A do školy jsem nikdy nechodil

---

„Dobrý den, jmenuji se André, jsem chlapec, nejím bonbóny a nechodím do školy!“ Touto větou se autor v dětství představoval dospělým, kteří se divili, jak to, že jej vidí volně běhat v době, kdy ostatní děti sedí ve školních třídách. Poslední část věty se vždy postarala o rozruch – a působí ho vlastně dodnes.
Kniha se nepokouší kritizovat školství. Jen popisuje, jak se André ve vší svobodě věnoval matematice a technice, a zároveň tancování, literatuře, stavbě kytar, cizím jazykům a mnohému dalšímu. Bez povinnosti. Děti se učí přirozeně rády, vlastně se ani nemohou něčemu neučit.
André bez školy nevyrostl v hlupáka, nevzdělance ani asociála. Jeho mládí bylo bohaté na intenzívní zážitky, a přesto bez stresu, soupeření, tlaku na výkon a honby za dobrými známkami. V Evropě se dnes vede debata, zda školní systém naše děti pomyslně nesvazuje do kazajky, která je jim většinou příliš těsná a může dokonce vést k jejich nemocem. Do této debaty vnáší Andrého kniha nedogmatický pohled. Neobsahuje žádný patentovaný návod, nýbrž zcela osobní příběh šťastného dítěte, které mohlo nerušeně objevovat a rozvíjet vlastní talenty, a nakonec vyrůst v široce vzdělaného, tvořivého a úspěšného muže, kterým dnes André je.
menej