Paulínky strana 4 z 6

Stormie Omartianová je u nás známá především díky své řadě bestsellerů o síle přímluvné modlitby (za manžela, za dospěléděti, za vnoučata aj.). Prožila si mimořádně těžké dětství. Bydleli na odlehlé samotě, kde ji týrala psychicky nemocná matka; hodný, ale slabý otec od ní utíkal k práci na farmě. Stormie záhy odchází z domu a zahajuje úspěšnou kariéru v showbyznysu. Drsné prostředí Hollywoodu však jen prohlubuje její vnitřní úzkost a prázdnotu, denně se probouzí s myšlenkami na sebevraždu. Drogy, alkohol i náhodný sex pomáhají jen chvilkově, ještě víc se zaplétá hledáním uzdravení pomocí ezoterických nauk a okultismu. Nad vodou ji paradoxně drží jen hektické životní tempo a množství práce. Na pokraji zoufal ství se Stormie setkává s Ježíšem a začíná její dlouhá a klopotná cesta směrem k uzdravení, odpuštění a osvobození ode všech závislostí. Velkým darem od Boha se pro ni stává její manžel Michael, vynikající hudebník, s nímž v roce 1973 založí rodinu. Vbrzku spolu začnou požehnaně sloužit v církvi a přinášet ovoce, o jakém se jim v mládí ani nesnilo. Tato kniha vychází v češtině již podruhé, tentokrát s novým názvem a v revidovaném překladu, první vydání vyšlo v roce 2014 pod názvem Stormie.

Wilhelm se narodil v roce 1954 v německém Ulmu. Jeho matka ho nechtěla a hrubě ho zanedbává. Když jí ho odebere sociálka, dítě je podvyživené, dehydrované, poseté strupy. Později se jeho otec znovu ožení a vezme si syna k sobě. Zdá se však, že je pozdě – chlapec je opakovaně umisťován v nápravných zařízeních pro děti a mládež, kde týrá ostatní děti. Vyrůstá z něj sadistický kluk, přezdívají mu „krvavý Willy“. Jednou ukradne auto a při divoké honičce zabije policistu. Spirála zla nemá konce: bankovní loupeže, vloupačky všeho druhu, neustálé rvačky a násilí… Ve vězení si nechá hrdě potetovat celé tělo – jedna kérka za každý ze 148 spáchaných zločinů! Časem je v Německu veřejně známý jako nebezpečný násilník, žije jako štvanec. Jeho vlastní otec se ho tak bojí, že pro něj žádá trest smrti; nakonec je z toho „jen“ 25 let v žaláři se zvláštní ostrahou. Ve vězeňské cele si balí cigarety ze stránek Bible, ale s Bohem nechce mít nic společného. Po letech se „prokouří“ k Novému zákonu: Kristova láska je mocnější než vzdor – a Willy kapituluje. Postupně se z něho vylupuje nový člověk s milujícím srdcem…

Kniha se zabývá tématem duchovního otcovství a obrací se především ke kněžím. Nicméně je vhodná pro každého, kdo je povolán žít nějaký druh otcovství (otcové rodin, vychovatelé, vedoucí…). Autor prostřednictvím životních příběhů vybraných biblických postav a ve světle osmera blahoslavenství poskytuje užitečné rady všem „otcům“, kteří chtějí žít správně svou zodpovědnost. „Duchovní otcovství je dnes důležité téma. Ale těžko se o něm hovoří, zvláště kvůli nedávným odhalením o chování některých kněží, které je s pravým otcovstvím v naprostém protikladu. Nicméně náš svět nesmírně potřebuje lidi, kteří jsou autentickými ikonami Božího otcovství. Je to velká milost, může-li kněz ve svém povolání zakoušet a projevovat skutečné otcovství: dává to jeho kněžství inspirativní krásu a hloubku.“

Historický román o životě sv. Hildegardy z Bingenu, mystičky a učitelky církve. Román slavného autora představuje bohatý život svaté Hildegardy z Bingenu, která žila ve 12. století a byla abatyší benediktinského kláštera v Porýní. Ve své době patřila k nejznámějším osobnostem církve v Evropě. Zapsala se do dějin nejen jako mystička s prorockým obdarováním, ale i jako velmi vzdělaná a činorodá žena, která měla značný vliv v církvi i ve společnosti. Působila v nesnadných časech křížových výprav, kdy se i mnozí v duchovním stavu nechali strhnout duchem světa a odkláněli se od evangelních ideálů. Bolestně vnímala mocenské spory mezi císařem a papežem i mezi papežem a vzdoropapežem. Hildegarda se stala jedním z velkých světel, jež Bůh postavil na svícen, aby „svítilo všem v domě“ (srov. Mt 5,13-14). Svatá Hildegarda je patronkou jazykovědců a přírodovědců. Nadčasový význam její duchovní moudrosti potvrdil papež Benedikt XVI., když jí v roce 2012 udělil vzácný titul „učitelka církve“. Wilhelm Hünermann (1900–1975) byl německý kněz, životopisec a spisovatel. Narodil se v Dolním Porýní, otec byl profesorem matematiky a fyziky. Po nasazení v I. světové válce studoval teologii v Münsteru a poté byl vysvěcen na kněze. Psal povídky a knihy pro děti a mládež, ale proslavily ho zejména vynikající romány o životě světců. V češtině mu jich vyšla už celá řada, především v Karmelitánském nakladatelství, například Farář arský (sv. Jan Maria Vianney), Farář světa (sv. Jan XXIII.), Hořící oheň (sv. Pius X.) nebo Otec vyhoštěných (sv. Damián de Veuster).

