Petrkov strana 2 z 4

Určitě i vy máte rádi knížky s obrázky. Ale asi ani netušíte, že se postavy z ilustrací přemisťují a někdy i ztrácejí! O této záhadě vypráví nová kniha brněnského výtvarníka Pavla Čecha, kde hlavními hrdiny jsou kocour Alfréd a myšák Kvído.

Pavel Čech je ve své knize především výtvarníkem: mistrem v malbě labyrintu uliček starého města, zešeřelých zákoutí a oprýskaných zdí, ale i rozpálených žlutých pouští či zelenkavého podmořského světa - tedy fantazií, které běží hlavou malému Františkovi. (...) Poetický a okouzlený příběh, který se klene nad celostránkovými obrázky tónovanými do teskných, podzimních barev, má jasný dramatický oblouk: je strohý, ale sevřenost je jeho předností. (...) A ten nádherný výlet, který Františkovi buď pouze proběhne hlavou, anebo jej opravdu prožije, je radost na stránkách sledovat. Nejen pro dětského čtenáře.

Jsou básně, které nás při čtení nikdy nenechají chladnými – buď je lidé zbožně ctí, anebo se jim nemilosrdně vysmívají. Kiplingovo „Když“ patří dokonce k básním, jež visívaly za sklem jako nějaký diplom vystavený vlastním lepším já ideálům a nejčistším snům mládí. V ní hlásané hodnoty ctí a budou ctít lidé, kteří si vnitřně jsou za svým a nepoddávají tomu zlému, co přináší jejich doba. Ferdinand Peroutka ji dokonce povýšil na svůj osobní erb. Báseň se těší stále velké popularitě, především mezi Brity. V roce 1995 byla zvolena nejoblíbenější britskou básní v hlasování stanice BBC.

Žena vzpomíná, jak se za války dostala z vlaku, který mířil do nacistického tábora smrti, jak někdo riskoval vlastní život, aby ji zachránil a vychoval, a jak nakonec našla klid a mír ve své vlastní rodině. Výtvarník, Roberto Innocenti, který knihu doprovodil svými ilustracemi patří v současné době k předním italským malířům a ilustrátorům. Kniha Příběh Eriky vychází ze skutečné události a byla přeložena do více než třiceti jazyků.

Žánr básní v próze, pohybující se v krajně kultivované podobě na pomezí poezie, esejů, maxim i starých rytin, se u nás příliš nepěstoval. Pro připomínku mohou padnout jména Víta Obrtela nebo Jana Vladislava a před nimi – jak jinak – Jaroslava Vrchlického. Jejich domovem je Francie. Antologie "Plameny v zrcadle" sleduje jejich proměny od Baudelaira přes Rimbauda, Mallarméa a Prousta až k Jacobovi a Reverdymu. Mají být "klenotem" a "líbezným šerosvitem života", zároveň však dovedou s radioaktivní intenzitou vyjadřovat vnitřní či vnější životní zážitek či zachytit výmluvný střípek krvavě vážné životní epizody. V literatuře reprezentují v čir

Matěj Šindelář, rodák z Kozlova u Jihlavy, patřil ve své době, na konci dvacátých a v první polovině třicátých let minulého století k nejlepším hráčům Evropy a možná i celého světa. Byl u kořenů Wunderteamu, kde patřil k pilířům sestavy. V klubu Hertha Vídeň se sešel s Pepi Bicanem. Všechny spoluhráče však předčil popularitou, kterou mu jeho výkony vynesly. O jeho nevídaném talentu mluvila celá Vídeň. V novinách se psalo o dalším Mozartovi. Skládaly se o něm písně, jeho jméno bylo skvělou reklamou na různé druhy zboží. V dresu Austrie Vídeň přispěl k velkým úspěchům na domácím i mezinárodním poli. Jeho tři góly, které nasázel ve finále Středoevropského poháru italské Ambrosianě (dnešní Inter Milán) v roce 1933 vešly do dějin a dodnes se o nich vyprávějí legendy. A slovo legenda se hodí i k jeho celému životu. Její součástí se stal i jeho poslední velký zápas po anšlusu Rakouska třetí říší, v němž reprezentace zničeného státu rozbila okupantskou velmoc 2:0. A také jeho tajemstvím zahalená a dodnes nevyjasněná smrt v roce 1939. Kniha byla v roce 2015 nominována na Prix Jeunesse Québec. Knihu ilustroval italský malíř a ilustrátor Maurizio Quarello.

Pavel Čech patří v současné době k našim předním ilustrátorům. V jeho další knize, na které bez přestávky pracoval dva roky, se znovu objevuje řada motivů, které má výtvarník rád - ožívají tu jeho starší olejomalby, vracejí se konkrétní místa i postavy jeho z jeho knih O zahradě a Tajemství ostrova za prkennou ohradou. Současně je to příběh nový, kompakní a zcela svébytný. Čechova poetika získala další netušené fasety - po stáří a smrti pronikla do krajiny foglarovské oslavy klukovského snění také první křehká láska i touha najít své místo v nepřehledném světě.

