Neklid strana 2 z 2

Ulrich Brand a Markus Wissen ve svém konceptu imperiálního způsobu života zdůrazňují skutečnost, že kapitalismus znamená nerovnoměrný rozvoj a zároveň neustálou a zrychlující se univerzalizaci západního způsobu výroby a života. Logika liberálních trhů se od devatenáctého století, a zejména od druhé světové války, vepsala do každodenní praxe, která je obvykle nevědomě reprodukována. Autoři ukazují, že jsou hlavním motorem ekologické krize a ekonomické a politické nestability. Imperiální způsob života znamená, že každodenní praxe lidí, včetně individuálních a společenských orientací i identit, se do značné míry opírají o neomezené přivlastňování zdrojů; neúměrné nároky na globální a místní ekosystémy a levnou pracovní sílu odjinud. Tato dostupnost komodit je do značné míry organizována prostřednictvím světového trhu, podporovaného vojenskou silou a/nebo asymetrickými mocenskými vztahy, jak byly vepsány do mezinárodních institucí. Imperiální způsob života navíc implikuje asymetrické a nerovné sociální vztahy na základě třídy, pohlaví a rasy v rámci jednotlivých zemí. I zde je poháněn imperativem kapitalistické akumulace, státní politikou orientovanou na růst a statusovou spotřebou. Konkrétní podmínky výroby zboží jsou v místech, kde se zboží spotřebovává, neviditelné. Imperialistický světový řád je normalizován prostřednictvím způsobu výroby a života. Imperiální způsob života není nevyhnutelný, je lidským výtvorem, lze jej změnit a má alternativu: solidární způsob života.

Myšlenka nerůstu je kontroverzní, často nepochopená a paradoxně čím dál tím populárnější. Giorgos Kallis, jeden z předních myslitelů nerůstového hnutí, přináší v této knize jeho přístupnou, inspirativní a promyšlenou obhajobu. Jednotlivé kapitoly tvoří výběr z autorových esejí, novinových článků, blogových příspěvků a „minifestů“, které zahrnují širokou škálu témat – od zeleného růstu a dějin ekonomie, přes ekonomickou krizi, až po science fiction a hollywoodské filmy. Texty obsahují také debaty a výměny názorů mezi Kallisem a nerůstovými kritiky. Kniha Na obranu nerůstu tak slouží nejen jako skvělý úvod pro všechny, kdo jsou na nerůst zvědaví a hledají systémovou alternativu vůči stávajícímu neudržitelnému společenskému uspořádání. Přináší také intelektuálně podnětné konverzace pro již poučenější čtenáře a čtenářky, kteří se chtějí dozvědět víc – ať už se nachází na straně zastánců či spíše kritiků nerůstových myšlenek.

Pedagogika utlačovaných Paula Freireho rozvíjí teorii vzdělávání přizpůsobenou potřebám těch, kdo jsou v kapitalistické společnosti znevýhodnění a marginalizovaní. Kniha kombinuje pedagogickou a politickou filozofii, nabízí analýzu útlaku a teorii osvobození. Freire se domnívá, že tradiční vzdělávání slouží k udržení sociálního, politického a ekonomického statusu quo, ze kterého těží úzká skupina lidí u moci. K překonání útlaku, který je pro vykořisťovatelskou společnost endemický, je třeba přetvořit vzdělávání tak, aby inspirovalo a umožnilo utlačovaným bojovat za osvobození. Tento nový styl vzdělávání se zaměřuje na zvyšování kritického vědomí, dialog a spolupráci mezi vyučujícím a studujícím ve snaze dosáhnout větší humanizace všech. Podle Freireho je vzdělávání vždy politické a funguje buď k zachování stávajícího společenského řádu, nebo k jeho transformaci. Teorie vzdělávání a revoluční akce, které nabízí Freire v Pedagogice utlačovaných, jsou určeny radikálnímu publiku, které se angažuje v boji za osvobození od útlaku. Freire se tomuto boji sám věnoval po léta, kdy vyučoval brazilské a chilské rolníky a dělníky. Jeho úsilí o vzdělávací a politické reformy vyústilo v krátké období věznění a následné patnáctileté vyhnanství z rodné Brazílie. Pedagogika utlačovaných byla poprvé vydána v portugalštině v roce 1968, v následujících letech byla přeložena do mnoha světových jazyků a je třetí nejcitovanější knihou v oblasti sociálních věd.

Manifest je tak trochu žánrem minulosti. Dnes si sotva zvládáme všímat překotných událostí, jsme permanentně něčím překvapováni a žijeme v únavě ze zklamání. Strategická rozjímání, rozvrhy a předpisy věcí budoucích vypadají utopicky už jen v tom, že by je někdo vymyslel, natož realizoval. Nejenže nevíme, co bude, ale často rezignujeme i na zkoumání toho, co by mělo nebo mohlo být. Michael Hauser se přesto ve svém Manifestu o strategický pohled pokouší. Formou se inspiruje slavným manifestem Marxe a Engelse, ale pohlíží na pozdní kapitalismus 21. století a na možnosti socialistického hnutí z pozic, které se podmínkám panujícím v první polovině 19. století podobají jen zčásti. Socialistická levice se dnes snaží najít nový smysl a potácí se mezi příklonem k liberalismu na straně jedné a k identitárnímu konzervativismu na straně druhé. Michael Hauser ukazuje jinou cestu.