Neklid strana 2 z 2

Kapitál Karla Marxe je jedním z nejvlivnějších textů historie, přesto jej málokdo přečetl. Není se čemu divit: Marx v něm píše často složitým způsobem o složitých věcech. Naštěstí ale existuje stručný a čtivý Úvod do Kapitálu od předního znalce Marxova díla Michaela Heinricha, který v němčině vyšel již v 15 vydáních a stal se základním textem pro porozumění Kapitálu. Heinrich se Marxovým textem zaobírá s detailní pečlivostí, ale bez přehnané opatrnosti a úcty k marxistickým dogmatům. Marxova kritika politické ekonomie, tedy snaha o odhalení základních principů fungování kapitalistického systému a způsobů, jakým se nám tyto principy v každodenním životě jeví, je relevantní i dnes: za zdánlivě přirozenými společenskými strukturami a procesy je specifická a často násilná historie. Číst Marxe je způsob, jak nahlédnout pod povrch.

Pedagogika utlačovaných Paula Freireho rozvíjí teorii vzdělávání přizpůsobenou potřebám těch, kdo jsou v kapitalistické společnosti znevýhodnění a marginalizovaní. Kniha kombinuje pedagogickou a politickou filozofii, nabízí analýzu útlaku a teorii osvobození. Freire se domnívá, že tradiční vzdělávání slouží k udržení sociálního, politického a ekonomického statusu quo, ze kterého těží úzká skupina lidí u moci. K překonání útlaku, který je pro vykořisťovatelskou společnost endemický, je třeba přetvořit vzdělávání tak, aby inspirovalo a umožnilo utlačovaným bojovat za osvobození. Tento nový styl vzdělávání se zaměřuje na zvyšování kritického vědomí, dialog a spolupráci mezi vyučujícím a studujícím ve snaze dosáhnout větší humanizace všech. Podle Freireho je vzdělávání vždy politické a funguje buď k zachování stávajícího společenského řádu, nebo k jeho transformaci. Teorie vzdělávání a revoluční akce, které nabízí Freire v Pedagogice utlačovaných, jsou určeny radikálnímu publiku, které se angažuje v boji za osvobození od útlaku. Freire se tomuto boji sám věnoval po léta, kdy vyučoval brazilské a chilské rolníky a dělníky. Jeho úsilí o vzdělávací a politické reformy vyústilo v krátké období věznění a následné patnáctileté vyhnanství z rodné Brazílie. Pedagogika utlačovaných byla poprvé vydána v portugalštině v roce 1968, v následujících letech byla přeložena do mnoha světových jazyků a je třetí nejcitovanější knihou v oblasti sociálních věd.

Viděla jsem příliš jiný svět šelmy i příliš lidský svět nemocnic. Ztratila jsem své místo, hledám meziprostor. Prostředí, kde bych se zotavila. Vše začíná, když na francouzskou antropoložku Nastassju Martin (1986) zaútočí na Kamčatce uprostřed zamrzlé sopečné krajiny medvěd, a zanechá ji se zraněným obličejem napospas ruským a francouzským nemocnicím, samotnou na cestě za uzdravením narušeného těla v od nynějška hluboce otřeseném světě. Specialistka na animismus arktických populací tak zažívá na vlastním těle to, co dosud zkoumala: zborcení hranic mezi člověkem a zvířetem, hroucení bezpečných limitů, do nichž se uzavíráme, a nutnost čelit bezprostřední divokosti a proměně. V tomto strhujícím autobiografickém vyprávění, čerpajícím z antropologie i šamanismu, s námi sdílí svou cestu do neznáma.

Odkud čerpat naději ve zdevastované cynické současnosti? Jsme v ní sami? Můžeme obstát jen na úkor ostatních? Vzestup politiky identity zakryl v posledních dekádách univerzální aspiraci emancipačních snah. Původní příspěvek k teorii radikální politiky, který Klára Lang čtenářstvu předkládá, je slibným vykročením za tento rámec. Napájí se z emancipační tradice odporu proti útlaku a inspiruje se především třemi proudy: anarchistickým, feministickým a poststrukturalistickým. Na jejich základě se do centra pozornosti nové radikální politiky dostává tělesnost ta je vlastní každému, preformuje budoucnost, utváří ji tady a teď. V trhlině mezi selhavšími pokusy o osvobození člověka se opět potvrzuje staré povědomí, že vize nového světa musí být v souladu s metodami, kterými je o něj usilováno. Tělo se stává naší politickou zbraní přesahující subjekt-objektové schéma: je současně osvobozováno a osvobozuje, je součástí kolektivního procesu rezistence proti útlaku. Zásadní je přitom experimentace rozšiřuje totiž pole představitelného a dává vzniknout novému, které odporuje glajchšaltování a normalizaci. Odevzdanost systému a údajná danost náhle korodují před prožívanou svobodnou tvorbou a sebetvorbou. Četba Těla jako prostoru anarchistické rezistence je osobitým přínosem k promýšlení svobodného života ve společném soubytí, v němž ideje svobody, vzájemnosti, lásky a péče přestávají být prázdnými slovy a získávají zásadní význam. V tomto smyslu je i jeho četba nadějí toho, co vzniká.

