Západočeská univerzita v Plzni

Kniha Stanislava Starka Filosofie člověka v historickém kontextu vydaná Západočeskou univerzitou v Plzni je určena studujícím filosofie, ale také všem zájemcům o ni, speciálně je zaměřena na filosofické uvažování o člověku v průběhu dějin. Autor podává přehled filosofických názorů na člověka, jak se objevují v dílech významných filosofických myslitelů od starověku po novověk. Zvláště se však zaměřuje na 19. a 20. století jakožto období zvýšeného filosofického zájmu o člověka vedoucího ve 20. století ke konstituování filosofické antropologie jako relativně samostatné filosofické disciplíny. Svůj přehled dovádí až do současné filosofie, konkrétně pak k postmodernismu.

Publikace prezentuje různé strategie, jež si studující sociálních věd mohou při zpracování své bakalářské práce či diplomové práce zvolit. Jednotlivé přístupy jsou v knize kriticky diskutovány s ohledem na jejich silné a slabé stránky. Publikace se jako celek dotýká především otázek kritérií kvality empirického výzkumu a vědeckého textu v sociálních a humanitních vědách.

Publikace stručně popisuje základní prvky nauky a praxe této náboženské skupiny. Nečiní si nárok na vyčerpávající popis a nechce tuto skupinu nijak hodnotit. Autoři textu vycházejí z respektování práva každého zvolit si svoji náboženskou orientaci.

Tato studie nemá být skripty, učebnicí, historií či přehledem religionistiky v obvyklém smyslu slova. Má inspirovat čtenáře k dalším studiím a k zamyšlení nad proměnami, ale i kontinuitou reflexe náboženské zkušenosti i zkušenosti víry. Zároveň může být skripty a učebnicí, pokud přinese studentům nové informace a přivede je k zájmu o religionistiku, dějiny a taky trochu filozofii.

Výchozí zkušeností současného světa je stav plurality hodnot a nejistoty. Tento stav je patrný i v českém kontextu. Způsoby vyrovnávání se s danou situací, kterým je věnována v tomto textu pozornost, jsou dva. Je to obrat k náboženství a hledání ztraceného věku, v němž společenskému uspořádání měla dominovat komunita. Náboženství a komunita představují dvě možné odpovědi na otázku, jak se vyrovnat se skutečností, že dochází k rozpadu společnosti v té podobě, která byla doposud v našich myslích prezentována jako standardní sociální uspořádání. Vyjdeme-li z těchto dvou možných odpovědí, je patrné, že se při interpretaci jejich možného významu pro stabilizaci nastalého stavu otevírá prostor sociologii náboženství a sociologii komunit.

Publikace neobsahuje všechna témata, kterými se bioetika zabývá, je tematicky ohraničena. Může se ale stát kompasem pro další rozhodování osob, které pracují ve vědě a výzkumu, a vlastní reflexí o základní badatelské i etické orientaci čtenáře. Publikace obsahuje tyto kapitoly: Odpovědnost za lidský život, zdraví a léčka, smrt a umírání, podněty k diskutované problematice, biovědy a etické hodnocení života.

Publikace seznámí čtenáře jednak se samotnými arabskými příslovími a jejich významy, jednak v předmluvě nastiňuje sociální a kulturně-historické prostředí, které mělo zásadní vliv na charakter a tématiku jednotlivých přísloví. Z lingvistického hlediska umožňuje zájemcům a studentům arabského jazyka, vzhledem k dvojjazyčnému provedení, komparaci znění jednotlivých přísloví v českém a arabském jazyce. V českém jazyce jsou některá přísloví doplněna o poznámky a vysvětlivky překladatelů, neboť překlad z arabského originálu by sám o sobě nebyl pro pochopení významu dostačující.

Předkládaná monografie v anglickém jazyce je věnována vývoji vztahu mezi náboženstvím a královským úřadem ve starověké Mezopotámii. Pokrývá celé období od počátku 3. tisíciletí př. n. l. po 7. století př. n. l., a v příspěvku archeologickém končí až obdobím novověkým. Za zvláště cennou lze považovat publikaci výsledků workshopu o archaických textech a pečetích ze sumerského města Uru na počátku 3. tisíciletí př. n. l. Jde o vůbec první příležitost, kdy se ke zkoumání těchto mimořádně významných památek ze samých počátků mezopotamské civilizace sdružili badatelů domácí i zahraniční a shrnuli současný stav bádání v této oblasti. Velmi obsáhlého osvětlení se dočkala problematika královského úřadu asyrského včetně jeho propojení s institucemi a doktrínami náboženskými.

