rozvádí je až k absurdním koncům formou jednoduché úvahy - co by bylo, k dyby... Úsporný styl a chladný až odosobněný způsob vyprávění umocňují dojem, že hranice mezi realitou a iracionálnem je možná opravdu jinde - a dokonce prostupnější - než jsme si mysleli. Ocitáme se tak v lehce bradburyovském světě (ovšem geografick y i rekvizitami přeneseném k nám), myšlenek a tezí dovedených do leckdy morbidních důsledků, v němž i pojem člověk zní všelijak, jen ne hrdě.

Dětská mozková obrna může zaskočit každou rodinu. Podle statistiky ohrožuje nebezpečí DMO 7 z 1 000 narozených dětí. Nikdo dopředu neví, které to budou. Jak včas rozpoznat nebezpečí? Jak se nenechat odbýt frázemi? Kam se obrátit o pomoc? Jak vybrat a sistentku? Jaké pomůcky vám usnadní péči? Jak se nezbláznit z emocí? Nejen na tyto otázky reaguje brožura, velmi citlivě napsaná jednou z maminek, které již takto postižené dítě vychovaly do školního věku. Má tedy všechny zkušenosti, ale i tvůrčí pře dpoklady stvořit dílo, v němž jsou rady součástí jejího intimního příběhu, a tedy v souvislostech. Tak může být knížka nejen itinerářem nemoci, ale i povzbuzením a inspirací pro každého budoucího i současného rodiče.

Zevrubná studie se věnuje osobnosti Gerberta z Aurillacu, který pod jménem Silvestr II. zastával v letech 999–1003 papežský úřad. Tento učenec je již od přelomu 10. a 11. století nezřídka uváděn v souvislosti s ďábelskou pomocí, která mu umožnila získat neobvyklé vědění na poli sedmi svobodných umění i výrazně usměrnila jeho kariéru v církevní správě (opat v Bobbiu, arcibiskup v Remeši a Ravenně, papež). Kniha nabízí představení nejznámějších variant legend o jeho životní pouti, včetně pokusu o výklad téhož bez zmínek o aktivním ďáblově zásahu, a dále se podrobněji zabývá filosofií a vědou na přelomu prvního milénia, s hlavním důrazem na témata, jimž Gerbert věnoval pozornost nebo je s nimi tradičně spojován jeho věhlas (spor o rozdělení filosofie, disputace o predikaci, abakus a abacistické počtářské umění, astronomické pedagogické přístroje, uvedení astrolábu na latinský křesťanský Západ, horologium).

Zevrubná studie se věnuje osobnosti Gerberta z Aurillacu, který pod jménem Silvestr II. zastával v letech 999–1003 papežský úřad. Tento učenec je již od přelomu 10. a 11. století nezřídka uváděn v souvislosti s ďábelskou pomocí, která mu umožnila získat neobvyklé vědění na poli sedmi svobodných umění i výrazně usměrnila jeho kariéru v církevní správě (opat v Bobbiu, arcibiskup v Remeši a Ravenně, papež). Kniha nabízí představení nejznámějších variant legend o jeho životní pouti, včetně pokusu o výklad téhož bez zmínek o aktivním ďáblově zásahu, a dále se podrobněji zabývá filosofií a vědou na přelomu prvního milénia, s hlavním důrazem na témata, jimž Gerbert věnoval pozornost nebo je s nimi tradičně spojován jeho věhlas (spor o rozdělení filosofie, disputace o predikaci, abakus a abacistické počtářské umění, astronomické pedagogické přístroje, uvedení astrolábu na latinský křesťanský Západ, horologium).

Tato kniha je umělecká, protože představuje skutečná umělecká díla výtvarníků zvučných jmen, ale i těch opomíjených či dnes již neznámých, kteří našli inspiraci tam, kde ji hledala i hrstka literátů (V. Martínek, P. Bezruč...), a které spojovaly přinejmenším tři důležité rysy: umělecká, řemeslná i výrazová mnohostrannost, bohatá životní zkušenost (byť i v mladém věku, leckdy větší, než by sami chtěli) a snaha o porozumění člověku (dnes bychom snad řekli společenské cítění).