Neklid

Kehinde Andrews v této provokativní knize vyvrací mýtus o konci kolonialismu a odhaluje, jak jeho struktury nadále ovládají globální kapitalismus i moderní sociální systémy. Autor nabízí naléhavou analýzu současné geopolitiky a varuje, že bez hluboké transformace základů našeho světa zůstane skutečná dekolonizace nedosažitelným cílem.

Varufakisovo Jiné teď vtáhne čtenáře a čtenářky do paralelního světa, v němž se společnost po finanční krizi v roce 2008 odklonila od kapitalismu. Tento politicko-vědecký román vykresluje realistickou utopii, kde kapitalismus nahradil demokraticky řízený, technologicky založený systém připomínající anarchosyndikalismus. Přestože se kniha snaží odpovědět na otázku, jak by měl vypadat demokratický socialismus v dnešních podmínkách, nejde o žádný manifest. Alternativní vize je podrobena různým pohledům tří hlavních postav, kteří ji umisťují do aktuální společenské diskuse. Jiné teď je myšlenkový experiment, který čtenáře a čtenářky vybízí k novému promyšlení základních principů našeho světa a nabízí inspiraci spravedlivější alternativou. Přeložil Otakar Bureš.

Provokativní analýza Janise Varufakise odhaluje vznik nového ekonomického řádu, v němž technologičtí giganti nahrazují tradiční kapitalismus. Místo tvorby kapitálu vybírají „digitální nájemné“ a ovládají naše online životy jako moderní feudálové. Varufakis ukazuje, jak se z uživatelů stávají „cloudoví nevolníci“ – zdroj zisku pro platformy, nikoli pro sebe. Kapitalismus je mrtvý. Vítejte v technofeudalismu. Zatímco jsme byli příliš rozptýleni pandemií, nekonečnými finančními krizemi nebo vzestupem sociálních sítí, prosadil se nový, ještě více vykořisťující systém. Miliardy, které měly pomoci postavit ekonomiku na nohy, skončily u velkých technologických firem. Ve své nejodvážnější a nejzávažnější knize odhaluje vizionářský ekonom a autor mnoha bestsellerů Janis Varufakis, jak noví feudální vládci nahradili kapitalismus s jeho dvěma pilíři, trhem a ziskem, systémem, který si podrobuje naši mysl, znemožňuje demokracii a přepisuje pravidla globální moci. Pomocí příběhů z řeckých mýtů a popkultury, od Homéra po Mad Men, vysvětluje Varufakis tuto revoluční transformaci, ale také odhaluje, že technofeudalismus obsahuje nové možnosti, jak jej zvrátit a nahradit. Jasněji než kdy dřív vyzdvihuje potřebu revoluce, která nás osvobodí z digitálního vězení. Technofeudalismus je četba pro novou dějinnou éru.

Knihu Historická úloha státu napsal Petr Kropotkin na samém konci 19. století, v období intenzivních sociálních a politických změn. V té době Evropa naplno zažívala rozvoj průmyslového kapitalismu, což vedlo k nerovnostem, sociálním konfliktům a vykořisťování pracujících tříd. Důležitou roli v tom všem sehrál moderní národní stát. Kropotkinův pohled na stát a společnost byl ovlivněn těmito událostmi a sám Kropotkin opakovaně zdůrazňoval, že stát a kapitalismus od sebe nemůžeme oddělovat, protože jsou to instituce, které se v průběhu dějin spolu vyvíjely, vzájemně se podporovaly a posilovaly. Podle něj jsou vzájemně propojeny – nikoli jako pouhé náhodné souběhy, ale jsou spolu spojeny vazbami příčin a následků. Jeho kniha tak reflektuje snahu najít alternativní způsoby organizace společnosti, které by podporovaly spravedlnost a rovnost mezi lidmi. Petr Kropotkin analyzuje vývoj státní moci a její dopad na společnost. Argumentuje, že stát vytváří hierarchické struktury a centralizovanou autoritu, která často vede k potlačování individuální svobody a rozvoje. Namísto toho navrhuje, aby lidé spolupracovali na základě dobrovolné solidarity a vzájemné pomoci, což by podle něj vedlo k harmoničtější a spravedlivější společnosti. Kropotkinův pohled je zakořeněn v myšlence anarchismu, který zasazuje do socialistického hnutí, přičemž zdůrazňuje důležitost autonomie jednotlivce a odmítá nadvládu státní moci. Nabízí kritický pohled na státní instituce a představuje alternativní model společenské organizace založené na principu rovnosti, vzájemné pomoci a svobody. Nové vydání je doplněné studií politické filosofky Ruth Kinny, která se věnuje Kropotkinově sociologii státu z hlediska transnacionálního přístupu.

