Prstek Aleš

Rozsáhlá bilanční sbírka veršů básníka, literárního historika a kritika Vladimíra Křivánka (*1951) shrnuje v sedmi cyklech a přísně promyšleném kompozičním výběru básně z let 2003-2009. Jde o poezii lidsky i umělecky zralou, málomluvnou, opřenou o ticho a zámlku, typologicky se hlásící k holanovské a skácelovské linii české meditativní poezie. Čistota tvaru je podpořena střídmou metaforikou, rytmickým bohatstvím a intonační splývavostí využívající množství asonancí. Za složitou prostotou těchto veršů se vnímavému čtenáři otevírá vnitřní svět plný hlubinných významů, životních paradoxů a bolestných tázání. Autor nemá rád experimentující svévoli, ataky prvoplánového básnického sdělení ani zdánlivě autentickou názornost. Jeho prožitek světa je niterný, prostoupen tesknou melancholickou kantilénou a vroucí citovostí. Hlavními tematickými okruhy sbírky jsou křehkost, nesamozřejmost a pomíjivost lidského života v protikladu k vegetativním rytmům přírodního řádu, nenaplněná láska, pocta nesmrtelné poezii, věštby osudových snů, víno, samota, bolest a obrana duchovního rozměru života. U zrodu této knihy stály tři dobré sudičky: opravdovost prožitku, vytříbenost tvaru a víra v moc básnického slova. Vladimír Křivánek Básník, literární historik a kritik Vladimír Křivánek se narodil 7. května 1951 v Kolíně nad Labem. Část dětství prožil v Pekingu, jinošský věk pak v Havaně, kam byl jeho otec v šedesátých letech vysílán jako obchodník s elektrárnami a cukrovary. Po absolutoriu Pedagogické fakulty UK v Praze zahájil svou pedagogickou dráhu jako učitel češtiny a dějepisu na devítiletce v Kladně od roku 1990 se stal učitelem české literatury na řadě vysokých škol (Karlova univerzita, Literární akademie. Soukromá vysoká škola J. Škvoreckého v Praze, Technická univerzita Liberec, Univerzita Hradec Králové). Je zaměstnán v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze. Jeho badatelským zájmem jsou proměny české poezie od romantismu po současnost. Vedle literárněhistorické publikační činnosti psal a publikoval po celý ten čas poezii. Jako literární kritik se zabývá především novočeskou poezií v celém jejím rozsahu s důrazem na tvorbu autorů debutujících. Podílel se jako autor a editor na knihách vznikajících pro potřeby pedagogické praxe a na řadě literárněhistorických prací, lexikografických publikací a literárních slovníků. Doslovy doprovodil knižní soubory z díla Máchova, Nerudova i současných básníků.

Komplexní literárněhistorická monografie o interpretačně zřejmě nejsložitější osobnosti české poezie dvacátého století sleduje v deseti rozsáhlých, vnitřně bohatě členěných kapitolách všechny básníkovy zásadní životní a umělecké peripetie, literární kontext i dobové přijetí jeho díla. Každá kapitola je uvedena citátovým názvem a mottem z Holanovy tvorby a otevřena uměleckými fotografiemi výtvarnice Petry Růžičkové. Jádrem publikace zůstávají interpretace básníkova díla v celé jeho monumentální rozloze a pozoruhodném poetickém a myšlenkovém vývoji. Kniha je doplněna důkladným poznámkovým aparátem (917 poznámek pod čarou), široce fotograficky dokumentovanými kalendárii života a díla, podrobnou personální bibliografií, anglickým résumé a čtyřmi přehlednými rejstříky autorů, děl, souvislostí a emblémů. Tato rozsáhlá, velkoryse koncipovaná a exkluzivně vypravená publikace obsahuje 182 obrázků.

První český výbor z básní a próz Igora Cholina, legendy ruské neoficiální kultury padesátých let minulého století, jedné z předních osobností tzv. "lianozovské školy" - volného sdružení básníků a umělců moskevského undergroundu. Cholinovy básně blízké konkrétní poezii a absurdní povídky zachycují nesmyslný život malých sovětských lidí obklopených všudypřítomným marasmem komunistické epochy. Knihu výtvarně doprovodil Cholinův přítel Viktor Pivovarov.

Unikátní knižní projekt, kombinující fotografické obrazy výtvarnice a básnířky Petry Růžičkové s funerálně-mysteriózní tematikou s básnickými texty, inspirovanými danými fotografiemi, od trojice významných českých básníků: Jany Štroblové, autorky třinácti sbírek poezie, prozaičky a překladatelky, Vladimíra Křivánka, básníka a literárního historika, a Jana Suka, básníka a esejisty. Výjimečnost projektu spočívá v tom, že ke každému obrazu vznikly tři básnické variace od výše uvedených autorů, čímž dochází k zajímavé konfrontaci obrazného vidění s literárním pojetím. Navíc jsou v rámci projektu konfrontovány i tři rozličné básnické rukopisy. Výsledkem je neopakovatelná a stmelující symbióza výtvarného a literárního přístupu k uměleckému dílu. Knižní projekt se opírá o ve světě dnes preferovanou filosofii umění, založenou na vzájemné prostupnosti a ovlivnitelnosti jednotlivých žánrů a forem. Z dějin českého i světového umění jsou známy především konfrontace díla jednoho výtvarníka a jednoho s ním souznívajícího literáta. Kniha Psáno na obrazy hřbitovů se koncentruje na „průzkum“ multikulturního prostoru a na dosud málo praktikované střetnutí různých tvůrčích poetik. Projekt se rovněž realizoval jako výstava, která proběhla v roce 2009 v Galerii Břehová. Expozice by měla být putovní a v souvislosti s vydáním publikace se plánuje její přenesení do dalších galerií. Kniha Psáno na obrazy hřbitovů vyšla jako náročný výtvarně-básnický bibliofilský tisk v nákladu 333 ručně číslovaných výtisků.

