Vitalis strana 2 z 2

Před sto roky, když se krvavý zápas národů po čtyřech letech chýlí ke konci, nabývá na obrátkách smrtonosná epidemie – pověstná pandemie španělské chřipky. Armáda mrtvých narůstá každým dnem, po desetiletích budou epidemiologové mluvit o 20 až 50, někteří dokonce o 100 milionech obětí chřipky na celém světě. Počet vyhaslých lidských životů tak vysoce překračuje krvavou daň, kterou si vybrala celá světová válka. Právě včas ke 100. výročí pandemie předkládá historik lékařství Harald Salfellner bohatě ilustrovanou publikaci, jež dnešnímu čtenáři tuto epidemii přibližuje v jejích globálních souvislostech a dopadech. Ve 30 kapitolách autor líčí nejasný původ nemoci, průběh jednotlivých vln i klinický obraz obávaných zápalů plic, proti nimž jsou lékaři tehdy prakticky bezmocní. Z nepřeberného množství použitých pramenů zřetelně vystupuje i lidský rozměr pandemie, trýznivé umírání mladých civilistů a vojáků, chroptění umírajících matek s kojenci v náručí. Mezi miliony umírajících je i rakouský malíř Egon Schiele, francouzský básník Guillaume Apollinaire, vrcholný představitel českého výtvarného kubismu Bohumil Kubišta a Frederick Trump – dědeček pozdějšího prezidenta Spojených států. Tisíce lékařů a zdravotních sester této smrtelné nemoci podlehnou při výkonu svého povolání. Se svými více než 250 vyobrazeními je tato publikace o španělské chřipce nejen první kronikou této epidemie v češtině, nýbrž i fascinující cestou časem na osudová dějiště této největší zdravotní katastrofy v dějinách lidstva.

Marie Terezie Rakouská – jméno jako concerto grosso, žena jako kantáta z krásy, nádhery a panovnického lesku. Julianě Weitlanerové se podařilo dostat u císařovny audienci a nyní vykresluje její jemně stínovaný portrét, od boje o dědictví po předcích, přes nekonečné války s pruským sokem, Friedrichem Velikým, až k velkému reformnímo dílu pozdějších let. Tady ze stránek vykukuje veselé děvče, tu milující manželka a přísná matka a konečně i prudérní strážkyně mravnosti v černém vdoveckém úboru. Mezi světlými dny v Schönbrunnu a neradostnými hodinami v Hofburgu nám Marie Terezie vlídně podává ruku jako oslavovaná panovnice, jako bytost zkoušená osudem, jako milovaná matka vlasti.