Stefanos

Autor knihy, rumunský luterský pastor židovského původu, který prošel kvůli své nezlomné víře čtrnáctiletým vězením v komunistickém Rumunsku, předkládá svoji jedinečnou a osobitou studii biblické knihy Písně písní, kterou ilustruje na životech křesťanských světců a mučedníků. „Nemohu vám zazpívat svou vlastní píseň. Proto zpívám píseň Ježíše a jeho nevěsty, jak ji zpíval Šalomoun; aby zněla nádherněji než kdy předtím, ilustruji tuto Píseň na životech svatých a mučedníků.“

Během tří let strávených v podzemní cele neviděl autor této knihy slunce, hvězdy ani modrou oblohu a kromě svých trýznitelů nezahlédl jinou lidskou bytost. V době zoufalství a duchovních zápasů však také zažíval mimořádným způsobem Boží přítomnost a zakoušel vítězné okamžiky své víry v Krista. Součástí jeho strategie, jak v tomto boji obstát, se postupně stávalo i sestavování vězeňských kázání. Třebaže neměl čím ani na co psát, díky své fenomenální paměti si tato kázání vryl natrvalo do mysli. V této knize jsou pak zaznamenána. „Je to mimořádně pozoruhodná, snad nejpozoruhodnější kniha, kterou jsem kdy četl,“ prohlásil svého času renomovaný anglikánský teolog a novozákonní překladatel J. B. Phillips a dodal, že „sám Richard Wurmbrand musí být nepochybně jedním z nejpozoruhodnějších křesťanů naší doby.“

Životní příběh Madame Jeanne de la Mote Guyon je vskutku pozoruhodný. Tato zdánlivě obyčejná manželka a matka, žijící ve Francii sedmnáctého století, svou hlubokou láskou k Bohu a snahou o bezvýhradný křesťanský život podnítila nečekaně proti sobě opozici v nejvyšších politických a církevních kruzích tehdejší doby. Šíření prostého učení lásky k Bohu, osobní modlitby, zřeknutí se sebelásky a egocentrismu, důraz na vnitřní život v Kristu a vydání se cele do vůle Boží vedly nakonec k jejímu zatčení a uvěznění, mimo jiné i v pověstné Bastile. Avšak její lásku k Bohu a její víru to rozhodně nezlomilo. Duchovní zkušenosti Madame Guyon, které vyjádřila v mnoha básních a spisech, ji řadí k neopomenutelným katolickým mystikům. Její význam daleko přesáhl dobový i geografický rámec, v němž žila. Byla inspirací zejména pro řadu významných osobností protestantismu.

Vezměte si pas a se mnou se vydejte na čtyřicetidenní cestu do nesvobodných a křesťanům nepřátelských zemí, v nichž se setkáme s bratřími a sestrami, kteří odmítají zříci se Krista, ačkoli jsou za svou víru biti, vězněni či dokonce zabíjeni. Tato kniha vás seznámí s čínskou křesťankou, která říká, že její půlroční věznění bylo „nádherným časem“. Projedeme armádním kontrolním stanovištěm, abychom se setkali s iráckým pastorem, který chválí Boha, třebaže byl o osm dní dříve postřelen lidmi, jež se ho snažili zavraždit. Vypijeme si šálek čaje s členy křesťanské komunity v Íránu, Eritreji, Turecku, Jordánsku a dalších zemích. Každá zastávka našeho čtyřicetidenního putování bude pro nás inspirující, a vyprávění pronásledovaných a přesto odvážných křesťanů vás duchovně povzbudí. Budete mít i prostor k vlastním úvahám a přidáme i návrhy, jak se za tyto křesťany modlit. To vše vám pomůže lépe pochopit to, co představuje život v první linii víry.