Za jakých podmínek by mohla ekologie organizovat celkovou politiku kolem sebe, a nebyla jen okrajovým souborem protestních hnutí? Může aspirovat na to, aby vymezila politický horizont podobně jako v minulosti liberalismus, později socialismus, neoliberalismus a v poslední době i neliberální či neofašistické strany, které jsou na vzestupu? Co se může ekologie naučit z historie o tom, jak vznikají nová politická hnutí a jak vítězí v boji o ideje dlouho předtím, než se jejich úspěchy promítnou do stran a voleb? Bruno Latour a Nikolaj Schultz v tomto krátkém textu sestávajícím ze sedmdesáti šesti bodů argumentují, že pokud má environmentální hnutí získat ideologickou konzistenci a autonomii, musí nabídnout politický narativ, který rozpozná, přijme a účinně představí jeho projekt z hlediska sociálního konfliktu. Politická ekologie se musí smířit s tím, že sebou přináší rozdělení. Musí poskytnout přesvědčivou kartografii konfliktů, které vytváří, a na jejím základě se pokusit definovat společný horizont kolektivního jednání. Pro reprezentaci a popis těchto konfliktů Latour a Schultz navrhují znovu použít staré pojmy „třída“ a „třídní boj“, i když naplněné novým významem v souladu s ekologickými zájmy našeho nového klimatického režimu. Prosazují myšlenku nové ekologické třídy, která se sdružuje na základě kolektivních zájmů v boji proti logice produktivismu a ochraně podmínek obyvatelnosti naší planety, a ptají se: jak může vzniknout hrdá a sebevědomá ekologická třída a podniknout účinné kroky k utváření naší společné budoucnosti?

David Graeber byl jedním z nejvíce podnětných myslitelů poslední doby a zároveň byl také jedním z mála angažovaných intelektuálů, kteří se přímo zapojili do protestů a organizování sociálních hnutí. Aktivně se účastnil alterglobalizačního hnutí a později i hnutí Occupy Wall Street. Své zkušenosti aktivního anarchisty a antropologa shrnul v monumentálním díle Direct Action: An Ethnography. Graeberova angažovanost v anarchistických aktivitách vedla i k jeho více či méně nedobrovolnému exilu z americké akademie. Ve svých dílech o zadlužení, byrokracii nebo „bullshit jobs“ nabídl jak přesvědčivou kritku fungování kapitalismu, tak i způsoby promýšlení, jak tento společenský systém překonat. Těsně před svou předčasnou smrtí v roce 2020 dokončil spolu s antropologem Davidem Wengrowem svůj magnum opus Úsvit všeho, v němž podávají zcela nový pohled na historii lidstva. V sérii rozhovorů, které obsahuje kniha Když se řekne anarchie, Graeber mluví nejen o anarchii, ale zabývá se také vazbami mezi antropologií a anarchismem a tím, jaký význam má anarchismus v hnutí Occupy Wall Street a v hnutí Žlutých vest. Věnuje se také významu anarchistické etiky – nejen v politické oblasti, ale také v oblasti umění, lásky, sexuality a dalších. Tato kniha s úžasným humorem, vervou a erudicí nově definuje obrysy toho, co by dnes mohlo být, slovy Petra Kropotkina, „anarchistickou morálkou“.

Proč se v radikálních emancipačních hnutích objevuje strach, smutek, pocit viny či úzkost? Proč se v nich šíří podezíravost, soutěživost a posedlost svojí pravdou? Proč v nich někdy převáží touha po ideologické čistotě a moralizující povyšování? Montgomery a Bergman nazývají situaci, kdy se jeden způsob dělání politiky vydává za ten jediný správný, rigidním radikalismem. V rozhovorech s lidmi aktivními v nejrůznějších politických proudech autoři zkoumají, jak se rigidní radikalismus šíří, ale také jak se ho daří odstraňovat. Kniha není návodem, jak být správně radikální, ale vybízí nás k experimentální cestě, jak měnit svět, sebe a sociální vztahy s druhými, a přitom z toho mít radost. Radost, která znamená měnit a být proměňován, cítit nebo dělat něco nového, společně konat a myslet. Kniha obsahuje i rozhovory se Silvií Federici, Adriennou Maree Brown, Marinou Sitrin, Gustavem Estevaem, Leannou Betasamosake Simpson, Walidah Imarishou, Margaret Killjoy, Glenem Coulthardem a Richardem Dayem.