Nelze být duchovně zralý a zároveň emočně nezralý: k tomuto závěru autor dospěl díky bolestným zkušenostem se sebou samým i s lidmi, které se coby pastor multietnické komunity pokoušel vést ke Kristu a duchovně formovat. Jeho služba i rodinný život byly poznamenány emoční nezralostí a vnitřní rozervaností. Podobně jako mnozí z nás přehlížel a potlačoval své emoce, vyhýbal se konfliktům a neuměl přijímat své limity. Špatně snášel ticho a samotu před Bohem, dokonce i svou duchovní službu používal jako únik z Boží přítomnosti.

Známý francouzský autor duchovní literatury Jacques Philippe tentokrát hovoří o „cestě důvěry a lásky“, jíž kráčela sv. Terezie z Lisieux. Kniha přibližuje jádro poselství mladé karmelitky, jež zemřela ve věku pouhých 24 let v roce 1897 a kterou papež Jan Pavel II. prohlásil o sto let později za učitelku církve. Chtěl bych zde ukázat, v čem spočívá ona „zcela nová cesta“ neboli „malá cesta“, již Terezie objevila, žila a později také předávala druhým. Vnímala, že Bůh chce tuhle cestu ukázat zástupům „malých duší“, všem lidem slabým a zranitelným, aby je tak pozvedl až k nejvyššímu stupni lásky. Správně tušila, že smrtí její poslání rozhodně nekončí… Nečekaně rychlé šíření Terezčina učení pokračuje i nadále. Je důkazem toho, že její touha nebyla pouhou iluzí, což plně koresponduje s Otcovou moudrostí, který „tyto věci ukryl před moudrými a učenými, a odhalil je maličkým“ (Lk 10,21). Dobrý Bůh v tom opět překonal všechna její očekávání.

Alegorický příběh o Bázlivce a její touze dojít na výšiny lásky, radosti a vítězství, kde pomocí Pastýře a dvou průvodkyň, které jsou jí oporou na cestě k proměně, získá novou identitu. „Jako laň na výšinách“ je dnes už světově proslulá duchovní novela, která zachycuje duchovní zrání člověka a jeho proměnu v síle Boží milosti. Bázlivka z údolí Ponížení přijme pozvání Pastýře a vydá se na dlouhou a strastiplnou pouť k Výšinám, a to v doprovodu dvou společnic, které by si sama nikdy nevybrala. Na cestě ji čekají mnohá úskalí a nebezpečí, ale s pomocí Pastýře a jeho milosti nejenže vše zdárně překoná, ale dojde úžasné vnitřní proměny, jakou si ani neuměla představit. Když pak obdrží nové jméno, vrací se zpět do údolí, aby svým příbuzným dodala odvahu k podobné cestě. Třetí, přepracované vydání vychází v novém překladu a s dodatkem autorky, kde se dozvídáme, že poetické dílko v sobě překvapivě ukrývá mnohé autobiografické prvky. Hannah Hurnard (1905–1990) se narodila ve Velké Británii. Později strávila mnoho let v Izraeli, kde působila jako misionářka. Jejím nejznámějším dílem je právě alegorie Jako laň na výšinách a její volné pokračování Na horách balzámových (Paulínky, 2003).

Italský teenager, který zemřel v roce 2006 ve věku patnácti let, působí doslova jako zjevení. Na první pohled normální kluk své doby, veselý a komunikativní, který rád jezdí na výlety, má své oblíbené pejsky, s nimiž natáčí zábavná videa, a velkou vášeň pro počítače. Ještě víc ale tíhne k Božím věcem. Prosadí si první svaté přijímání dřív, než bývá zvykem, a od té doby chodí denně na mši. „Eucharistie je moje autostráda do nebe,“ prohlásí Carlo později a je znát, že její význam chápe do velké hloubky. Evangelia zná skoro nazpaměť. Ze svých úspor se stará o řadu bezdomovců. Přirozeně se stává i misionářem ve svém okolí, pro Boha získává řadu svých vrstevníků i dospělých, včetně několika přátel hinduistů. Když se ptali jeho maminky, jak vůbec objevil víru, jestliže rodina byla prakticky nevěřící, paní Antonie bez obalu přiznala: „Určitě ne zásluhou nás rodičů, to klidně zveřejněte… Mě osobně Carlo zachránil. Byla jsem ve víře negramotná.“ Takových je nás možná víc… Kéž nás tento „Boží influencer“ při četbě provází svou přímluvou, abychom svůj život dokázali prožít tak krásně a naplno jako on.

