Stefanos strana 2 z 3

V prosinci 2015 byl na letišti v Chartúmu zadržen tajnou policií český občan Petr Jašek. Následujících čtrnáct měsíců byl vězněn súdánským režimem a v lednu 2017 ho tamní tribunál odsoudil na doživotí za "špionáž a velezradu", třebaže jeho skutečným "zločinem" byla prostá snaha pomoci africkým pronásledovaným křesťanům. Co prožíval v obávaném saharském vězení, bylo po dlouhé měsíce předmětem velkých obav a spekulací. V této knize nyní o tom on sám vypravuje ...

Renesanční Florencie obohatila kulturní dějiny Evropy opravdu štědře. Byla ale také dějištěm velkých politických a duchovních střetů. Tím snad nejdramatičtějším byl spor mezi převorem dominikánského kláštera Girolamem Savonarolou a papežem Alexandrem VI. Odsouzení vizionářského kazatele k smrti a vhození jeho popela do řeky nutně upomene českého čtenáře na život a smrt Jana Husa. Oba tito proroci pravdivosti a nespokojenci se stavem církve bývají protestantskými dějepisci označováni jako předchůdci reformace. Ženevský teolog, politolog a pracovník mládežnické organizace YMCA Théophile Geisendorf-des Gouttes (1874 -1953) nehledá pro Savonarolu zařazení do určitého proudu myšlenkových dějin, nýbrž všímá si jeho originality. Je k němu někdy obezřetně kritický, většinou ale se tento protestant dokáže do motivací dominikánského mnicha porozumivě vžít. Blízká je mu zvláště Savonarolova uchvácenost prorockými texty Bible. Své pojednání určil širokému publiku, zvláště mládeži, která, jak se zdá, víc než kdy jindy potřebuje vidět příklady vynikajících osobností, jež poslušny hlasu svého svědomí, dokázaly se postavit proti mocným tohoto světa. Knížku napsal za druhé světové války a pozorný čtenář vycítí z díla autorovu obavu o osud Evropy, kde se tak snadno i ušlechtilé snahy o spravedlivější svět zvrhnou ve zběsilost a touha po jednotě v povolnost diktátorům. Jedním z důvodů, proč toto dílo vzniklo, byla Geisendorfova nespokojenost s úrovní turistických brožurek o Florencii. Napsal tedy svého průvodce, částečně městem květů jako takovým, hlavně ale zákrutami, propastmi i výšinami života velkého Florenťana: Snad právě pro mladé lidi bude postava florentského dominikánského mnicha, ztělesňující nezlomnou vůli a morální odvahu, povzbuzením i útěchou.

Rozsáhlé básnické, prozaické a divadelní dílo Pavla Rejchrta vznikalo od konce šedesátých let 20. století v někdejším svobodomyslném přítmí evangelického literárního samizdatu. Značný počet textů z tohoto období byl zejména po roce 1995 uveřejněn v řadě autorových knižních publikací; většinou je přitom umělec ostatně i pronikavý esejista a osobitý výtvarný tvůrce z časového odstupu citlivě přepracovával a nejednou také doplňoval o literární práce novější a nejnovější. Vznikly tak knihy a sbírky, které vytvářely impozantní literární oblouk mezi Rejchrtovou hodnotnou tvorbou předlistopadovou a jeho neméně hodnotnou tvorbou polistopadovou. Podobný charakter má i aktuální autorovo sebrání jeho v minulosti vzniklých, v současnosti však v mnoha případech dotvořených básnických a prozaických textů k nimž přimyká i titulní dílo, obdivuhodné filosofické drama Dům světa , spojené s vybranými ukázkami z nynějšího tvůrčího úsilí Pavla Rejchrta. Záměrně se zde prostřídávají polohy esejistické, namnoze vyznavačské a hledačské, s vyprávěním převážně beletristickým, opět nejednou obměňujícím dřívější verze autorova prozatérského nebo poetického zaměření. Jednotlivé příspěvky, byť jsou někdy z hlediska svého vzniku od sebe nemálo vzdáleny, mají společnou především vysokou literární kulturu, jsou stylově vytříbené a představují následováníhodnou ukázku duchovního, eticky maximalistického literárního umění.

Deníková, přesněji řečeno literárnědeníková publikace s názvem Postřádečky potřetí představuje další díl z cyklu literárních záznamů diaristického ladění, které autor časopisecky a poté knižně uveřejňoval nejprve pod souhrnným názvem Řádečky a pro které po vydání pěti svazků, zahrnujících období od zimy 2012 po léto 2016, zvolil obměněný název Postřádečky. Jejich pokračování přišlo na svět s pojmenováním Nové postřádečky, po nichž nyní následuje svazek Postřádečky potřetí. Tentokrát se autorovy reflexivní zápisy z časového pohledu počínají srpnem 2018 a uzavírají se srpnem následujícího roku. Podobně jako v minulých svazcích se i v souboru Postřádečky potřetí klade důraz jednak na peripetie individuálního lidského života, jednak na reflexe soudobého kulturního a zejména literárního dění, nahlíženého z mimovelkoměstského ústraní. Tyto záznamy byly označovány i za román v próze a této formě literární poetiky zachovávají věrnost i v nejnovějším literárnědeníkovém svazku. Stejně jako dřívější autorovy diaristické publikace rovněž Postřádečky potřetí sice vznikaly jako svého druhu časové svědectví, na rozdíl od mnoha jiných deníkových knížek se ale snaží víc promlouvat jako vyznání do značné míry mimočasové a v optimálním případě i nadčasové. Opět se v nich s různou intenzitou zrcadlí životní a tvůrčí filosofie generace, která se eticky i esteticky zformovávala v nemytických, leč o to víc nadějeplných šedesátých letech minulého století.