Manifest je tak trochu žánrem minulosti. Dnes si sotva zvládáme všímat překotných událostí, jsme permanentně něčím překvapováni a žijeme v únavě ze zklamání. Strategická rozjímání, rozvrhy a předpisy věcí budoucích vypadají utopicky už jen v tom, že by je někdo vymyslel, natož realizoval. Nejenže nevíme, co bude, ale často rezignujeme i na zkoumání toho, co by mělo nebo mohlo být. Michael Hauser se přesto ve svém Manifestu o strategický pohled pokouší. Formou se inspiruje slavným manifestem Marxe a Engelse, ale pohlíží na pozdní kapitalismus 21. století a na možnosti socialistického hnutí z pozic, které se podmínkám panujícím v první polovině 19. století podobají jen zčásti. Socialistická levice se dnes snaží najít nový smysl a potácí se mezi příklonem k liberalismu na straně jedné a k identitárnímu konzervativismu na straně druhé. Michael Hauser ukazuje jinou cestu.

Po otřesných zkušenostech s pandemií covid-19 a s lockdownem hledají státy i jednotlivci způsoby, jak se z krize dostat, a mnozí doufají, že se co nejdříve vrátí ke „světu, jaký byl před pandemií“. Existuje však i jiný způsob, jak si z této těžké zkoušky vzít ponaučení: jako obyvatelé Země možná nakonec nebudeme schopni opustit lockdown tak snadno, protože globální zdravotní krize je zakotvena v jiné větší a závažnější krizi - krizi způsobené Novým klimatickým režimem. Naučit se žít v lockdownu může být příležitostí, kterou je třeba využít: generální zkouškou na klimatickou mutaci, příležitostí konečně pochopit, kde my - obyvatelé Země, pozemšťané - žijeme, co je to za místo „Země“ a jak se budeme moci v tomto světě v příštích letech orientovat a existovat. Možná budeme konečně schopni prozkoumat zemi, v níž žijeme, společně se všemi ostatními živými bytostmi, začít chápat skutečnou povahu klimatické mutace, kterou prožíváme, a objevit, jaký druh svobody je možný - svobody jinak situované a jinak chápané. Bruno Latour v tomto pokračování svého bestselleru Zpátky na zem poskytuje kompas pro tuto nezbytnou změnu orientace našich životů a nastiňuje metafyziku omezení a rozvolnění, s níž se všichni budeme muset vyrovnat v důsledku podivné doby, v níž žijeme.

Odboj proti nacismu se může s odstupem téměř osmi dekád zdát jako známá a uzavřená kapitola. Kniha však přináší strhující a málo známý příběh mladých lidí ze Smíchova, jimž se do cesty životem postavila nacistická diktatura a oni se rozhodli proti ní bojovat. Kniha napsaná na základě deníků a dopisů hlavních aktérů a desítek rozhovorů s pamětníky a pamětnicemi tehdejších událostí nám dává nahlédnout do myšlení, pochyb, prožívání a jednání členů a členek odbojové skupiny Předvoj a na těžké zkoušky, kterým byli vystaveni. Mladí lidé, jejichž názory se zpočátku formovaly v evangelickém sboru Na Santošce na Smíchově, se postupně dostali k marxistickému pohledu na svět, ale bez kontaktu na tehdejší komunistickou stranu. Tato myšlenková a organizační nezávislost se stala v poúnorové době nepohodlnou. Nevyhovovala stalinskému dogmatismu, a proto mohla být tato kniha poprvé publikována až v roce 1968. Připomínat si hrdiny a hrdinky protifašistického odboje je ale dnes ještě důležitější než dříve, protože, jak se píše v doslovu, pravda se dá znásilňovat nejen falešnou interpretací, ale i tím, jak a o čem se mlčí.