V literárním světě se stává, že ačkoli tvůrčí dráha významného umělce není ještě zcela uzavřena, přesto se v určitém okamžiku žití odhodlává k bilancování. To je případ literáta a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942): po řadě knih básnických, prozaických i esejistických se stále častěji vrací k textům, které vznikaly v průběhu let a desetiletí a které z různých důvodů doposud nefigurovaly v autorových knižních publikacích. Zpytování cesty nabízí přesvědčivou duchovní retrospektivu jednoho tvůrčího osudu. V uvážlivě bilancující knize Pavla Rejchrta najdeme přitažlivou všehochuť příspěvků různého časového určení: jsou tu pozoruhodné texty beletristické, zajímavé texty memoárové povahy, jakož i literární kázání, kunsthistorická zamyšlení a další úvahy, které nic neztratily na své aktuálnosti a nezřídka naopak s léty nabyly na své závažnosti.

Jméno Haralana Popova se stalo ve své době symbolem odvahy křesťanů žijících za železnou oponou. Původně spravoval největší protestantský sbor v Bulharsku a ve své vlasti patřil k nejhorlivějším kazatelům evangelia. K jeho skutečné roli vůdčí duchovní osobnosti jej však přivedlo utrpení třinácti let strávených v krutém komunistickém vězení. Tehdejší kázeňské praktiky, psychické i fyzické mučení, hlad, pokusy o vymývání mozku, intriky věznitelů používajících metodu biče a cukru to vše popisuje sugestivně a detailně v této knize. Ani ve vězení však nepřestal plnit své křesťanské poslání, třebaže to často znamenalo další soužení. Po propuštění se Haralan Popov stal hlavní postavou tajné církve v Bulharsku. Ta se zformovala, když se oficiální církev ocitla v moci komunistického režimu. Později, na naléhání podzemní církve, se mu podařilo vycestovat do svobodného světa, kde se snažil burcovat západní křesťany informováním o situaci věřících v zemích komunistického bloku a organizoval pro tuto tajnou církev politickou podporu i ilegální pomoc. Haralan Popov se tak stal hlasem trpící církve a mimo jiné se mu podařilo propašovat do Bulharska desetitisíce tehdy tolik postrádaných Biblí.

K. J. Hirsch pocházel z přísně židovské rodiny a k jeho předkům patřili i významní rabíni. Studoval v Mnichově a Paříži Dějiny umění a malířství, pracoval v berlínském divadle Volksbühne a pro berlínské noviny Vossiche Zeitung a BZ am Mittag. Jeho nejslavnější román Císařské počasí (česky 1976) byl 10.5.1933 nacisty spálen. V roce 1936 byl zbaven německého občanství a odešel do exilu nejprve do Švýcarska a pak do USA, kde dostal americké občanství. Tam také v roce 1952 zemřel. Tato kniha, psaná formou dopisů synovi, líčí třiapadesát let německé historie z pohledu dění kulturního života, jak je vnímal člověk, který se sám řadil k umělcům dvacátých let minulého století. Svůj dosavadní život, který plně odpovídal intelektuálním postojům většiny příslušníků své generace, však začíná Hirsch po útěku do ciziny zásadním způsobem bilancovat: "Oné noci blízko smrti jsem se vracel zpátky domů k Bohu. Pán mě ale probudil a vedl ke Kristu," popisuje svoji klíčovou duchovní zkušenost.

Deníková, přesněji řečeno literárnědeníková publikace s názvem Postřádečky potřetí představuje další díl z cyklu literárních záznamů diaristického ladění, které autor časopisecky a poté knižně uveřejňoval nejprve pod souhrnným názvem Řádečky a pro které po vydání pěti svazků, zahrnujících období od zimy 2012 po léto 2016, zvolil obměněný název Postřádečky. Jejich pokračování přišlo na svět s pojmenováním Nové postřádečky, po nichž nyní následuje svazek Postřádečky potřetí. Tentokrát se autorovy reflexivní zápisy z časového pohledu počínají srpnem 2018 a uzavírají se srpnem následujícího roku. Podobně jako v minulých svazcích se i v souboru Postřádečky potřetí klade důraz jednak na peripetie individuálního lidského života, jednak na reflexe soudobého kulturního a zejména literárního dění, nahlíženého z mimovelkoměstského ústraní. Tyto záznamy byly označovány i za román v próze a této formě literární poetiky zachovávají věrnost i v nejnovějším literárnědeníkovém svazku. Stejně jako dřívější autorovy diaristické publikace rovněž Postřádečky potřetí sice vznikaly jako svého druhu časové svědectví, na rozdíl od mnoha jiných deníkových knížek se ale snaží víc promlouvat jako vyznání do značné míry mimočasové a v optimálním případě i nadčasové. Opět se v nich s různou intenzitou zrcadlí životní a tvůrčí filosofie generace, která se eticky i esteticky zformovávala v nemytických, leč o to víc nadějeplných šedesátých letech minulého století.

