Studio JB

Kniha fotografií studentů Katedry fotografie FAMU, pořízených v letech 2008-2009 pod vedením Jaroslava Bárty, je pohledem mladé generace na současnou vesnici. Texty stručně popisují historii 19 vybraných obcí a jsou doplněny o základní statistická data.

Vyprávění svérázných příběhů ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy působil Zdeněk Eda Nosek jako listonoš v okolí Semil.

Reprezentativní obrazová publikace s historickými i současnými fotografiemi, která v českém a anglickém jazyce seznamuje s bohatou historií, krásnou přírodou a zajímavými památkami a pamětihodnostmi podkrkonošského města Lomnice nad Popelkou a okolních obcí.

Erwin Raupp (1863-1931) byl jedním z prvních a nejvýznamnějších secesních fotografů. Kniha představuje všechny dosud známé fotografie uložené ve sbírkách Moravského zemského muzea v Brně, Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Národního muzea v Praze, které Erwin Raupp pořídil během svého pobytu na Moravském Slovácku v roce 1904. Rauppův soubor podává obraz lidové kultury v každodenním i svátečním životě a je jedním z prvních ucelených uměleckých dokumentů na světě. Texty Antonína Dufka, Heleny Beránkové a Andrease Kraseho uvádějí Erwina Rauppa a jeho dílo do souvislostí uměnovědných a etnologických.

Monografie malíře Františka Karla Foltýna.

Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb, kterému bohužel smrt v roce 1969 zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966–1969 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Tematicky by bylo možné mluvit o figuraci, ovšem v širším smyslu slova, kdy je figurální tvarosloví podkladem pro celou řadu nejrůznějších formálních i obsahových přístupů. Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, jež lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu. Od roku 1967 vzniká řada radikálně barevných obrazů a kreseb, v nichž jsou lidské tělo či jeho část proměněny v téměř amorfní strukturu, vířící nijak nedefinovaným prostorem. Hlavně v kresbách je možné sledovat nekonečnou proměnu figury. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a otevřel díla do prostoru. Figura v nich zůstává přítomná už jenom v latentní podobě, nicméně přesto právě tyto práce mají silný fyzický charakter. Souborná monografie je prvním retrospektivním shrnutím umělcovy tvorby. Představuje Rudolfa Volrába jako sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v příběhu českých dějin umění.

Mnichov byl v době kolem roku 1900 živou kulturní metropolí přitažlivou pro umělce z celého světa. Mnichovská Akademie umění si postupně vybudovala pověst nejprestižnějšího uměleckého učiliště ve střední Evropě. V Mnichově bylo roku 1892 založeno první středoevropské secesionistické sdružení a v roce 1911 proslulá avantgardistická skupina Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Na tomto bohatém uměleckém dění participovali také umělci z Čech a Moravy. V úvodu publikace je pozornost zaměřena na tři důležitá témata: Mnichov jako město umění, mnichovská Akademie umění a pohyb českých umělců mezi bavorskou a francouzskou metropolí. Dosud málo prozkoumaný fenomén umělecké výměny mezi Mnichovem a zeměmi Koruny české je reflektován ve čtyřech tematických okruzích o čtyřech částech. Vybraná díla malířství, kresby a grafiky jsou přitom analyzována v samostatných heslech. Bohatě ilustrovaná velkoformátová publikace, v níž je představeno celkem padesát umělců, je výsledkem práce týmu historiků umění z České republiky a Německa. Autoři: Eva Bendová, Aleš Filip, Veronika Hulíková, Ivana Jonáková, Gerhard Leistner, Šárka Leubnerová, Roman Musil, Helena Musilová, Alena Pomajzlová, Caroline Sternberg, Ute Strimmer, Markéta Theinhardt, Sandra Uhrig, Tomáš Winter, Roman Zieglgänsberger

Reprezentativní publikace poskytuje první odborné syntetické zpracování umělecké produkce na tomto území v období od počátku 17. století do druhé poloviny 18. století. Poukazuje na specifičnost rozsáhlé umělecké produkce regionu, kdy vedle regionálních umělců jsou sledováni tvůrci jako Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun či Jan Blažej Santini-Aichel a jejich odkaz, s nímž se vyrovnávali jak jejich lokální současníci, tak i nadcházející umělecká generace. Některá díla jsou zde prezentována zcela poprvé. Kromě obsáhlých studií zaměřených na uměleckohistorickou reflexi regionu, barokní malířství, nástěnnou malbu, řezbářskou a sochařskou tvorbu, umělecké řemeslo a architekturu, doprovázených množstvím vyobrazení, jsou vybraná díla analyzována v samostatných heslech. Bohatě ilustrovaná velkoformátová publikace je výsledkem práce týmu historiků z předních institucí České republiky. Kniha je vydána u příležitostí stejnojmenné výstavy v Masných krámech v Plzni.

Publikace Anatomie skoku do prázdna představuje umělecká díla a realizace, které vznikly jako bezprostřední reakce na násilné potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, a na následné období, kterým zmítaly jak snahy udržet otevřenou občanskou společnost, tak vést ji k opětné podřízenosti Komunistické straně a Sovětskému svazu. Vzniklá umělecká díla, která poznamenala jak invaze, smrt Jana Palacha a Jana Zajíce a nastupující normalizace. Publikace je soustředěna na léta 1966 až 1973, ve kterých je dobře vidět, jak se domácí umění emancipovalo a začalo se sebevědomě zapojovat do mezinárodních struktur umělecké scény. Reaguje nebo předjímá všechna důležitá témata a přístupy novou geometrii, novou figuraci, konceptuální umění a umění akce. Zastoupeni jsou nejznámější autoři tohoto období jako Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Jiří Kolář, Adriena Šimotová, ze slovenských autorů Josef Jankovič nebo Július Koller, stranou ovšem nezůstali ani autoři z regionů, jako Miroslav Šnajdr, Eduard Ovčáček, Stanislav Bukovský a další.

Žil obyčejný život jako Vy až do chvíle, kdy přišel o To nejcennější, co člověk v sobě nosí. Aby To ztracené získal zpět, musel se vydat na dlouhou cestu. Na ní se musel brodit sněhem hor i pískem pouští. Musel prožít a překonávat mnohé zkoušky, dokud nepochopil, že v kapce slzy najde více, nežli ve vodách oceánů, že i ten největší kámen se náhle stane malým a dá se snadno odvalit. Musel přijít na to, že každý člověk, kterého na své pouti poznal, byl jeho učitelem v dobrém i zlém. Pak teprve mohl najít To, co ztratil, a díky tomu odkryl největší tajemství lidského bytí tajemství, které musí odkrýt dříve nebo později každý z nás.

Kdesi za vlnami veliké řeky, v neprobádaných lesích tajgy, se ukrývá jeskyně. V ní je zaznamenán příběh dvou lidí, kteří dokázali vzlétnout a bez zábran letět. Ten, kdo jeskyni objeví a rozluští kresby na stěnách, pochopí tajemství skutečného smyslu života. Pak již bude pouze na něm, zdali se odváží následovat ty, kteří to dokázali před ním. Tento příběh byl po mnoho generací předáván pouze ústní formou. Až ve věku Vodnáře, v dobách transformačních změn, mohl být konečně napsán, aby pomohl i Vám pochopit Legenda o orlích lidech je příběhem nalezení Božství v Sobě.

Vyprávění svérázných příběhů ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy působil Zdeněk Eda Nosek jako listonoš v okolí Semil.