Když v roce 1918 skončila první světová válka, toužila většina lidí po pocitu bezpečí a věřila, že se něco podobného už nebude opakovat. Otázkou však zůstávalo, jak kýženého pocitu bezpečí dosáhnout. Cílem monografie je analýza vnímání a přístupu Velké Británie k problému evropské kolektivní bezpečnosti a k pokusům o její vytvoření v první polovině dvacátých let 20. století. Autoři se nejprve zaměřili na reakce britské veřejnosti a politiků na vznik Společnosti národů a poté na britské vnímání problému kolektivní bezpečnosti v první polovině dvacátých let 20. století. Jádro monografie tvoří analýza cesty ke konferenci v Locarnu, nastoupené v lednu 1925, samotné konference v Locarnu (říjen 1925) nebo postojů britských dominií k locarnskému paktu. Autoři se v monografii snaží odpovědět si na otázky, proč se Londýn odmítal v první polovině dvacátých let 20. století podílet na systému kolektivní bezpečnosti, zda Velká Británie musela přijít s alternativním návrhem řešení kolektivní bezpečnosti, jak se měnily či neměnily názory konzervativní vlády na kolektivní bezpečnost v průběhu sledovaného období nebo jaký byl vůbec význam Locarna pro atmosféru v meziválečné Evropě.

Publikace poskytuje ucelený pohled na problematiku neuroticismu. Popisuje jeho biologický základ v kontextu současných možností neurozobrazovacích metod a charakterizuje jeho projevy v prožívání a v rovině reaktivity na stres. Stěžejní částí monografie je mapování dopadů neuroticismu na základní oblasti života dospělého člověka, jako jsou životní postoje, životní styl, zdraví, sociální vztahy, rodina a práce.

V rámci této knihy je čtenář seznámen s originálními výsledky autorů na poli formální logiky a sémantického webu. Začíná s pojmem sémantického webu, reprezentací znalostí formální logikou a postupně se dostává ke specifičtějším tématům. Autoři knihy definují základní formální jazyk jako rozšířenou verzi jazyka odpovídajícího RDF modelu o kvantifikaci proměnných pomocí převodu do klauzulární logiky (ve formě CFL). Na bázi rozšířeného RDF modelu pak zavádějí nové deduktivní formální systémy, a to formální systém GRDF s pravidlem Modus Ponens a formální systém RDF CFL disponující stejně jako klauzulární logika CFL rezolučním odvozovacím pravidlem. Závěr knihy je věnován dotazovacímu jazyku SPARQL.

Přirozený svět člověka si nelze představit bez komunikace, která je rovněž nosným pilířemnašeho studijního oboru. Nebude tedy rozhodně překvapením, že i téma tohoto příspěvku jsme vybrali v souladu s uvedenými premisami. Název neurolingvistické progr amování (NLP)by vás neměl odradit svojí složitostí a zmást zdánlivou příbuzností s počítačovou terminologií. NLP jako umění efektivní komunikace by se mohlo stát vaším praktickým průvodcem každodenního života a příhodným pomocníkem při dorozumívání s okolím. Jeho problematiku pojímáme - ostatně jak velí NLP samo - přijatelně, srozumitelně a bez zbytečného balastu. Zkrátka jako přátelskou knihu. Nepředkládáme vyčerpávající popis NLP, neboť jeho teorie je velmi rozsáhláa ne vždy snadno uchopit elná. Zaměřujeme se převážně na tu část NLP, jež podle nás skrývádosud nevyužitý potenciál z hlediska uplatnění jazyka v komunikační praxi. Nabízíme jakousi kuchařku problémů jazyka a vědomí z perspektivy NLP a ponecháváme na laskavém čtenáři, jaký recept si zvolí pro své vaření. Z tohoto důvodu upozorňujeme zejména na široké spektrum odkazů v závěrečné kapitole. V neposlední řadě má NLP mnoho společného s filosofií. Jeden z jeho základních principů představuje fakt, že náš jazyk odráží a s oučasně také spoluvytváří naše myšlenky o okolním světě. To pochopitelně není žádná objevná idea, vždyť vztahem jazyka a světa věcí se mimo jiné zabývali i výrazní představitelé logického positivismu jako R. Carnap, B. Russell či L. Wittgenstein, avš ak právě samo toto konstatování nám ledacos prozradí o celkové charakteristice NLP. NLP rozhodně nechceme nikomu vnucovat. Nejsme dogmatici, a proto v souladus voltairovským duchem připouštíme i kritiku - nemusíme s ní sice souhlasit, ale respektu jeme ji. V sekci odkazů jsme tedy zmínili i autory zpochybňující náplň NLP. Skripta NLP v komunikační teorii a praxi mají ambice stát se zakládajícím členem v ediciKnihovnička magisterského oboru Teorie a filosofie komunikace a inspirovat stud enty Západočeské univerzity v Plzni k příspěvkům na poli pedagogickém i badatelském. Zda se uplatní i jako kvalitní návod pro vaše jednání v běžném i profesním životě, záleží jen na vás, milí čtenáři.Zkrátka jako přátelskou knihu.