Každé významnější světové město dnes trpí krizí bydlení. Jak k tomu došlo a co s tím můžeme udělat? Každý potřebuje a zaslouží si bydlet. Ale naše domovy jsou proměňovány na zboží, komodifikovány, čímž se dále zvýrazňují nerovnosti mezi těmi, kdo města obývají. Zisk je dnes mnohem důležitější než sociální potřeby. Chudí jsou nuceni platit stále více za stále horší bydlení. Městským komunitám hrozí násilí spojené s vymístěním a gentrifikací a přínosy dobrého bydlení jsou dostupné pouze těm, kdo si je mohou dovolit. Na obranu bydlení je zásadním dílem zabývajícím se touto krizí od významného urbanisty Petera Marcuse a sociologa Davida Maddena. Zabývají se příčinami a následky nedostupnosti bydlení a detailně popisují potřebu progresívních alternativ. Tvrdí, že krizi bydlení není možné vyřešit drobnými změnami pravidel na opatření. Krize bydlení podle nich má hluboké politické a ekonomické kořeny a proto vyžaduje radikální odpověď.

Příroda, peníze, práce, péče, potraviny, energie a životy: na těchto sedmi věcích stojí svět, ve kterém žijeme, a také jeho budoucnost. Moderní obchod z nich udělal pouhé laciné artikly, a tím proměnil, ovládl a zdevastoval Zemi. V Historii světa v sedmi laciných věcech rozvíjejí autoři Raj Patel a Jason W. Moore nový přístup k pochopení současných planetárních krizí. Spojují dohromady nejnovějšího výzkumu v ekologii s historií kolonialismu, dějinami bojů původních obyvatel, vzpour otroků a dalších povstání a bouří a ukazují, že v minulosti vedly krize vždy k vynálezům nových strategií, jak svět ještě více zlacnit a usnadnit přežití kapitalismu. V čase, kdy se v krizi ocitá všech sedm laciných věcí, je urgentně třeba nového a systémového myšlení. Tato kniha přináší radikálně nový způsob pochopení - a znovuzískání - naší planety v turbulentním 21. století.

Ekologická proměna, jíž jsme dnes svědky, už celých posledních třicet let ovlivňuje naši politickou krajinu. To by mohlo vysvětlovat vražedný koktejl prudce narůstajících nerovností, masivní deregulace a přeměny snu o globalizujícím se světě do noční můry pro většinu lidí na světě. Co drží tyto tři fenomény pohromadě je přesvědčení, které sdílejí někteří mocní lidé, že ekologická hrozba je reálná a že jediný způsob, jak z toho mohou oni vyjít se zdravou kůží, je že přestanou předstírat, že se zbytkem světa sdílejí společnou budoucnost. A tak se stěhují pryč do daňových rájů a masívně investují do popírání klimatické změny. Levice k této nové situaci obrací svoji pozornost s velkým zpožděním. V převážné míře se stále organizuje podle osy, která začíná od investice do lokálních hodnot a jde vstříc naději v globalizaci, a v momentě, kdy lidé po celém světě začínají být nespokojení s ideálem modernity, se vrací zpátky k obraně národních a etnických hranic. Toto je důvod, proč je naléhavě potřeba ukročit stranou a definovat politiku, která bude směřovat k Zemi a nikoli ke globální nebo národní perspektivě. Je potřeba znovu promýšlet a pečlivě popsat, co obnáší přináležet k určitému teritoriu; naší největší výzvou je naučit se nově obývat Zemi. Úkolem současné politiky je dostat nás zpátky na zem.

Ať už anarchisté a anarchistky byli vydavateli novin v 19. století, účastníky bitvy o Seattle při protestech proti globalizujícímu se kapitalismu na samém konci 20. století, nebo vzbouřenci v nedávném řeckém povstání proti neoliberální politice úsporných opatření, tak je vždy podněcoval a inspiroval ideál svobodné společnosti svobodných jedinců svět bez hierarchie a dominance. Ale jak by takový svět vypadal a jak bychom se k němu mohli ubírat? Anarchismus a jeho ideály poskytuje přístupný přehled historie a potenciální budoucnosti této vize lepšího světa. Kniha i nezasvěceného čtenáře uvádí do často dezinterpretované politické filosofie, upozorňuje na její základní principy a praktiky, stejně jako na vizi svobodné společnosti, která by mohla různým hnutí sloužit jako etický kompas. Kniha se tak z této anarchistické perspektivy dívá jak různá hnutí, ať už to byly situacionisté, zapatisté, sociální ekologové, nebo alterglobalizační aktivisté, uváděly a uvádějí tyto principy do praxe ve svých bojích proti kontrole státu a dominanci kapitalismu. Kniha představuje cestovní mapu pro mnohá sociální a kulturní hnutí, která se potkávají s anarchismem a svědčí o neutuchající schopnosti rozvíjet radikální představivost. Je především výzvou k tomu žít revoluci teď a tady, utvářet naše životy tak, aby předjímaly rovnostářskou a kooperativní etiku, na kterou anarchismus aspiruje. Silvia Federici, badatelka, učitelka a aktivistka vycházející z radikální, autonomistické, feministické marxistické tradice.