Kniha beze slov, kniha mnoha lidských příběhů, komiks, jehož obrázky poskytují mnoho příležitostí ke kladení otázek i hledání odpovědí. Kniha, jejíž příběh je napínavý a končí happy endem, kniha o diktatuře písmene A. Příběh chlapce s číslem 21868 na rádiovce se odehrává ve městě, v němž jediné správné názory symbolizuje písmeno A. AAAA zní z amplionů, A je ve znaku města, na praporech, i praporcích, jimiž mávají děti, je na transparentech, ale i na každé knížce za výlohou knihkupectví, na stravenkách,…. Jenom písmeno A se učí ve školách, A proniká do moderní architektury, lidé jej skandují, jsou ho plné noviny, i vyšetření zraku probíhá pouze na velikosti písmene A. Je to vtip, hrozba, minulost, nadsázka, absurdita a hlavně všechno dohromady. Hrdina knihy žije v podivné (v detailech nevraživé) atmosféře šedivého města každý den stejně. Pracuje v továrně, v níž je jediným světlejším okamžikem dne přestávka na svačinku. To se mladík s krajícem chleba posadí ven, za tovární komín. Vysoko na nebi svobodně létají rorýsi. Chlapec snící o létání vyleze na komín. V dálce, za hranicemi města obestavěného zdí vidíme spolu s ním docela jinou krajinu, barevný svět. Co asi to zjištění s chlapcem udělá? Víme, že si doma sestavuje kolo s křídly a vrtulí. Co autorovi poslouží k rozvinutí tohoto motivu, co dá příběhu spád? P řišel čas sledovat dějovou linku příběhu: Chlapec pozoruje domovní prohlídku u souseda odnaproti, zlobou zkřivené obličeje strážců pořádku, papírovou vlaštovku, kterou soused v posledním okamžiku před zatčením vyhodí z okna. Chlapec ji – jaká to (ne)šťastná náhoda – druhého dne najde a papír rozbalí. Je na něm napsáno písmeno B. Nic víc, a přesto je to mnoho. Kluk se svěří s událostí kolegovi v montovně. To neměl dělat. Strážcům pořádku díky změti odposlouchávacích zařízení, drátů a kamer nic neunikne. Hrdina ví, že teď jde o život, vzniká napínavá honička jako z filmu, střelba stíhacího komanda a … vidíme, že po domácku vyrobené vznášedlo letí, chlapec se na něm vzdaluje, uniká! Ocitáme se s ním ve světě za vysokou zdí. Nejen svět, ale i kniha náhle v celku i detailech září barvami. Ale to ještě není konec. Je třeba se o to poznání a krásu podělit s těmi za vysokou zdí. – Chlapec se na svém vznášedle vrací nad šedivé město a hází do něj z ohromné výšky knihy – barevná písmena celé abecedy…

29. listopadu 1940 kráčelo ulicemi Varšavy 192 dětí. Se sevřeným srdcem, ale vztyčenou hlavou opouštěly v čele s doktorem Korczakem svůj krásný sirotčinec na Krochmalné ulici a odcházely do varšavského ghetta. Jejich nový dům je daleko menší a ghetto vypadá jako vězení, kam zavírají každý den více a více Židů. Naštěstí nad nimi bdí doktor Korczak. Doprovodí je i na jejich poslední cestě… Pravdivý příběh muže, jehož myšlenky zásadně ovlivnily mezinárodní Úmluvu o právech dítěte. JANUSZ KORCZAK, ústřední postava této knihy (vlastním jménem Henryk Goldszmit * 22. 7. 1878, Varšava, † 7. 8. 1942, vyhlazovací tábor Treblinka), byl polský židovský autor literatury pro děti, pediatr, pedagog a publicista, známý také pod přezdívkami Pan Doktor nebo Starý Doktor. V roce 1912 se stal Janusz Korczak ředitelem varšavského židovského Domu Sirotků. Inspirován švýcarským pedagogem Johannem Pestalozzim a německým pedagogem Friedrichem Fröbelem vedl se spolupracovnicí Stefanií Wilczyńskou dětský domov v souladu s myšlenkou, že „dítě se člověkem nestává, uo j&iacu te;m je“. V domově se dbalo na dětská práva, jejichž respektování dovolilo budovat zde autonomní společnost, ve které děti pečují o děti, vycházejí noviny, funguje dětský parlament i soud. Když německé úřady počátkem srpna 1942 nařídily transport dětí do vyhlazovacího tábora Treblinka, Korczak se rozhodl, že půjde s nimi, přestože nemusel. V Treblince byli všichni zavražděni v plynových komorách.