Korupce patří mezi klíčová témata politické diskuze. Protikorupční rétorika pomáhá politikům nejen zvyšovat vlastní symbolický kapitál, ale v mnoha případech též útočit na politické oponenty. Podobné jevy je možné pozorovat i v české politice. Cílem knihy je analyzovat vzorce využívání korupce jako tématu v rámci komunikace vybraných českých politických aktérů v období posledních třiceti let. Publikace ukazuje například to, jakým způsobem se (z kvalitativního i kvantitativního hlediska) proměnila protikorupční rétorika českých politiků, jakým způsobem téma korupce využívají populisté nebo to, nakolik je protikorupční rétorika řady politických aktérů obsahově vyprázdněná.

Monografie Elektronizace výuky práva shrnuje dosavadní poznatky s využíváním digitálních technologii na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni, Právnické fakultě Univerzity Karlovy a Ústavu státu a práva AV ČR. Ačkoliv všichni autoři podporují digitalizací výuky, jejich názory na její provedení se různí, což považujeme za pozitivní. Podobně je tomu i u studentů, jak ukazují výsledky průzkumu prováděného kolegy z pražské právnické fakulty. Digitalizace je sice nezvratný a v zásadě pozitivní proces, který ovšem současně přináší do výuky tak zásadní změny, že zatím se s nimi obtížně vyrovnávají jak studenti, tak učitelé. Autoři upozorňují i na negativní trendy, které zejména s povrchní digitalizací souvisí. Společné mínění autorů vychází z teze, že digitalizovat má smysl tam, kde digitalizace skutečně zvýší kvalitu výuky práva.

18. září roku 1934 přivedl vůdce Svazu pro Němectvo v zahraničí (VDA) Hans Steinacher k Rudolfu Hessovi, zástupci vůdce všech Němců pro věci politické, zajímavou návštěvu. Byl jí novopečený vůdce Sudetendeutsche Heimatfront, Konrad Henlein. Hess právě trávil jistě zaslouženou dovolenou poblíž rodného města Wunsiedel, ve vile situované v malebných Smrčinách. Setkání nebylo plánované, tedy alespoň Hess o něm informován nebyl. Když se uklidnil, uvolil se s návštěvníkem jednat. Ti dva muži měli více společného, než by se mohlo na první pohled zdát. Oba se nacházeli na vzestupu, který měl dříve či později skončit tragicky. Oba budovali nové organizace, které měly sloužit novému Německu a vydatně přispěly k rozbití států, v nichž byly založeny. Navíc se jim bylo přisouzena řada osudových i banálních setkání, střetů i spolupráce. Konrád Henlein stál v čele nedávno ustavené organizace, ze které hodlal vybudovat velké, jednotné sudetoněmecké hnutí na území Československa. Ještě přesně nevěděl, co podnikne v případě úspěchu. Ač v té době ještě nebyl nacionálním socialistou a asi ani jednoznačným přívržencem anexe československého pohraničí, potřeboval podporu z nejvyšších míst Německé říše. Rudolf Heß také budoval novou organizaci, pochopitelně větší, mocnější. Štáb vůdcova zástupce. Ani on však přesně nevěděl, kam až s ní bude možné dojít. Brzy po jmenování vůdcovým zástupcem dostal za úkol sledovat a řídit činnost služeben a organizací nacionálně socialistické strany v cizině. To ovšem nebylo ani zdaleka vše: pod dozor jeho kanceláře spadaly veškeré aktivity četných, v zahraničí působících, nezřídka často si vzájemně konkurujících spolků, společností a svazů, ba i politických stran, jejichž členové, občané jiných zemí, se hlásili k německému původu, jazyku či národnosti. Pro Henleina byl tedy tím správným mužem. Platilo to i obráceně. Společným cílem byli sudetští Němci, společným cílem bylo Československo.