K. J. Hirsch pocházel z přísně židovské rodiny a k jeho předkům patřili i významní rabíni. Studoval v Mnichově a Paříži Dějiny umění a malířství, pracoval v berlínském divadle Volksbühne a pro berlínské noviny Vossiche Zeitung a BZ am Mittag. Jeho nejslavnější román Císařské počasí (česky 1976) byl 10.5.1933 nacisty spálen. V roce 1936 byl zbaven německého občanství a odešel do exilu nejprve do Švýcarska a pak do USA, kde dostal americké občanství. Tam také v roce 1952 zemřel. Tato kniha, psaná formou dopisů synovi, líčí třiapadesát let německé historie z pohledu dění kulturního života, jak je vnímal člověk, který se sám řadil k umělcům dvacátých let minulého století. Svůj dosavadní život, který plně odpovídal intelektuálním postojům většiny příslušníků své generace, však začíná Hirsch po útěku do ciziny zásadním způsobem bilancovat: "Oné noci blízko smrti jsem se vracel zpátky domů k Bohu. Pán mě ale probudil a vedl ke Kristu," popisuje svoji klíčovou duchovní zkušenost.

Jméno Haralana Popova se stalo ve své době symbolem odvahy křesťanů žijících za železnou oponou. Původně spravoval největší protestantský sbor v Bulharsku a ve své vlasti patřil k nejhorlivějším kazatelům evangelia. K jeho skutečné roli vůdčí duchovní osobnosti jej však přivedlo utrpení třinácti let strávených v krutém komunistickém vězení. Tehdejší kázeňské praktiky, psychické i fyzické mučení, hlad, pokusy o vymývání mozku, intriky věznitelů používajících metodu biče a cukru to vše popisuje sugestivně a detailně v této knize. Ani ve vězení však nepřestal plnit své křesťanské poslání, třebaže to často znamenalo další soužení. Po propuštění se Haralan Popov stal hlavní postavou tajné církve v Bulharsku. Ta se zformovala, když se oficiální církev ocitla v moci komunistického režimu. Později, na naléhání podzemní církve, se mu podařilo vycestovat do svobodného světa, kde se snažil burcovat západní křesťany informováním o situaci věřících v zemích komunistického bloku a organizoval pro tuto tajnou církev politickou podporu i ilegální pomoc. Haralan Popov se tak stal hlasem trpící církve a mimo jiné se mu podařilo propašovat do Bulharska desetitisíce tehdy tolik postrádaných Biblí.

V literárním světě se stává, že ačkoli tvůrčí dráha významného umělce není ještě zcela uzavřena, přesto se v určitém okamžiku žití odhodlává k bilancování. To je případ literáta a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942): po řadě knih básnických, prozaických i esejistických se stále častěji vrací k textům, které vznikaly v průběhu let a desetiletí a které z různých důvodů doposud nefigurovaly v autorových knižních publikacích. Zpytování cesty nabízí přesvědčivou duchovní retrospektivu jednoho tvůrčího osudu. V uvážlivě bilancující knize Pavla Rejchrta najdeme přitažlivou všehochuť příspěvků různého časového určení: jsou tu pozoruhodné texty beletristické, zajímavé texty memoárové povahy, jakož i literární kázání, kunsthistorická zamyšlení a další úvahy, které nic neztratily na své aktuálnosti a nezřídka naopak s léty nabyly na své závažnosti.

Počátek 18. století znamená v Čechách po jen o málo nadějnější vládě císařů Leopolda I. a Josefa I. nové utužení absolutistické vídeňské politiky. Na mnoha českých panstvích vládne tvrdou rukou cizí šlechta. V náboženské oblasti usiluje řadu desetiletí o moc jezuitský řád, který podporuje násilnou rekatolizaci navzdory umírněnějšímu stanovisku jiných církevních hodnostářů. Císař Karel VI. se snaží prosadit tzv. pragmatickou sankci, která znamená jen další oklešťování stavovských práv českého království. V této době z neblahé řady cizí i domácí šlechty vybočuje jedna významná osoba: hrabě Špork, který, ačkoli pocházel z cizího vestfálského rodu, bojuje za práva českého království a snaží se alespoň na svých panstvích prosadit poměry, jež do jisté míry respektují náboženskou toleranci i zájmy českého obyvatelstva. Svým převratným úsilím i výstřední povahou však proti sobě poštvává mocné nepřátele, kteří intrikami usilují přivodit jeho pád. Kniha je doplněna dobovým pojednáním o autorovi románu Josefu Svátkovi z pera významného českého esejisty Ferdinanda Strejčka.