Rozsáhlé básnické, prozaické a divadelní dílo Pavla Rejchrta vznikalo od konce šedesátých let 20. století v někdejším svobodomyslném přítmí evangelického literárního samizdatu. Značný počet textů z tohoto období byl zejména po roce 1995 uveřejněn v řadě autorových knižních publikací; většinou je přitom umělec ostatně i pronikavý esejista a osobitý výtvarný tvůrce z časového odstupu citlivě přepracovával a nejednou také doplňoval o literární práce novější a nejnovější. Vznikly tak knihy a sbírky, které vytvářely impozantní literární oblouk mezi Rejchrtovou hodnotnou tvorbou předlistopadovou a jeho neméně hodnotnou tvorbou polistopadovou. Podobný charakter má i aktuální autorovo sebrání jeho v minulosti vzniklých, v současnosti však v mnoha případech dotvořených básnických a prozaických textů k nimž přimyká i titulní dílo, obdivuhodné filosofické drama Dům světa , spojené s vybranými ukázkami z nynějšího tvůrčího úsilí Pavla Rejchrta. Záměrně se zde prostřídávají polohy esejistické, namnoze vyznavačské a hledačské, s vyprávěním převážně beletristickým, opět nejednou obměňujícím dřívější verze autorova prozatérského nebo poetického zaměření. Jednotlivé příspěvky, byť jsou někdy z hlediska svého vzniku od sebe nemálo vzdáleny, mají společnou především vysokou literární kulturu, jsou stylově vytříbené a představují následováníhodnou ukázku duchovního, eticky maximalistického literárního umění.

Renesanční Florencie obohatila kulturní dějiny Evropy opravdu štědře. Byla ale také dějištěm velkých politických a duchovních střetů. Tím snad nejdramatičtějším byl spor mezi převorem dominikánského kláštera Girolamem Savonarolou a papežem Alexandrem VI. Odsouzení vizionářského kazatele k smrti a vhození jeho popela do řeky nutně upomene českého čtenáře na život a smrt Jana Husa. Oba tito proroci pravdivosti a nespokojenci se stavem církve bývají protestantskými dějepisci označováni jako předchůdci reformace. Ženevský teolog, politolog a pracovník mládežnické organizace YMCA Théophile Geisendorf-des Gouttes (1874 -1953) nehledá pro Savonarolu zařazení do určitého proudu myšlenkových dějin, nýbrž všímá si jeho originality. Je k němu někdy obezřetně kritický, většinou ale se tento protestant dokáže do motivací dominikánského mnicha porozumivě vžít. Blízká je mu zvláště Savonarolova uchvácenost prorockými texty Bible. Své pojednání určil širokému publiku, zvláště mládeži, která, jak se zdá, víc než kdy jindy potřebuje vidět příklady vynikajících osobností, jež poslušny hlasu svého svědomí, dokázaly se postavit proti mocným tohoto světa. Knížku napsal za druhé světové války a pozorný čtenář vycítí z díla autorovu obavu o osud Evropy, kde se tak snadno i ušlechtilé snahy o spravedlivější svět zvrhnou ve zběsilost a touha po jednotě v povolnost diktátorům. Jedním z důvodů, proč toto dílo vzniklo, byla Geisendorfova nespokojenost s úrovní turistických brožurek o Florencii. Napsal tedy svého průvodce, částečně městem květů jako takovým, hlavně ale zákrutami, propastmi i výšinami života velkého Florenťana: Snad právě pro mladé lidi bude postava florentského dominikánského mnicha, ztělesňující nezlomnou vůli a morální odvahu, povzbuzením i útěchou.