Ježíš nás nezve na svou cestu kříže proto, abychom ho oplakávali, nýbrž abychom změnili své smýšlení a jednání. Chce nám odejmout srdce kamenná a dát nám srdce z masa, srdce skutečně lidská, schopná odvahy k lásce.

Kdykoli procházíme složitějším obdobím, nebo stojíme před důležitou volbou či závažnou událostí, jsme rádi, když si o dané záležitosti můžeme pohovořit s dobrým přítelem. Něco podobného lze zažít i se svatými. V osobě svatého Josefa Moscatiho je naším vlivným nebeským přítelem skvělý a uznávaný lékař. Kdysi pomáhal trpícím pacientům svou odbornou pomocí. Nyní pomáhá nejen trpícím, ale i těm, kdo o ně pečují, svou přímluvou.

Josef Moscati (1880- 1927) se nedožil ani své padesátky, ale nesmazatelně se vepsal do paměti celé Neapole a svým působením si vysloužil přezdívku lékař chudých. Byl to neúnavný badatel, oblíbený profesor mediků a vyhlášený diagnostik. Medicína pro něj byla posláním. Mohu velmi dobře sloužit Bohu i jako lékař, řekl jednou svým studentům, když se ho ptali, zda někdy uvažoval o tom stát se knězem. Jakožto hluboce věřící lékař se o své pacienty zajímal opravdu celostně; bylo pro něj samozřejmé, že duchovní a tělesná stránka se prolínají a navzájem ovlivňují. Kromě odborné pomoci neváhal lidem doporučit návrat k Bohu a ke svátostem obzvlášť v situacích, kdy bylo jasné, že medicína je v koncích. Jednomu mladému kolegovi napsal: Pamatujte si, že nemáte pečovat jen o těla, ale také o ztrápené duše lidí, kteří se k Vám utíkají. Kolika bolestem ulevíte spíše radou a sestoupením na rovinu ducha než neosobním receptem, s nímž je odešlete do lékárny! K jeho hrobu v kostele Gesu Nuovo v Neapoli nepřestávají proudit poutníci z celého světa a v archivu farnosti se množí záznamy o zázračných uzdraveních a obráceních na jeho přímluvu. V roce 1987 jej papež Jan Pavel II. zapsal do seznamu svatých.

Mladí manželé Noëlovi měli už šest vlastních dětí, když se rozhodli, že by si rádi osvojili nějaké opuštěné dítě s postižením. V květnu roku 2013, po dvouletém byrokratickém martyriu, si konečně mohli přivézt domů dauníka Marušku, která se záhy stala miláčkem celé rodiny. V jistém okamžiku Clotilde pocítila potřebu psát, pravidelně svěřovala veškeré to napínavé dění svému deníku: Tenkrát ji ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohl vyjít knižně hned v několika vydáních! a že bude tak účinně rozšiřovat srdce svých čtenářů.

Kniha je určena hlavně dětem školního věku, avšak s chutí se do ní začtou i dospělí, kteří Ježíšův příběh dávno znají. Klíčové postavy evangelia nám doslova ožijí před očima. Jde o románové zpracování, které si neklade za cíl doslovnou věrnost textům Bible, ale má tu přednost, že čtenáře chytí za srdce.

Modlitba Otčenáš

Během této novény prosíme o milost, abychom získali do svého srdce Boží pokoj, a to hlubším způsobem, hojněji, abychom byli schopni předávat ho lidem kolem sebe. Edice Novény nabízí možnost, jak prožít čas v ústraní doma nebo na prázdninách, v metru nebo ve vlaku lidem, kteří mají málo času, ale rozhodnou se po devět dní věnovat deset minut inspirujícím úvahám na konkrétní téma, aby pokročili v duchovním životě. Jde o školu modlitby i o praktický nástroj, jak proměnit sebe sama. Na každý den jsou navrženy dvě chvíle pro rozjímání, z nichž jedna může proběhnout ráno a druhá v jinou vhodnou dobu dne. Vždy se zde nabízí cvičení, které má pomoci k usebrání, úryvek z Božího slova, rozjímavý text světce nebo duchovní autority a předsevzetí abychom se snadněji ponořili do autentické duchovní zkušenosti.

Prožívejte radost ze svého zasvěcení. Buďte radostným svědectvím tohoto zasvěcení. Mladí lidé to uvidí a také oni se odhodlají, protože budou vnímat sílu povolání. Pokud však uvidí jen lidi znuděné, kteří neumějí řešit své konflikty, nepůjdou za vámi, nepřidají se. Důležité je tedy svědectví radostného zasvěcení. Ježíšova přítomnost je nade vše. Právě v tom spočívá síla zasvěceného života.