Myšlenka nerůstu je kontroverzní, často nepochopená a paradoxně čím dál tím populárnější. Giorgos Kallis, jeden z předních myslitelů nerůstového hnutí, přináší v této knize jeho přístupnou, inspirativní a promyšlenou obhajobu. Jednotlivé kapitoly tvoří výběr z autorových esejí, novinových článků, blogových příspěvků a „minifestů“, které zahrnují širokou škálu témat – od zeleného růstu a dějin ekonomie, přes ekonomickou krizi, až po science fiction a hollywoodské filmy. Texty obsahují také debaty a výměny názorů mezi Kallisem a nerůstovými kritiky. Kniha Na obranu nerůstu tak slouží nejen jako skvělý úvod pro všechny, kdo jsou na nerůst zvědaví a hledají systémovou alternativu vůči stávajícímu neudržitelnému společenskému uspořádání. Přináší také intelektuálně podnětné konverzace pro již poučenější čtenáře a čtenářky, kteří se chtějí dozvědět víc – ať už se nachází na straně zastánců či spíše kritiků nerůstových myšlenek.

Ulrich Brand a Markus Wissen ve svém konceptu imperiálního způsobu života zdůrazňují skutečnost, že kapitalismus znamená nerovnoměrný rozvoj a zároveň neustálou a zrychlující se univerzalizaci západního způsobu výroby a života. Logika liberálních trhů se od devatenáctého století, a zejména od druhé světové války, vepsala do každodenní praxe, která je obvykle nevědomě reprodukována. Autoři ukazují, že jsou hlavním motorem ekologické krize a ekonomické a politické nestability. Imperiální způsob života znamená, že každodenní praxe lidí, včetně individuálních a společenských orientací i identit, se do značné míry opírají o neomezené přivlastňování zdrojů; neúměrné nároky na globální a místní ekosystémy a levnou pracovní sílu odjinud. Tato dostupnost komodit je do značné míry organizována prostřednictvím světového trhu, podporovaného vojenskou silou a/nebo asymetrickými mocenskými vztahy, jak byly vepsány do mezinárodních institucí. Imperiální způsob života navíc implikuje asymetrické a nerovné sociální vztahy na základě třídy, pohlaví a rasy v rámci jednotlivých zemí. I zde je poháněn imperativem kapitalistické akumulace, státní politikou orientovanou na růst a statusovou spotřebou. Konkrétní podmínky výroby zboží jsou v místech, kde se zboží spotřebovává, neviditelné. Imperialistický světový řád je normalizován prostřednictvím způsobu výroby a života. Imperiální způsob života není nevyhnutelný, je lidským výtvorem, lze jej změnit a má alternativu: solidární způsob života.

Anarchistická politika je v jádru těch nejživějších a nejradikálnějších sociálních hnutí současnosti. Anarchistické skupiny a sítě šíří étos přímé akce, nehierarchického organizování a emancipace, at již ve squatech, sociálních centrech či komunitních zahradách nebo při sabotážích a bouřlivých blokádách summitů elitních institucí a nově definují povahu revolučního boj pro 21. století. Kniha Anarchie tady a teď je fascinujícím, detailním pohledem na praxi a teorii současného anarchismu. Uri Gordon vychází ze svých aktivistických zkušeností, z rozhovorů, diskusí a rozsáhlého výběru nejnovější literatury, aby prozkoumal aktivity, prostředí a témata, které formují současné výbušné antiautoritářské obrození. Kniha Anarchie tady a teď se rovněž věnuje některým z debat, která hýbou současným hnutím a využívá teorii založenou na praxi k tomu, aby provokativním způsobem rozvířila anarchistickou diskusi o vedení, násilí, technologii a nacionalismu. Tato kniha je ideální pro každého, kdo hledá svěží, informovaný a kritický pohled na anarchismus jako na vyspělou a dynamickou politickou sílu ve věku globalizace.