V prosinci 2015 byl na letišti v Chartúmu zadržen tajnou policií český občan Petr Jašek. Následujících čtrnáct měsíců byl vězněn súdánským režimem a v lednu 2017 ho tamní tribunál odsoudil na doživotí za "špionáž a velezradu", třebaže jeho skutečným "zločinem" byla prostá snaha pomoci africkým pronásledovaným křesťanům. Co prožíval v obávaném saharském vězení, bylo po dlouhé měsíce předmětem velkých obav a spekulací. V této knize nyní o tom on sám vypravuje ...

Rozsáhlé literární, tj. básnické, prozaické i esejistické dílo Pavla Rejchrta (nar. 1942), do roku 1990 nepublikované, nyní sympaticky rozhojňuje další autorova knižní publikace s názvem Pustinami k díkůvzdání. Jde o prokomponovaný cyklus básní a próz, z nichž některé vznikly v původní podobě již před drahným časem (například v sedmdesátých letech 20. století), většinou ale v průběhu nynějšího kalendářního roku, tj. 2018. Některé starší texty byly pro toto vydání důkladně upraveny či přepracovány, jako celek však kniha představuje pozoruhodnou vizitku nové Rejchrtovy básnické a prozaické tvorby. Jednotlivé prozaické i veršované útvary z této publikace se dají v souladu s umělcovou celoživotní estetickou a filosofickou orientací označit za existenciálně laděné v duchu novodobého křesťanského, zvláště evangelického post-existencialismu. Do mnoha z nich však výrazně, úporně i úpěnlivě vstupuje palčivá problematika aktuální lidské situace: taková, jak ji autor, jak sám říká, bolestně vnímal a nesl s touhou, aby takovou nebyla. Zčásti v těchto příbězích a básnických vyznáních poznovu ožívá stejně eruptivní jako sebezpytavý svět šedesátých let, v nichž Pavel Rejchrt vyzrával a začal formovat své pojetí umělecké tvorby a náboženské víry, zčásti z nich prostřednictvím reflexe soudobé postpravdivé společnosti mnohotvárně vyvěrá i mnohobolestný mravní nepokoj nad pomyslnými i nepomyslnými pustinami, v nichž podle autorova přesvědčení mnozí žijeme a pohříchu i jimi žijeme. Jeho vyznavačské promluvy vyzývají k bytostné očistě naší mysli, jsou to však v prvé řadě beletristické i poetické promluvy literátovy a myslitelovy. Směřující k nadčasovému díkůvzdání i díkůčinění.

V devíti teologických rozjímáních nad křesťanskou vírou v dnešním světě rozvíjí autor v různých souvislostech na pozadí současných poměrů několik biblických motivů, především novozákonních, kterými se opakovaně zabýval v několika příležitostných kázáních z poslední doby. Úvahy spojuje ústřední téma neobvyklého vítězství, skutečnost, že zvěstované evangelium ve světě a přiznání se k Ježíši Kristu nepřináší vavříny, na kterých bychom mohli spokojeně usnout, ale spíš trní útrap všeho druhu. A také zjitřenou citlivost pro přemnohá zla, jež normální společnost vůbec neregistruje. Víra ovšem, jak praví apoštol Jan, přemáhá svět, vede nás i skrze mnohá sklíčení ba utrpení k pokoji, který je nad všeliký rozum lidský. Leč nevítězíme my sami, ani zbraněmi duchovními ne, například stupňováním svých výkonů intelektuálních nebo mravních, ale to vítězství nad světem (a tím i nad námi samými v naší přirozené Bohu zcizenosti) nám vybojovává toliko láska (a víra), kterou nám dal Otec. Tento div nepodmíněného daru Boží milosti všem, kteří jej neodmítnou, chtějí z různých stran osvětlit všechny kapitolky tohoto komorního souboru úvah.