Křivánkova básnická sbírka intimních veršů je niternou zpovědí pulsující uvnitř úsporných a gnómicky broušených čtyřverší jako naléhavá zpráva ze světa viděného skrze ztracenou lásku a zmar a zároveň skrze vzpomínky na letmé okamžiky štěstí.

Jsou básně, které pro svou genezi i rezonanci nutně potřebují ticho. Ticho soustředěné tvorby i ticho čtenářského sdílení. Takové jsou verše Pavla Hájka. Ticho se stává základním emblémem nové knihy, figuruje již ve výmluvném názvu. Mnohé básně knihy jsou vypracovány jako zátiší: až fotografické momentky stylizující vybrané jevy, předměty, přírodní scenerie do přízračné vnitřní krajiny. Ticho se stává tedy i svéráznou básnickou formou. A pochopitelně patří mezi nosné motivy celé sbírky. Základním tématem sbírky je prožitek času – čas a jeho proměny v životě a duši člověka. V Hájkových verších zaznívá také smutné konstatování o údělu básníků a poezie v dnešní necitelné a pragmatické době, obdiv k tvorbě mrtvých i živých autorů a zároveň soud nad bezcílnou a pažravou dobou. Cejch samoty a výlučnosti z básníka nejspíše nikdo nesejme, nelze však zrušit jeho nutkavý dar zpěvu. A o tom Hájkova poezie čtenáře přesvědčí každým nadechnutím verše.

Ve výboru básní Zvláštní květy frankofonního belgického básníka Maurice Carema (1899–1978) se s jeho verši můžete vůbec poprvé seznámit v češtině. Maurice Careme byl jedním z těch vzácných básníků, kteří se dokáží ponořit do nejzávažnějšího tématu s lehkostí, díky níž ho bez jakékoli banalizace zpřístupní i dětským čtenářům, a současně umějí psát o nejbanálnější maličkosti způsobem, jenž v duši čtenáře dospělého zanechá hlubokou, dlouho pálící jizvu. A tak se prostřednictvím básní tohoto belgického autora dnes učí děti ve francouzských školách objevovat první zákoutí světa poezie, hudebníci je berou za své jako texty písní, skladatelé na jejich základě tvoří symfonická a operní díla. Především je však lidé všech věkových kategorií čtou, a to – díky překladům do bezpočtu jazyků – po celém světě. Za svého života Careme vydal přes tři desítky básnických sbírek, založil tři literární časopisy a několik let se intenzivně věnoval překládání belgických autorů píšících nizozemsky. Napsal i čtyři romány a několik povídkových souborů, avšak jeho celoživotní okouzlení patřilo poezii. Inspiraci pro tematicky i formálně jednoduché verše čerpal z událostí každodenního života, k nimž přistupoval s neotřelostí vlastní více dětem než dospělým. Způsob, jakým jsou v Caremových básních uchopeny téma a forma, navíc jako by byl prodchnut radostí z možnosti tvorby. Tato radost je v jednotlivých básních vždy přítomna a nabízí čtenáři, aby básníka v tvůrčí činnosti následoval.

V básnickém debutu Jana Hejka se ocitneme se v krajině plné deště, mlhy, sněhu a samoty. V krajině, která je podobenstvím i názorem na svět. V básnických „akvarelech“, v nichž tone člověk hledající obtížně, bolestně a možná i marně své životní naplnění a poslání. Je to imaginární krajina, do níž se promítají smutky, stesky, představy a vize osamělého romantika. Mluvčí této básnické zpovědi lapidárními, výraznými verši promlouvá o sobě, o životní a milostné deziluzi, o podobách bolestně prožívaného světa i o hodnotách směřující k metafyzickému přesahu lidského života. Voda se zde mnohokrát zjevuje v různých inkarnacích – je synonymem času: padající vločky a kapky deště jsou vlastně klepsydrami odměřujícími náš život. Přes vědomí smrti, nicoty i budoucích životních zklamání je lyrický mluvčí přesvědčen o nezbytnosti další cesty životem i o vykupující moci lásky, byť i nevyslovené či neopětované.

Výbor s názvem V cizím parku zahrnuje třicet básní z rozsáhlého básnického díla pražského rodáka Rainera Marii Rilka (1875–1926). Vedle Rilkových nejznámějších a zhusta překládaných básní (např. Podzimní den či Panter) obsahuje i texty méně známé, ale o nic méně čtenářsky přitažlivé. Básně vybral a přeložil básník a překladatel Radek Malý a výtvarně je doprovodil Vít Ondráček. Dvojjazyčné vydání básní, erudovaný doslov a nápadité grafické provedení představuje ideální způsob, jak nahlédnout do díla tohoto velikána moderní německé poezie současnýma očima.