Počátek 18. století znamená v Čechách po jen o málo nadějnější vládě císařů Leopolda I. a Josefa I. nové utužení absolutistické vídeňské politiky. Na mnoha českých panstvích vládne tvrdou rukou cizí šlechta. V náboženské oblasti usiluje řadu desetiletí o moc jezuitský řád, který podporuje násilnou rekatolizaci navzdory umírněnějšímu stanovisku jiných církevních hodnostářů. Císař Karel VI. se snaží prosadit tzv. pragmatickou sankci, která znamená jen další oklešťování stavovských práv českého království. V této době z neblahé řady cizí i domácí šlechty vybočuje jedna významná osoba: hrabě Špork, který, ačkoli pocházel z cizího vestfálského rodu, bojuje za práva českého království a snaží se alespoň na svých panstvích prosadit poměry, jež do jisté míry respektují náboženskou toleranci i zájmy českého obyvatelstva. Svým převratným úsilím i výstřední povahou však proti sobě poštvává mocné nepřátele, kteří intrikami usilují přivodit jeho pád. Kniha je doplněna dobovým pojednáním o autorovi románu Josefu Svátkovi z pera významného českého esejisty Ferdinanda Strejčka.

Vezměte si pas a se mnou se vydejte na čtyřicetidenní cestu do nesvobodných a křesťanům nepřátelských zemí, v nichž se setkáme s bratřími a sestrami, kteří odmítají zříci se Krista, ačkoli jsou za svou víru biti, vězněni či dokonce zabíjeni. Tato kniha vás seznámí s čínskou křesťankou, která říká, že její půlroční věznění bylo „nádherným časem“. Projedeme armádním kontrolním stanovištěm, abychom se setkali s iráckým pastorem, který chválí Boha, třebaže byl o osm dní dříve postřelen lidmi, jež se ho snažili zavraždit. Vypijeme si šálek čaje s členy křesťanské komunity v Íránu, Eritreji, Turecku, Jordánsku a dalších zemích. Každá zastávka našeho čtyřicetidenního putování bude pro nás inspirující, a vyprávění pronásledovaných a přesto odvážných křesťanů vás duchovně povzbudí. Budete mít i prostor k vlastním úvahám a přidáme i návrhy, jak se za tyto křesťany modlit. To vše vám pomůže lépe pochopit to, co představuje život v první linii víry.

Dnešní historikové líčí Jana Kalvína převážně v pochmurných barvách. Hovoří o něm jako o studeném, necitelném a vypočítavém člověku, který přísně ovládal bezmocný a vyděšený lid, „fundamentalistovi". Je pravda, že nelze najít plnou omluvu pro závažné přehmaty, které Kalvín se svým okruhem spolupracovníků v Ženevě zastával vůči odpůrcům své reformy. Kalvín sám byl typem křesťanského učence, který horlivě studoval Písmo a snažil se jeho pravdy aplikovat v každodenním životě věřícího, byl svými současníky znám jako neobyčejně skromný a odříkavý člověk, který poctivě a zaníceně bojuje boj víry podle svého nejhlubšího přesvědčení. Jeho svědectví je proto přínosné zejména dnešní církvi, která často opouští vážnost a závaznost biblické zvěsti a selhává tak právě tam, kde byl Jan Kalvín svému Spasiteli oddán celým srdcem. Bylo by proto užitečné pohlédnout na tuto velkou postavu církevních dějin s novou otevřeností a bez neopodstatněných předsudků. Snad by k tomu mohl přispět i tento krátký nástin života Jana Kalvína, církevního reformátora, který byl v českém jazyce dosud poněkud opomíjen.

Životní příběh Madame Jeanne de la Mote Guyon je vskutku pozoruhodný. Tato zdánlivě obyčejná manželka a matka, žijící ve Francii sedmnáctého století, svou hlubokou láskou k Bohu a snahou o bezvýhradný křesťanský život podnítila nečekaně proti sobě opozici v nejvyšších politických a církevních kruzích tehdejší doby. Šíření prostého učení lásky k Bohu, osobní modlitby, zřeknutí se sebelásky a egocentrismu, důraz na vnitřní život v Kristu a vydání se cele do vůle Boží vedly nakonec k jejímu zatčení a uvěznění, mimo jiné i v pověstné Bastile. Avšak její lásku k Bohu a její víru to rozhodně nezlomilo. Duchovní zkušenosti Madame Guyon, které vyjádřila v mnoha básních a spisech, ji řadí k neopomenutelným katolickým mystikům. Její význam daleko přesáhl dobový i geografický rámec, v němž žila. Byla inspirací zejména pro řadu významných osobností protestantismu.