Memoárová kniha Samuela Jana Hejzlara Na háku volně navazuje na předchozí díl vzpomínek Na hraně koncentrující se na život v Liberci a bývalém sudetském pohraničí v těsně poválečném období. Tentokrát se autor detailně, často humorně, každopádně vždy s nadhledem barvitě a sugestivně rozepisuje o dvou letech povinné vojenské služby 1957 58, kterou tento pevně věřící muž absolvoval především v západočeském pohraničním újezdu Hradiště v Doupovských horách. Popisuje své problémy plynoucí z razantního odmítnutí použít v jakémkoliv případě zbraň, ale také příhody se svými spolubojovníky postiženými nekompromisním a absurdním vojenským drilem ze strany důstojníků sloužících tehdy v armádě pod vrchním velením nechvalně proslulého generála Alexandra Čepičky. Líčí denní život v kasárnách, ale nevyhýbá se i zachycení výjimečných událostí, revolt jednotlivých vojáků i jejich psychických problémů ústících mnohdy až k sebevraždě nebo jiným násilnostem. Nachází však i v tomto nehostinném a syrovém prostředí hřejivé lidské výjimky mezi řadovými vojáky i veliteli, kteří se vyrovnávaj&iacu te; nebo alespoň mlčky tolerují jeho duchovní postoj k životu, ačkoli hned v prvních dnech služby obdržel vojín a později svobodník Hejzlar přezdívku Modlil. Výrazný akcent na spirituální rozměr existence odlišuje Hejzlarovy vojenské memoáry od řady podobných literárních děl situovaných do armádního prostředí v tíživých padesátých letech dvacátého století.

Příběh severokorejské rodiny, která dokázala udržet při životě poselství evangelia v jednom z nejbrutálnějších protikřesťanských režimů, jaké lidstvo zná, po více než padesát let. V roce 1907 přineslo duchovní probuzení v Pchjongjangu do Koreje ohromný rozmach křesťanství. Americký misionář William Blair tehdy prohlásil, že "nesmírný oceán modliteb se nyní vzdouvá k Božímu trůnu". O padesát let později se v důsledku krutého pronásledování na severu Koreje tento oceán doslova vypařil; přece však dál přežívalo alespoň několik pramínků. Tato kniha přináší příběh jedné severokorejské rodiny, v níž se předávalo evangelium z generace na generaci ve stínu pracovních táborů, věznění, výslechů a především uprostřed každodenního děsivě ubíjejíc í ho života v Severní Koreji.

Luterský farář Richard Wurmbrand (1909 - 2001) strávil kvůli své víře čtrnáct let ve vězeních komunistického Rumunska. Zkušenosti s totalitní mocí ho podnítily k hledání podstaty učení Karla Marxe a komunistické ideologie. Zatímco komunismus sám sebe líčí jako zastánce lidského pokroku a dobra a s bohorovnou samozřejmostí předkládá svůj ateistický pohled na svět, Wurmbrandovo bádání odhaluje pravé kořeny, kterými byli Karel Marx i otcové moderního komunismu, marxismu i socialismu inspirováni a jež sahají až k mocnostem temnoty a zla. Na základě zkoumání výpovědí, spisů i básní Karla Marxe a jeho následovníků autor ukazuje, jak "kníže temnoty" dal lidem do rukou "meč", kterým mají terorizovat národy. Zároveň odhaluje metafyzické rozměry zla totalitní moci, které jsou materialistickému světu neznámé. Wurmbrand dokazuje, že toto hnutí není jen výtvorem lidí toužících po bohatství a moci, ale že jeho cílem je - "podle satanského působení" - rozvrat a zničení lidstva.