Vysoce oceňovaná kniha Kristin Ross o myšlení a kultuře Pařížské komuny z roku 1871 rezonuje s motivacemi a akcemi mnoha současných protestů. Ať již to byly protesty na káhirském náměstí Tahrír, na aténském náměstí Syntagma, hnutí Occupy ve Spojených státech, nebo Indignados ve Španělsku, tak se všechny tyto protesty projevovaly obsazováním náměstí a parků, tedy veřejného prostoru, v němž kultivovaly společný zájem o to politické. Ve světle těchto protestů se Ross, na základě důkladného a pečlivě podloženého výzkumu, znovu dívá na slova a činy jednotlivých komunardů a komunardek z pařížského povstání roku 1871, na to jak přemýšleli a snili o internacionalismus, vzdělání, budoucnosti práce, postavení umění, ženské otázce nebo o ekologické teorii a praxi. Kniha se snaží naše porozumění Pařížské komuně vymanit ze dvou dominantních historiografií, které dříve ukotvovaly její výklad a chápání: na jedné straně od oficiálních státně komunistických dějin a na straně druhé od francouzských národně republikánských dějin. Přináší originální analýzu Pařížské komuny a jejich odstředivých důsledků. Oživuje nejen svět pracujících, kteří se v Paříži stali revolucionáři, ale i význam, který připisovali svému boji. Navíc se podrobně věnuje i tomu, jak se politická imaginace Pařížské komuny dále rozvíjela jak u těch, kterým se po její porážce podařilo přežít její zmasakrování ze strany vládních vojsk a uprchnout, tak i u jejích podporovatelů jakými byli Karel Marx, Petr Kropotkin nebo William Morris. Pařížská komuna byla laboratoří politické vynalézavosti, důležitou jednoduše a především pro svou vlastní existencí, jak připomíná Marx. Komunální přepych umožňuje čtenářům znovu nahlédnout do složitého fungování výjimečného experimentu.

Petr Uhl patřil k nejvýraznějším postavám československého disentu. Poprvé byl zatčen v roce 1969 za svou činnost v rámci Hnutí revoluční mládeže, které lze označit za československou odpověď na studentská hnutí v západní Evropě. Právě procesem s levicově orientovanými mladými lidmi začal normalizační režim roztáčet kola trestní represe svých odpůrců, přičemž sám Petr Uhl si z něj odnesl, jak se pak stalo jeho zvykem trest nejvyšší, čtyři roky. Po propuštění se podílel na formování Charty 77, vydával její neoficiální věstník Informace o Chartě a stal se spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Právě za činnost ve VONSu byl v procesu, v němž byli odsouzeni také Václav Havel, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Ota Bednářová a Dana Němcová, potrestán dalším odnětím svobody, tentokrát na pět let. Ani to jej ale neodradilo od boje proti diktatuře, po návratu z vězení dál vydával Infochy, podílel se na činnosti Východoevropské informační agentury a také psal. Kniha přináší výbor textů z let 1969-1989, tedy práce, jež shrnují myšlenkový kvas okruhu Hnutí revoluční mládeže, Program společenské samosprávy a ty nejdůležitější Uhlovy texty z éry Charty 77. Jedná o význačné dokumenty k dějinám opozice proti komunistickému režimu v Československu, a v užším smyslu československého disentu, ale také o významný příspěvek k levicové kritice komunistických diktatur. Tento proud byl po roce 1989 přehlížený a opomíjený, bez něj ale nejen nemůžeme porozumět našim nejnovějším dějinám, ale ani se zcela vyrovnat s dědictvím komunistického režimu. Kniha se naší zaplnit bílé místo v našich dějinách a v politickém myšlení!

V roce 2021 uplynulo 100 let od smrti Petra Kropotkina, anarchisty a ve své době také světové uznávaného geografa, který přišel s klíčovou kritikou hypotézy o konkurenci jako určujícím principu vývoje společnosti prosazovanou sociálními darwinisty. Sám obdivovatel Darwina využil své pozorování během výzkumného pobytu na Sibiři k sepsání knihy "Vzájemná pomoc: faktor evoluce". Ta vyšla poprvé v roce 1902 a česky poprvé a naposledy v roce 1922. Kropotkin v ní dokazuje, že vzájemně prospěšná spolupráce a reciprocita - jak v případě jednotlivců, tak i druhů - hraje v říši zvířat a lidské společnosti mnohem důležitější roli, než individualizovaný soutěživý boj. Kropotkin pečlivě vystavěl svoji teorii, kterou zpopularizoval v knize "Vzájemná pomoc". Jeho poselství je zřejmé: v solidaritě je síla. Kniha je kritikou sociálně darwinistického boje o život, ale prezentuje také argumenty pro anarchistický komunismus. Na řadě příkladů jak z živočišné říše, domorodých společenstev, raně evropských společenství, středověkých měst, cechů, dělnického hnutí a života obyčejného lidu ukazuje důležitost a prospěšnost vzájemné pomoci. Kritizuje stát za to, že zničil historicky důležité instituce pomoci a solidarity, a že vnucováním a ochranou soukromého vlastnictví prosazoval ve společnostech spíše boj o život. Vydání je doplněné předmluvou antropologů Davida Graebera a Andreje Grubačiče a rozsáhlou studií Iana McKay, který Kropotkinovu práci do současného kontextu.